Referát do kurzu Dějiny 20.století

Dějiny Maďarska od 90. let 19 století do roku 1945

Územní rozsah Uher po Rakousko-Uherském vyrovnání zůstal nezměněn – 325 411 km2. Došlo však k prudkému demografickému vývoji, tedy růstu počtu obyvatel. Od roku 1810 postupně rostl podíl maďarského obyvatelstva, z nichž dvě třetiny patřily k 48 % katolíkům v zemi. Sociální a národnostní struktura byla ovlivňována vystěhovalectvím. Do roku 1890 se z Uher vystěhovalo 160 tisíc obyvatel. Během 90. let to už bylo 262 tisíc, mezi léty 1900-1904 465 tisíc a do první světové války až 465 tisíc. Celkově se vystěhovalo 1 896 tisíc obyvatel, což je největší počet v zemích střední a jihovýchodní Evropy. V Uhrách žilo mnoho národností, z celkového počtu obyvatel tvořili 33 % Maďaři, 25% Slováci, 18% Němci, 4.5% Rusíni a 2.6% jižní Slované.

Výroba
Nejdůležitějším výrobním odvětvím bylo stále zemědělství. Vzmáhající se ekonomika se opírala o cizí kapitál, ponejvíce rakouský a německý. Probíhající industrializace se stala důležitým stimulem pro budování dopravního systému. Bylo to jedno z nejdynamičtěji se rozvíjejících odvětví uherské infrastruktury. Budování dopravních systému podnítilo také rozvoj metalurgie, strojírenství a elektroprůmyslu. Uherská železniční síť dosahovala už v roce 1913 délky 22 tisíc km, což znamenalo evropský průměr. Budována byla hvězdicovitým systémem se středem v Budapešti, která tvořila mocenské, kapitálové a industriální centrum země. Na mnohem nižší úrovni byla potom silniční síť, jež zaznamenala mírné zlepšení až před 1. světovou válkou.
Průmysl zaznamenal prudký rozvoj, vznikl téměř náhle. Ponejvíce pak šlo o těžký průmysl. Strojírenství se zaměřilo na výrobu dopravních zařízení, především zemědělských strojů. K uherskému průmyslu přibyla také dvě nová odvětví. Byl to chemický a elektrotechnický průmysl, který dosáhl evropské úrovně především díky řadě maďarských vynálezů. Dominantní pozici si udržuje průmysl potravinářský. Na světové špici se drželo maďarské obilnářství, v objemu exportu druhé na světě za USA. Před 1. světovou válkou se průmysl Uher podílel výrobou 25-28% na výrobě celé monarchie. Industrializaci přerušila až válka.

Společnost
Uherská společnost nesla stále pozůstatky feudalismu, tedy vysokou aristokracii a vlivnou církev s obrovským pozemkovým majetkem a množstvím stavovských a politických výsad. Vedle vrstvy velkostatkářů byl v zemi značný počet rolníků s malou výměrou půdy a masa bezzemků žijících v bídě. Do společenských vztahů však pronikaly i moderní prvky monopolního kapitalismu, novými vrstvami jsou velkoburžoazie, drobná buržoazie a průmyslová proletariát. Nejsilnější složkou panských vrstev uherské společnosti byl střední stav – gentry, inteligence, úřednictvo a střední buržoazie. Ekonomická situace těchto vrstev se sice od agrární revoluce zhoršovala, ale jejich sociální a politická síla vzrůstala. Rolnictvo před válkou tvořilo 63% celkové populace a 99% obyvatel venkova. Pouze 30% z nich vlastnilo takový výměr půdy, ze kterého mohli uživit své rodiny. Početný byl zemědělský proletariát, který tvořil 23% z obyvatel věnujících se zemědělství. Tato sociální skupina jako sezónní pracovní síla bez stálého domova tvořila páteř prosperity velkostatku. Žili pod úrovní životního minima tehdejší společnosti, častá u nich byla vysoká úmrtnost. Nejrychleji rostoucí sociální skupinou byl průmyslový proletariát. Využívalo se však síly importované ze zahraničí, nejvíce z Rakouska a Českých zemí.

Politika
Od 80. let 19. století probíhala krize dualistického systému, což se významně projevovalo do politiky. Do roku 1905 se u moci udržela Liberální strana, která však nedokázala sloučit ekonomické zájmy uherského kapitálu a velkostatku. Mohutně se zde angažoval především vídeňský velkokapitál. Polofeudální charakter uherského správního systému pak znemožňoval jakoukoliv státoprávní změnu pod tlakem nových společenských skutečností. Až do revoluce 1918-1919 trvala různorodost polických stanovisek, včetně jednoty v držení sociálních a národnostních postojů a představ vysokých a středních vrstev.
Roku 1892 vznikla Národní strana, která sdružovala konzervativní velkostatkáře a elitu gentristické inteligence. Opírali se o program rozvinutí dalšího národního vyrovnání. Levicově orientovanou stranou byla diferencovaná Strana nezávislosti a osmačtyřicátníků, významu nabyla od roku 1890 zvláště její levá frakce. V 90. letech zesílilo ve městech i na vesnici socialistické hnutí. Roku 1895 vzniká Katolická strana lidová, která měla program církevně-náboženské a sociální povahy.
Během let 1890-92 přešly Uhry ze stříbrného na zlatý standard v poměru 1 stříbrný forint = 2 zlaté koruny. Zavedeny byly některé vymoženosti pro pracující v průmyslu, podobně jako tomu bylo na západě. V letech 1892-95 se opozice stáhla do pozadí. V této době proběhlo uzákonění povinného občanského sňatku, možnosti civilního rozvodu, povoleno bylo smíšené manželství katolíků, protestantů i židů a došlo k liberalizaci ustanovení o výchově dětí v těchto manželstvích. Uzákoněna byla také svoboda vyznání, došlo k legalizaci vyznání izraelistského. Pod stát začaly spadat i matriky. To vše mělo za výsledek posílení pozice státu vůči církvi, vedlo však také ke zvýšení maďarského tlaku na národností menšiny.
I po roce 1895 pokračoval vnitropolitický boj proti národnostní politice a snaze po vybudování silné říše pod rozhodujícím vlivem Maďarů. Konaly se protesty a sociální bouře.
Roku 1904 byla založena opoziční strana s heslem úplné celní odluky a vybudování samostatného celního území. Program byl radikální zejména v branných a hospodářských otázkách.
Boje probíhající na půdě parlamentu vyvrcholily jeho rozpuštěním. V následujících volbách roku 1905 byla vládní většina poražena a do popředí se dostala opozice s požadavky maďarského vlivu v armádě, samostatného celního území a zřízením uherské národní banky. Na druhém místě skončili liberálové. Vytvořila se tak většinová koalice.
Národní a vlastenecká hesla opozice nacházela živou odezvu ve společnosti, nemohly však prolomit komplex vazeb a ustanovení dualistického systému. Patnáct let trvající společenská krize se stala krizí vládní.
Za těchto okolností přistoupila Vídeň k protiústavnímu řešení. Ustanovila úřednickou vládu v čele s generálem Fejervárym, omezila svobodu tisku, několikrát byl odročen parlament, aby byl nakonec roku 1906 vojensky rozehnán. V zemi se zvedl aktivní odpor a koalice vyhlásila tzv. národní rezistenci. Došlo k rozkladu veřejného života v zemi a hrozila stávka velkých daňových poplatníků, ohrožen byl dokonce nástup celého vojenského ročníku.
Řešení skýtal návrh ministra vnitra Josefa Kristóffyho, který začal prosazovat nový volební zákon s tajným hlasovacím právem pro gramotné muže od 24 let. Ten by vytvořil předpoklady pro získání většiny v parlamentu národnostními menšinami. Návrh byl podporován maďarskou levicí a lidovci. Došlo ke všeobecné stávce v září 1905, tzv. rudý pátek. Vídeň se postavila proti a rozpustila sněmovnu. Dočasně byly zrušeny samosprávné orgány atd. Koalice nakonec ustoupila a uzavřela tajnou dohodu s panovníkem.
Na přelomu dubna a května 1906 proběhly nové volby. Většinu v nich získali nezávislý, koalice se dostala k moci vládou Sándora Wekerleho (1906-10). Téhož roku byla rozpuštěna Liberální strana.
Vláda koalice neznamenala podstatné změny ve vnitrostátní politice. Roku 1907 byla obnovena celní smlouva, koalice ustoupila i na poli brannosti. V těchto letech došlo ke zhoršení národnostních poměrů. Přijat byl národnostní zákon, který nařídil povinnou výuku maďarštiny ve všech lidových školách v zemi. Vládní politika směřovala k likvidaci soukromých škol. Roku 1909 byl zákon doplněn o povinnost vyučovat náboženství pouze v maďarštině. Výjimkou byly pouze pravoslavné školy v Srbsku a Rumunsku. Postiženi tak zůstali především Slováci.
Po volbách roku 1906 vytvořily zástupci nemaďarských národů v parlamentě Národní klub. Jeho úkolem bylo vést politické a národní boje za národnostní menšiny na půdě parlamentu. Vláda však odpověděla na jejich politickou aktivizaci represemi. I nadále tak pokračovalo postupné maďarizování obyvatelstva.
Avšak beze změny politiky nebylo možno dále uvolňovat svazek dualismu. Příčinou konečného pádu koaliční vlády byla různost názorů na projekt Národní emisní banky. Ta se setkala s jasným odporem finančních produalistických vrstev vedených premiérem Wekerlem. Neschopen sjednotit státní stanovisko podal v dubnu 1909 demisi.
Nová vláda byla sestavena v prosinci. Do politiky se znovu dostávají liberálové, kteří se sjednocují v Národní straně. Volby v lednu 1910 přinesly výrazné vítězství Straně práce. Obnovena byla vláda latyfundistů a vysokých financí a pevný dualismus. Opozice se stmelila až proti vydání nových armádních zákonů roku 1911. Tyto vládní návrhy rozbouřily společenský život i politickou aktivitu. Sociální demokraté dokonce zorganizovali generální stávku. 23. května 1912. Tzv. krvavý čtvrtek přinesl do ulic otevřenou revoluci. Vojsko však tvrdě potlačilo lidové vzpoury a četnictvo vyhnalo opozici z parlamentu. Pak vládní strana přijmula všechny návrhy zákona. Na své straně měla konzervativce, v podstatě šlo o většinu aristokracie, vysoké finanční a průmyslové buržoazie a kléru. Opozice zahrnovala demokratický střed a radikály spolu se sociálními demokraty a zastupovala tak poměrně silné společenské vrstvy střední a drobné buržoazie, inteligence, proletariátu a středního rolnictva.

První světová válka
Balkán byl odbytištěm kapitálu a vidina likvidace nepohodlné agrární konkurence dokázala sjednotit uherské politické kruhy, také část opozice. Dokonce i sociální demokracie uznala válku jako nevyhnutelnou obranu proti ruskému nebezpečí. Do války vešla země s optimismem a nacionalistickými hesly. Trvání masové euforie se však rozplývalo s tím, jak na zemi doléhaly válečné problémy. Uhry nebyly v podstatě dějištěm válečných operací, ale vojenské ztráty se jim nevyhnuly. Na frontě zahynulo podle statistik asi jeden a půl milionu obyvatel Uher.
V zimě 1916 se projevily první hospodářské problémy, především to byl nedostatek průmyslových surovin a paliva. Došlo k prvním potížím se zásobováním obyvatelstva. A v dalších letech se situace zhoršovala. Nařízen byl šedesátihodinový pracovní týden, i ten však byl běžně výrazně překračován. Vzrostl také podíl práce žen a dětí. Celá ekonomika byla přebudována pro potřebu války, a do hospodářského života proto zasahoval stát.
Roku 1917 bylo s novým císařem Karlem podepsáno hospodářské vyrovnání mezi Předlitavskem a Zalitavskem na dalších dvacet let. Vládnoucí politika tak přesvědčovala o tom, že chce budoucnost držet pevně v rukou. Trnem v oku se však stala opozici třetím rokem války, když trvala na setrvání ve válce i po vstupu USA do bojů na kontinentě. Proti ní teď nestály jen kruhy levicové a pravicové maďarské opozice, ale i vídeňský dvůr.
Opozice začala osnovat plány na sesazení vlády a zavedení všeobecného hlasovacího práva na jaře 1917. Tlak opozice vedl ke střídání vlád, které však kolísaly mezi protichůdnými programy bez praktických výsledků. Navíc ještě pod vlivem ruské revoluce zemí proběhly dělnické stávky a nepokoje. Dělníci si vydobyli zvýšení mezd, které ale za chvíli pohltila inflace. Silný ohlas si pak mezi dělníky získal zejména Dekret o míru, manifestace 25. září 1917 se zúčastnilo v Budapešti na statisíc protestujících. Vzneseny byly požadavky okamžitého přijetí příměří, které byly podpořeny stávkami po celé zemi.
Pozici na politické scéně si výrazně vylepšila sociální demokracie a ostatní levice. Mezi proudy v sociální demokracii však vznikl spor a 18. ledna 1918 se v Budapešti konala další hromadná politická stávka, která se rozšířila i na ostatní průmyslová centra. Opět se jí účastnilo několik set tisíc dělníků všech národností Uher. Vláda ale nechtěla vyjednávat a přešla k násilí. Začalo zatýkání stávkujících a jejich nucené odesílání na frontu. V červnu pak došlo ke generální stávce, kterou vedla sociální Demokracie a Rada odborových organizací, kteří společně utvořili Dělnickou radu. Od března už také existovala i maďarská sekce Komunistické strany.
V červenci až září 1918 padly pod náporem sil Dohody všechny fronty a Uhry se tak staly jednou z poražených zemí. Rozmach národního hnutí však dal možnost národům prosadit své zájmy při jednání se státy Dohody o míru. Habsburská monarchie tak dospěla k závěrečné krizi, jejíž řešení změnilo tvář střední a jihovýchodní Evropy.

Vznik státu 1918-1921
Po neúspěšných ofenzívách a následném pádu všech front vyhlásil premiér Wekerle rozpad rakousko-uherské unie. Uhry se měly oddělit od Vídně a národnostní uspořádání se mělo řešit dohodou. Po zabrání Rijeky Chorvaty a po Wekerleho demisi z 23. října se však parlament už nesešel. V noci z 23. na 24. října 1918 zástupci několika stran včetně sociálních demokratů a radikálů ustavili Národní radu. Programem bylo odstranění dosavadního vládního systému, nezávislost Uher se samostatnou zahraniční politikou, národním hospodářstvím a vojskem. Dále pak demokratické svobody, pozemková reforma, opatření proti hrozícímu hladu a samostatné zastoupení na mírových jednáních.
Obyvatelstvo vyneslo Národní radu do čela revoluce. V ulicích Budapešti se následně konalo několik demonstrací. Po střetu s ozbrojenou mocí a krvavou srážkou vyhlásila Národní rada na příští den generální stávku. Z iniciativy vojáků se vytvořila Vojenská rada, která se rozhodla podpořit demokratickou revoluci. Premiérem byl jmenován Mihála Károlyi, který se snažil plnit původní program Rady, demonstranty byl však donucen, aby požádal o zproštění přísahy věrnosti k Habsburkům. Druhého listopadu přísahou ministrů na uherskou ústavu byla fakticky vyhlášena uherská republiky. Formálně byla republika vyhlášena vládou 16. listopadu.
Velkým problémem však zůstávala národnostní otázka. Snaha o federalizaci s nejširší autonomií pro jednotlivé národy s demokratickými právy se setkala s negativní odezvou. Jako první striktně odmítli Slováci, následovali je krátce nato Rumuni. Na území Uher vstoupily Dohodová vojska, na Slovensko vojska česká. Další Dohodová vojska postupovaly Rumunskem, v pohybu byly také srbské síly. Před rozpadem země nakonec nepomohlo ani nasazení maďarské armády. Prozatimní hranice byly předběžně ustanoveny 3. prosince už bez Slovenska a části Rumunska.
Vláda Karolyiho byla po celou dobu v krizovém stavu. Situace vedla dokonce k rozkolu ve vládní straně. Krize vyvrcholila v lednu 1919, kdy se projednávala otázka znárodnění. Dne 11. ledna pak zvolila Národní rada Károlyiho prezidentem. Pozice ve vládě si posílila především sociální demokracie.
20. března předal zmocněnec Dohody v Budapešti Karolyimu nótu, v níž požadoval posunutí demarkační čáry o 200 kilometrů na západ. Volná území měli obsadit Rumuni a část Dohodová vojska. Karolyi navrhl vládě demisi a vyzval sociální demokraty, aby sestavili vládu. Ti se sloučili s komunisty a vytvořili Maďarskou socialistickou stranu. Moc měli vykonávat prostřednictvím vojenských, dělnických a rolnických rad.
Nová vláda byla sestavena 21. března 1919. Mezi komisaři byli komunisté v menšině, v celé vládě byl pak poměr centristů a levicových sociálních demokratů vyrovnán. V čele nejvyšší rady stál Alexandr Garbai, faktickou hlavou však byl komisař zahraničí Béla Kun. Následovalo komplexní znárodnění s výjimkou podniků pod dvacet zaměstnanců. Vyhlášena byla všeobecná pracovní povinnost, právo na práci a odluka církve od státu. Dále byla vyhlášena řada sociálních výhod, odměňování podle hodin bez ohledu na výkon a uzavření všech obchodů mimo potravinářských, lékáren, trafik apod. a pozemková reforma, převádějící velké a střední statky do majetku zemědělských družstev.
Nejvyšší rada 2. dubna vyhlásila Prozatímní ústavu. Poprvé na základě všeobecného, rovného, přímého a tajného volebního práva pro osoby nad 18 let. První volby s tímto právem proběhly 7. dubna. Vyhlášena byla republika rad a zavedena byla profesionální armáda, jejichž počet vojáků do poloviny dubna stoupl na 53 tisíc.
Maďarsko se však ocitlo v dokonalém obklíčení. Fronta byla dlouhá kolem 1200 kilometrů. První porušilo příměří Rumunsko a jeho dobře připravená armáda dorazila 1. května až k Tise. Koncem dubna začal také útok jihoslovanských armád, ze severu útočily jednotky české armády. Po prvomájových demonstracích byla vydána výzva k mobilizaci, jíž uposlechlo kolem milionu dělníků. Následná ofenzíva těžila z rozporů uvnitř Dohody. Maďarská vojska úspěšně zatlačila československou armádu a pronikla hluboko na slovenské uzemí. Na dobitém území byla 16. června vyhlášena Slovenská republika rad. Po složitých jednáních v Paříži, která začala 11. června, byla nakonec přijata jako demarkační čára závazná pro Maďarsko i ČSR linie téměř shodná s úpravou ze 3.prosince 1918.
V tomto okamžiku stálo Maďarsko před hospodářskou katastrofou. Produkce poklesla o 30-40 % oproti předrevolučnímu stavu, hospodářský život provázel chaos a poklesla také pracovní disciplína. To všechno bylo provázeno znehodnocením měny.
Vypukly rozpory uvnitř vedení strany, které se projevily na sjezdu strany 12. června. Výsledkem přesto byla nová ústava, v níž se Maďarsko nazývá Socialistickou federativní republikou rad Maďarska, zakotvuje demokratické svobody, nařizuje pracovní povinnost, zaručuje právo na práci a vylučuje národnostní útisk.
Množily se však také odpůrci systému. Jejich centra byla především za hranicemi. V Segedíně se pak vytvořila vláda Gyuly Károlyiho. Ministr vojenství v této vládě, dříve pobočník Františka Josefa I., admirál Miklós Horthy kolem sebe začal soustřeďovat tzv. národní armádu.
Aby získala zásobovací zdroje rozhodla se republika prolomit rumunskou frontu, která se držela na Tise i přes sliby Dohody. Ofenzíva se však nezdařila a rumunská armáda táhla na Budapešť. Poté zaútočily ze severu české jednotky. Revoluční rada v bezvýchodné vojenské situaci předala moc do rukou odborových svazů, kabinetu složeného ze sociálních demokratů v čele s Gyulou Peidlem. Jeho vláda však byla už 7. srpna svržena vojenským pučem, který vynesl do čela Istvána Friedricha, představitele průmyslového kapitálu. Ve stejnou dobu ale vládla další vláda v Segedíně. Ani jedna z nich neměla faktickou moc nad zemí, kterou opanovali Rumuni. Jednat se rozhodl Horthy, který táhl na Budapešť vyhýbaje se Rumunům. Jeho oddíly za sebou zanechávaly cestu zpustošenou násilím a hrůzou. Do situace se poté vložil anglický generál G. Clark, který situaci uklidnil a 15. listopadu 1919 začala rumunská vojska opouštět zemi.
Na konci listopadu nastoupila nová vláda v čele s Károlem Huszárem, který stál v čele strany křesťansko-národního sjednocení. Byli v ní pravicový i levicový sociální demokraté, malorolníci a tři další pravicové strany. Tato vláda měla dovést zemi pouze k volbám, které měly po dvou letech obnovit činnost parlamentu. Ve volbách v lednu 1920 zvítězila malorolnická strana a Strana křesťansko-národního sjednocení. Dne 1. března 1920 pak parlament prohlásil Maďarsko královstvím a Horthyho regentem.
Období jeho vlády se vyznačovalo především terorem. Výsledkem bylo na 5 tisíc mrtvých, 40 tisíc vězňů v koncentračních táborech a 70 tisíc emigrantů. Ze země odešla spousta politiků, inteligence a umělců, kteří našli útočiště zejména v ČSR a Rakousku.

V Paříži se mezitím jednalo o podobě nového maďarského státu. Dne 4. června byl v Trianonu podepsán dokument, jímž Maďarsko definitivně odevzdává 71,5 % uzemí Uher ve prospěch nástupnických států. Rozloha nového státu byla kolem 93 tisíc km2 s necelými 8 miliony obyvatel. Maďarská vláda pokládala tyto klauzula za nespravedlivé a za vnucený diktát, ale změnit se jí ustanovení nepodařilo.
V zemi klesl podíl národnostních menšin, představovali jen něco přes 830 tisíc lidí – 10,4% obyvatel země. Nejpočetnější zůstala německá menšina, kolem půl milionu obyvatel, Slováků bylo přes 140 tisíc, Rumunů necelých 24 tisíc, Chorvatů necelých 37 tisíc a Srbů asi 17 tisíc. Dekrety z let 1919-1923 upravovaly rovnost všech občanů před zákonem bez rozdílu rasového, jazykového a náboženského.

Maďarsko ve 20. letech
V červenci 1920 nastoupila nová vláda v čele s hrabětem Pálou Telekim. Ta se pokusila o puč snahou legitimovat Habsburky na maďarském trůně. To zavdalo příčinu k tomu, aby Horthy tuto vládu vystřídal. Nová vláda v čele s Istvánem Bethlenem vládla v zemi celých 10 let.
V zahraniční politice se soustředil na dobré vztahy s Dohodou a nástupnickými státy. V říjnu 1921 pak přistál u Šoproně exkrál Karel a vyrazil na Budapešť. Horthy proti němu vyslal vojsko, které Karla zajalo. Tím byl odstraněn nebezpečný protivník.
Protivníci však byli i uvnitř státu. Bethlen-Peyerův pakt z prosince 1921, na několik let utajený, u dělal ze sociální demokracie jen okrasnou oficiální opozici s několika mandáty v parlamentu.Obratně provedená pozemková reforma pak sblížila Bethlena s malorolnickou stranou. Konečnou fází vnitřní konsolidace bylo sjednocení několika důležitých stran včetně křesťanskonárodního sjednocení. Bethlen tak vybudoval jednotnou vládní stranu a roku 1924 stanul v jejím čele.Vlastní malorolnická strana obnovila svou činnost až po pádu této vlády. Nakonec nový hlasovací zákon z roku 1922 vyloučil kolem milionu obyvatel z hlasování, tajného pouze ve městech a vládní strana tak vysoko zvítězila.
V atmosféře teroru následujících let se vykrystalizovaly v maďarské společnosti určité ideologické a politické prvky, jež byly podobné fašismu v Itálii – myšlenka národního státu, poprvé v Evropě opřená o rasový universalismus, absolutně upřednostňující turánskou rasu, systematická perzekuce demokratických tendencí a dělnického hnutí, budovány byly internační tábory, perzekvováni židé, liberálové a marxisté. V létě 1923 se oddělilo od vládní strany její pravé křídlo v čele s Gyulou Goemboesem, který byl osobním přítelem Horthyho. Nová politická formace, která se postavila do otevřené opozice, se jmenovala Strana ochránců rasy.
Rok 1922 znamenal vnitřní konsolidaci, takže se vláda obrátila k normalizaci hospodářství. Schopnost odběru na vnitřním trhu se totiž radikálně zmenšila, ztracena byla také odbytiště monarchie, stará tržní spojení a německo-rakouský kapitál. Z průmyslového potenciálu zůstalo 60% , zvýšila se koncentrace strojírenství a metalurgie. Produkce uhlí již byla doplňována dovozem, naproti tomu do výhodné pozice se dostal textilní a kožařský průmysl. Ten nekryl ani spotřebu. Dřevařství bylo postiženo ztrátou lesů na 15% původní polohy. Potravinářský průmysl zůstal i přes značné ztráty zachován, byl však těžce postižen ztrátou odbytišť.
Špatně na tom byla finanční politika, která byla stále provizorní. Poslední řádný rozpočet byl předložen roku 1914. Státní deficit vzrostl na 16 miliard zlatých korun. Obrovská inflace, třicetinásobný oběh bankovek a dvacetinásobná drahota proti předválečným letům, obstavení vkladů, přesun břemen a fantastický obrat na burze obrovsky znásobily potenci bankovních ústavů. Nedostatek peněz totiž vedl k mnoha půjčkám s úrokem 20 – 40%.
Přelom přinesl až rok 1924.Podařilo se získat půjčku z amerických, francouzských a belgických zdrojů, mezi ručiteli byla i ČSR. Inflace byla zbržděna a kredit se navýšil na 250 miliard zlatých korun. Ten byl v roce 1924 použit k založení Národní banky. V lednu 1924 byla devalvovaná koruna nahrazena pengoe. V letech 1924-29 došlo k relativní konjunktuře a výroba se zvýšila oproti roku 1913 o 30%.
Jádrem zahraničního obchodu byl export zemědělských výrobků, který tvořil 70% vývozu. Hlavními odbytišti zůstali tradiční trhy – nástupnické státy, Německo a Balkán.
V zahraniční politice se snažil Bethlen získat Maďarsku předválečnou rozlohu cestou propagandy a dohod. Vojensky bylo Maďarsko pod kontrolou Dohody, hospodářsky pod dohledem Společnosti národů. Zahraničněpolitické vztahy orientoval Bethlen zejména na země Dohody. Bethlen usilovat také o členství ve Spojených národech, ale byl dvakrát odmítnut, až nakonec získalo Maďarsko fórum, na němž chtělo vést boj za zrovnoprávnění vyzbrojení, čili remilitarizaci, zrušení některých trianonských bodů a zmírnění reparací. Prvním odklonem maďarské zahraniční politiky od států Dohody byla smlouva s Itálií z roku 1927. Z Maďarska se stal spojenec velmoci, a opustila tak mezinárodní izolaci.
Bethlenova oblíbenost od poloviny 20. let slábla, naopak sílila opozice. Zrodilo se levicové hnutí, které usilovalo o potlačení protidemokratických rysů vládního systému. Opozice se od roku 1924 postupně konsolidovala a své útoky namířila na půdě parlamentu proti Horthymu. Spojenectví liberálních sil však ochromila další volební reforma před nenadále vyhlášenými volbami roku 1926. Klesl počet opozičních poslanců, navíc byla zřízena Horní sněmovna, kde zasedli habsburští arcivévodové, magnáti, představitelé měst, univerzit a hospodářských komor, vysoký klérus a vysoké důstojnictvo, tedy konzervativci, kteří volí totalitní systém.
Do společnosti stále vrůstali fašizující prvky a přibývalo také organizací k fašismu se hlásící. Po zrušení vojenské kontroly roku 1927 dostal pověření vybudovat profesionální armádu právě Goemboes. Výraznější pozici získávalo také dělnické hnutí. Aktivizovalo ho zhoršení politických a sociálních podmínek proletariátu. Nezaměstnanost činila asi 100 tisíc z celkového počtu 700-900 tisíc průmyslových dělníků, podpory v nezaměstnanosti ještě neexistovaly.

Cesta ke druhé světové válce (1929–1939)
Světová hospodářská krize zasáhla Maďarsko s jistým zpožděním. Zahraniční půjčky dosáhly astronomických výšek a země nemohla splácet ani úroky. Bída pracujících dosáhla maxima – milion nezaměstnaných v zemi s 9 miliony obyvateli. Propukali tak často hladové bouře a demonstrace, které byly potlačovány silou.
Ve volbách 1931 díky machinacím ještě vládní strana vyhrála, nicméně nespokojenost s Bethlenovou politikou se projevovala nejen u opozice, ale i ve straně samotné. Bethlenova demise byla přijata 19. srpna 1931. Svou velkou příležitost zachytily pravicové síly a 1. října 1932 stanul v čele vlády Gyula Goemboes, od roku 1929 ministr vojenství. Nová vláda reprezentovala gentry, armádu, byrokracii, střední vrstvy a nezanedbatelnou část inteligence.
Podstatou vládního programu byla fašizace země a v zahraniční politice přimknutí k Německu při zachování proitalské linie. Cílem byla obnova předtrianonských hranic.
Východisko z krize viděl Goemboes v napojení na Německo. V průmyslovém podnikání se zvýšila účast cizího kapitálu v průběhu 30. let na 40%, když se jedním z partnerů stalo právě Německo.
Důrazněji než v ekonomice se projevil nastolený kurz orienatace v oblasti politické. Goemboes se pokusil zreformovat stranu na typ německé NSDAP, podařilo se mu změnit název na Národní sjednocenou stranu, spojil funkce státní se stranickými apod. Významu nabývala také armáda. Zavedena byla branná povinnost a zvyšovalo se zbrojení. Všechny polovojenské a maskované vojenské organizace byly převedeny do pravidelných jednotek.
V zahraniční politice provedlo Maďarsko normalizaci vztahů se Sovětským svazem a v únoru 1934 navázalo diplomatické styky. Stejného roku byla uzavřena obchodní smlouva s Německem, která začlenila Maďarsko do sféry německých ekonomických zájmů.
Oblíbenost premiéra a směru jeho politiky začala ztrácet. Část nejvyšších vládních kruhů se toužila vrátit k bethlenovským metodám řízení společnosti. K opozici ve vládní straně se přidala i opozice parlamentní, především malorolnická strana a sociální demokraté. Na svou stranu postupně získali i Horthyho. Za této situace podal v březnu 1935 Goemboes demisi. Aby dokázal svou moc a znemožnil opoziční akce rozpustil parlament a v dubnu dosáhl ve volbách výrazného vítězství. Při přípravě puče však v říjnu 1936 zemřel.
V letech 1936-40 se vystřídali tři vlády. První z nich vedl Kálmána Darányi. Obnovil dřívější podobu vládní strany. V zahraniční politice udržoval kurs nastolený svým předchůdcem, ostře vystupoval i proti dělnictvu a levici. V červnu 1937 rozšířil pravomoci regenta Horthyho a horní a dolní sněmovně zajistil rovnoprávnost. Volební systém z roku 1938 ustavil tajný hlasovací systém, ale zbavil 300 tisíc dělníků a zemědělců hlasovacího práva.
Diferenciaci pravice urychlil anšlus Rakouska, Maďarsko se tak dostalo do bezprostředního sousedství říše. Prvky nacismu však již byly v maďarské společnosti připraveny. Národněsocialistickou stranou se v maďarsku stala Strana národní vůle, která stmelila konglomerát fašistických stran a spolků. Její méně radikální křídlo tvořili tradiční panské kruhy gentry, vyšších důstojníků a úřednictva. Druhé křídlo bylo převážně maloburžoazní. V čele strany stál plukovník Ference Szálasi. Jeho politickým programem bylo vytvoření národně socialistického zemědělského státu.
Proti Szalasimu se postavila vládní strana i Horthy a strana byla zakázána.. Ta se však po spojení s dalšími skupinami objevila v říjnu téhož roku jako Maďarská národně socialistická strana. Roku 1938 byl Szálasi odsouzen na 3 roky vězení.
I přes silnou inklinaci obyvatelstva a politických kruhů k fašismu, existovala funkční opozice. Z politických kruhů to byly hlavně demokratismem a antifašismem inspirovaná malorolnická strana a sociální demokraté. Významnou opoziční skupinou byla část mladých maďarských intelektuálů, zejména spisovatelů. V době hospodářské krize se jako opozice oficiální stranické linie malorolníků zformovalo mimostranické hnutí ruralistických autorů, kteří byli ovlivněni rokem 1848. Dalším prvkem bylo komunistické hnutí, které se snažilo prosadit při vytváření lidové fronty, existovalo ovšem v ilegalitě. Skutečné úspěchy lidové fronty však vyrostly až ze širší základny za podmínek bezprostředního ohrožení v roce 1941.
V květnu 1938 se rozhodl Horthy, že vystřídá tehdy již dost zkompromitovaného Darányiho Bélou Imrédym. Tento velmi schopný finančník měl za sebou už brilantní ekonomickou kariéru. Imrédy přislíbil konsolidaci vnitřních poměrů. Navenek se snažil prezentovat Maďarsko méně nezávislé na Německu.
V létě 1938 byl maďarský revizionismus už namířen proti ČSR k územnímu zisku Slovenska. Zklidnil se poměr k Rumunsku na základě menšinových jednání. V srpnu pak přidalo dohodu o neútočení v duchu Briad-Kellogova paktu. V menšinových otázkách došlo k dohodám s Jugoslávií a Rumunskem a jednání s ČSR se podařilo zadržet na mrtvém bodě díky nepřijatelným návrhům. Neutrality Jugoslávie a Rumunska se však až do Mnichova dosáhnout nepodařilo. Ve stejné době jednali Maďaři také v Německu o koordinaci vojenských příprav.
Dodatek mnichovské dohody pak odkázal Maďarsko a Polsko k dvoustranným jednáním. První jednání s ČSR se konalo 8.října 1938 a Maďarsko ho rozbilo nesplnitelnými podmínkami. Vídeňskou arbitráží 1. listopadu byly rozhodnutím Německa a Itálie Maďarsku přiděleny jižní oblasti Slovenska s Košicemi a západní část Podkarpatské Rusi s Užhorodem o rozloze něco přes 10 tisíc km2 s 859 tisíci obyvateli.
Imrédy, který se pokusil o nastolení totalitního režimu neuspěl s návrhem zmocňovacího zákona a v listopadu 1938 byl přinucen k demisi. Protože však nebylo jeho nástupce, povolal ho Horthy zpět, aby sestavil novou vládu. V lednu 1939 pak přistoupilo Maďarsko k Paktu proti kominterně a 2. února přerušil Sovětský svaz s Maďarskem diplomatické styky.
Na přelomu roku vytvořil Imrédy novou ve zcela fašistickém duchu vedenou vládní stranu Hnutí maďarského života. Svolal parlament a předložil návrh pozemkové reformy. Návrhem protižidovského zákona se však sám vyřadil z politiky, když se zjistilo, že čtvrtinou neárijské krve neodpovídá sám zákonům. V únoru 1939 byl přinucen podat demisi. Ve funkci ho vystřídal hrabě Pál Teleki.

Maďarsko za druhé světové války (1939 – 1944/45)
Telekiho vláda trvala do dubna 1941 a byla charakteristická jistou vnitropolitickou konsolidací a hospodářským rozmachem. Hned v březnu obsadilo Maďarsko s Německou pomocí volnou Podkarpatskou Rus, jako první uznalo Slovenský štát a vystoupilo ze Společnosti národů.
V květnových volbách, prvních tajných, využil Teleki právě revizního úspěchu. Volby přinesly velké vítězství vládní straně Počet malorolnických a sociálnědemokratických mandátů výrazně klesl. Na jejich úkor získaly fašistické strany.
Válečná konjunktura snížila nezaměstnanost, zvýšila mzdy, rozšířila zemědělskou a průmyslovou výrobu. Od roku 1938 směřovalo do Německa 50% exportu včetně průmyslových výrobků a bauxitu. Maďarsko tak zůstalo k Německu loajální a satelitní zemí.
Ve druhé polovině září 1939 se Maďarsko stalo sousedem Sovětského svazu a v důsledku toho SSSR obnovil diplomatické styky. Německé úspěchy na frontě nakonec umožnili revizi i v Sedmihradsku a 30. října 1940 došlo k druhé vídeňské arbitráži. Maďarsko získalo 43 tisíc km2 s 2 392 tisíci obyvateli. Cenou však bylo další hospodářské připoutání na Německo. Jako první po velmocích se také Maďarsko v listopadu 1940 připojilo k paktu tří. Východiskem z izolace se měl stát pakt s Jugoslávií Pakt bratrství byl nakonec podepsán v prosinci. Jenže Hitler počítal s podporou Maďarska proti Jugoslávii. Pod tlakem nabytých skutečností spáchal Teleki v dubnu 1941 sebevraždu.
Dne 6. dubna prošla německá vojska Maďarskem a Velká Británie přerušila diplomatické styky. Čtyři dny nato byl proveden převrat v Chorvatsku a v Budapešti nastoupila plně proněmecká vláda. Skončilo tak období neutrality. Další den už vyrazily maďarské jednotky proti Jugoslávii. Do války se země zapojila na konci června 1941.
V první fázy války spočívala účast spíše v oblasti hospodářské, počet vojáků na frontě se pohyboval kolem 40 tisíc. Hospodářství bylo plně přebudováno k válečným účelům. Zanedlouho bylo zavedeno přídělové hospodářství.
Důsledkem tohoto hospodářství byla rostoucí inflace. Rostoucí výdaje na válku byly vyvažovány emisemi nekrytých peněz. Nezaměstnanost však byla z velké části likvidována, došlo i k určitému zlepšení podmínek dělnictva. Brzy však překročilo vrchol a došlo opět ke snížení. Do roku 1943 se reálné mzdy snížily o 15-20%.
Vnitřní režim země se dále ztotalizoval, civilní obyvatelstvo bylo postaveno pod pravomoc válečného práva a válečných soudů. Roku 1941 se pod záminkami odbyla i první deportace 20-30 tisíc židů.
Protifašistická fronta neměla v Maďarsku tradici. Činnosti tohoto volného seskupení se projevovalo především pietními akcemi, demonstrující myšlenkovou sounáležitost s revolučním vzepětím roku 1848 nebo koordinovaným vystoupením v opozičním tisku. Koncem února 1942 vznikla i maskovaná organizační základna hnutí s názvem Výbor pro národní památky. Po mnohatisícové demonstraci u Poetofiho pomníku v březnu 1942 si vláda uvědomila potenciální nebezpečí. Několik členů výboru bylo zatčeno, několik set lidí pak posláno k likvidaci na frontu, desítky dalších byly umučeny ve vězení nebo zavražděny.
V lednu 1942 přislíbilo Maďarsko účast své armády, která čítala asi 250 tisíc mužů, na východní frontě. To taky zapříčinilo mimo neúspěchů na frontách nepopularity války od jara 1942. Od léta se také II. maďarská armáda účastnila německých operací na Donu, nedostatečně vyzbrojena a organizována. V lednu 1943 byla rozdrcena. Tisíce vojáků padly mrazem, 40 tisíc jich padlo v boji a 70 tisíc se dostalo do zajetí. Němci zde kryli svůj ústup obětováním maďarských vojáků.
Neúspěch ve válce přivodil politické důsledky. Pod tlakem se začalo jednat o separátním míru se západními mocnostmi. Podmínky předběžné dohody uzavřené v září 1943 však nemohla maďarská vláda splnit. Jednání se západem však neušla pozornosti Německa. Plán na pacifikování Maďarska měl jméno Margarethe I. a realizován byl 19. března 1944. Německo se rozhodlo pro okupaci, která proběhla za souhry okolností bez odporu. V zemi pak vládl fakticky německý velvyslanec, který se opíral o gestapo. Administrativa byla podřízena policii a především armádě. V zemi zavládl hitlerovský teror, jehož obětí se stali především židé. Celkový počet deportovaných dosáhl 400 tisíc, z nich našlo v koncentračních táborech na 80% smrt. Řádění němců v zemi přimělo Horthyho k zaslání protestního dopisu Hitlerovi v červnu 1944. Zesílila tak ještě větší nedůvěra ze strany Hitlera
Po okupaci došlo k vzestupu protifašistických sil, které sjednotily svůj postup. V květnu pak vznikla Maďarská fronta, antifašistický svaz, složený z malorolnické strany, Strany míru a dalších menších protifašistických stran. Svůj program vyhlásili v červnu 1944. Vojáky vyzívali k přeběhnutí na druhou stranu, dělníky ke stávkám a sabotážím, rolníky k odpírání povinných dávek a všechny k vytvoření jednotné národní protifašistické fronty.
Po vylodění spojenců v Normandii 1944 začal i Horthy realističtěji uvažovat o osudu Maďarska a začal budovat protihitlerovskou vojenskou organizaci. Navázal také styky s opozičními stranami, styky navázal dokonce i s komunisty a Titovými partyzány v Jugoslávii. Vyslal též tajnou delegaci do Moskvy, která měla vyjednat příměří. V září 1944 se tak Maďarsko zavázalo, že bude státem nezávislým a samostatným, do něhož se nebude žádný cizí stát vměšovat, a že vrátí území získaná v roce 1937. Předběžné příměří bylo podepsáno 11. října 1944. Vyhlášení tohoto aktu mělo být zkoordinováno s generální stávkou. Horthy však vyhlásil příměří o den dříve, a masy zaskočených lidí tak neodpověděly na výzvu boje s okupanty v pravou chvíli. Gestapo nakonec situaci zvládlo. Ještě téhož večera přečetl Szalasi prohlášení o převzetí moci. Horthy pod tlakem prohlásil Szalasiho 16. října hlavou státu a osobně odvolal příměří. Szalasi nastolil nacistickou diktaturu.
Německo si v situaci hroutící se fronty vynutilo všeobecnou mobilizaci a vyhlášena byla vojenská a pracovní povinnost pro všechno obyvatelstvo od 14 do 60 let. Probíhal mohutný přesun výrobního zařízení do Německa, odvezen byl i zlatý poklad Národní banky. V posledních zářijových dnech dorazila Rudá armáda na maďarské hranice, 11. října byl osvobozen Segedín, 19. října Debrecín, během listopadu a prosince také celé severní, východní a jižní Maďarsko, 26. prosince obklíčila Rudá armáda Budapešť, v níž se uzavřelo na 180 tisíc příslušníků SS. Obležení trvalo skoro dva měsíce.
Od září se zintenzivnila činnost odboje. Komunisté se dohodli se sociální demokracii o spolupráci a sloučení stran po válce. 9. listopadu se vytvořilo centrum všech odbojových organizací Osvobozenecký výbor maďarského národního povstání. Činnost výboru centrály však byla prozrazena, což znamenalo jeho konec. Účinný boj vedly pak partyzánské oddíly.
Během bojů na maďarském území se Horthyovská armáda úplně rozpadla a celé jednotky přecházely na druhou stranu fronty. Obyvatelé průmyslových center odmítali výzvy k evakuaci a příkazy na opevňovacích pracech.
3. prosince 1944 vznikla v osvobozeném Segedíně Maďarská fronta nezávislosti., do níž byly zapojeny malorolnická strana, sociální demokracie, Národní rolnická strana, komunistická strana a Demokratická strana. 21. prosince se sešlo v Debrecíně Prozatimní národní shromáždění, zvolené obyvatelstvem osvobozených území. To zvolilo Prozatimní vládu. Vyhlášený vládní program obsahoval společenské reformy, demokratickou zahraniční politiku, těsný svazek se SSSR a spolupráci se sousedními státy. 28. prosince vyhlásila Prozatimní vláda válku Německu a 20. ledna podepsala v Moskvě se Spojenci příměří. Mezi jeho podmínkami byla aktivní účast Maďarska v boji proti Německu a závazek reparací vůči SSSR, ČSR a Jugoslávii, neplatnost obou vídeňských arbitráží, evakuace okupačního aparátu z obsazených území, rozpuštění všech fašistických organizací a pohnání válečných zločinců k zodpovědnosti. V lednu 1945 začala na osvobozeném území demokratická reorganizace státní správy a zastupitelských orgánů, policie a četnictva. Ustaveny byly lidové soudy k posouzení válečných zločinů.
Pešť byla osvobozena už 18. ledna, úporné boje proti zkoncentrovaným německým jednotkám na území Maďarska skončily až 4. dubna 1945.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=6153