Jaký by měl být učitel?

 

Jaký by měl být učitel? Názory se liší případ od případu a asi nikdy není možné standardizovat požadavky společnosti na moderního učitele nové doby. Veliké rozdíly jsou taktéž v ideálu učitele na základní a střední škole. Já se pokusím vysvětlit svůj pohled na kantora středoškolského, kterýžto dle mého pohledu představuje v edukačním procesu každého studenta prvek nejdůležitější. Střední škola má totiž za úkol přetvořit z bojácného nesamostatného žáčka s taškou na zádech a svačinou v pytlíku, pro kterého představovala škola nekriticky zatím jenom poučování a výchovu, individuálního a názorově soběstačného studenta, který je schopen kreativní a samostatné práce, tvorby vlastních pohledů, ale také nezávislého občana státu, jenž si je vědom svých práv a povinností a je schopen za ně z vlastní iniciativy bojovat.

 

Středoškolský učitel by měl v počátečních ročnících nenásilně a s použitím prostředků základní školy odpoutat žáka od závislosti na dogmatických pravidlech, které byly studentům na nižším stupni vzdělávání vštěpovány, žák by měl stále respektovat stejné vzorce chování, rozdílem by mělo být, že o nich začne přemýšlet a sám poznávat jejich správnost. Samozřejmě, že se zvětšující svobodou by na straně druhé měla symetricky růst míra odpovědnosti. 

 

V ročnících středních by pak měla být tato přeměna dokonána úplně. Student, tentokráte již v plném významu tohoto smyslu, by se měl navíc naučit vlastního uvažování,  měla by mu být dána větší možnost kreativní seberealizace. Ke každému by se mělo přistupovat individuálněji, ne s koncepcí základní školy ve stylu neposlušného a anonymního stáda.

 

Poslední roky docházky studenta na střední školu by již měly být ne nepodobny přístupu na vysoké škole. Učitelé by zde měli vystupovat spíše jako realizátoři a prostředníci k dosahování studentových cílů. Autoritativní přístup je zde již téměř (za podmínky zachování počátečních stupňů procesu) pokaždé fiaskem. Pokud je úspěšný, není to výhra daného profesora, ale prohra studenta. Jeho nekritický přístup bez alespoň myšlenkového analýzy se mu vymstí když ne na vysoké škole, tak v životě. Autoritativní přístup má určitý význam pouze v případě, že má daný student zájem učit se předmětu, který autokrat vyučuje. I v tomto případě však shledávám vztah učitel - žák negativním.- student se poté sice učí to, co mu je přikázáno, ale již nic více, příkazovým systémem je mu totiž odbourána schopnost učivo analyzovat a vybírat to důležité (míra důležitosti se totiž u sekundárního a terciálního vzdělání velice liší) učí se pouze to, co je mu zadáno. Na vyšších stupních je vhodný spíše způsob domluvy.

 

V pohledu osoby učitele musí být, pro úspěšnou aplikaci těchto postupů, splněno několik podmínek. Za prvé je zde důležitá především přirozená autorita. Ta má mnohem více váhy než autorita vynucená, tedy dána samotným postavením učitele. Neformální autorita učitele je tedy základní podmínkou zdárného fungování systému dohody. V případě, že tato autorita chybí mohou nastat dva opačné případy. Buď kantor rezignuje i na svou autoritu z pozice učitele a proces vzdělávání je tedy plně ponechán na rozhodnutí žáka, buď se učit bude, protože to chce, nebo se učit nebude, protože to nepotřebuje. Zdánlivě je prví případ lepší, pravda to však není. Případ druhý totiž přináší mnohem více problémů těm, kteří již převzali své vzdělávání plně do svých rukou. Vynucená autorita si sice poslušnost vynutí procesními hrozbami, studenti ji se skřípějícími zuby tolerují, kantor však ztrácí i zbytky autority, které mu zůstaly - studenti si ho přestanou vážit i jako člověka, protože není schopen ani kompromisů, které by mu v dané situaci když ne autoritu zvedly, tak alespoň znamenaly ze strany žáků - tímto by si získal zpětně i respekt. Tak tedy - autoritativní učitel má význam na základní škole, pokud se tak stane na škole střední a  kantor není svolný určitému dialogu, ztratí  přinejmenším kredit jako učitel.

 

Současnou školu brzdí některé neduhy, kterých by se měl ideální učitel vyvarovat.

 

a, v době kopírek a xeroxů je naprosto zbytečné strávit celých pětačtyřicet minut zapisováním do sešitu a vynucování mít vlastní poznámky. Hodina by měla být spíše strávena výkladu látky, tak aby ho studentstvo pochopilo, ne aby mělo poznámky v sešitě, které si poté nasype do hlavy.

b, v momentu, kdy byl vynalezen internet a jiná snadno dostupná informační média naprosto ztratila smysl koncepce co největšího množství encyklopedických znalostí. Rozdílem mezi vzdělaným a nevzdělaným se tak stává pět vteřin, které nevzdělaný ztratí vyhledáním informace. Škola a ideální učitel by měl spíše klást důraz na studentovu schopnost analyzovat, porovnávat a z obecných vyvozovat konkrétní informace a naopak.

 

 

 

-Adam Kurzok-