Dospívání (úvaha)
Mlha. Rozprostírá se všude kolem. Jako by něco schovávala. Snaží se zakrýt pravdu. Pravdu, která je příliš vzácná, než aby k ní dohlédl každý. Umíráme. Nebo snad ještě žijem? Spíše přežíváme. Ale copak to někomu vadí? A copak to vadí nám? Ženeme se za nesmyslnými cíli a nevnímáme opravdovou krásu života. A jeho podstatu. Naším nejtěžším úkolem je naučit se žít. Doopravdy žít!

Procházela jsem se tehdy po Praze a cítila jsem... nic. Necítila jsem nic. Oči lidí chodících kolem mne byly prázdnější než pohledy soch na Karlově mostě. Spěchali do práce, z práce, nakupovat nebo domů. Co na tom záleží! Spěchali umřít. Ten den byl jako stvořený pro umírání. A koneckonců, který není? Celý život vlastně umíráme. Tak proč bychom se měli snažit žít?
Bylo sychravo, zima. Léto, ale tak nějak unavené. Že by se snad vysílilo tím věčným koloběhem? Byl to jeden z těch dnů, kdy děláte stejné věci jako měsíce předtím, ale všechno najednou vypadá tak nějak jinak. I dveře od bytu jako by zestárly a klíčová dírka najednou odmítá přijmout klíč, na který se odjakživa vrhala plná vášně. A nebe pláče a pláče. Pláče nad vším tím smutkem, který náhle dolehne na všechny, kteří odložili brýle a ostrým zrakem hledí kupředu. A v tu chvíli si uvědomíte tu prázdnotu, která vámi prostupuje. Proč najednou všechny barvy ztratily svou barevnost? Proč smích připomíná pláč? Proč s každou kapkou deště cítím větší sucho? A žízeň. Žízeň, která mě zabíjí. Žízeň po životě. Žízeň po cíli, kterému bych doopravdy věřila.

Zkoušeli jste někdy křičet uprostřed města? Já také ne. Mám strach. Vlastně vždycky mám strach začít křičet. Co by pak ve mně zbylo, kdybych vykřičela i onu prázdnotu? Tak raději pláču. A s každou slzou přibývá větší a větší žízeň...
Je to jako bychom celý život spali. Člověk je příliš slabý, aby tu únavu překonal. Tu tíhu snů, snů o životě, snů, které nás jako noční můra mučí ode dne, kdy jsme začali poznávat realitu tohoto světa. A svět je příliš unaven. Lidé jsou příliš unaveni. Tak raději spí. A vy! Snažili jste se snad někdy bránit? Tak vidíte. Jsme všichni stejní. Hračkami děťátka jménem Život. Je příliš pozdě. Usínám...

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=4667