ÚLOHA SENÁTU
Obsah…………1
Úvod, co je Senát………2
Zrod myšlenky – zrod instituce………2 – 3
Historie Senátu v České republice………3 – 5
Postavení Senátu – citace senátorů………5 - 6
Senát v cizích zemích………6 - 7
Názory občanů na senát………7
Závěr………8
Použitá literatura………9
ÚVOD
CO JE SENÁT
Pokud si chceme položit tuto otázku,je nezbytně nutné obrátit se v krátkosti do mnohoznačného významu tohoto slova nejen v současném,ale i historickém pojetí.Ve veřejné správě působí soudní senát tj.sbor soudců(obyčejně tříčlenný nebo pětičlenný)povolaných rozhodovat rámci soudní činnosti v konkrétních případech.Ve školství jsme se setkali s akademickým senátem,dříve to byla nejvyšší instituce univerzitní,skládající se z rektora,prorektora děkanů a dalších zástupců jednotlivých fakult .Později nahrazen vědeckou(uměleckou) radou školy,v odlišném složení.V politické dění pro část zákonodárných sborů je horní komora (senát)v některých státech nejvyšším zastupitelským orgánem s tzv.dvoukomorovou soustavou – USA,Francie,Itálie.Do roku 1939 i Československá republika .Konkrétně v naší zemi čtyři roky před poslední válkou a pak znovu rok po ní zvítězily ve volbách strany, které uznávaly demokracii jen do té doby,dokud umožňovala jejich vlastní mocenský vzestup. Pak následovalo téměř půl století panování jedné strany bez parlamentní demokracie.
Již samotný původ slova Souvisí s latinský “senex” – stařec tj. rada starších.V antickém Římě znamenal shromáždění – radu původně složenou ze zástupců jednotlivých šlechtických rodů.Za římské republiky byl senát nejvýznamnějším orgánem římského státu,mající nejdříve 100,později 300šlenů.Od 1.století př.n.l.600členů a za Caesara 900 členů.Členství bylo doživotní,působnost se týkala všech oblastí vnitřní i vnější státní správy.Seznamy senátorů pořizovali a doplňovalo jeden ze dvou konzulů - prétor a odhadce jmění – cenzor především z řad bývalých magistrátů. V té době byl magistrát nejvyšší úřad.Senát byl nepřímo volen lidmi.Jejich funkce byly čestné,neplacené.Senátory byly nejen nejvyšší úředníci,ale též velkostatkáři a nesměli se zabývat finančním podnikáním.
Senát svolával a jemu předsedal jeden z nejvyšších magistrátů. Formálně senát svým usnesením (senatus consultum) předsedajícímu magistrátovi nějaké opatření jen doporučoval nebo odhlasovaný zákon jen potvrzoval. Fakticky si však přisvojil rozhodující moc, hlavně v otázkách finančních a zahraničních. Vedle ročně se střídajících magistrátů se senát, jakožto nepřetržitě činný orgán a bašta vládnoucích tříd stal nejvyšším vládnoucím orgánem ve státě.V období let 30 př. n. l. - 284 n. l. předcházela řada práv senátu na císaře. Císař (princes - přední muž) vládl na základě kumulace nejvyšších republikových funkcí udělených senátem v oblastech zahraničně politických,vojenský,kulturních.Jistý politický význam si senát zachoval i nadále.Poslední zmínka o římském senátu je z roku 580.Ve východní části říše je senát založen r.359 v Konstantinopoli.Pro zajímavost uvádím,že v Rusku v letech 1711-1917byl senát nejvyšším státním orgánem podřízeným přímo carovi.Ustavil ho vynikající státník, vojevůdce a diplomat Petr I. Veliký( 9.6.1672-8.2.1725).Vlády se ujal r.1689a od roku 1721 uskutečnil řadu reforem státní strávy.Od pol.19. století to byl nejvyšší soudní orgán s povinností dozoru nad státní správou, podléhající přímo carovi.
ZROD MYŠLENKY – ZROD INSTITUCE
Nad vznikem senátu se zamýšlí Jiří Vyvadil
Je Senát zbytečný?
Ptají se občané této země, Já mám pocit, že se musí ptát i politici. A teď nejde o to, aby politici, zejména zde v Senátu, dospěli k názoru, že Senát není zbytečný, že jej potřebujeme. To není problém. Asi opravdu není problém, aby kdokoliv z nás pronesl:“Senát není zbytečný, vždyť proč bychom jinak kandidovali, proč bychom tady pracovali!“ Otázka zní jinak. Sama skutečnost, že se, řekněme, možná i 60 % občanů domnívá, že tato instituce je zbytečná, neznamená, že takový názor vždy bezezbytku okamžitě musíme akceptovat a Senát zrušit. Ale moudrý politik o tom minimálně musí přemýšlet a zvažovat. Jakýkoliv výrok, včetně toho, jestliže je někdo např. pro zavedení trestu smrti, musíme vnímat a musíme nějakým způsobem reagovat. V tomto konkrétním případě bude většina z nás nepochybně reagovat ofenzívou a jasně řekne: “Trest smrti – ne.“
Mně ovšem vadí ještě jedna věc. Proč jsme se nepoučili např. z italského parlamentu, ale i z První republiky, proč není možné započítat za určitých okolností proces zde v Senátu? Já vím, že to možná vypadá třeskutě, snad to vypadá dramaticky, zdá se to být absolutně nemožné. Ale každá vláda, a to bude jakákoliv vláda, třeba i Zemanova, raději půjde v mnoha případech přes Senát, protože Senát vždy bude z 50 % více nakloněn posuzovat návrhy věcně a nikoliv politicky. A je to dáno jedním prostým faktem –
Vláda není Senátu odpovědná v poslanecké sněmovně mohou poslanci hodiny a hodiny hovořit, poslanec sedí – řečík mluví, ale navzájem se neposlouchají.
V Senátu je přece jenom větší naděje, že se lidé musí lidé naslouchat, protože jejich postavení je dáno schopností se dohodnou spíše než kladným nebo záporným vztahem k vládě.
HISTORIE V ČESKÉ REPUBLICE
Senát jako název druhé komory se objevil již v roce 1989. Česká republika měla být parlamentním demokratickým státem, založeným na občanském principu.
Ústava vychází z dvoukomorového parlamentu jako jediného zákonodárného sboru, který se skládá z poslanecké sněmovny a senátu.
Poslanci a senátoři jsou voleni přímo.
Poslanci a senátoři jsou voleni různým způsobem a na různá volební období. Pokud se týká volených zástupců, předpokládá se, že by poslanecká sněmovna měla 200 členů a senát 100
Máli dvoukomorový systém být funkční, je nutné, aby kompetence obou komor byly v maximální míře odlišovány. Poslanecká sněmovna má být především právoplatná, zatím co senát má plnit úlohu kontrolní
Z oblasti soudnictví patří do působnosti senátu právo jmenovat část soudců nejvyšší a ústavního soudu ( jednu třetinu). Přísluší mu též právo, jako tomu bylo v Ústavní listině z roku 1920, vést trestní řízení proti předsedovy a členů vlády a pro velezradu stíhat prezidenta na základě žaloby poslanecké sněmovny.
Obě komory by měly být rozpustitelné.
Nikdo nemohl být členem obou komor současně, tj. buď Sněmovna nebo Senát.
Inovace české ústavy v oblasti soukromého práva (právo trestní, občanské a obchodní)
V polovině srpna roku 1992 byl představa budoucího Senátu takto:
Poslanecká sněmovna měla být volena poměrným volebním systémem pro Senát, musel být použit systém většinový.
Senátorů mělo být 99 – 100, volební období 6 – 8 let, Senát měl být nerozpustitelný a projednávat všechny zákony s výjimkou státního rozpočtu.
Senát mohl v určité lhůtě návrh zákona schválit, zamítnout nebo vrátit Poslanecké sněmovně.
V polovině září vládní komise projednala pracovní materiál takto:
Senátorů pouze 75 volených na 6 let
Obě komory projednávaly zákony upravující jejich vzájemné vztahy, podmínky vzniku a rozsah nároků poslanců a senátorů, volební zákony a tzv. prezidentské národní smlouvy.
Teprve v listopadu bylo Senátu přičiněno oprávnění přijímat zákonná opatření, do té doby se počítalo se stálým výborem obou komor. Počet senátorů se ustálil na 81 s šestiletou délkou mandátu. Bylo dosaženo shody na parciálním obměňování po dvou letech.
V roce 1993 –1996
Přestože byla Ústava přijata 172 hlasy ze 198 přítomných poslanců, ukázalo se záhy, že vědomí dosaženého kompromisu nevedlo u mnohých k pocitu závaznosti základního zákona. V našem ústavním pořádku tak absentuje konkretizace přímého výkonu státní moci lidem, zřízen nebyl Nejvyšší správní soud v životě rovněž nebyla uvedena krajská samospráva. Donedávna byl nejviditelnějším z těchto dluhů zákonodárce vůči ústavodárci právě chybějící Senát.
Úsilí ustavit prozatímní Senát se nesetkalo v nově transformované Poslanecké sněmovně s pochopením. Návrh příslušného zákona byl opakovaně zamítnut.
Vít Schrom uvádí tyto pravděpodobné motivy poslanců:
Nechuť dělit se o moc s poslanci Federálního shromáždění špičky politických stran, “první liga “.
Obava ze zpomalení hospodářské reformy intervencemi senátorů.
Pochybnosti o legitimitě orgánů složeného z poslanců zvolených do jiného zákonodárného sboru.
Nerozpustitelnost Poslanecké sněmovny, kde není ustaven Prozatímní Senát, ani Senát.
Důvody svědčící proti Prozatímnímu senátu byly z části důvody svědčícími v myslích poslanců proti Senátu jako takovému.
1995
Tento rok byl přijat zákon o volbách do parlamentu.Probíhali diskuse o účelnosti Senátu v českém ústavním systému, ústící nejednou v návrhy na změnu Ústavy. Uvádělo se, že zákonodárný proces je funkční i bez Senátu, také jeho další pravomoci může převzít Poslanecká sněmovna ( viz např. souhlas se jmenováním soudců Ústavního soudu v roce 1993, volba prezidenta republiky ve stejném roce.).
Po volbách Poslanecké sněmovny v roce 1996 byly podány dva návrhy novel Ústavy, jež měly transformovat dvoukomorový Parlament ČR v parlament jednokomorový. A to v době, kdy již byl určen podzimní termín voleb. Nelze nevidět nesouvislost letitých sporů o Senát a zpochybňovat jeho účelnosti ze strany politiků a více než rezervovaným postojem veřejnosti.
Vznik Senátu v České republice provázely jiné, ne vždy pozitivní okolnosti, a proto od počátku své existence je v méně výhodném postavení ve vztahu k voličům, politickým stranám, vládě než Poslanecká sněmovna. S tímto handicapem se Senát vyrovnává dodnes:
Senát získal nevýrazné ústavní pravomoci.
Senát, nejenže byl ustanoven pozdě, ale ani mezi politickými elitami nepanovala jednoznačná shoda o jeho nezbytnosti.Projevem odmítání druhé komory byly opakované návrhy na jeho zrušení.
Senát vzbudil u veřejnosti mnohá očekávání, která dnes jen s obtížemi naplňuje (Senát je orgán nezávislých politiků, Senát je sbor moudrých zákonodárců).
Senát zatím neprokázal schopnost být tou institucí, která stabilizuje politické poměry
Senát měl dosud málo času na to, aby se na jeho specifické postavení voliči zvykli a aby si osvojili příslušné volební organismy.
Senátu se nevyhýbají potíže soudobého parlamentarismu. Na rozdíl od poslanecké sněmovny jsou mnohem viditelnější.
První volby se konaly v roce 1996, třetina senátorů byla zvolena na 2 roky, třetina na 4 roky a třetina na 6 let, které se konaly v jedné třetině volebních obvodů v roce 1998. Od těchto voleb je délka mandátu všech senátorů 6 let.
Část citátu ze stenozáznamu z odpoledne 20. ledna 1920, kdy v Národním shromáždění Československé republiky při projednávání a schvalování Ústavní listiny Republiky Československé pan dr. Adolf Stránský, poslanec za Národně demokratickou stranu, na adresu projednávané problematiky dvoukomorového parlamentu, konkrétně role Senátu řekl:
„Já jsem netvrdil, že by měl snad Senát někdy právo dělat nějaké zákony proti usnesení Poslanecké sněmovny. Toho také nechci. Účelem dvoukomorového systému jest, aby veškeré vrstvy, veškeré třídy státní společnosti nalezly patřičné váhy při rozhodování o zákonech a při kontrole vlády.“
POSTAVENÍ SENÁTU – CITACE SENÁTORŮ
ÚVODNÍ SLOVO SENÁTORA JIŘÍHO STODŮLKY
Je třeba říci několik slov k postavení Senátu Parlamentu České republiky (“Senát”) ve společnosti a k jeho vnímání našimi spoluobčany. Senát je dnes ve společnosti a v politickém životě České republiky představován povětšinou jako instituce zbytná a nezbytná. Je tomu tak dosud i přesto, že většina senátorů se pokouší změnit tento poctivý obraz poctivou a nelehkou prací na poli legislativy i pomocí svým voličům ve volebních obvodech. Přes všechnu snahu se ale příliš nedaří roli Senátu dostatečně vysvětlit a obhájit. Ataků na Senát a senátory o mnoho neubylo, často se zdá, že k vyvolání negativních reakcí stačí sebemenší záminka. Politi na tyto podněty nemůže nereagovat a musí se na příčiny dotazovat sám sebe, kolegů i svého bezprostředního a vzdálenějšího okolí. Se značnou mírou nadsázky můžeme říct, že jednou z reakcí na tyto vnější i vnitřní podněty byla i dosavadní práce komise Senátu pro Ústavu České republiky (“komise”), která v rámci svého obecného poslání, spočívají ve vyhodnocování dosavadních zkušeností s aplikací Ústavy, zkoumá, zda již v tomto klíčovém a základním zákoně republiky nejsou obsaženy převážně negativního náhledu občanů na Senát
Otázky po důvodech vzniku Senátu v České republice i jeho obdaření konkrétními pravomocemi nejspíš patří mezi zdroje stávajících obtíží. Ale to, jak se dobrat nápravy ve vztazích mezi jednotlivými ústavními orgány a jak rehabilitovat Senát před tváří veřejnosti, to je úkolem na léta poctivé práce. Dokazování oprávněnosti bytí Senátu, a dokonce jeho potřeby pro společnost.
JAKO STABILIZUJÍCÍ PRVEK POLITICKÉHO SYSTÉMU – PETR PITHART
Senát jako druhá komora Parlamentu může být v České republice důležitým stabilizujícím prvkem jejího politického systému. Nemusí, může být: ústavní definice jeho postavení jako protiváhy Sněmovny není dosud uspokojivě výstižná a dostatečně přesná, a to ani vzhledem k záměrům ústavodárcům.
Takovéto vymezení role Senátu v politickém a ústavním systému České republiky není však nutné pokládat za tolik zbytkové. A to nejen proto, že ve vyspělém světě není nikterak výjimečné. Z takového vymezení neplyne, že žádná jiná roli pro něj nezbývá. Pro jeho roli jako protiváhy mluví však důvody, které mají svou vlastní, rozhodující přesvědčivost.
Ve všech zemích bez silnějších liberálních tradic, v nichž dosud nebyla dostatečně rozvinuta občanská společnost. Existuje riziko regrese té či oné podobě “neliberální demokracie”. Tento frekventovaný pojem uvedl nedávno do oběhu Fareeed Zakaira k označení režimu, nastoleného sice svobodnými demokratickými volbami, avšak ignorujícího ústavou daná omezení moci a ubírající občanům základní práva svobodě důležitější než tam, kde tradice ”konstitučního liberalismu” a silná občanská společnost dokáží tlumit důsledky krizích nejen vládních, ale i politických. Přechod k tržní ekonomice a parlamentní demokracii se nemůže vyhnout krizím. Postkomunistickým zemím hrozí proto nestabilita ve větší míře než zemím se zavedenými demokratickými institucemi.
Odůvodnění existence Senátu v České republice otevírá otázku k zamyšlení,zda v menším unitárním státě s málo zřetelnou strukturou bude Senát potřebný poté,kdy bude demokracie zakotvena pevněji.Přesto však je již dnes možné naznačit,že dvoukomorovost Parlamentu v České republice může být také účinným nástrojem k trvalému vyrovnání jedné notorické české asymetrie.Na jedné straně centrální –pražské-politiky,na straně druhé místní politika.
Definiční,odlišující znaky,obou komor parlamentu jsou dány v článku 18 Ústavy.První komora je volena „podle zásad poměrného zastoupení“,druhá „podle zásad většinového systému“,dvoukolové v jednomandátových obvodech.Voliči totiž volí na svých stranických kandidátkách určitou politickou stranu.Z toho plyne,že komora,která je nutně stranicky vyhraněnější ,by měla být tou komorou,která bude dávat či odmítat důvěru vládě,bude schvalovat navržený rozpočet,bude provádět denní kontrolu vlády. Složení vlády je vždy výsledkem jednání politických stran zastoupených právě ve Sněmovně jako vládní a opoziční,měla by být proto kontrolována touto strukturovanou komorou.Podle mého názoru by se měl vyměnit volební systém,pak Sněmovna ve skutečnosti by byla Senátem a Senát Sněmovnou v tom smyslu,že kontrola vlády by měla i potom příslušnost té komoře, která by byla zvolena ve většinovém volebním zastoupení.
Většinový volební systém svazuje senátory v jednomandátových obvodech o znovuzvolení,aby mohli řešit a dořešit problémy a zájmy místní,tj. obecní politiky zájmů lidí.
Senát tedy způsobem,kterým je vytvářen a obnovován,upřednostňuje zájmy jednotlivých regionů krajů podle počtu hlasů zastoupení např. Jihočechy a Morava,než o celostátního rozpočtu, o investice celostátního významu.
Odlišnosti obou komor zakládají nejen rozdíly mezi důsledky poměrného a většinového volebního systému, ale také okolnost, že senátoři jsou voleni na šest let, tak, že se vždy po dvou letech volí jedna třetina senátorů. Časový horizont starostí senátora je tedy vždy delší než časový horizont starostí poslance přičemž není podstatné, že rozdíl v délce volebního období činí jen dva roky, ani to, že šest let má před sebou vždy jen třetina senátorů. I tento nevelký rozdíl dvou let stačí k tomu, aby se Senát nemusel sebezáchovně upínat na plus mínus čtyřletý rytmus střídání politických stran v čele exekutivy a ji podporující většiny ve Sněmovně. Dává mu možnost vidět problémy z odstupu, který si Sněmovna,upnutá na kontrolu stávající vlády, nemůže dovolit.
Senát, senátoři nechť hájí zájmy obecních a městských zastupitelstev,nechť jsou reprezentací na té nejvyšší možné úrovni. Obecní politika dosud tak centralizovaném, zbyrokratizovaném a dnes i zpolitizovaném státě, jakým je Česká republika, obranu státu potřebuje.
SENÁT V CIZÍCH ZEMÍCH
Z příspěvku senátora Václava Pavlíčka jsme se dozvěděli o významu Senátu v jiných zemích.
V Nizozemí se uvádí, že senátoři zasedají jenom jeden den v týdnu a zbytek doby se věnují svému občanskému povolání. Po ústavní reformě v roce 1983 spatřují roli Senátu (První komory) v tom, že je prvkem systému kontrol a vyvažování tím, že senátoři svým občanským povoláním jsou mnohem úžeji spojeni s každodenním životem společnosti než profesionální politici v Poslanecké sněmovně. Z těchto důvodů citovaný autor odmítal pro podmínky Belgie a Nizozemí, aby Senát opakoval to, co již jednou vykonala Poslanecká sněmovna. Dublování byla ostatně hlavní námitka proti existenci senátu v první republice, tedy že se kontraproduktivně opakoval týž proces. Spojení senátorů s občanským povoláním je přirozeně jen jedna z možných variant funkce druhé komory, ale požadavek racionality a specifičnost funkce každého“článku“ ústavního systému je požadavkem všeobecně platným.
Senátorka Jana Reschová uvádí
Na příkladu vývoje britského parlamentarismu je vidět, že nejde o přechodný stav, ale o dlouhodobé změny. Tím, jak dochází ke ztrátě důvěry prohlubuje se demokratický deficit. Politické strany jsou nahrazovány sociálním hnutím a politika se netýká věcí obecného a veřejného zájmu. Politika je zúžena na řešení tematicky úzkých problémů. Parlament již dávno přestal být ústředním orgánem parlamentní demokracie.
Neduhy dnešní parlamentní demokracie
V mnoha analýzách soudobé parlamentní demokracie se setkáváme s názorem, že úpadek parlamentní demokracie je setrvalý. Hlavním důvodem jsou:
Růst významu masových politických stran, které si způsobily odporu voličstva, vedl k rozvoji stranické oligarchie.
Růst významu masových politických stran vedl k tuhé stranické disciplíně jak uvnitř tak vně parlamentu, to způsobilo, že parlament se dostal do područí výkonné moci ovládané politickou stranou.
Rozvoj a komercializace masových medií vede k rozpadu veřejného politického života tím, že se politika zprostředkovává přes skandální případy.
V důsledku narůstající složitosti sociálních a ekonomických otázek, hlubší vzájemné provázanosti vládních a nevládních organizací při výkonu veřejné politiky se rozhodování o těchto otázkách přesouvá do soustavy institucí, mimo oblast státní orgánů tedy i parlamentu
V důsledku evropské integrace jsou národní státy a jeho orgány (parlamenty) zbaveny klasických suverénních pravomocí.
Měli bychom se zamyslet do jaké míry lze “neduhy” britské parlamentní demokracie vztáhnout na politické prostředí v České republice a do jaké míry mohou být pro činnost Parlamentu v České republice inspirující, stejně tak jako parlamenty zemí ve střední a východní Evropě,ale i parlamenty jižní Evropy např. Portugalska, Řecka a Španělska podstoupily zvláštní transformaci. Jejich výsledky nelze podceňovat ani opomenout, neboť byly odlišné od jiných historických transformací.
NÁZORY OBČANŮ NA SENÁT
Zdá se mi velmi zdlouhavým procesem postupů návrhu zákonů mezi Senátem a Poslaneckou sněmovnou. I když vím, že Poslanecká sněmovna má podle ústavy první návrh zákona pak i oprávněná skupina zákona nejméně pěti senátorů, výbor nebo komise Senátu má pouze možnost podat iniciativní návrh Poslanecké sněmovně a nastane normální projednávání případu tak, jako by byl podán jinými oprávněnými organizacemi.
Dříve za První republiky mohl být zahájen zákonodárný proces v jedné nebo druhé komoře. Nynější úprava zákona toto neumožňuje a Senát má nyní pouze poradní hlas. Občané České republiky kritizují, že Senát nevzešel z vůle občanů “referendum” (nebylo u nás uzákoněno). Nezájem sdělovacích prostředků o Senátním dění u mnohých lidí platí:”Co není v rozhlase, televizi či denním tisku – NEEXISTUJE”
ZÁVĚR
Stane-li se Senát sebevědomějším a bude využívat všech svých možností za současného “dotažení“ či “naostření“ nástrojů, které má k dispozici, bude jeho role veřejnosti srozumitelnější, což se promítne do volební účasti.
Při nejmenším stejně jako na ústavní a zákonné úpravě postavení Senátu ale záleží na osobnostech jednotlivých senátorů a jejich roli uvnitř politických stran, resp. na podílu nezávislých senátorů. Senát bude v takto “dotvořené” podobě České republice prospěšný, čímž bude definitivně zodpovězena otázka “PROČ SENÁT?” a s výhradou budoucího vývoje regionálního uspořádání také “JAKÝ SENÁT?”
Použitá literatura:
Příruční slovník naučný – 7 dílný – Praha 1962 – 1967
Malá československá encyklopedie 1987, vydala ACADEMEA, nakladatelství ČSAV. – 6 dílná
Slovník cizích slov, SPN 1981
Malá encyklopedie – Mladá fronta - 1978
Denní tisk
Internetové stránky (www.senat.cz/cgi/bin/sqw1250.cgi/zajimavosti/sbornik/c4.html)
Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=7545