Renesance

renesance, obnovení, obrození; Kulturně historická epocha přibližně od roku 1350 do konce 16. stol.; doba znovuzrození estetického ideálu a životních měřítek antiky a na něm založeného nového rozkvětu umění, filozofie a přírodovědy. Vyjadřovala kulturní situaci přechodného období od středověku k nové době, zejm. v Itálii (od 14. stol.), kde dosáhla nejvyhraněnějších forem. Později se rozšířila do Anglie (konec 14. stol.), Francie (od 15. stol.), Španělska a Německa (15. a 16. stol.) a střední Evropy (16. stol.). – Renesance se ve srovnání s gotikou a následujícím barokem vyznačovala bohatou vnitřní členitostí, světonázorovou a uměleckou rozrůzněností. Sociálně ekonomicky je nástup renesance charakterizován rozvojem řemeslné výroby a vznikem prvních manufaktur, významnými námořními objevy a rozvojem mezinárodního obchodu a dalšími jevy (knihtisk), které doprovázely ekonomický, politický a kulturní vzestup měšťanstva. V závěru renesance konfrontována se zaalpskou reformací; nastal úpadek italských signorií a vzrůstal vliv velkých říší (Francie, Habsburkové) i církve (1540 založení jezuitského řádu a počátek protireformace). – V myšlenkové oblasti, na rozdíl od středověkého supranaturalismu, došlo k jednoznačnému příklonu k přírodě (naturalismus) a smyslové skutečnosti (senzualismus). Obnoveno zkoumání přírody jako svébytného jevu, kosmos považován za oduševnělý. Pozornost soustředěna na člověka (viz též humanismus), který byl považován za střed zájmu (antropocentrismus); ideálem doby byl univerzální umělec a vědec (ztělesněno Leonardem da Vinci). Viz též filozofii renesanční. – V umění příklon k reálnému životu přinesl novou estetiku (antropocentrismus) v podobě uměleckého individualismu (kult umělce jako osobnosti nadané božskou mocí). Umělecká tvorba hodnocena především z estetického hlediska; přestávala sloužit náboženským idejím. Vznikla řada teoretických traktátů, které převáděly reálné přírodní zákony i do umění, vznikaly nové umělecké žánry a postupy. Mecenášem umění se staly vedle církve, vládnoucích rodů a šlechty i městské cechy; a) hudba hlavní směry hudebního vývoje soustředěny do oblasti franko-vlámské (viz též nizozemská polyfonie) a do Itálie (zvláště madrigalová produkce, od 2. pol. 16. stol. i hudba církevní, římská škola). Na přelomu renesance a baroka významné působení florentské cameraty (vznik monodie, počátky opery); b) literatura využívány výsledky studia antické literatury (humanismus); v centru pozornosti stál člověk, důraz byl kladen na harmonický rozvoj jeho osobnosti. Pozornost však byla věnována i tragickým důsledkům lidské existence, zejm. touhy po moci, osobním úspěchu a majetku, kvůli nimž se lidé dopouštěli nelidských činů. Na přelomu středověku a renesance stojí Dantova Božská komedie, významnými představiteli renesance byli zejm. G. Boccaccio, F. Petrarca, Michelangelo Buonarroti, F. Villon, F. Rabelais, M. de Cervantes, W. Shakespeare, L. F. de Vega Carpio, P. Calderón de la Barca.

V českých zemích v průběhu 16. stol. všestranný rozvoj kultury a literatury psané latinsky nebo česky. Převažovala literatura s výchovným a vzdělávacím zaměřením. Významnými autory B. Hasištejnský z Lobkovic, Viktorin Kornel ze Všehrd, J. Blahoslav. Četné překlady antických a biblických textů, rozšíření cestopisů, zábavných knih, naučné literatury a lidové četby. Mezi významné osobnosti české hudební scény patřili Jan Blahoslav, Kryštov Harant z Pložic a Bezdružic a Jan Campanus Vodňanský.

Campanus Vodňanský [kampánus] Jan, * 27. 12. 1572, † 13. 12. 1622, český básník, reformátor a rektor pražské univerzity. Po Bílé hoře se marně pokoušel zabránit zrušení univerzity přestoupením ke katolicismu. Autor rozsáhlého a ve své době nejvýraznějšího latinsky psaného básnického díla (Odae sacrae – Posvátné ódy). Dále složil píseň příkladnou nebo také fugu trium Vokum.

Blahoslav Jan, * 20. 2. 1523, † 24. 11. 1571, český gramatik a muzikolog; biskup jednoty bratrské. Přeložil Nový zákon a inicioval překlad celé bible podle hebrejských, chaldejských a řeckých předloh (Bible kralická). Nejvýznamnější díla: Gramatika česká, rozprava Filipika proti misomusům, spis Vitia concionatorum, to jest Vady kazatelův a Muzika, což je učebnice hudby.

Harant z Polžic a Bezdružic Kryštof, * 1564, † 21. 6. 1621, český šlechtic, spisovatel, hudební skladatel. 1593 – 97 se účastnil války s Tureckem, v roce 1598 podnikl s Heřmanem Černínem z Chudenic cestu do Benátek, Palestiny a Egypta (cestopis Putování aneb cesta z Království českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté, země judské a dále do Egypta; sám jej ilustroval). V roce 1601 komorník Rudolfa II., dvorský rada císaře Matyáše. 1618 konvertoval k utrakvismu a přidal se k vzbouřeným stavům. V roce 1619 komisař vojenské hotovosti z boleslavského, kouřimského a hradeckého kraje, v červnu 1619 se účastnil tažení na Vídeň. Za vlády Friedricha Falckého prezident české komory. Po bitvě na Bílé hoře zajat, odsouzen a popraven na Staroměstském náměstí. Z hudebního díla se dochovaly tři kompletní skladby (mše s cantem firmem madrigalu L. Marenzia a dvě moteta) a několik fragmentů. Mše: Missa Quinis Vocibus.

Špidlen Jan

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=6435