I mrtvoly mohou tančit (charakteristika)

… znám ji už asi patnáct let, nedokázal jsem od ní odtrhnout své smysly a v okamžiku jsem se do ní bezhlavě zamiloval. Do konce mých dnů a ani pak, nezapomenu na naše první setkání, všude kolem spousta lidí a ona mezi nimi, rozevlátá a smějící se, křičící a tančící jako derviš rotující okolo ohně v transu chtíče, nicoty, smrti a nadějí, spolu sní se linula vůně magnólií a opia a v uších uklidňující zvonění tibetských mís. Od té doby se setkáváme téměř denně, dalo by se říct že ji dokonale znám, ale při každém setkání je to jakoby poprvé, jako procházka časem, vždy na ní objevím něco nového, fascinujícího a do té doby pro mě skrytého. Nemá konkrétních tvarů a rysů, nemá ruce ani nohy, tvář ani tělo a přece je její energie cítit v každém okamžiku její přítomnosti. Nemá fyzickou podobu těla, ale při troše fantazie lze popsat to, co není vidět, co nelze obejmout ani ohmatat, její mentální podobu.
Jako bytosti, se její tvary dají spíše tušit než cítit, pod rozevlátou tunikou barvy půlnočního nebe, v jejíchž záhybech prosvítá pokožka opracovaná z nejjemnějších Karelských mramorů těmi nejlepšími antickými mistry, se skrývá tělo krásnější než z pěny zrozené Afrodité. Vlasy se jako havraní peří splétají do téměř oživlých pramenů vylíhlých z hadího vejce, dávají tušit proudy rozbouřených vod omývající břehy zaniklých ostrovů. V obličeji, který je zábleskem těch nejkrásnějších vzpomínek každého z nás, se na alabastrovém podkladu propadají dvě antracitové studny do hlubin počátků světů a všech prvotních tajemství a tužeb. Jejich hloubka člověka přitahuje silou, které odolá jen málokdo. Pod nosem něžným jako první padající sníh v horách, se klenou rty rudé jako čerstvě podříznuté hrdlo obětního beránka, dýkou z damascénské oceli, horké a smyslné. Za nimi dvě řady nejskvostnějších perel obchodníků z dalekého východu, vylovené z hlubin nahými Amamy. Linii křivek krku přecházejícího v ramena barvy mořské pěny, jen občas přeruší pramen vlasů jako prásknutí bičem. V zasněžených vrcholech prsů je cítit odvěká touha a princip mateřství a naplnění podstaty ženství. Paže hebké a dlouhé jako horký den v Alžíru, končí prsty jemnými a hbitými jako prsty domorodých bubeníků. Břicho rovné a pevné jako pláně Nazca, pokryté stejnými ornamenty, přechází v příslibem vzrušení a rozkoše chvějící se klín, slibující ovoce stromů rajských. Křivky nohou tvarovaly snad všechny tance světa, od kterých se naučila lehkosti s jakou se nedotýkají země v zahradě umírajícího slunce. Její stín se podobá odrazu hladiny lesního jezírka ve kterém se zrcadlí obraz stoletími skroucených stromů. V jejím hlase uslyšíte první kapky deště dopadajícího do mechu napnutých rukou, sametová melodičnost vás přikryje svými křídly aby vám v zápětí projela jako tenká nit tělem od pat až k vrcholku hlavy a brala se sebou vaše vnitřnosti. Je v něm slyšet smutek černý jako kůže nubijského otroka, zlomeného pod vahou okovů, i radost matky nad právě porozeným dítětem.
Povaha je stejně těžko popsatelná jako vzhled, protože se nachází na dvou pólech, buďto ji bezmezně milujete, nebo ji nesnášíte. Na tom prvním pólu nás není mnoho a propadáme se do smutných ideálů. Je zářivá jako tisíc úsvitů nad jezery ticha, divoká jako hřmění prvních letních bouřek, kdy je vzduch cítit zemí a blesky, milá a přítulná jako jarní mláďata v hebkosti srstí a prachového peří, krutá a nelítostná jako nájezdy Avarů, kdy řinkotem jiskří meče a sekery půlí hlavy nepřátel, a k šílenství vede dusot kopyt, tajemná jako rituály šamanů v labyrintu horských údolí, kde se obětovaly panny pro ukojení chtíče pohanských bohů. Všechna moudrost světa se v ní snoubí s filozofií vesmíru. V její náruči lze nalézt vnitřní klid a harmonii kterou přináší putování po klášterech dalekého Tibetu a vzápětí vás překvapí divokým a radostným tancem který se line jako stružka tajícího sněhu po úpatí Irských, smaragdově zelených kopců. Dvojakost s jakou je schopna vás vynést do závratných výšin blaženosti, kam se ani bohové neodváží pro svou malost a nebo naopak přivést vás před brány Aionu kde s němým úžasem přihlížíte kterak lehce koketuje s ďáblem, kterého si omotává kolem prstu jako pramen svých havraních vlasů je opojná. Vždy když se rozprostírá všude kolem mne cítím se jako lovec přízraků, netušící co se objeví v záři ohňů.

Takto cítím, vidím a hlavně slyším hudbu „Dead Can Dance“ australské to skupiny jejíž zpěvačka je právem kritikou za svůj projev označena za „Anděla smrti“ pod kterýmžto dojmem celou tuto práci píši.
Výrazy v textu psané kurzívou jsou velmi volné překlady názvů vydaných alb.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=4999