Karel Jaromír Erben
(1811-1870)

Největším básníkem v období mezi Máchou a májovci byl Karel Jaromír Erben.Narodil se
r. 1811 v Miletíně v Podkrkonoší v nezámožné řemeslnické rodině.Absolvoval gymnázium v Hradci Králové, v Praze vystudoval filozofii a práva a působil tam pak jako soudní úředník.Později se stal zaměstnancem Královské české společnosti nauk a sekretářem Českého muzea, od r. 1851 byl archivářem města Prahy a nakonec (od r.1864) ředitelem pomocných úřadů pražských.Ve studijních letech se Erben stýkal s K. H. Máchou a seznámil se s Fr. Palackým, s nímž později spolupracoval a jehož politickými názory byl trvale ovlivněn.Redigoval Pražské noviny (1848-1849) a Obzor (1855), byl členem Národního výboru, účastnil se pražského Slovanského sjezdu, roku 1867 byl členem delegace českých představitelů do Moskvy.Jinak se však veřejného života účastnil jen velmi zřídka.Zemřel v Praze roku 1870.
Podobně jako Čelakovského, Hanku a řadu dalších součastníků zaujalo i Erbena sběratelství lidové poezie.Ve smyslu názorů bratří Grimů hledal v ústní slovesnosti odraz starých náboženských mýtů , jež lidové podání a tradice během věků přetvořily a často i zakryly, ale jež byly podle této romantické teorie původním obsahem lidové písně nebo pověsti.Výsledky Erbenovy sběratelské činnosti byly tři svazky Písní národních v Čechách (1842-1845), k nimž připojil i řadu nápěvů a důležitou studii Slovo o písni národní.Přepracované a bohatě rozšířené vydání sbírky vyšlo r. 1864 s titulem Prostonárodní české písně a říkadla.Obsahuje přes 2200 písní, rozčleněných tematicky a opatřených zevrubným komentářem, který srovnávacím způsobem odkazuje na příbuzné písně jiných slovanských národů.
Se sběratelskou činností Erbenovou úzce souvisela jeho vlastní tvorba literární, a to jak veršová, tak prozaická.Jediná básnická kniha Erbenova vyšla poprvé r. 1853 s názvem Kytice z pověstí národních, podruhé roku 1861 v rozšířené verzi (s oddílem příležitostných Písní) pod titulem Kytice z básní K. J. Erbena.Jádrem sbírky je dvanáct básní oddílů Pověsti národní, jimž předchází úvodní báseň Kytice.Skoro vesměs jde o skladby baladického rázu, založené na různých pověstech národů slovanských i jiných.Sbírka vznikala od druhé poloviny let třicátých až do začátku let padesátých, přesto je však umělecky i myšlenkově jednolitá.
Básnická metoda Erbenova, jak ji nejlépe poznáváme v baladických skladbách, má zcela specifické rysy.Podobně jako Čelakovský vycházel i Erben ze studia lidové poezie a přijímal některé postupy lidové epiky.Svůj básnický výraz opíral o lidový jazyk, který dokonale znal a jehož lexika i významových kvalit dovedl svrchovaně funkčním způsobem básnicky využít.Avšak ohlasovou metodu na rozdíl od Čelakovského Erben odmítal.Spolu s původní podobou pověstí hledal jejich obecný smysl, a proto je zbavoval místního a časového určení a současně oslaboval nebo zcela rušil individuální povahové rysy jednotlivých postav ve prospěch jejich obecnější typizace.Maximálně stručná popisnost, dokonalá přesnost výrazu, rozhodující funkce dialogů a prudký dějový spád dávají Erbenovým baladám dramatický ráz.
Vedle básnické tvorby a sběratelství písňového slovanského folklóru věnoval Erben dlouholetý a soustavný zájem také studiu lidových pohádek, zvláště slovanských.Dokladem toho je jeho edice Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1865), známá také pod titulem Čítanka slovanská.V českém překladu a užším výběru vyšla sbírka znovu r. 1869 s názvem Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.Největší úsilí věnoval však Erben přípravě vydání pohádek českých.Jednotlivě je publikoval už od poloviny čtyřicátých let.Jejich knižní vydání však už sám nemohl uskutečnit.Teprve roku 1905 vyšel svazek Erbenových Českých pohádek, jež edičně připravil Václav Tille.
Erben přistupoval k pohádce podobně jako k lidové veršované epice.Vycházel ze srovnávacího studia slovanského bájesloví a z teorie o mytickém základu lidové slovesnosti.Snažil se proto svým ztvárněním lidového vyprávění odkrýt předpokládanou původní osnovu báchorkovitého příběhu, v němž často nacházel domnělý alegorický smysl.Dále jsou Erbenovy pohádky zbaveny skoro vesměs (podobně jako jeho balady) místní a časové určenosti.Tím se liší od pohádek B. Němcové, v nichž se naopak odráží konkrétní životní prostředí a situace.Ve svém uměleckém ztvárnění pohádkové látky postupuje Erben podle dokonale promyšleného kompozičního záměru, jemuž podřizuje improvizační tendence lidového vyprávění.Jeho jazykový výraz je krajně úsporný a současně pregnantní, zbavený dialektismů (těch Erben užívá jen v některých svých lidových povídkách, pověstech a anekdotách, zvláště z Chodska).
I když se také v Erbenově pohádce vyskytuje motiv osudovosti (např. Tři zlaté vlasy Děda-Vševěda), odvozený z dobového názoru o mytickém původu lidové slovesnosti, tak tyto pohádky nevyjadřují postoje životní rezignace.Právě naopak.Jeví se v nich důvěra v kladné životní síly a hodnoty, ve vítězství dobra nad zlem, spravedlnosti nad bezprávím.V tomto základním smyslu jsou věrným výrazem ducha a myšlenkové intence české lidové pohádky.Proto také právem platí – vedle báchorek B. Němcové – za klasickou hodnotu naší pohádkové literární tvorby.
Bohatá a záslužná byla i Erbenova činnost ediční a překladatelská.Tak vydal zejména Štítného Knížky šestery (1852), české spisy Husovy (1865-1868, ve třech svazcích), druhý díl Výboru ze starší české literatury (1868) a překlady Dvou zpěvů staroruských, totiž O výpravě Igorově a Zádonština (1869).

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=4732