Judaismus
Pojem judaismus (židovství) se nedá jednotně definovat. Popisuje nejen náboženství, nýbrž celkové kulturní, politické a filozofické prostředí.
Učení rabíni pohlíželi na židovskou obci jako na celek. Společná odpovědnost, společný osud a příbuzenství všech jejích příslušníků shrnovali uznačením "celek Izraele" (kelal Jisrael). Je to poukaz na jednotu nejen jako na společenskou realitu, ale také na její historické a duchovní aspekty. Za Žida je považován ten, kdo pochází ze židovské matky nebo přestoupil k židovství podle ortodoxní normy. Ve státě Izrael dnes platí toto tradované pravidlo jako právní základna pro definici židovské národnosti. Je ještě doplněno doložkou: "... ten, kdo se nehlásí k žádnému jinému náboženství." Židé odvozují svůj původ od Abraháma, jenž dostal od Boha příkaz vyjít z Uru v Chaldeji do země, kterou mu Bůh ukáže. Tato země je Božím zaslíbením toho, že Abrahámův rod ho pozná jako jednoho a jediného Boha a bude plnit jeho příkazy. Rané dějiny Izraele v první čtvrtině 2. tisíciletí př. Kr. mohou být sotva rekonstruovány přesně. Abrahámovo putování se chápe asi jako putování nomádského národa mezi jinými. Nové je, že pokus, usadit se v nějaké krajině, se neděje ve znamení lokálního boha, nýbrž na rozkaz Boha, který zcela uniká zlidšťující představě. Konkrétně srozumitelný je jen jeho zákon, že nebudou mít kromě něho žádné jiné bohy, a příslušné rituální předpisy (např. obřízka jako znamení smlouvy) a životní pravidla. Hladomor vyhnal národ do Egypta. Kolem r. 1280 př. Kr. ho Mojžíš přivedl zpět do zaslíbené země. Podle Jákobova nového jména byl národ nyni zván Izraelem. Mojžíš mu dal tóru, jíž se míní v užším smyslu pět po něm pojmenovaných knih a jež obsahuje zákon. V širším smyslu však tóra znamená také její další rozvinutí a ústní tradici za měnících se historických podmínek. Jedinečnost pojmu Boha, tóra a zaslíbená země byly prvky smlouvy mezi Bohem a jeho vyvoleným národem. Jestliže vyvolení bylo v pozdější době více odpovědností než nárokem, bylo prosazováno při zpětném dobývání země zprvu vojenskými prostředky. Za vojevůdce volili krále, jako kolem r. 1020 př. Kr. Saula a kolem r. 1000 př. Kr. Davida, který dobyl Jeruzalém a učinil ho hlavním městem. Pro svou věrnost zákonu se stal předobrazem Mesiáše, který jednou přinese Izraeli a celému lidstvu mír. Jeho syn Šalomoun (kolem r. 961) postavil první chrám jako sídlo Boha. Sociální a náboženské nepřístojnosti vedly k odpadnutí deseti ze dvanácti kmenů Izraele. Ty utvořily vlastní království na severu země, kmeny Juda a Benjamin tvořily království judské, kterému zůstalo vlastnictví chrámu jako národní svatyně. Roku 722 př. Kr. rozbili Asyřané Severní říši, Juda se sklonil před cizí nadvládou. Od té doby byli už jen potomci Judovi, Židé. Kolem r. 587 Babylóňané zatlačili Asyřany, jeruzalémský chrám zničili a většinu Židů donutili odejít do babylónského zajetí. Ztráta země vedla k vystupňované představě a oslavě toho, co mělo být pro pozdější dějiny významné. Zničení chrámu, v němž jedině se mohla konat obětní bohoslužba, oslabilo význam kněží. Místo toho vznikla synagogální bohoslužba jako shromáždění věřících, kde rabín vyučoval tóru. Rabín byl učitel, který podržel svou centrální úlohu i po návratu z vyhnanství. Zatímco se v Babylónii za perské vlády vytvořila silná židovská obec, byl zbytek, který zůstal v Izraeli, přes nové postavení chrámu r. 515 př. Kr. vnitřně ohrožen. S proudem navrátilců se kolem r. 400 př. Kr. vrátil do Jeruzaléma také vysoký královsko-perský úředník Ezdráš, který se staral o hlásání tóry a zachovávání židovských zákonů. Jejich nekompromisnímu dodržování sloužilo i to, že rozvedl smíšená manželství s nežidovskými manželskými partnery. Tím se obec konsolidovala. Ne všichni Židé se vrátili zpět z diaspory, z rozptýlení v jiných zemích, mnozí přestali znát hebrejštinu. To vedlo k překladům tóry do cizích jazyků, z nichž nejranější představuje překlad do řečtiny, takzvanou Septuagintu. Naopak židovské obce ovlivňoval helénismus, když svět dobyl Alexandr Veliký (336 - 323 př. Kr.). Po jeho smrti připadlo Judsko egyptským Ptolemajovcům a přešlo od nich k makedonské dynastii diadochů ("nástupců" Alexandra Velikého), tj. Séléukovců, kteří přičlenili Judsko ke svému království Sýrii. Antiochus IV. Epifanes se snažil prosadit donucovacími opatřeními řecké myšlení a polyteismus proti židovské tradici. Proti vnikání cizích představ se zvedlo povstání Makabejských a Hasmoneovců r. 167 př. Kr., jimž se podařilo zřídit vlastní kněžskou královskou dynastii. Když došlo mezi hasmoneovskými bratry Hyrkanem a Aristoboulem ke sporu o královskou hodnost, rozhodli se Římané r. 63 př. Kr. přivolaní na pomoc pro slabšího Hyrkana. Jemu Římané postavili jako rádce po bok Antipatera, který svého syna Heroda, později zvaného Velikého, prohlásil za krále (37 - 4 př. Kr.). Římané spravovali zemi prostřednictvím prokurátorů, kteří využívali úřad k hojení svých soukromých financí a provokovali svou krutostí povstalecká hnutí. V té souvislosti a jako reakci na nové helenizační pokusy je třeba vidět působení židovských sekt od doby Ezdrášovy až do 2. stol. po Kr. Aristokratičtí saduceové ustanovovali velekněze a tvořili nejsilnější frakci v sanhedrinu, nejvyšším židovském soudním dvoru. Jinak než oni kladli farizeové (znalci Písma) do středu bohoslužby v synagoze, nezávislé na obětním rituálu, nikoli chrámovou službu, ale tradici a nový výklad tóry. Tím a svou etickou nekompromisností plnit náboženský zákon až do nejmenší podrobnosti v duchu lásky k Bohu a k bližnímu, jak to učil jeden z jejich nejvýznamnějších rabínů Hillel (30 př. Kr. - 10 po Kr.), představovali farizeové demokratický prvek. Naproti těmto skupinám, působícím v široké veřejnosti, uzavřeli se esenští do klášterů, zatím co zelóti, horlivci, vyzývali k ozbrojenému boji proti Římanům. Krátce po změně v prokurátorském úřadě r. 64 po Kr. došlo k povstání, nad kterým zvítězila jen pomoc legií pozdějšího římského císaře Vespasiána (69 - 79), pod vedením jeho syna Tita (r. 70). Titus zničil Jeruzalém a chrám, čímž Židé ztratili s konečnou platností svou centrální svatyni. Potom, co bylo potlačeno poslední velké povstání Bar Kochby r. 132 - 135 , zakázali Židům vykonávat své náboženství až do r. 138. Přes pronásledování se římská provnicie, zvaná nyní Palestinou, prosadila jako centrum židovského života. Z tohoto centra ovlivňoval takzvaný patriarcha, jako náboženský zmocněnec, židovské obce žijící v diaspoře, např. v Babylónii, Egyptě a Římě. Z různých náboženských skupin zůstali už jen farizeové, jejichž rabíni s mišnou, dohotovenou kolem r. 200, byli základem židovství a jeho dalšího vývoje. Mišna uložila písemně výklad tóry, dosud tradovaný jen ústně. Podkladem výuky a soudnictví se stala mišna také v Babylónii, kde se od 6. stol. př. Kr. vytvořilo samostatné židovské společenství pod jedním exilovým archou jako stát ve státě s vlastními duchovními akademiemi. Jejich rektoři doplnili mišnu a gemaru, doplněk nábožensko-zákonného podání, až do r. 500 po Kr., na babylónský talmud. Šíření islámu v 7. stol. z Arábie přes Babylónii a severní Afriku až do Španělska dostalo Židy do konfliktu s islámským monoteismem. Protože Židé se nedali ani krvavým pronásledováním obrátit, vznikl vztah snášení, v němž přes teoretické znevýhodnění dosáhli vysokého a vlivného postavení. Tato část národa, žijící v oblasti islámského panství, se po svém kulturním centru ve Španělsku nazývala Sefardové. Už za Římanů vycestovala druhá velká skupina z Palestiny, Germánie, Británie a později z Německa, do Polska a Ruska. Podle jména Aškeny, vyskytujícího se v bibli a užívaného pro hebrejské označení Germánie, nazývali je Aškenazové. Oběma skupinám vděčíme za předání řecké filozofie do duchovního světa křesťanského středověku. Mezi sefardickými Židy vynikají Juda Halevie a Maimonides. Při dobývání Španělska křesťané utlačovali i židovské obce a nakonec je r. 1492 vypověděli ze země. Židé našli novou vlast v Holandsku a v turecké říši. K posílení vnitřní jednoty vyhnanců napsal palestinský rabín Josef Karo (1488 - 1575) knihu Šulchan Aruch, která podávala systematiku náboženských zákonných ustanovení, "prostřený stůl"; ta se stala pro Židy, lpící na tradici, později zákoníkem. V Německu se utvořilly židovské obce, např. v Mohuči, Špýru, Wormsu a Řezně. Až do křížových výprav, které začaly od r. 1096, žili relativně uznáváni a bezpečni. Sociálním a právním podkladem ochrany a ohrožení současně bylo včlenění do středověkého lenního stavu. Křesťanským obchodníkům měli z teologických důvodů zakázány peněžité obchody, zatímco byly dovoleny Židům, jimž zase byl zapovězen obchod a řemeslo. Jejich majetek je činil hříčkou v politice zemského pána a císaře, jehož chráněnci byli Židé v poslední instanci jako nějaké vlastnictví. Myšlenka křížových výprav odůvodňovala pogromy a současně se zhoršovala ekonomická situace Židů, protože obchování s penězi bylo nyní dovoleno i křesťanům. Jako chráněnci císařovi nebyli však zcela zapuzeni. Jinak tomu bylo v Anglii a Francii. Z Anglie je vykázali r. 1290 až do jejich návratu během reformačního osvícenství (1655), z Francie je vykázali r. 1394. Vyhnanci emigrovali především do Německa a Polska, kde prodělávali určitý zvláštní vyvoj. Proti pronásledování utvrdili Židé svou identitu svým soustředěním na tradici tóry. Např. Judah Ha Chassid připravoval půdu chasidismu. Rabí Salomo ben Issak (1040 - 1105), zvaný Raši, komentoval bibli a talmud a působil tím také na křesťanské teology, nepřímo i na Lutherův překlad bible. Přes duchovní výměnu mezi křesťany a Židy během renesance a reformace se situace Židů nezměnila. Roku 1555 nařídil papež Pavel IV., že židovská bydliště se musí ohraničit a oddělit, a vytvořil tím první gheto. Teprve osvícenství odlukou církve od státu a víry od rozumu vyneslo myšlenku tolerance a emancipace (např. Lessing). Na straně Židů se snažil Mendelssohn ukončit odloučení Židů tím, že zákon vykládal jako etickou formu, ne však už jako duchovně kulturní vazbu, která určuje v každém ohledu způsob života a existenci. De facto tím zrušil vnitřní jednotu čtyř prvků židovské identity, což sice vyhovovalo v diskusi o národním státu na počátku 19. stol. požadavkům křesťanského okolí, avšak na ortodoxní židovské straně vyvolalo odmítnutí. Ze strany židovství, připraveného k integraci, zprostředkovávaly tři proudy styk mezi tradičním židovstvím a požadavky asimilace: reformní židovství Abraháma Geigera (1810 - 1874), které se blížilo Mendelssohnovi, konzervativní židovství Zachariáše Frankela (1801 - 1875) a neoortodoxní židovství Rafaela Hirsche (1808 - 1888). Jestliže Francouzská revoluce ve Francii a jiných evropských zemích přinesla židům dalekosáhlou rovnoprávnost, byly tyto ústupky po vítězství nad Napoleonem zrušeny. Nové restrikce, nakonec v r. 1848 ztroskotání revoluce, jíž se Židé zúčastnili, přimělo mnohé k vystěhování do Ameriky. Tam se organizovali podle různých proudů uvnitř židovství, k nimž jednotliví patřili ve svých evopských zemích původu. Druhé široké, proti západoevroským integračním snahám orientované emancipační hnutí představoval východoevropský sionismus. Židé přistěhovalí do Polska od křížových výprav byli pod královskou ochrannou vládou, měli volnost a obchodní svobodu. Na takzvané synodě čtyř zemí měli Židé nejvyšší samosprávní gremium. Silněji než v jiných zemích žily obce odděleny od okolí, s nímž neměly kulturní styky. Také vůči západoevropským Židům představovali východoevropští Židé svět sám pro sebe, soustředěný kolem tóry a talmudu. Tím se vysvětluje intenzivní religiozita, která nenechala vzniknout racionálně vědeckému obrazu světa. Ačkoli se Židé podobně jako v Německu stali hříčkou politiky a církve, patřili z velké části k polské střední vrstvě. Když r. 1648 - 49 za Bogdana Chmielnického, řeckopravoslavného vůdce kozáků, došlo k masivnímu povstání proti katolické polské horní vrstvě a šlechtě, byli také Židé pro svou příslušnost k vrstvě a pro náboženské předsudky zataženi do sporů. Tím začaly kruté pogromy a zánik židovského obyvatelstva. Současně zesílila zbožná očekávání mesiáše, která spatřovala své naplnění v osobě Šabbetaje Cvi (*1626 - +1676). Jeho odhalení jako podvodníka mělo sice za následek ještě přísnější zachovávání náboženského zákona, nechalo však zbožné náboženské cítění bez potravy. Tento volný prostor vyplňoval chasidismus, jehož zbožnost, přisvědčující životu, přežívala v ideálech prvních osadníků v Izraeli. V 18. stol. bylo Polsko rozděleno mezi Prusko, Rakousko a Rusko. Polští Židé se dostali pod ruské panství. Protože donucovací opatření k jejich obrácení byla neúčinná, museli od r. 1804 žít ve vlastních rezervačních okrscích. Ruské polní tažení Napoleonovo přineslo západní osvícenství, ale však židovská ortodoxie zakazovala zabývat se jím, z obavy o vlastní identitu, takže osvícenství se prosazovalo jen v omezeném rozsahu. V dalších letech byla protižidovská opatření vyostřena, hranice rezervací zúženy a za Mikuláše I. (1825 - 1855) zavedena 25-letá branná povinost. Roku 1881 byl zavražděn car Alexandr II., vražda se přičítala Židům. Následující kruté pogromy vyhnaly počet vystěhovalců do Ameriky. Mnozí osvícení Židé se obrátili k sionistickým hnutím. Leo Pinsker (*1821 - +1891) vyzýval k autoemancipaci a národní nezávislosti, Ascher Ginzberg (*1856 - +1927) zdůrazňoval, že jen ve vlastní zemi se může kulturní síla plně rozvinout. Sionistické organizace, např. Choveve Sion (Milovníci Sionu) podporovaly vystěhování Židů do Palestiny, která byla v té době ještě provincií osmanské říše. Do politických problémů se snažil pustit Theodor Herzl, který r. 1897 prohlásil vytvoření vlastního národního suverenního státu za hlavní programový bod 1. sionistického kongresu. První etapou byla Balfourova deklarace z 2. 11. 1917, která zaručovala Židům národní domov v Palestině pod britským mandátem. Židé, kteří zůstali v Rusku, sázeli velkou naději v komunistickou revoluci, avšak ta nezrušila antisemitismus, takže i z této skupiny se její část vystěhovala do Palestiny a obohatila sinonismus o socialistické ideály, zvláště v zakládání kibuců. Proti sionismu, který podceňoval problém arabského obyvatelstva Palestiny, stálo židovství Evropy a Ameriky ochotné k asimilaci. K těmto universalistickým židovským humanistům patřila jména jako Sigmund Freud, Albert Einstein a Martin Buber. Jejich postoj se změnil pod tlakem nacistického panství. Židé dostali sice na konci 1. světové války v západní Evropě plnou občanskou rovnoprávnost, v Posku, Rumunsku a Řecku alespoň výslovnou ochranu menšiny, avšak antisemitismus trval z různých duchovních, náboženských a hmotných motivů dále. Vyvražďování Židů za 2. světové války vedlo ke sbližování sionistických i universalistických bloků v židovském národě a projevuje se dodnes. Vnější formy náboženské praxe jako obřízka, slavení šabatu, předpisy týkající se stravy a synagogální bohoslužby se od doby zničení jeruzalémského chrámu (r. 70) staly hlavními znaky praktikovaného židovského náboženství až do našich dnů. Židovství nevytvořilo žádnou systematickou teologii, jak tomu bylo třeba v případě křesťanství. U židovské nauky a teologie se jedná o všeobsáhlé bohatství životních zkušeností, ne o dogmatický věroučný systém. Navzdory četným snahám zdůrazňovat učení a vědění v náboženství jako za rozhodující faktor, vždy znovu se prosazovalo přednostní právo praktické zbožnosti. Základním pramenem této zbožnosti je úcta, chvála a klanění Hospodinu. Touto vírou založilo židovství monoteismus. V počátečních dobách se Izraelité touto vírou zřetelně odlišovali od svého okolí, protože všechny sousední národy praktikovaly polyteismus. V knize Deuteronomium 6,4 čteme tento důležitý výrok: "Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný." To je Šma'Jisrael (slyš, Izraeli). Každý Žid recituje Šema dvakrát denně, ráno a večer. Tak se má také modlit v poslední hodinu svého života. Potud se dá Šema chápat jako vyznání víry tak, jak je chápou křesťané. Židovští mudrci neformulovali žádný pojem pro Boží stvořitelskou moc. Spíše se ptali, zdali Bůh stvořil svět ze spravedlnosti nebo spíše z lásky. Nechali odpovídat Boha: "Kdybych stvořil svět jen slitovností, vaše hříchy by se neustále vršily; naproti tomu, stvořím-li ho přísným právem i slitovností, kéž existuje!" Takový způsob otázek a odpovědí udržuje "teologickou dimenzi" židovství. Týká se celého bytí člověka, nevynechává žádnou oblast života, těla, vztahů, společnosti atd. Život vůbec je podle biblicko-židovského chápání posvátný. Proto židovská tradice přijímá člověka kladně i s jeho chybující existencí. Spisy hebrejské bible nás zpravují o Božím přebývání se svým vyvoleným lidem Izraelem. Jsou to zprávy, které nijak nezamlčují hříšný život tohoto lidu. Velcí vůdcové jako třeba Mojžíš, obdaření králové a proroci vždy znovu vystupovali před svým lidem jako Boží vyslanci. I oni sami byli obtíženi chybami, což židovská tradice ovšem nepopírá. Bůh Izraele miluje lidi, ale je také přítelem spravedlnosti. To je základním kamenem židovské víry až do současnosti. Tóra obsahuje zprávy o začátku, ale i nejdůležitější pokyny a zákony. Po uctívání Boha je úctívání tóry druhým základním pramenem židovství. V každé synagoze je schrána, ve které se uchovává tóra ve formě svitků. Šabat je posvátný den židovství. O šabatu se shromažďují lidé v synagoze, aby vyslechli úryvek z tóry. 54 týdenních odstavců za rok, takže během jednoho roku se přečte celá tóra. V pozdějších spisech hebrejské bible se objevuje očekávání Mesiáše. Mesiáš je jeden z Božích vyslanců, který má svůj lid přivést ke konečné spáse. I dnes je v židovství očekávání Mesiáše živé. Jednotlivé výrazy jsou ovšem velice rozdílné: sahají od jednotlivé postavy zachránce až po vypuknutí mesiánského věku. Pro životnost židovství a pro jeho nepřetržité trvání v dějinách je charakteristické předávání víry. Probíhá v každé rodině prostřednictvím pevně v ní zakotvené kultury svátků. Vedle šabatu, který se radikálně vyčleňuje z posloupnosti všedních dnů a je vyhrazen klidu a Boží chvále, má židovské náboženství i důležité hlavní svátky. Pesach se slaví na památku zázračného vysvobození Izraelců z egyptského otroctví (2. kniha Mojžíšovau 12 a 13). Začíná úplňkem měsíce nisanu (březen/duben). Ústředním rituálem je hostina, ke které se shromažďují příbuzní a přátelé. Domácí slavnost probíhá podle pevného řádu (hebr. seder), odtud název "sederový večer". Svátek týdnů (hebr. šavuot) se slaví 7 týdnů po pesachu. Připomíná zjevení Boží na Sinaji (2. kniha Mojžíšova 19-20). Svátek stánků, "pod zelenou" či "svátek sklizně" (hebr. sukot) chce udržet vzpomínku na dobu, kdy izraelský lid putoval pouští. Začíná úplňkem podzimního měsíce tišri (září/říjen). Na památku nouzových obydlí Izraelců na poušti se staví chýše. Tento svátek stánků se slaví několik dní a končí slavností radostí z tóry (hebr. simchat tora). Ústředním bodem oslavy je tóra, Boží pokyny, jako zdroj radosti. Nový rok (hebr. roš ha-šana) se slaví v měsíci tišri (září/říjen). Charakteristickým znakem je troubení na šofar (beraní roh). Desátého dne měsíce tišri je Den smíření (hebr. jom kipur). Je to vrchol svátků. Vyznačuje se osobním obrácením a smířením s bližními. Večer 24. kislevu (listopad/prosinec) začíná svátek chanuka. Je to "slavnost světel" se vzájemným obdarováním. Má být připomínkou znovuvysvěcení chrámu v Jeruzalémě (1. knihu Makabejskou 4,51-59; 2. knihu Makab. 10,1-8). Svátek purim začíná 14. resp. 15. adaru (únor/březen). Radostně připomíná židovstvu velkou ženu Ester, která svou odvahou zachránila kdysi izraelský lid před zkázou (kniha Ester). Dnes existuje více židovských zastřešujících organizací na státní a světové úrovni, ale žádná si nedělá jedinečný nárok na zastoupení. Již ve středověku se vytvářely dva typy židovsko-náboženského života, které působí dodnes: sefardické židovství (viz Sefaradim) ve Španělsku a Aškenázové (viz Aškenazim) ve Francii a Německu. Dnešní židovství je však více určováno rozdíly, které vznikly skrze židovský vztah k osvícenství v 18. a 19. stol. Předně je tu ortodoxní židovství, které se samo raději nazývá "věrné tóře". Ortodoxní Židé vidí svůj lid jako zvláštního svědka před světem. Boží přikázání a pokyny a výroky rabínů (talmud) jsou přísně dodržovány (slavení šabatu, zákaz vepřového masa, oddělené požívání masných a mléčných výrobků - košer strava). Často se oblékají do černého a nosí zvláštní účes. "Liberální" nebo "reformní" židovství věří na pokrok v Božím zjevení a počítá se změnami během historického vývoje. Při bohoslužbách se používají hudební nástroje; existují ženy - rabínky, modlitby probíhají v národním jazyce. Předpisy o stravě nejsou závazné. Jako "konzervativní židovství" bychom mohli označit střední polohu. V otázkách zjevení smýšlí podobně kriticky jako liberálové, na rozdíl od nich však více zdůrazňují hebrejský jazyk a kulturu jako jednotící pouto.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=5174