JAK OVLIVŇUJÍ VZTAHY V RODINĚ NAŠE CHOVÁNÍ V PARTNERSKÝCH VZTAZÍCH
Působením lidí okolo nás si vytváříme vztahy s okolím - naši schopnost projevovat city, náš žebříček hodnot, náš pohled na sebe sama, přebíráme to, co je v rodině pokládáno za normu. Jsme-li například zvyklí, že náš spontánní projev lásky či vlastního názoru byl odměněn nelibostí nebo dokonce odporem ze strany rodiče, raději se příště vyvarujeme podobného jednání. Dítě nemá možnost si ověřit zda to takhle funguje i jinde.
Jeho první a poslední možností je jeho rodina.
Dítě se narodí do úzké skupiny lidí, na které je absolutně odkázáno. Od narození má přirozené potřeby jako hlad, žízeň, teplo… a v průběhu života se přesvědčuje, že nebudou všechny hned uspokojeny. K jeho životu je nezbytné vymáhat si na ostatních uspokojení svých potřeb - dávat najevo, že tady je - ale musí se také naučit respektovat, že i ostatní lidé mají své potřeby. Každé neuspokojení takové potřeby vyvolává v dítěti napětí, které se s rostoucí dobou trvání stupňuje a v závislosti na délce tohoto napětí se může hluboko zapsat do podvědomí dítěte. Tento stav je přijat za normu a napětí za věc naprosto přirozenou - a jaký si asi vytvoříme vztah ke světu, který nám ubližuje?
Dítě si vytváří prvotní vztah s matkou, poté s otcem a s ostatními lidmi v rodině (sourozenci, prarodiči…) Rodina je jako pokusná laboratoř lidských vztahů, na chování k jednotlivým členům si ověřujeme, co si můžeme dovolit, jaké jsou reakce ostatních na podněty, které jim dáváme. Získáváním a opakováním zkušeností se nám vztřebává do mozku model chování vyvolávající určité reakce. Upevňuje se jednání následované odměnou a vyhasíná jednání nasledované trestem. Vytvářejí se takzvané podmíněné reflexy.
Štafetový běh lidských vztahů - sociální role
Akce vyvolává reakci. Jedno nezdravé chování produkuje z druhé strany nezdravé reakce. A to je důvod, proč se často stejný problém objevuje v několika pokoleních za sebou. Osvojujeme si buď chování jednoho z rodičů - jsou to totiž právě rodiče, na kterých se učíme roli muže a ženy - nebo naopak reagujeme úplně opačným způsobem. Reagujeme jakoby v odpověď na chování druhého. Jsme vlastně odmalička vystavováni vlivu úzké skupiny lidí a právě na ně jsme se naučili reagovat. Rozehrávat v odpověď na jejich chování nějakou část své osobnosti. Tu, která náleží roli, kterou ve vztahu zastáváme. Učíme se takzvaným sociálním rolím. Napodobením a ztotožněním se s někým blízkým se naučíme hrát roli podřízeného, autority nebo dokonce poníženého. V životě pak můžeme použít pouze ty role, které jsme se v dětství naučili. V tomto případě platí, že čím je větší naše sociální pole, tím máme větší výběr scénářů a také větší možnost si role vyzkoušet (nespornou výhodu mají děti s více sourozenci, ochuzeni jsou naopak jedináčci). Často se však stane, že není nablízku vhodný scénář k učení se zdravé role (která by herci samotnému v budoucnu neubližovala) , a tak musí dítě „vzít zavděk tím, co je.“ V životě pak reagujeme na podněty z okolí rozehráváním rolí, které se nám ověřili jako nejúčinější zpusob jak např.: snížit napětí, získat si lásku…
Například v rodině, kde je matka agresivní generál se bude dcera většinou projevovat tlumeně. Svojí vzorně poníženou reakcí se bude snažit utlumit matčinu agresi. Všechny její snahy povedou ke snížení napětí. Matka si na dceři ověřuje svou pozici (a také její chování má určitě nějaké základy). Dceru její role naučí neprojevovat svůj názor. Naučí ji, že je nesprávné mít svůj názor a v jakékoliv budoucí snaze o vykročení z těchto kolejí jí bude bránit vlastní svědomí. Poníženým chováním k autoritám bude vyvolávat útočné chování i u svých budoucích nadřízených a partnerů. Bude jim k tomu přímo nabízet prostor a jejich chování ji opět utvrdí v názoru, že všichni muži (ženy, šéfové,…) jsou stejní.
Jako budoucí partnery si často hledáme lidi podobné našim rodičům. Hrajeme totiž neustále své sociální role a potřebujeme člověka, který nám doplní roli chybějící (např.: roli autoritativního rodiče). Bylo dokázáno, že máme-li ze skupiny lidí označit ty, kteří jsou nám nejsympatičtější, označíme s jistotou jedince, kteří mají podobné zkušenosti z dětství jako my. Jsou to lidé, kteří by ve vztahu k nám mohli zastávat některou ze sociálních rolí z našeho okolí. Tohoto výběru si vůbec nemusíme být vědomi, právě naopak - probíhá podvědomě. Přestože se tedy snažíme uprchnout ze vztahu, který nám ubližuje, najdeme si vztah úplně stejný. Nejsme to totiž jen my, kdo hledá chybějící článek, je to i náš budoucí partner, kterému postrádanou roli máme zahrát zase my. A tak se stane, že člověk z nestabilní rodiny (hrající často velmi vyhraněnou roli) si najde také nestabilního člověka. Z takové rodiny pak budou pravděpodobně pocházet nestabilní děti, protože oba partneři, kteří sami hledali východisko, ho v tom druhém nenaleznou a jen těžko je budou moci poskytnout svým dětem. Z toho vyplývá, že pro učení se sociálním rolím není důležitý pouze vztah dítě-rodič, ale i vztah rodičů mezi sebou. Dá se vlastně říci, že podle vztahu rodičů k sobě navzájem se vyvíjí vztah rodičů k dítěti.
Je důležité, aby fungoval vztah mezi rodiči samotnými. Citové pouto jednoho z rodičů nesmí být větší k dítěti nežli k partnerovi. Dítě nemůže nahradit partnera. Takový stav většinou nastane, nejsou-li rodiče rovnocenými partnery nebo pokud dítě vyrůstá jen s jedním rodičem. Ve vztahu je vždy jeden závislejší - tato závislost však nesmí být příliš markantní.
(Pro širší seznámení se s touto problematikou odkazuji k pracím českého psychiatra MUDr. Milana Hausnera: Jak se stát neurotikem, vydalo Státní zdravotnické nakladatelství, Praha, 1968.)
Koloběh lidských vztahů v praxi
Na začátku mého pozorování - nikoliv však na začátku bludného kruhu (kde ale nalezneme začátek kruhu…) - byla rodina, které „vládla“ mnoho vyžadující autoritativní matka. Zřejmě velmi uzavřená ve své moci. Zvláštní je, že mluví-li se mnou někdo o této rodině, nikdy se nezmiňuje o otci. Tato matka dávala své dceři odmalička najevo, že nějakým způsobem nesplňuje její požadavky. Říkala jí, že „nebude dobrou matkou“, „je lemra a takhle to nikam nedotáhne“, kdykoliv se dcera zmohla na odpor, následovala věta: „Tak řekni, co se ti nelíbí! Pojmenuj to!!!“ Ta věta, ale nebyla způsobem komunikace, nýbrž zastrašování. Dcera dělala, co mohla, aby matce vyhověla, plnila všechny její rozkazy a také jí určitě dávala zakoušet pocit moci. Tento stav - nemožnost komunikace - ji donutil uzavřít se do sebe - o problémech se nemluví - problémy neexistují. Nejjednodušší způsob jak uniknout byl samozřejmě útěk. Byl to však způsob pouze zdánlivý. Dcera se vdala a odstěhovala se - co nejdál to šlo. Hrajíc svou roli ponížené služebnice si našla muže, který právě takovou ženu potřeboval (velice zjednodušeně- pocházel z rodiny, kde byl jediným protěžovaným synem mezi dcerami). A tak se situace s matkou začala opakovat nanovo. Tentokrát roli autority převzal otec. Manželčino chování mu dovolovala všechno, jako velkou křivdu pocítila mimo jiné to, že jí řekl, že neumí zpívat, ačkoliv věděl, že zpěv miluje. Zpěv byl pro ni formou komunikace, která jí byla okolím a později sebou samou tak upírána. Začala mít problémy s mluvením. Je snadné si představit, jak ženě, která neumí vyslovit co si myslí, co cítí, říkáme matčinu větu: „Tak to pojmenuj!“. A právě tímto „banálním“ vyzváním vyvoláme zdánlivě nepřiměřenou reakci. To, co tu reakci vyvolá není totiž pouze naše věta, jsou to všechny dříve slýchané věty a pocity, které jsou s tímto „ponížením“ spojeny. Je to jako když škrtneme zápalkou v pokoji plném plynu - nedošlo by k výbuchu, pokud by plyn nějakou dobu již neunikal. Vraťme se však zpět k ději. Manželka začala trpět bulimií a s tímto problémem se vyrovnávala sama. Narodily se jí dvě dcery. Otec se za celou dobu nedozvěděl, že jeho žena trpí bulimií a hlubokými depresemi, svěřila se pouze své dceři. Jako matka jim dala všechno, co ona od matky nedostala. A zároveň ze vztahu k holčičkám dostávala to silné a blízké pouto, které sama potřebovala. Dcery maminku milují a říkají, že nenávidí otce. Dobu svého dětství jedna z nich rozděluje na: NEŽ jsme se semkly a KDYŽ UŽ jsme se semkly (jako my holky). Jedna z dcer měla vždy strach, že ztratí otcovu lásku, měla pocit, že si ji musí zasloužit. Vyžadoval na ní příliš mnoho a choval se odmítavě, když se mu zdálo, že se dost nesnaží. Ponižoval ji,kdykoliv se jí něco nepovedlo. Ona pak dělala všechno proto, aby se mu zavděčila. Zároveň ho nenávidí za to, jak se chová k mamince - cítí se za maminku odpovědná. Přála by si žít bez otce, představuje si, jak by jim bez něj bylo krásně. Potřebuje lásku nebo alespoň iluzi lásky. Má přítele, kterého, jak říká, miluje. Ale zároveň - útěkem do idealizované lásky - opakuje přesně jednání své matky. Sama ve své závislosti na muži není schopna zareagovat na varovné signály - její přítel jí již po roce vztahu vyčítavě upozorňuje na jakékoliv jiné citové pouto. Ona však tyto jeho tendence zapírá sama před sebou. Kruh se uzavírá - nebo roztáčí ?
Jak vystoupit z kruhu?
Odpověď nalézáme hned u několika psychologů zabývajících se teorií vztahů. V knize Wilfrieda Wiecka „Muži se nechávají milovat“(vydalo nakladatelství MOTTO, 1994), která řeší nezdravou závislost mužů na ženách a naopak, a v knize Robin Norwoodové „Ženy, které příliš milují“ (vydalo nakladatelství MOTTO, 1994) věnované těm, které věří a doufají, že se jejich partner změní (podtitul knihy).
Robin Norwoodová ve své knize poskytuje svých 10 zastavení na cestě k uzdravení:
1. Vyhledejte pomoc.
2. Soustřeďte se především na své uzdravení.
3. Najděte si skupinu vrstevnic (vrstevníků), u kterých se vám dostane pochopení.
4. Každodenní praxí obohacujte duchovní stránku své osobnosti.
5. Přestaňte řídit a kontrolovat druhé.
6. Naučte se, že se nesmíte nechat „zatáhnout“ do různých her.
7. Mějte odvahu přiznat si své problémy a nedostatky.
8. Kultivujte nejrůznější své potřeby.
9. Začněte být „sobečtí“.
10. Podělte se s druhými lidmi o své zkušenosti a o to, co jste se naučili.
Někteří psychologové využívají k vyvolávání traumatizujícich zážitků a pocitů z dětství stavy navozené pomocí psychadelických látek - viz MUDr. Milan Hausner, nebo pomocí holotropního dýchání. Tyto stavy dávají lékaři i pacientovi možnost nahlédnout do nitra problému a nastoupit tak cestu k uzdravení.
Závěrem:
Důvodem, který mě přivedl k psaní této seminární práce, byli moji přátelé a obecně lidé okolo mne. Snažila jsem se často vysledovat, proč se lidé chovají tak, že sami sobě ubližují. A do ruky se mi náhodou právě v té době dostala knížka Milana Hausnera „Jak se stát neurotikem“, zabývající se právě dětskými zážitky. Po přečtení několika prvních stránek se mě zmocnila téměř hrůza, že přeci nemůže být nikdo „normální“! Když dětství je takový horor, něco jako sázka do loterie. Čím více jsem si však v knížce četla, čím více jsem se dozvídala, tím ze mne začal opadávat strach. Bylo to, jako když si v obávaném tmavém sklepě rozsvítíte a všechny věci si pořádně prohlédnete. Zjistila jsem, že se v nás podepisuje sice všechno, co prožijeme, ale kdyby to tak nebylo, co by z nás zůstalo? Dá se vůbec použít pojem jako výchova bez chybičky? Může se stát, že věci, které nám ublížily v dětství nás budou ubíjet dál, na druhou stranu mám okolo sebe několik případů, kdy je křivda z dětství pohánějícím motorem. Možná nezdravým, ale přeci motorem, který mnohým z nás chybí. Je však důležité pochopit, co motivuje naše jednání- začnou-li nám naše sociální návyky ubližovat, je to první krok k vymanění se z jejich područí. Dostaneme tím příležitost k boji - nebudeme muset dále utíkat s nepřítelem na zádech. Když píši o ostatních lidech, jen se ptám, co mám já? Každý jsme individualita, tvořená něčím pro nás daným a vytvářená shlukem vlivu prostředí a okolností. Přičemž okolnosti okolo nás tvořili lidé utváření také nějakým vlivem okolností, jež jim zase tvořili lidé…a tak pořád dokola…až kam to nevím a také nevím, jestli se to někdy dozvím, ale každopádně můžu pozorovat, jak to ovlivnilo mne a lidi v přítomnosti, můžu se snažit si tím nějak pomoci nebo pomoci třeba těm ostatním…každopádně můžu pozorovat - dokud mě to bude bavit.
Vendula Matějková, sexta A, 2002
Použitá literatura:
1. MUDr. Milan Hausner: Jak se stát neurotikem, vydalo Státní zdravotnické nakladatelství, Praha, 1968.
2. Wilfried Wieck: Muži se nechávají milovat, vydalo nakladatelství MOTTO, 1994
3. Robin Norwoodová: Ženy, které příliš milují , vydalo nakladatelství MOTTO, 1994
Použité obrázky: Z knihy MUDr. Milana Hausnera: Jak se stát neurotikem.
Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=4436