Sigmund Freud ( 1856-1939 )
Narodil se v Příboře na Moravě dne 6 května. V sedmnácti letech ukončil střední školu a pod vlivem Goethovy básně "Příroda " - se rozhodl zprvu věnovat vědě. Pro vídeňského žida bylo však studium "čisté" vědy vyloučeno. Tehdy byly židům otevřeny pouze tyto možnosti: obchod, práva a medicína. Rozhodl se pro medicínu a na podzim roku 1873 vstoupil na vídeňskou universitu. Většinu času strávil ve fyziologické laboratoři pod vlivem profesora Ernsta Brücka.Zájem doby o fyziologii byl těsně spjat s evoluční orientací. Vědci se snažili vyplnit mezery v poznání fylogenetického vývoje od jednobuněčných organismů k vyšším živočichům, včetně člověka. Zvláštní důraz kladli na fyzikální energie, příčiny a následky a zcela vylučovali nehmotné, antropomorfní plány a božské účely. Darwin byl pro toto hnutí hvězdou. Freud co by mladý vědec se tohoto hnutí zúčastnil a stal se na nějakou dobu materialistou.
V roce 1876 byl přijat do Brückova Fyziologického ústavu jako vědecký pracovník. Zde zkoumal histologii nervových buněk a za pět let shromáždil důležité poznatky, které shrnul v řadě statí. V roce 1881 konečně dosáhl doktorátu, jeho život se tím však prozatím nezměnil, neboť nespěchal se zahájením lékařské praxe a pracoval dále ve vědecké činnosti na Fyziologickém ústavě. Po zasnoubení s Martou Bernaysovou se v červenci roku 1882 rozhodl nastoupit tříletou praxi ve vídeňské všeobecné nemocnici. Zde přešel z oddělení interních chorob na psychiatrickou kliniku Theodora Meynerta, kde nasbíral psychiatrickou praxi léčením pacientů, ať už trpěli vnitřními či duševními chorobami. Později se chtěl alespoň částečně vrátit k vědecké práci a byl přijat do laboratoře, kde se zabýval zkoumáním ontogenetického vývoje mozku, zvláště prodloužené míchy, od dětství až po dospělost. Díky publikovaným článkům si získal pověst významného neurologa. Roku 1885 splnil požadavky na místo soukromého docenta neurologie a přednesl veřejnou přednášku na téma "Medulární dráhy mozku". Nějaký čas strávil v Charcotově laboratoři v Salpetriere v Paříži, kde se studoval hysterii, zvláště ochrnutí, které tuto chorobu v některých případech doprovází. Do té doby znal příčinu organického poranění, ale co způsobuje hysterické ochrnutí ? Profesor Jean Martin Charcot , jeden z nejvýznamnějších neurologů devatenáctého století, mu odpověděl , že příčinou je nějaké dynamické trauma , o kterém mohl říci jen to, že je to trauma, které není možno vidět. Od této chvíle Freud dále pokračoval ve své neurologické práci a jednak pátral po významu neviděného, dynamického traumatu jako po příčině funkční duševní choroby, tomuto pátrání zasvětil čtyřicet let. Před odjezdem do Paříže nastoupil jako ředitel neurologické kliniky v novém ústavu pro dětské choroby ve Vídni. Zde pobyl řadu let, publikoval zprávu o hemianopsii u dětí, zajímal se o problém afázie a v dalších letech uveřejnil osm článků a monografii o mozkové paralýze u dětí. V této době se již hluboce zabýval zkoumáním dynamického traumatu, které Charcot označil za příčinu neuróz.
Na jaře roku 1886 se oženil s Martou Bernaysovou a otevřel si ve Vídni ordinaci, kde chtěl Freud léčit nemocné pacienty. Věděl, že většina pacientů, kteří budou přicházet, jsou ambulantní případy té či oné neurózy a jen málo z nich trpí organickou poruchou. Jak je má léčit, když povahu neorganické choroby nezná ani on, ani nikdo jiný ? Jak to, že lidé onemocní bez skutečného poranění nebo nemoci? Freud musel pragmaticky zkoušet to či ono bez teoretického základu. V této době si Freud znepřátelil lékařské kruhy ve Vídni, když v přednášce hájil Charcotův názor, že hysterie se neomezuje jen na ženy. Jako ve většině zemí světa se pokládala za výlučně ženskou chorobu a hájila se teze, že muži nemůžou být hysteričtí. Freudovi posluchači prohlašovali, že snad hysterií trpí Francouzi, Rakušané však nikdy. Freud nakonec dokázal své tvrzení ukázkou hysterika přímo v lékařské nemocnici a způsobil si tak srážku s Lékařskou společností. Po mnoha nezdarech při léčení si Freud přečetl knihu dr. Hypplota Bernheima "Sugesce a její použití jako terapie", bývalého studenta prof.Charcota . Dr. Bernheim podrobně popisoval použití hypnotické sugesce jako formu terapie a byl přesvědčen o efektivnosti této metody. Freud tuto metodu ihned vyzkoušel na svých pacientech s překvapujícími výsledky, když v prvních týdnech zaznamenal několik rychle vyléčených případů. Do ordinace se hrnuli neurotikové a Freud ve svém životopise píše:" ... A tak se samozřejmě stalo, že v prvních letech mé lékařské praxe mým hlavním pracovním nástrojem - vedle náhodných a nesoustavných psychoterapeutickývh metod - byla hypnotická sugesce. Znamenalo to ovšem , že jsem se vzdal léčení org. nervových chorob; to však nebylo důležité. Neboť v soukromé praxi lékaře, který pracuje ve velkém městě, množství takových pacientů není ničím ve srovnáním se zástupy neurotiků, jejichž počet se zdánlivě zvyšuje tím, jak běhají od jednoho lékaře ke druhému - aniž odstraní jejich potíže - a kromě toho bylo v práci s hypnózou něco svůdného. Po prvé jsem cítil, že jsem překonal vlastní nemohoucnost; ..." . Později zjistil, že některé pacienty nelze vůbec hypnotisovat nebo jen velmi povrchně, proto strávil několik týdnů roku 1889 v Nancy a pozoroval dr. Liébaulta a dr. Bernheima při práci. Jejich pacienti byli hypnotizováni, dosáhli somnambilismu s amnézií a pak jim lékař pověděl nebo i nařídil, že již nikdy nebudou cítit příznaky choroby. Freud se nadšen vrátil do Vídně, ale jak sám říká : " získal jsem dojem, že snad existují mocné psychické procesy, které však zůstávají pro lidské vědomí skryty " . Nabýval dále přesvědčení, že jde ve skutečnosti o podvádění pacienta a vědecký průzkum neuróz zůstává utajen, spolu s objevem dynamického traumatu. Co je to dynamické trauma, které způsobuje "bezpříčinné choroby"? Freud si vzpomněl na rozhovor s dr. Josefem Breuerem, který mu vyprávěl o případu hysterie mladé ženy, jenž onemocněla při ošetřování umírajícího otce. Byla ochrnutá a trpěla stavy psychické pomatenosti, která mizela, jakmile byla schopna vyslovit určitou fantastickou představu, jenž v daný okamžik měla na mysli. Breuer ji přiměl ve stavu hluboké hypnosy, aby mu sdělila, co tíží její mysl. Tímto způsobem postupně rozptýlil různá ochrnutí a útlum, jimiž nemocná trpěla. To byl slavný případ Anny O. Breuer sdělil Freudovi, že pacientka nebyla v bdělém stavu naprosto schopna uvést souvislost příznaků se svými životními zážitky. V hypnotickém stavu je však sdělila a Breuer zjistil, že všechny souvisí s událostmi umírajícího otce a vzpomínkami na něj. Breuerova teorie spočívala v tom, že příznak nahradil hnutí, které se nemohlo uskutečnit v situaci, kdy pacientka musela ošetřovat svého otce. Freud cítil, že našel dynamické trauma, které hledal. Nutnost potlačit silný impuls vyvolala duševní poruchu a fyzické příznaky byly náhražky jednání, které by odpovídalo danému impulsu. Dále Breuer tvrdil, že když pacientka prožila všechny emoce příslušejícímu potlačenému psychickému hnutí, příznaky zmizely a již se nevrátily. Tento způsob nazval "katarze". Freud použil tuto metodu na léčení hysteriků a po dvou letech připojil čtyři vlastní případy a oba lékaři napsali knihu "Studie o hysterii", která vyšla v roce 1895. Zde již šlo o významný krok k psychoanalýze, jelikož tato teorie zdůrazňovala význam emocí a rozlišování mezi vědomými a nevědomými psychickými činy. U člověka existuje konstantní množství tzv."psychické energie", která nenajde-li ventil,je-li zadržena, projeví se jako patologický příznak. Cílem je vytvořit podmínky na usměrnění do normálního stavu. Ještě v témže roce Freud napsal spis "Projekt" v němž hlavní úlohu přidělil vzrušivému a útlumovému procesu. Freud se snažil vybudovat celou teoretickou stavbu lidské psychiky z hlediska fyziologie, od počitků a vjemů až k myšlení a emocím.
Od roku 1895 se Freud stal dualistou, jelikož nebyla v té době prozkoumána fyziologie mozku a nemohl studovat psychologii jako vědu závislou na této fyziologii a sám píše: "Naprosto se nedomnívám, že oblast psychologického se vznáší ve vzduchu, bez jakéhokoli org. základu. Avšak kromě tohoto přesvědčení nemám ani teoretické ani terapeutické poznatky "








antropomorfní, archeologie malby, rytiny, plastiky, různé ozdoby, předměty i nádoby, které zjednodušeně znázorňují lidskou postavu nebo její části.

materialismus, novověký filozofický názor (od 18. stol.; tendence již od počátků filozofického vývoje), že všechna skutečnost je hmotné povahy a poznatelná smysly. Veškeré duchovno je chápáno jako odvozené, popř. dokonce i jako redukovatelné na látkovou povahu. S materialismem obvykle souvisí i gnozeologický optimismus; jsou-li všechny oblasti bytí podřízeny týmž zákonům a opírají se o jediný princip, lze předpokládat jejich poznatelnost. Významní představitelé materialistické orientace: indická filozofická škola LÓKAJÁTA, řecký filozof Démokritos a Epikúros, římský Lucretius, francouzští osvícenci (La Mettrie, H.-D. Holbach, C. A. Helvétius aj.), britští empirici (F. Bacon, T. Hobbes), MARXISMUS. Z latinského materia (hmota). Opak IDEALISMU. Význam rozporu mezi idealismem a materialismem v dějinách filozofie často přeceňován a neoprávněně schematizován (zejména v marxismu).

afázie, ztráta jazykových schopností; existuje řada typů afázie, např. agrafie (neschopnost psát), alexie (neschopnost číst), anomie (neschopnost operovat s vlastními jmény, popř. omezená schopnost vybavovat si slova), agramatismus (neschopnost používat gramatická slova, druhy slov a vnímat gramatické struktury), Wernickeho afázie (neschopnost rozumět mluvenému a psanému projevu, provázená rychlým a ne zcela smysluplným mluvením v kruzích).

paralýza a) úplné ochrnutí svalů b) progresivní paralýza, pozdní forma syfilis. Dostavuje se po 10 – 25 letech trvání infekce. Postižena je zejména mozková kůra; dochází k rozvoji těžkých psychických poruch, které bez léčení vedou k rozpadu duševních i tělesných funkcí; c) paralýza agitans

somnambulismus, náměsíčnost – stav podobný hypnóze, při kterém spící člověk vykonává různé pohyby a úkony, na které si po probuzení nevzpomíná. Postihuje nejčastěji děti mezi 4. – 6. rokem.

katarze, očištění; uvolnění či snížení emocionálního napětí a přetlaku; může probíhat spontánně, pomocí mentálního i fyzického cvičení nebo psychofarmak. V psychoanalýze stav odreagování po znovuprožití negativních emociálních zážitků, které byly potlačeny do nevědomí a vyvolávaly chorobné stavy.

psychoanalýza a) psychologický směr založený na přesvědčení, že sexuální pud má rozhodující vliv na vývoj jedince; b) metoda léčby psychických poruch; vychází z teorie podvědomě potlačených konfliktů (zejména sexuálních) a jejich vlivu na duševní stav a chování. Psychoterapie založená na odhalování a uvědomování podvědomých konfliktů pomocí produkce volných asociací pacientem a jejich interpretací navozovaných psychoterapeutem; jejím zakladatelem byl S. Freud.

dualismus, dvojitost, podvojnost – nauka, jež vykládá a odvozuje svět ze dvou rovnocenných a oddělených principů, např. ducha a hmoty, nebo dobra a zla.

sen, duševní aktivita během SPÁNKU; periodicky se opakující psychosomaticky podmíněná neurofyziologická aktivita (ve fázi tzv. REM spánku) za předpokladu částečného útlumu mozkové kůry. Spontánní imaginace tvořící sled obrazů, událostí, symbolů a pocitů, které nelze plně reprodukovat v bdělém stavu. Na jeho vzniku se podílejí zevní podněty (např. zážitky z minulosti), podněty vnímané během spánku a vnitřní podněty přicházející z organismu, projekce podvědomých stavů mysli. Snová realita má svůj vlastní vnitřní řád, který nepodléhá kauzálním zákonitostem. Od snu vázaného na spánek se odlišuje SNĚNÍ (denní snění). Obsah a složitost snu souvisí s osobností snícího, s jeho prožitky, vztahy, hodnotami atd. – Sen není pouhou kombinací vzpomínek či zážitků snícího. Většina psychologických teorií přikládá snovému “textu” hlubší význam, který lze odhalit a interpretovat: a) podle původních názorů S. Freuda je sen halucinačním uspokojením vytěsněného přání, jež bylo pro vědomé ego nepřijatelné, a proto musí být snem zamaskováno. Sny mají buď manifestní obsah, který se předvádí na povrchu, je zřetelný a zapamatovaný, nebo latentní obsah, který je hluboký, nevědomý, se skrytým smyslem a odkrývá se interpretací. Freud také formuloval základní prvky snové práce (zhuštění, přesunutí, symbolizace). V klasické PSYCHOANALÝZE existují standardní vysvětlení pro snové symboly falické či vaginální aj.; b) proti mechanicko-přírodovědnému Freudovu názoru chápe C. G. Jung sen jako svébytnou symbolickou mluvu lidské duše, jež je celistvější než vědomí. Sen obrazně ukazuje snícímu, co ve svém životě opomíjí. Protože individuace člověka směřuje podle Junga k plnosti života v souladu s jednotným prazákladem světa, stává se sen prostředníkem duše člověka a duše světa. Ve snu se často objevují obsahy individuálního i kolektivního nevědomí, individuální prožitky se spojují se symbolikou ARCHETYPŮ a sen tak uvádí člověka do smysluplně celistvějšího vztahu k životu. Tímto směrem se ubírá interpretace snu v analytické či hlubinné psychologii. Sen mnohdy souvisí s předtuchou a předvídáním (INTUICE). Okolnosti, funkce a druhy snu jsou rozmanité. Švýcarský psycholog Ernst Aeppli (1892 – 1954), spolupracovník C. G. Junga, třídil sny např. na kompenzační, situační, běžné, dětské, pubertální, individuační, velké, na prahu smrti aj.; c) v opozici proti hlubinně psychologickým teoriím existuje stanovisko, že sen je nesymbolický, zkreslený, vlastně bezvýznamný psychický produkt. – Tematika snu zásadně ovlivnila surrealismus, který chápe sen jako projev přirozených, nelogických, skrytých lidských pravd.

METODA VÝKLADU SNŮ

ANALÝZA SNOVÉHO VZORU

Freud předpokládá, že je možné vyložit sen, neboť „vyložit sen“ znamená stanovit jeho „smysl“, nahradit ho něčím, co se plnohodnotně zapojuje do řetězce našich duševních pochodů. Vědecké teorie ale pro problém výkladu snů neponechávají žádný prostor, protože je pro ně somatickým procesem. Laický svět se ale odjakživa pokoušel sen „vyložit“ a snažil se přitom uplatnit dvojí, v zásadě odlišnou metodu : symbolická metoda a šifrovací metoda.

METODA SYMBOLICKÁ

Ztroskotává na těch snech, které jsou nesrozumitelné a zmatené.
Příkladem je například tento výklad snu: Sedm tučných krav, po nichž přichází sedm krav hubených, které ony tučné pohltí, tu symbolicky nahrazuje předpověď sedmi hladových roků v egyptské zemi, let, která pohltí nadbytek, který vytvořilo sedm let úrodných.

METODA ŠIFROVACÍ

Se snem zachází s jakýmsi tajným písmem.
Zdálo se mi např. o nějakém dopise, ale také o nějakém pohřbu apod. Podívám se tedy do snáře a tam zjistím, že „dopis“ je třeba přeložit jako „mrzutost“ a „pohřeb“ jako „zasnoubení“. Například ale ve spise do Artemidorosa z Daldisu můžeme naleznout, že týž snový prvek může znamenat pro boháče, pro ženatého muže či řečníka jiný význam než pro člověka chudého, svobodného nebo třeba pro kupce.
Výkladová práce se zde hlavně zaměřuje na každou část snového obsahu a ne na sen v jeho celku.


Freud se domnívá, že sen se dá začlenit do psychického procesu a pro výklad snů musí aplikovat metodu, která byl vypracována pro symptomy neboli příznaky. Při uplatňování tohoto postupu se naší pozorností nesmí stát sen jakožto celek, ale jen jednotlivé části jeho obsahu. Tato metoda se tedy odchyluje od metody výkladu pomocí symboliky a blíží se k metodě šifrovací.

Freud pro osvětlení způsobu, jímž při výkladu postupuje vybral jeden ze svých vlastních snů.
Každý takový sen vyžaduje jistou předběžnou zprávu a podrobnou analýzu.

PŘEDBĚŽNÁ ZPRÁVA

V létě 1895 jsem psychoanalyticky léčil jistou mladou dámu, která byla ke mně i k mé rodině ve velmi blízkém přátelském vztahu. Je pochopitelné, že pro lékaře, a obzvlášť pro psychoterapeuta, se takové směšování vztahů může stát zdrojem nejrozmanitějších rozčilujících okolností. Osobní zájem lékaře je tu větší, jeho autorita menší. Nemá-li úspěch, hrozí, že se tím naruší staré přátelství s rodinou nemocného. Léčba skončila částečným úspěchem; pacientka se zbavila své hysterické úzkosti, ale nikoli veškerých somatických symptomů. V té době jsem si dosud nebyl úplně jist, pokud šlo o kritéria, která svědčí o definitivním vyřízení hysterického chorobopisu, a od pacientky jsem očekával, že přijme řešení, jež se jí nezdálo přijatelné. V této neshodě jsme léčbu přerušili, protože přišlo léto. Jednoho dne mě navštívil můj mladší kolega, jeden z mých nejbližších přátel, který onu pacientku - Irmu - a její rodinu navštívil na letním bytě. Otázal jsem se ho, v jakém stavu ji nalezl, a on mi odpověděl: Daří se jí lépe, ale úplně dobře jí není. Vím, že mě slova mého přítele Otty či tón, jímž je pronesl, rozladila. Zdálo se mi, jako by v sobě skrývala jistou výčitku, snad že jsem pacientce pří1iš mnoho sliboval, a Ottovo domnělé zaujetí proti sobě jsem si vysvětloval - ať už právem či neprávem - vlivem pacientčiných příbuzných, kteří,jak jsem se domníval, moji léčbu nikdy neviděli rádi. Můj trapný pocit mi ostatně nebyl jasný, a také jsem ho nijak nevyjádřil. Ještě téhož večera jsem sepsal Irmin chorobopis, který jsem hodlal, jakoby pro své ospravedlnění, předat Dr. M., našemu společnému příteli, jehož osobnost tehdy v našem kroužku udávala tón. V noci (či spíš ráno) po tomto večeru jsem měl následující sen, který jsem bezprostředně po procitnutí zaznamenal.

SEN ZE 23. NA 24. ČERVENCE

Jakási velká hala - mnoho hostí, jež vítáme. - Mezi nimi i Irma, kterou okamžitě odvádím stranou, jako bych chtěl odpovědět na její dopis, jako bych jí chtěl vyčíst, že dosud nepřistoupila na „řešení". Říkám jí: Jestli máš ještě bolesti, je to skutečně jen tvoje vina. - Ona odpovídá: Kdybys jen věděl, jaké bolesti mám teď v krku, v žaludku a v břiše, svírá mě to. - Jsem polekán a dívám se na ni. Vypadá bledá a odulá; pomyslím si, že nakonec mi přece jen uniká něco organického. Vedu ji k oknu a dívám se jí do krku. Trochu se přitom zdráhá, jako ženy, které mají umělý chrup. Myslím si, že toho přece nemá zapotřebí. - Ústa se pak skutečně dobře otevírají a vpravo objevuji velkou bílou skvrnu, a jinde zas vidím rozsáhlé bělošedé povlaky na podivně zřásněných útvarech, které jsou zřejmě napodobeninou nosních mušlí. - Přivolávám rychle Dr. M., jenž vyšetření opakuje a potvrzuje. Dr. M. vyhlíží úplně jinak než obvykle; je velice bledý, kulhá, na bradě nemá vous. Teď vedle ní stojí také můj přítel Otto, a přítel Leopold ji přes živůtek proklepává a říká: Má ztemnění vlevo dole; poukazuje také na infiltrovanou část pokožky na levém rameni (což bez ohledu na oděv cítím stejně jako on)...
M. říká: Není pochyby, je to infekce, ale to nevadí; přistoupí k ní ještě dysenterie a jed se vyloučí... Bezprostředně také víme, co je zdrojem infekce. Přítel Otto jí nedávno, když se necítila dobře, dal injekci obsahující jakýsi propylový preparát, propylen... kyselinu propionovou ...t r i m e t h y l a m i n (jehož tučně vy tištěný vzorec vidím před sebou)... Takové injekce se nedávají tak lehkovážně... Ani stříkačka nebyla pravděpodobně čistá.

ANALÝZA

Sen splňuje několik přání, která se ve Freudovi ozvala po událostech posledního včera (Ottova zpráva, sepsání chorobopisu). Výsledkem snu je totiž to, že na Irmině dosud trvající chorobě nesnese vinu on, a že vinen je Otto. Otto ho totiž svou poznámkou o Irmině nedokonalém vyléčení rozhněval, sen se mu za něho mstí tím, že tuto výtku obrací proti němu samotnému. Obsahem snu je tudíž splnění určitého přání. Pro Freuda se teď stávají srozumitelné jednotlivé části snu. Když například Ottovi podsunuje ukvapený lékařský zákrok (onu injekci), nemstí se mu jen za to, že se ukvapeně postavil proti němu, ale také za onen špatný likér a ve snu nalézá výraz, který v sobě obě výtky spojuje: injekci obsahující propylenový preparát. Ale ani to ho neuspokojuje, a proto ve své mstě pokračuje tím, že ho srovnává s jeho spolehlivějším soupeřem. Například se Freud snaží zbavit výtek tím, že se to Irma zaviňuje sama, protože se zdráhá přijmout jeho řešení, že se Irminy útrapy dostatečně vysvětlují jejím vdovstvím a on na to přece nemůže nic změnit apod.
Freud se tedy spokojil s jedním nově získaným poznatkem: když se přidržíme metody výkladu snů, kterou jsem se tu pokusila naznačit, zjistíme, že sen skutečně má smysl a že vůbec není výrazem jakési rozložené činnosti, jak se nás jistí autoři snaží přesvědčit. Takže po dokončení výkladové práce se ukazuje, že sen je splněním určitého přání.





Sigmund Freud řekl:

Člověk, který jako první použil místo oštěpu nadávku, se stal zakladatelem civilizace.
~~~~~~~~~~
Když milujeme, nejsme vášniví, a když jste vášniví, nemilujete.
~~~~~~~~~~
Rozum a zkušenost nemohou být v opozici natrvalo.
~~~~~~~~~~
Když se dva lidé milují, jsou přitom vždy aspoň čtyři lidé - dva, kteří jsou v posteli, a dva, kteří při tom myslí.
~~~~~~~~~~
Surrealisty považuji za stoprocentní blázny.
~~~~~~~~~~
Rozkoš je prémie přírody za námahu plození a rození.
~~~~~~~~~~
V malých věcech důvěřuj, mysli ve velkých srdci.
~~~~~~~~~~
Amerika je omyl, obrovský omyl!

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=5352