Z historie romského národa

Pravlastí Rómů je Indie. Jejich předkové náleželi převážně k původnímu obyvatelstvu tohoto subkontinentu, které se i tělesně (mj. tmavší pletí) poněkud odlišovalo od většiny, jež nad ním později převládla. Jejich postavení v indickém kastovním systému prošlo určitým vývojem, který byl převážně sestupný. Již v jejich vlasti jim kočování pomáhalo uplatnit řemeslné dovednosti, zejména kovářské, ale i schopnost bavit publikum hudbou, tancem a různými kejklemi. V nouzi si vypomáhali, jak se dalo, mimo jiné i žebrotou. Nemuselo však jít – ani tehdy , ani později v Evropě – o holou žebrotu. Romská žena si například přišla vyprosit trochu jídla pro děti, odvedla za ně však kus práce.
Z Indie emigrovali patrně za obživou. Jejich migrace trvala řadu staletí. Svou vlast opouštěli ve vlnách. V Malé Asii a Egyptě se vyskytli údajně už víc než tisíc let pře Kristem. Dnes je najdeme po celém světě. Do Evropy, kde jich zůstalo nejvíce, doputovala první vlna před rokem 1000 přes dnešní Turecko, slabší proud dorazil ještě asi o sto let dříve přes Egypt a severoafrické pobřeží do Španělska. V současné romštině lze najít slova převzatá ze třinácti jazyků dá se z nich usuzovat, že se mnozí Romové už delší dobu zdržovali v dnešním Íránu, ještě více slov však převzali z řečtiny a z jazyků balkánských národů.Na Balkáně se také někteří usadili natrvalo.
První zprávy o Romech na našem území jsou z doby krátce po roce 1400. V té době se pohybovali střední Evropou v poměrně velkých skupinách vedených stařešiny, kteří si často počínali diplomaticky pozoruhodně obratně.
Příznivé přijetí Romů v Evropě netrvalo dlouho. Církev brzy odhalila falešné kajícníky. V roce 1427 je pařížský arcibiskup exkomunikoval, vyloučil z církve. Kromě toho byli podezíráni, že špehují ve prospěch Turků nebo že zakládají požáry. Z poutníků se stávají štvanci. Obyvatelstvo ale často navzdory perzekučním výnosům jejich přítomnost víceméně ochotně akceptovalo, zčásti patrně ze soucitu a solidarity, zčásti proto, že dovedli být užiteční svým zbožím a službami či zajímaví jako zákazníci i jako podivuhodní cizinci. Zdá se, že v Čechách a na Moravě byla perzekuce Romů většinou mírnější, často sem prchali z okolních zemí.
Na Slovensku, odkud přišla do Čech většina našich Romů, žili po řadu posledních generací, patrně více než 300 let, velkou většinou usedle. Jejich osady byly sice do jisté míry ghettem, zároveň však i prostorem svobody, regulované v podstatě jen jejich vnitřní samosprávou. Obyvatelé osad, zejména ženy, vykonávali pro místní gádže – v podstatě za naturální odměnu – převážně nejhrubší práce, děti pásly husy nebo vepře. Někdy byli Romové vyhledávání jako léčitelé dobytka, ženy jako bylinářky. Ti, kteří bohatli a stoupali na společenském žebříčku, jako špičkoví hudebníci či obchodníci, postupně opouštěli své osady a stavěli si často honosné vily. Život v osadách se ovšem stával stále větším anachronismem. Jeho styl a kulturu se snaží zachytit etnografové, dokud úplně nezmizí pod tlakem společenských změn, případně rovnou asanačních buldozerů.


Rok 1989 – skok do přítomnosti

Zhroucení komunismu v Evropě spojené s mocenským úpadkem ruského impéria (rozpad SSSR, stažení okupačních vojsk) přineslo našim národům novou naději. Získanou svobodu jsme pochopili jako příležitost k obnovení demokracie západního typu. Rozpoutala se u nás svoboda, která byla sice založena na sociální, kulturní, politické a duchovní tradici Západu, zároveň však ve své konkrétní podobě byla výsledkem bezhlavé revolty proti nenáviděnému totalitnímu řádu; problém spočívá hlavně v tom, že byl a dosud je vážně oslaben smysl pro jakýkoli řád. Vzniklo to, co bylo výstižně označeno jako Divoký východ – prostor svobody především pro silné, pohotové a bezohledné zlatokopy a pro lidi posedlé touhou po moci a slávě. Individuální svoboda jakožto nejvyšší hodnota postavena na zodpovědnost, trh nad morálku, ekonomika nad právo. Naše zákony mají dosud bezpočet neomluvitelných mezer a respekt k nim je malý, jak u těch, kteří se jimi mají řídit, tak u těch, kteří mají vynucovat jejich dodržování a chránit tak před těmi silnými, pohotovými a bezohlednými ty slabé, váhavé a slušné.
Listopad 1989 byl i v životě českých Romů velkým předělem. Přinesl jim – kromě toho co přinesl všem občanům – navíc svobodu užívat svého jazyka a pěstovat svou národní kulturu, zakládat k tomu účelu i k prosazování jiných svých zájmů vlastní organizace, rozvíjet mezinárodní kontakty atd. Prezidentem republiky se stal člověk, humanista, který statečně bojoval a trpěl i za jejich svobodu: vždyť jako mluvčí Charty 77 podepsal dokument, který se Romů výrazně zastával, který žádal, aby byla uznávána jejich lidská práva, protestoval proti potlačování jejich jazyka a kultury i proti sterilizaci romských žen. Romové hleděli na budoucnost s velkými nadějemi.
Za vydatné účasti romistů (většinou neromských) byl zahájen pokus o romskou „reprízu“ našeho národního obrození, začínají se psát romské básně i próza, pořádají se četné kulturní akce i společenská setkání, stát subvencuje romský tisk, televizní a rozhlasové vysílání, dává Romům k dispozici veřejnoprávní média. Na vysokých školách se studuje romský jazyk a kultura.
Brzy se ovšem ukázalo, že Romové zatím nedokážou nových možností dostatečně využít. Jejich situace se ve svém celku nezlepšila, došlo naopak k markantnímu zhoršení. Jak říkají sami:
„Za socialismu nás naučili chodit o berlích, teď neumíme chodit bez nich“
Romové vnímají současnou dobu jako zlou, svou situaci jako nebezpečnou. Za komunistů jak říkají, jim bylo lépe: Všichni měli práci, nikdo jim nenadával, mohli chodit do všech hospod, jejich ženy a děti byli relativně v bezpečí. Úřádům se teď nedá věřit, i prezident zklamal… Zde by nás nemělo mást, že v současné době po „egyptských hrncích“ komunismu nostalgicky ohlíží kdekdo. Romové prostě naříkají právem.
Klíčem k pochopení změn, o které jde, je kontrast mezi komunistickým paternalismem a současným – řekněme s trochou nadsázky – vulgárním liberalismem s rysy anarchie. Skromná, ale pro politicky se nebouřícího občana vcelku „zateplená“ předlistopadová existence byla vystřídána pobytem na zdravém, leč ostrém vzduchu, kde se každý především musí čile starat sám o sebe a nést následky svých činů nebo své nečinnosti (například neplacení nájemného nebo elektřiny). Jak to postihlo naše Romy?
1. Nezaměstnanost: Zkušenost, že mohou ztratit zaměstnání a že jim příslušný úřad ihned nezajistí jiné, byla pro Romy po čtyřicetileté komunistické vládě doslova šokem. D té doby platila pracovní povinnost a i ti, kteří se práci vyhýbali, jak mohli, odpracovali vždy aspoň tolik směn, aby nebyli trestáni pro příživnictví. Změna byla radikální. Kdo se choval jako dosud, byl většinou propuštěn a musel si zvyknout žít „na podpoře“. Kdo si chtěl udržet zaměstnání, musel se zpravidla daleko víc snažit. Mnozí ovšem velmi rychle vycítili daleko volnější prostor pro nejrůznější aktivity, které jim začaly přinášet příjem několikanásobně vyšší, než měli dosud, ať už legálně, nebo nelegálně. Někteří se stali – z logiky situace – „pěšáky“ mohutnějících mezinárodních mafií.
2. Mediální pranýř: Listopad přinesl svobodu projevu, která ve svých důsledcích Romy silně poškozuje. Zákon ovšem zakazuje šíření nenávisti ke skupině obyvatel vymezené národností, přesvědčením apod. na rozdíl od dřívějška však platí tržní princip: zejména televize a tisk přinášejí především zprávy a jiné pořady vybrané a sestavené tak, aby to vyhovovalo nepříliš kulturní většině. Ta je ovšem proti Romům zaujata. Dříve vláda potlačovala každou zprávu, jež by prozrazovala selhání její romské politiky. Dnes jsou naopak nejvíce uveřejňovány, ne-li rozmazávány informace prezentující Romy v nepříznivém světle: jako lidi, kteří jsou na štíru se zákonem a s hygienou, kteří se štítí práce a neoprávněně pobírají velkorysé sociální dávky z peněz daňových poplatníků, devastují byty, žijí z prostituce, holdují alkoholu, zanedbávají a zneužívají své děti atd. Následky tohoto stavu jsou pro Romy katastrofální. Čím více se média přizpůsobují poptávce po senzačně přibarvených negativních informacích o Romech, tím horší představy o nich veřejnost má. Romové a jejich přátelé mají omezený přístup k médiím a využívají ho navíc málo produktivně.
3. Dostupnost atraktivních škodlivin: Romská populace, jež se dostala do etnického a duchovního vakua, všeobecně podléhá – ještě více než gádžovská většina – konzumní mentalitě, alkoholu a drogám, gamblerství a brakové mediální zábavě. Polistopadová liberalizace obchodu s těmito komoditami, jež ve jménu svobody trhu a projevu zašla mnohem dále než v zemích s nepřerušeným demokratickým vývojem, nemilosrdně devastuje Romy fyzicky, ekonomicky, psychicky i morálně.
4. Většinová averze českých gádžů proti Romům, která není ničím novým, se za uvedených okolností nebývale vystupňovala. Rasismu se u nás daří a skinheadské násilí je onou příslovečnou špičkou ledovce. V naší společnosti je mnoho xenofobie a patrně ještě více pohrdání a odporu k veškeré lidské bídě, do které naši Romové upadli. Strach opírající se o reálnou zkušenost s romskou kriminalitou vystupňovaný médii to vše ještě zesiluje.
5. Krátkozraká pragmatická politika: Politik, jehož hlavním cílem je být opět zvolen, a jehož jediným „kompasem“ jsou tedy volební preference, nemůže Romům pomoci. Silně emočně podbarvený postoj veřejnosti zná totiž jen „pro“ a „proti“. Když se snaží podnítit diskusi o Romech, často slýchává: „Jste snad na jejich straně?“ Hledá-li se přitom spása v ekonomické transformaci místo v duchovní a etické obnově všeho života společnosti, tedy ekonomiky, kultury a vzdělanosti – pak je otázka, jak budou Romové v této zemi žít, řešena jen polovičatě, spíše formálně než fakticky. Dosavadní opatření nedokázala ani zastavit zhoršování vzájemného soužití mezi Romy a gádži.


V historii se Evropa k Romům chovala nehostinně jako k cizorodému elementu, ohrožujícímu její společenský řád nonkonformním způsobem života, navíc viděla v jejich hudbě a tanci, v různých kejklích a ve věštění něco, co bychom dnes nazvali ideologickou diverzí. Jistě to nebyla náhoda. V Evropě znesvobodněné násilnou christianizací ztělesňovali Romové potlačovanou, ale na druhé straně nesmírně atraktivní spontaneitu, „přirozenost“ lidské tělesnosti a nedomestikovaného kulturního impulsu. Jako takoví byli diskriminováni, vyháněni a pobíjeni, ale na druhé straně žádostivě vítáni, protože oslovovali právě onu potlačenou, psychoanalyticky řečeno vytěsněnou hlubinu evropské duše.

Problém současnosti

Romská kriminalita
– Podíl Romů na celkově objasněné kriminalitě je podle oficiálních odhadů třikrát až čtyřikrát vyšší, než by odpovídalo jejich počtu v republice (př. V Brně se podle údajů městské policie Romové podílejí na 95% kapesních krádeží a 80% loupežných přepadení).
– Nejzřetelnější příčinou je bezpochyby vysoká nezaměstnanost, jež vede k tzv. sociální kriminalitě: Mnoho romských rodin dokáže hospodařit tak ekonomicky, že vyžijí ze sociálních dávek, jiné to však nedokážou,

trpí proto skutečným nedostatkem a uchylují se k parazitním
způsobům obživy, jež vedou přímo či nepřímo k trestním činům.
Přitom krádež z nedostatku bývala u Romů běžná a rozumní gádžové,
včetně četníků, ji víceméně trpěli.
– Druhou, stejně závažnou, i když při povrchním pohledu snadno přehlédnutelnou příčinou jsou výsledky čtyřicetiletého komunistického úsilí a vyhlazení romského jazyka a kultury. Vykořeněný člověk – to platí obecně – snadno ztrácí mravní cítění a respekt před zákonem.
– Třetí, laickému pohledu skrytou příčinou je tendence chovat se – v kladném i záporném smyslu – v souladu s očekáváním okolí (dobře známý jev ze sociální psychologie).
– Čtvrtou příčinou je trvalé napětí, ne-li přímo nepřátelství mezi gádži a Romy, které poznamenává všechny stránky našeho soužití.

Asimilace nebo integrace?
- státní politika vůči Romům byla na našem území za všech dosavadních vlád do roku 1989 asimilační. Obnovení demokracie jim v zásadě umožnilo rozvíjet svůj jazyk a kulturu v rámci státu a plně se zapojit do mezinárodních romských emancipačních snah. V praxi státní správy, stejně jako v převládající mentalitě veřejnosti se však zřejmě uplatňuje více či méně výslovný tlak k asimilaci.
- Česká vláda ve svém usnesení z dubna 1999 považuje integraci Romů do české společnosti za naléhavý úkol. Každý Rom má mít svobodnou volbu v tom, do jaké míry se chce asimilovat, avšak odnárodnění Romů, jejich kulturní a jazykové počeštění, by bylo velikou kulturní ztrátou v historii české společnosti. Vládní usnesení je bezpochyby moudré a prozíravé z hlediska vnitřní i mezinárodní politiky a zaslouží všemožnou podporu učitelů, kulturních pracovníků, pracovníků médií i celé veřejnosti. Otázkou ovšem zůstává, jakou vnitřní sílu k naplnění takto vytvořeného prostoru prokáže sama romská komunita.
- Vnucuje se nám tak otázka: Nemaskují výzvy jako „Nechte nás žít naším vlastním způsobem života!“ nebo „Musíte si zvyknout na to, že jsme jiní!“ ve skutečnosti strategii černého pasažéra, který by se chtěl podílet na veřejných statcích, aniž by svým dílem přispěl k jejich produkci?

Vztah mezi českými Romy a českými gádži
- Chronické napětí, propukající občas v otevřené nepřátelství – tak lze charakterizovat vzat mezi gádži a Romy, i když samozřejmě existují a vždycky existovaly také velmi přátelské vztahy mezi jednotlivci i skupinami. Přesila byla ovšem vždycky na straně gádžů, kteří občas vedli „válku“ jež byla i válkou vyhlazovací (komunismus se snažil vyhladit alespoň jejich jazyk a kulturu), zatímco Romové se bránili, jak mohli, unikali a skrývali se, případně vedli válku „partyzánskou“; jako projev této války je z velké části nutno chápat i romskou kriminalitu: není snad lup válečnou kořistí?
- Dnes musíme konstatovat, že se Romové ve své naprosté většině cítí v naší „gádžovské“ společnosti jako cizinci, neuznávají naše hodnoty a normy, osud demokracie je jim lhostejný, ve státní moci vidí spíše nepřítele než ochránce. Převzali pouze konzum jako dominantní životní zájem, nikoli však vzorce soustavné, plánovité, disciplinované aktivity, jež jsou v majoritní společnosti tradičně respektovanou cestou k realizaci tohoto zájmu. Romové v celku vnímají gádže a jejich instituce spíše jako nepřátelské, mají obecný pocit ohrožení, neidentifikují se s politickým systémem, cítí se jako občané druhé kategorie. Mnohým Romům působí velké problémy jednání s úřady, jež vyžaduje stále lepší orientaci ve správním systému a jež je i pro průměrně vzdělaného občana často obtížné. Od pocitu bezmoci pak nebývá daleko k agresi.
- Není pochyby o tom, že historickou i polickou zodpovědnost za tento stav nese v podstatě gádžovská většina, nikoli romská menšina, jejíž schopnost účinné konstruktivní akce je zatím minimální. To prokazuje jak pohled do vzdálenější i čerstvější minulosti, tak i analýza současného stavu. Odpovědnost morální, případně i trestní je naproti tomu zcela individuální.
- Jedním z důsledku napětí je segregace, oddělení Romů od gádžů, často dobrovolné. V některých případech je segregace samozřejmá (romské pěvecké sbory, apod.). „Rom Roma neokrade“ praví romské přísloví, ale respekt ke gádžovskému vlastnictví není pravidlem. V mnoha pohádkách a jiných příbězích je hrdinou obratný romský zloděj nebo podvodník. (viz únik – matení stop a identity – 10x Demeter, 20x Horváthv jednom domě…)
- Vztah mezi romskou populací a majoritou se blíží guerillové občanské válce, do níž je „zakomponována“ i romská kriminální činnost; ta se chápe jako spravedlivá odplata za útisk, vykořisťování a byrokratickou šikanu. Romové žijí v ustavičném strachu z násilí, který je v důsledku rostoucí aktivity skinheadů stále reálnější, organizují svou domobranu vyzbrojenou baseballovými pálkami, řetězy apod., někteří jejich aktivisté ženou svůj lid do konfrontačních postojů, už malí chlapci pilně trénují bojová umění.
- V každém případě se tím poměry v jistém smyslu blíží stavu před poválečným přesunem slovenských Romů do Čech a před zahájením komunistické národnostní politiky „rozptylu“:

Chudá, nyní navíc sociálně dezintegrovaná většina Romů je postupně
segregována v rostoucích a pustnoucích ghettech typu Chanov zatímco
asimilovaní, zejména bohatí Romové se usazují spolu s gádži
v žádoucích lokalitách. Tam, kde k tomu dochází, to má bezpochyby i
své krátkodobé výhody, zejména ubývá třecích ploch v podobě
konfliktních sousedských vztahů, gádžovská majorita nemá Romy tolik
na očích. Je možné, že už se to projevuje ve smířlivějších postojích
veřejnosti k Romům, jak o nich svědčí některé výzkumy veřejného
mínění. Pro Romy to ovšem znamená další katastrofu a navíc sám
tento proces je pro ně velmi bolestný a ponižující. Pro uskutečnění
ideálu sociálně spravedlivé, multikulturní společnosti to znamená
velkou překážku.


Averze veřejnosti k Romům – jsme rasisté?

Možná bychom měli mluvit spíše o averzi než o rasismu, protože motivy gádžovského odporu proti Romům jsou složitější. Romská kriminalita – ať už jsou její příčiny jakékoli – dosáhla takového stupně a díky médiím je natolik „populární“, že průměrný Čech při spatření Roma takřka reflexivně sáhne ochranným pohybem po své peněžence. Nejde však jen o trestné činy. Romové (samozřejmě ne všichni) bývají těžko snesitelnými sousedy v domě i v ulici pro četné přestupky, jako rušení nočního klidu, znečišťování společných prostor a veřejných prostranství atd. Jejich děti často obtěžují své vrstevníky i dospělé. To vše nejsou samozřejmě specifické projevy romské kultury, nýbrž projevy hluboké sociální dezintegrace, do které se tento lid dostal.
Jestliže se gádžo (nebo Rom gádže) bojí anebo se ho pro nedostatečnou osobní hygienu štítí, jde o normální reakci, nikoli o rasismus. Jestliže „bezdůvodně“ podezíráme konkrétního neznámého Roma, nejde o předsudek, nýbrž o normální zobecňující úsudek, o laické sice, ale zcela logické pravděpodobnostní uvažování: od Roma, kterého neznám očekávám nějakou nepříjemnost spíše než o gádže, kterého neznám. Vytýkat nám, že „házíme Romy do jednoho pytle“, to je kontraproduktivní moralizování, které může averzi k Romům jen zhoršit. O rasismu mluvme, když averze přerůstá v nenávistná slova a činy, když jsou Romové či jiní „barevní“ šikanováni, když se jim neposkytne policejní ochrana před násilím, když se ozývají požadavky vystěhovat Romy (kam?), když jsou označováni za podřadnou rasu, když se po zdech píšou protiromské nápisy. I tehdy, když je takovéto jednání vyprovokováno špatnou zkušeností s Romy, musíme je označit za rasismus.
Projev rasistické intolerance je možno vidět i v tom, jakou podporu měla u gádžovského obyvatelstva komunistická asimilační politika. Nejednou bylo možno slyšet třeba v obchodě: „Paní, proč na to dítě mluvíte cikánsky? Jste v Čechách, tak mluvte česky!“
Současný český etnocentrismus reprezentuje především hnutí skinheads, které má své paralely v dalších evropských zemích, mimo jiné i v Německu, přestože v jeho západní části byla mládež od porážky nacismu po celé generace důsledně vychovávána v duchu demokracie a tolerance. Psychologickým zdrojem těchto hnutí je především složitost současného světa a duchovní krize konzumem posedlého Západu. Nezralý mladý člověk, hledající jednoduchá řešení, snadno podléhá demagogům, kteří mu předkládají černobílý obraz světa a nabízejí mu, aby se zúčastnil energických agresivních akcí k jeho zlepšení. Všeobecná protiromská averze gádžů, jen zčásti – jak jsme viděli – sama o sobě rasistická, dává tomuto hnutí zelenou. Veřejnost, často příslušníci policie, zde vidí slibnou „silnou ruku“, která zavede pořádek. Hnutí je dobře organizováno, jeho vedení je zakonspirováno. Řadoví příslušníci se cvičí v bojových uměních a v zacházení s legálními zbraněmi, sní o násilném převzetí moci. Narůstající napětí mezi gádži a Romy je živnou půdou tohoto hnutí, v němž je nutno spatřovat závažnou hrozbu pro naši nepevnou demokracii.
Jestliže je možné, aby za bílého dne na rušné ulici skupina skinheadů přepadla Roma (stejně jako kteréhokoli občana či cizince), aniž narazí na odpor kolemjdoucích a aniž přivolaná policie rychle a energicky zasáhne, a jestliže se dokonce tyto případy množí, pak demokracie očividně skomírá. Je třeba připomenout, že Hitler byl ve svých začátcích stejně směšný jako náš dnešní Sládek. Nemělo by nás mást, že úpadek demokracie má v podmínkách konzumní společnosti a mediálního věku, navíc v národě se švejkovskou tradicí, jinou formu a jinak také navzájem prorůstá organizovaný zločin s politickými strukturami. Je třeba vědět: Kde jsou biti Romové, tam končí svoboda pro každého z nás.
My „celkem slušní gádžové“, potřebujeme návod nikoli k zavírání očí před skutečností, nýbrž k aktivnímu jednání, které pomůže vztahy mezi námi a Romy zlepšit, k drobným činům solidarity a odpovědnosti.


Můžeme se domluvit

1. základem je lépe poznat vlastní vztah k partnerovi komunikace
Chci-li zlepšit komunikaci s kýmkoli, např. se svým manželským partnerem, měl bych se především zamyslet nad svým vztahem k němu. Zkusme to aplikovat na konkrétní romské dítě nebo dospělého: Co přesně k němu cítím? Jak ho vnímám? Čeho se od něj obávám? Co mu chci poskytnout a co od něj získat? Jsem ochoten otevřít se nové zkušenosti?

2. Romové žijí v chronickém stresu
Mají z nás strach, který zabarvuje všechno jejich prožívání, cítění a jednání, a to způsobem, který si těžko dovedeme představit. Je to strach, který se během mnoha generací stal jejich druhou přirozeností. Nechápeme-li tento strach, špatně rozumíme jejich jednání, chybně je interpretujeme. Stres stěžuje realistické vnímání a racionální uvažování, hrozí zkratové jednání. Jednáme-li s člověkem, který je ve stresu, musíme postupovat opatrně a trpělivě, opakovaně vysílat signály ujišťující o tom, že se nás nemusí bát, působit na city.

3. Romové mají odlišnou poznávací strategii
Při dorozumívání s nimi nesmíme spoléhat na abstraktní myšlení, něco jim příliš rozumově dokazovat, například odvozovat konkrétní pokyny z obecného principu. Vždy je třeba si ověřit, zda nám rozuměli. Romové také méně spoléhají na psané slovo; i když dovedou číst, často se v psaném textu špatně orientují.

4. Romové mají odlišný žebříček hodnot
Neznalost tohoto žebříčku vede často k tomu, že nerozumíme jejich jednání a vidíme zlý úmysl nebo hloupost tam, kde nejsou. Ohledy na rodinu, které je v dané chvíli třeba se věnovat,, mohou například vést k tomu, že Rom nepřijde na schůzku; jednání, jež jsme si s ním dohodli, je pro něj navíc možná méně důležité, než s naprostou samozřejmostí předpokládáme. Typicky podceňujeme hodnotu, kterou přikládá svobodě a sebeúctě.

5. Účinná komunikace s Romy musí počítat s některými osobními vlastnostmi, se kterými se u nich často setkáváme.
Rom nebývá odmalička cvičen ve schopnosti odkládat uspokojení svých potřeb. Musíme se snažit zaujmout ho pro krátkodobější cíle. Nesmíme přeceňovat jeho zábrany vůči přání zmocnit se – veden náhlým impulsem – žádoucího předmětu, i když hrozí nepříjemné následky. Bývá v pokušení rozdat, co právě má, i když na to brzy doplatí vlastní nouzí. Dělá mu potíže smířit se s tím, že tak nejedná ten druhý.

6. Vlastní rodina a komunita jsou pro Roma vyšší autoritou než pro nás.
Jestliže nám Rom něco slíbí a jeho rodina s tím nesouhlasí, necítí se vázán. Romské dítě, jež touží po vzdělání, může odmítnout nabízenou pomoc, protože rodina to neschvaluje, například ze strachu, že se jí odcizí. Skutečný důvod se často nedozvíme, protože sdělení takové informace může být chápáno jako ohrožení.

7. Romové mají odlišný komunikační styl.
Jejich komunikace bývá často naléhavá, hlasitá, doprovázená živější gestikulací a fyzickým přiblížením. To, co vnímáme jak přehánění, chápejme jako vyjádření silných dojmů spíše než jako dezinformaci. Doporučuje se komunikovat s Romy hlasitěji a výrazněji, nespoléhat na porozumění přesného významu slov, komunikovat více mimoslovně. Běžná gádžovská zdrženlivá zdvořilost bývá chápána jako nezájem, výzva pronesená tímto způsobem bývá neúčinná.




NÁMĚTY NA DISKUSI:

ROMSKÉ DÍTĚ V ČESKÉ ŠKOLE – handicap nevyhovujícího bydlení a
životosprávy
- málo romských dětí v MŠ
- jazyková bariéra
- omezený jazykový kód
- odpor k „gádžovskému“ vzdělání
- prostředí, v němž nemá dítě pocit
bezpečí, osobní nezájem
- absence vědomí odpovědnosti za sebe
sama
- romské dítě mezi spolužáky

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=6386