Oceány udržují v neustálém pohybu různé síly, které se navzájem kombinují. Mezi ně patří rotace Země, vítr, gravitační síly Slunce a Měsíce, zemětřesení pod vodou a nerovnoměrné zahřívání Země Sluncem, jehož vlivem jsou něktaré části oceánu teplé a jiné studené.


Dno oceánů
Až do 20. století se lidé domnívali, že dno oceánů je tvořeno jen silnou, plochou vrstvou bahna. Dnes víme, že je to místo protikladů – hlubokých kaňonů, vysokých hor a rozlehlých plání.
Například
Tam, kde moře navazuje na souš, bývá mělký pevninský šelf plný mořských organismů. Pode dnem se skrývají cenné suroviny, například ropa nebo zemní plyn. Příkrý pevninský svah přechází náhle do hlubokomořské roviny, což je nejplošší část zemského povrchu. Z roviny se zvedají středooceánské hřbety. Dno oceánů je poseto sopkami a úzkými údolími zvanými příkopy nebo propadliny. Plochá podmořská sopečná hora je označována jako guyot.
Uprostřed oceánů se nachází řetězec hor – středooceánský hřbet. Je to místo na rozhraní rozpínajících se litosférických desek, kde se z nitra vylévá tekuté magma. Jak se horniny ochlazují, dno oceánu se zvětšuje asi o 1 cm za rok.

Na většině skalnatého mořského dna leží vrstva měkkých usazenin silná stovky metrů. Mohutná pokrývka vznikala miliony let. Je tvořena převážně drobounkými částečkami anorganické hmoty, jako je písek a bahno, a schránkami mikroskopických rostlin a živočichů.

Vlny
Mořská voda je neustále v pohybu, ať už v malých zátokách, nebo v obrovských rozbouřených mořích. Většina vln vzniká působením větru, který vane nad oceánem a čeří hladinu. Může se zdát, že vítr modelující na hladině hřbety a vpadliny vln pohybuje vodou do strany, ale ve skutečnosti jí pohybuje jen nahoru a dolů. Vlny obvykle dosahují výšky asi 1,5 – 3 m. Při prudké bouři se však mohou tyčit do více než dvacetimetrové výšky.
Ukryté v hlubších vodách pod hladinou oceánu se nacházejí i pomalu se pohybující vlny, které nevidíme. Nazývají se podmořské vlny a mohou být vysoké až 90 m. Oceánografové se domnívají, že je způsobují přílivové a odlivové proudy nebo přívaly.




Velikost vln závisí na třech faktorech :
1. Síla vanoucího větru.
2. Doba, po kterou vítr působí na hladinu
3. Vzdálenost, kterou nad hladinou vítr urazí. Označujeme ji jako posun. Čím větší je posun, tím mohutnější bude vlna.

Tvar a velikost vln jsou určovány větrem. Náhlé, krátké poryvy hladinu přechodně zčeří, a jakmile vítr utichne, hladina se opět vyhladí. Trvalý vítr vanoucí nad rozlehlou plochou oceánu vytváří dlouhé převalující se vlny. Silné bouře rozvlní hladinu do nepravidelných ostrých hřbetů, na jejichž vrcholku se vytváří pěna. Mělčiny u pobřeží zpomalují pohyb vpadlin vln, zatímco se hřbety stále pohybují vpřed a překlápějí se. Tento jev označujeme jako příboj.

Tsunami – vodní obři
Tsunami se často říká přílivové vlny, i když ve skutečnosti nemají s přílivem nic společného. Obrovité vlny jsou důsledkem výbuchů podmořských sopek, zemětřesení nebo sesuvů hornin. Na otevřeném moři jsou takřka nezjistitelné. Ženou se po moři rychlostí až 790 km/h, ale jak se blíží k mírným svahům pobřeží, spomalují se, zatímco jejich velikost vzrůstá. Když se tsunami blíží ke břehu, moře nejdřív ustoupí, a pak se přižene řada obrovských vln.
Když se tsunami koncentruje do malých úžin, může se zvednout až 20 metrů nad zem a smete všechno, co je v cestě.
Nejčastěji vyskytují v Tichém oceánu.

Síla vln
Když vlna narazí na pobřeží, ztratí velkou část své energie. Během jediného dne vydají vlny narážející na všechna pobřeží na světě tolik energie jako výbuch vodíkové bomby o ekvivalentu 50 megatun trinitrotoluenu. Velké vlny valící se proti pobřeží mohou spolu s větrem a přílivem výrazně měnit jeho podobu.

Eroze a ukládání
Vlny neustále mění mořská pobřeží na celém světě, a to dvěma způsoby. Podstatou eroze je odnášení částeček skal i měkkých sedimentů. Ukládání souvisí s činností vln, které odnášejí materiál uvolněný erozí. Písčité pobřeží se mění mnohen rychleji než skalnaté útesy. Během dlouhého období bývá však i nejtvrdší hornina vymodelována silou a pohybem vln do fantastických tvarů.

Příliv a odliv
Slunce i Měsíc působí na Zemi gravitační silou. Slunce je sice podstatně hmotnější než Měsíc, ale ten je zase mnohem blíže, a tak je jeho vliv na oceány dvakrát větší než vliv Slunce. Navíc vzniká při obíhání Měsíce kolem Země další síla, která se s gravitační sčítá, a v důsledku toho dochází dvakrát denně ke zdvižení a poklesu hladiny – k přílivu a odlivu, souborně nazývaným dmutí.
Rozdíl mezi výškou hladiny při odlivu a přílivu se nazývá přílivové rozpětí. Je na světě rozmanité podle utváření dna oceánů a tvaru pobřeží. Obvykle se pohybuje kolem 1 metru, ale může být jen několik centimetrů. Největší rozdíl na světě mezi přílivem a odlivem – dvakrát denně vždy 15 metrů – nastává v zálivu Fundy na atlanském pobřeží Kanady.

Příčina přílivu
Měsíc působí nejsilněji na tu část oceánu, která leží přímo pod ním. V důsledku jeho přitažlivosti se tvoří na hladině vypouklina, což je vlastně příliv. Průměrně dochází v každém místě oceánu za 24 hodin ke dvěma odlivům a dvěma přílivům.

Víry
S vodními víry se setkáváme všude v oceánech tam, kde se příliv a odliv střetávají s povrchovými proudy nebo se voda pohybuje nad mělkým, nečlenitým dnem. Například vír nacházející se ve Středozemním moři mezi Sicílií a italskou pevninou má jádro o průměru téměř 2 metrů a podle vyprávění tamních rybářů jevír natolik mohutný, že vtáhne menší člun.

Proudy
Mořské proudy jsou mohutné toky vody, která se přesouvá jak u hladiny, tak i v hlubinách oceánů. Povrchové proudy se velice často pohybují tempem lidské chůze a bývají stovky kilometrů široké a stovky metrů hluboké. Jejich příčinou jsou stálé a silné planetární větry, které vanou jedním směrem. Jejich rychlost a směr ovlivňuje rotace Země.
Některé proudy se nacházejí hluboko v oceánech. Ty jsou způsobeny rozdíly ve slanosti a teplotě vody. Chladná a hustá slaná voda v polárních oblastech začíná klesat a zvolna se přesouvá k rovníku. Jakmile se ohřeje, opět stoupá a vytlačuje teplou vodu tropických oceánů, která se pak vrací zpět k pólům. Nepřetržitá cirkulace vody probíhá velice zvolna. Neúživná voda u dna se pohybuje tak pomalu, že jí návrat k hladině může trvat až 2000 let.

Příbřežní proudy
Na některých pobřežích se stává, že se voda z narážejících vln vrací zpět do moře pod dašími vlnami, a tím vytváří protiproud. Síla protiproudu závisí na velikosti vln a množství vody valící se na pobřeží. Protiproudy, nazývané někdy zpětné proudy, bývají velice nebezpečné, protože mohou odvléci plavce na volné moře.

Světové proudy
Pod hladinou všech oceánů se pohybují tisíce proudů nejrůznějších velikostí. Za jeden den mohou překonat vzdálenost od 16 do 160 kilometrů. Při pohybu se mořské proudy vyhýbají pevninám a v důsledku toho se rozpadají do pěti obrovitých kruhů pohybující se vody nazývaných gyry – Severopacifický, Jihopacifický, Severoatlanský, Jihoatlanský a Indický gyr.

Počasí a podnebí
Hladina oceánů pracuje jako obrovská houba, která v létě nasává sluneční teplo a v zimě je uvolňuje, čímž ohřívá souš. Hustá a slaná mořská voda dokáže poutat mnohem více tepelné energie než ovzduší nad ní. Při uvolňování tepla zpět do vzduchu nad hladinou oceánu se do něj dostává rovněž vodní pára a vznikají větry. Větry zase vytváří vlny a proudy, které roznášejí uložené teplo do jiných částí světa.
Z hlediska denních změn jsou vlhkost a teplo uvolňované z oceánů příčinou projevů počasí včetně nejprudších bouří, známých hurikánů nebo tajfunů. Oceány řídí dokonce i kontinentální podnebí, mají na ně blahodárný zmírňující vliv. Nebýt rozlehlých oceánů, které ovlivňují teplotu, byl by zemský povrch ve dne výrazně teplejší a v noci zase chladnější.

Koloběh vody
Voda se pohybuje v nepřetržitém koloběhu mezi oceánem, ovzduším a souší. Většina atmosférické vlhkosti pochází z oceánů. Vlivem slunečního tepla se voda z hladiny oceánu vypařuje a dodává do ovzduší další páru. Když se pára ve vzduchu sráží, uniká teplo, tvoří se mraky a prší nebo sněží. Většina srážek se vrací přímo do oceánu. Část jich však spadne na souš, kde se voda dostává do řek a s nimi zpět do oceánů, kde celý koloběh začíná znovu. Všem těmto jevům říkáme koloběh vody.

Hurikány
V blízkosti rovníku se z teplé vody volného oceánu uvolňuje do vzduchu spousta vlhkosti. Horká pára rychle stoupá, pak se sráží a vytváří obrovské mraky. Ty se spirálovitě otáčejí kolem “oka” , což je klidná oblast nízkého tlaku uprostřed.
Hurikány jsou pověstné přívalovými dešti, vysokými vlnami a silným větrem o rychlosti nejméně 120 km/h. Jakmile bouře narazí na souš nebo se dostane nad chladnější vodu, ztrácí postupně sílu.
Prudké vířivé bouře mají v různých částech světa odlišné označení. V západním Tichomoří se jim říká tajfuny, v zemích kolem Indického oceánu jsou známé jako cyklony.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=4572