„Čím byl Vysockij především? Hercem? Básníkem? Zpěvákem? Nevím. Vím jen to, že byl osobnost.“
Robert Rožděstvenskij

„Vladimír Vysockij byl velmi prostý a dobrý člověk a není třeba z něj dělat modlu.“
Marina Vladyová


Vladimír Semjonovič Vysockij byl herec, písničkář a básník, jehož sláva byla v bývalém Sovětském svazu tak velká, že se to zdá být až nepochopitelné. Přes veškerou snahu tehdejších "cenzorů" znepříjemňovat mu život a omezovat jeho vystupování, proslulost jeho osobnosti překonala nejen hranice tehdejšího "východu", ale i samotnou "železnou oponu". Stal se populárním téměř po celé zeměkouli a samozřejmě i v ČSSR, přes veškerou pasivní nechuť Čechoslováků ke všemu pocházejícího ze země „velkého bratra“.

Narodil se 25. ledna v roce 1938 v Moskvě. Ještě mu nebyly ani čtyři roky, když začala válka. Při německých náletech ho matka odváděla do krytu. Vladimír tam do hluku dopadajících bomb recitoval vlastenecké básně naučené ve školce. První projevy hereckého nadání se zde spojily s poznáním, které ho později mělo provázet celým životem. Dětské zážitky se do mysli vpalují nejhlouběji, proto se v pozdější tvorbě tolikrát ztotožnil právě s bojujícím vojákem. Jeho otec byl plukovník zpravodajské služby a podílel se na dobývání Berlína. Matka byla překladatelkou odborné literatury z němčiny. V letech 1947-1949 žil se svými rodiči v Eberswalde u Berlína. Jeho rodiče se však rozvedli a Vladimír žil střídavě u obou; s matkou v Moskvě a s otcem v Berlíně. Po maturitě se přihlásil na stavební fakultu techniky, ale už v prvním ročníku přešel do Moskvy na uměleckou školu MCHAT, kde v letech 1956-60 studoval herectví. Několik let pak působil v Divadle A. S. Puškina. Vytvořil mnoho vynikajících rolí a od roku 1964 byl prvním hercem avantgardního moskevského divadla Na Tagance, vedeného Ljubimovem. Jak na této scéně, mimo jiné v roli Hamleta, tak v 26 filmech, v nichž také zpíval s kytarou, získal brzo mimořádnou popularitu. Koncem šedesátých a v sedmdesátých letech mu nabízelo roli několik režisérů, ale oficiální zákaz bylo nesnadné prolomit. Poprvé se to podařilo režiséru Polokovi, který si vybojoval povolení obsadit Vysockého do hlavní role ve filmu Intervence. Film byl sice natočen, ale premiéra už povolena nebyla - ihned po dokončení skončil snímek v trezoru. Diváci Vysockého uviděli až ve vedlejší a veskrze záporné roli ve filmu Pán Tajgy (1970). Pak následovala opět několikaletá série zákazů, kterou se podařilo prolomit až díky kosmonautům. Většina kosmonautů si s sebou do rakety brala právě nahrávky Vysockého, někteří se nechali slyšet, že to byly jeho písně, které jim dávaly sílu vydržet psychicky náročné dlouhé lety.

Nejvíce známý je však v šedesátých letech, kdy se po Moskvě proslýchalo, že se na mejdanech a v různých sešlostech objevil okouzlující kluk s kytarou, který chraplavým hlasem zpívá pouliční, humorné i vážné písně. Že ho lidi vydrží poslouchat celou noc a že je i výborný vypravěč, je milý, vtipný a žádná mu neodolá.
Málo se ví, že byl ženatý celkem třikrát. V puritánském Rusku byl tento fakt pro mnohé nepřijatelný, a tak se zvláště po jeho smrti ustálilo spojení: "ženou Vysockého byla Marina Vlady" a první a druhá manželka byly z jeho životopisu takřka vymazány. Snad i proto, že byly ve srovnání se slavnou francouzskou herečkou ne tolik zajímavé. První studentské manželství s Izou, s níž se seznámil ve škole MCHATu, trvalo krátce. S druhou ženou Ljudmilou, také herečkou, měl Vysocký dva syny – Nikita a Arkadij.

Nejromantičtější pár Ruska
V roce 1969 se seznámil s herečkou Marinou Vladimirovnou Poljakovovou, známou pod uměleckým jménem Marina Vladyová. Její rodiče (otec operní zpěvák a matka primabalerína) z Ruska emigrovali do Paříže. I přesto vyvíjeli u svou čtyř dcer lásku ke všemu ruskému. Marina, spolu se svými dvěma sestrami, zazářila v roce 1967 v inscenaci Čechovových Tří sester a o dva roky později nazpívaly album ruských lidových písní. V té době se už Marina těšila pověsti mezinárodní filmové hvězdy. Hrála v mnoha francouzských a italských filmech, natáčela i u nás a v Rusku.

Ti dva se poznali při práci na filmu Docela malá povídka a jejich vzájemné okouzlení rychle přerostlo v silný milostný vztah. V roce 1970 se Marina za Vladimíra provdala. Po letech pronásledování mu sovětské úřady vydaly pas. Za touto nečekanou ochotou se možná skrývalo přání usnadnit mu emigraci, kterou by se režim zbavil obtížného kritika jednou provždy, jenže Vysockij je nevyslyšel. Marina ve své vzpomínkové knize Vladimír aneb Přerušený let píše: „Byli jsme v Mexiku, na Tahiti i v Hollywoodu, ale tak po dvou, třech týdnech to Vladimíra táhlo zase domů. Přál si znovu slyšet svou rodnou řeč. Tu potřeboval jako vzduch.“ Pokud byli spolu, Marina navštěvovala všechna jeho představení a doprovázela ho na zájezdech. Jednou za čas se vydala na Západ natáčet další film – a tehdy si denně aspoň psali nebo telefonovali. Jejich romantickou lásku s nimi prožívalo celé Rusko. Když Vladimír filmoval na Sibiři a zatoužil slyšet její hlas, desítky spojovatelek v celé zemi vyvinuly obrovské úsilí, aby vypátraly, kde se Marina právě zdržuje, a umožnily hovor mezi sibiřskou tundrou a kadeřnictvím v Itálii, ve kterém ji právě česali. Díky ní získal pravidelná víza do Francie. Po svatbě mu výjezd byl povolován jen velmi zřídka a mocenské úřady ještě přitvrdily. Zvali ho do KGB, kde mu mimo jiné povídali, jak bezvadné jsou jeho písničky, že je sami často poslouchají, ale pro lid to jsou písně škodlivé. Obyčejní lidé by je mohli špatně pochopit. Tlak na Vysockého byl velký, za ženou takřka nesměl, jeho obsazení ve filmech bylo pravidelně na poslední chvíli rušeno, cítil se jak ve vězení a začal pít alkohol.
Někdy tvrdil, že zná datum své smrti. Možná šlo jen o žert, kterým si dobíral přátele, možná se tímto způsobem pokoušel vysvětlit vnitřní neklid, který ho neustále doprovázel. Marina vzpomínala: „Vstal třeba uprostřed noci a jako posedlý psal několik hodin. Psal všude – v hotelu, na parníku, v kuchyni, u přátel na chatě, dokonce i když byl u někoho na návštěvě.“ Vystupoval denně, v divadle i na takzvaných besedách s Vysockým, což byly vlastně maskované koncerty. Herec Veniamin Smechov ho přemluvil, aby si dal prohlédnout hlasivky. Lékaři usoudili, že musí okamžitě do nemocnice. Vysockij utekl. Téhož večera hrál naplno v roli Galilea, druhý den zkoušel na koncert a večer opět představoval. Bez oddechu, bez pauzy tak prožil a prozpíval ještě jedenáct let. Od tohoto zničujícího tempa ho neodradila ani Marina. Prožili spolu deset let – dost času na to, aby se poznali. Když jeho láska pochopila, že Vladimíra nezmění, snažila se mu jeho úděl alespoň ulehčit. Zastávala se ho na úřadech, obstarávala mu zahraniční léky a zasloužila se také, aby jeho písně vyšly na deskách. Ve snaze pomáhat svému manželovi co nejvíce vstoupila do Komunistické strany ve Francii. Proto se Vysockému nikdo neodvážil zakázat veřejná vystupování.

Zkáza písničkáře
Bohémský život, pracovní vypětí a tradiční ruský sklon k alkoholismu vše dovršily. Večírky se začaly měnit v nekonečné flámy, popíjení v pijatiky. Alkohol Vysockému přerostl přes hlavu. Rušila se kvůli němu představení v divadle. Ljubimov ho z divadla vyhnat nechtěl a ani nemohl, jelikož popularita Vysockého už byla tou dobou obrovská, ale hádky a vyhrožování vyhazovem byly na denním pořádku. Vysocký si uvědomil, že už svoji závislost nemá pod kontrolou, a rozhodl se pro zašití ampule, které se lidově říká torpédo. Tato svérázná metoda léčení alkoholismu se v té době v Sovětském svazu hodně praktikovala. Do paže byla implantována ampulka s životu nebezpečnou tekutinou. Když člověk s "torpédem" vypije jen malé množství alkoholu, ampule se rozpustí, jed v ní obsažený se dostane do krve a člověk zemře. Strach ze smrti tedy nutí alkoholika abstinovat. Jed v ampuli je účinný jeden až dva roky po zašití. Nicméně Vysockému ani tato sebevražedná metoda nepomohla. Stalo se i to, že si rozhryzal ruku, vytáhl ampuli a opil se.
Několikrát se pokoušel alkoholismus léčit, ale neúspěšně. Nesnášel svou poloilegalitu a to ho pokaždé vrátilo do náruče alkoholu a později i drog. Přátelé mu pomáhali, jak mohli, ale on se doslova vnitřně fyzicky ničil. Měl žaludeční vředy, které mu praskaly, a několikrát, v divadelních přestávkách Na Tagance, zvracel do umyvadla krev. Jeho poslední veřejné vystoupení mělo datum 18. července 1980. Už toho dne nemohl zpívat, vyšel tedy na scénu před pět tisíc diváků, aby alespoň promluvil. Drogy bral v koňských dávkách a doktoři mu předpovídali brzký konec. Proto s ním chodil na mejdany i kamarád lékař. Ten Vysockému 25. června 1980 vpíchl uklidňující injekci, když dostal abstinenční záchvat. Usnul a ve spánku jako dvaačtyřiceti letech se mu zastavilo srdce…
Pohřeb probíhal v době moskevské olympiády. Sovětská moc musela kapitulovat před spontánností písničkářových posluchačů, kteří se sjeli ze všech koutů Ruska a vystlali smuteční cestu květinami. Když se je milice pokoušela odklidit, volal na ni rozzuřený dav: „Jste fašisti!“. Policie se stáhla a dovolila lidem, aby se s vysockým rozloučili. Byl jejich, protože zpíval přesně tak, jak to sami cítili. Při pohřbu skandovali: „Dozpíváme tvou píseň za tebe…“.

O jedenáct let později, v noci na 21. srpna 1991, svůj slib splnili. Tenkrát Moskva vzdorovala vojenskému puči, namířenému proti prezidentovi Gorbačovovi. Ráno po vítězství vykročil několikatisícový dav k hrobu autora, jehož písně se staly symbolem touhy po svobodnějším životě a jež během noci zaznívaly nejčastěji: Vladimíra Vysockého.
Patřil nesporně k nejzajímavějším osobnostem sovětského kulturního života posledního období. Posmrtně byl vyznamenán Státní cenou SSSR.
U nás jeho písně zpopularizovali Jaromír Nohavica a Jiří Vondrák, nyní vznikl také dokumentární film pojmenovaný Asteroid 2374. Ta planetka skutečně existuje a nese zpěvákovo jméno.


TVORBA
V roce 1961 začal psát pouličních balady a písně zaměřující se na válku. První parodie a písničky byly určeny jen úzkému okruhu přátel, později začal se svými písněmi vystupovat i na veřejnosti. Mnoho obdivovatelů se vždy mělo na co těšit. Vysockij používal více variant jednoho textu a rád své písně upravoval nebo dotvářel přímo na jevišti. Jeho texty ale nevznikaly jen tak ledabyle, byl velice pracovitý a své písně promýšlel do nejmenších detailů. Materiálu na ně měl dost, hlavně z období, kdy žil v poválečném Německém prostředí, kde každý byl veterán druhé světové a měl svůj příběh. Jeho talent, neuvěřitelná autentičnost písní z nejrůznějších prostředí, obrovská popularita snad ve všech koutech a společenských vrstvách Ruska a zároveň naprosté oficiální mlčení o něm, zrodily stovky nejneuvěřitelnějších legend, pomluv a báchorek.
A jak se vlastně dostaly písničky Vysockého, skládané původně jen pro společnost nejbližších přátel, do celé země? Dost kuriózním způsobem. Někdo je samozřejmě slyšel živě na moskevských večírcích a sešlostech, které postupně přerůstaly v jakési neoficiální a tajné koncerty. Teprve jako student divadelní školy směl Vysockij vystupovat ve školách a v divadlech. Kdo měl magnetofon, ten si jeho koncerty nahrával a nahrávky se pak dál množily tak, že na většině kopií, které lidi poslouchali, už ani nebylo rozumět slovům. Existovaly dokonce nahrávky, kterým se říkalo žebírka. Podnikavci zjistili, že zvuk se dá zaznamenat i na celuloidové rentgenové snímky ve tvaru obdélníku, na kterých byl obvykle zobrazen hrudní koš. Fanoušci je sháněli po nemocnicích a přizpůsobovali k nahrávaní.
Vysockého písně byly zakázané, pokud je někdo poslouchal na veřejnosti nebo doma při nedostatečně zvukově utěsněném okně, riskoval, že mu kolemjdoucí či starostlivými sousedy přivolaný policista zabaví nejen zakázané nahrávky, ale i magnetofon. Jeho písně však poslouchali i příslušníci tajné policie KGB, měl ho rád i bývalý sovětský vládce Leonid Iljič Brežněv, ale nehnul pro něj ani prstem. Jednou si Brežněvova dcera přála slyšet Vysockého, a tak byla pozvána do bytu na malý koncert, který prý celý v dojetí proplakala. S růstem jeho popularity rostly i problémy s policií a státní správou, které mu znepříjemňovaly život. Není divu, že taková oficiální opatření spíš jen zvyšovala popularitu pěvce a počet kopií jeho nahrávek.
V té době se už nedalo mluvit prostě o velké popularitě umělce. Vysocký se stal hlasem a duší národa, v sedmdesátých letech zaplňoval takřka veškerý duchovní prostor v Rusku, z veršů jeho písní se stala okřídlená rčení, ještě po mnoha letech je citují textaři rockových skupin, filmaři i spisovatelé. Nechtěl nikoho napodobovat, hledal svůj vlastní výraz, svůj styl. Souboj s takovou popularitou byl pro mocenské orgány stále problematičtější. Povolily mu první filmové role, role většinou záporné a nesympatické, což nebyla náhoda. On ovšem své padouchy ve filmech Pán tajgy a Souboj zahrál tak nejednoznačně a mnohostranně, že jeho postavy získaly půvab, který byl mocným zase silně proti mysli. Po Vysockém nevolali jen filmaři, ale celý svět, a tak ho orgány se skřípěním zubů začaly pouštět ven, do Německa, Izraele, Francie, Ameriky. Ve Francii vyšla deska Vysockého písní ve francouzštině. Když se Vladimír z Francie vrátil, jeden úředník z ministerstva kultury se ho zeptal: "Desku jste mi nepřivezl?" "Proč? Vždyť si ji můžete sami vydat", odpověděl Vysocký. Načež úředník otevřel sejf, vytáhl desku vydanou ve Francii a pochlubil se: "Už mi ji přivezli."



DÍLO
Sbírka Zaklínač hadů vydaná v Moskvě v roce 1984 je plná lyrických i epických básní, některé jsou dokonce psány formou rozhovoru. Vladimír Vysockij píše své básně v pravidelném rýmu a dělí je do rovnoměrných slok, aby se texty snadno pamatovaly a dobře zpívaly. Užívá interpunkce a v některých písních i refrénů. Své verše v publiku předkládal jako písně, a přesto je výbor z jeho veršů uveden slovy: „Tato kniha není zpěvník…“
Dílo bylo sestaveno ze zvukových zápisů a rukopisů, které moskevskému nakladatelství poskytla manželka Vysockého – Marina Vladyová.
Autorovým častým tématem jsou jeho lidé, kteří ho rádi nebo naopak neradi poslouchali. V básni Píseň zpěváka u mikrofonu má strach, protože při vystupování na jevišti je velmi bezmocný. Všichni ho vidí, má pocit, že o něm každý ví. A toho se bojí…
Svůj život přirovnává k jízdě na koni. Kolem srázů a propastí ho žene bičem ke skonu svého života. Bič je v tomto případě alkoholem, kterým sice pohání svůj život, ale jeho kůň zrychluje do cíle… v básni Bujní koně.
O politické situaci v Rusku, společnosti, přetvářkách přátel i neznámých osob nosících na obličeji masky je i stejnojmenná báseň Masky. On sám se však považuje za odlišného, upřímného a pravdomluvného - nemá masku, pro ostatní je to nepochopitelné, proto ho berou jako maskovaného. Sbírka také obsahuje několik básní, ve kterých se Vysockij zamýšlí nad tím, zda má ještě dost času udělat všechno, co udělat chtěl a zazpívat o všem, o čem zazpívat chtěl: Provazochodec, Jen já to nestihl nebo Běh koně mimochodníka. Zde autor mluví o jeho pocitech z utiskování jeho působení, o spoutání, odlišnosti a o svém oproštění se od skutečnosti, kdy si běží za svým osudem osamocen beze strachu.
Na konci sbírky jsou básně s tématikou smrti. Je zakouřeno…Vladimír stojí před zrcadlem a nevidí se, objímají ho mrazy, taneční páry se už unavily a hudebníkům se hrbí záda. Tak jenom klid! Já přece svou píseň dozpívám…V poslední básni Vážím si Fausta, Doriana Graye píše, že zná datum své smrti. Neoznamuje ho ale nikomu. Má přání, aby někdo tento okamžik oddálil. Nechce se mu, ale těší se na svůj rajský klid, kde bude konečně svobodný. Z tohoto díla sálá touha po svobodě, která mu sužovala celý život.

„Vysockij je Rimbaud v džínách,
Villon s kytarou, který se nedal
učesat na pěšinku oficiálního
pseudooptimismu - proto se stal
mluvčím hrdého, nepokořitelného
lidství.“
Jiří Žáček


Nejobsáhlejší soubor jeho textů v češtině nese jen jméno autora – Vladimír Vysockij. Sbírka vydaná v roce 1988 navazuje na předchozí vydání veršů (Zaklínač hadů). Je podstatně rozšířen o nové verše a doplněn úvahami nad tvorbou, citací výroků přátel, kolegů a znalců díla Vysockého. Výběr, uspořádání i překlad jsou vedeny snahou přiblížit ruského písničkáře českému čtenáři, který dokázal nahlédnout do srdce člověka i společnosti – a třeba i bolestivě je odhalovat světu. Z jeho básní dýchá pocit, že Vladimír byl ztělesněním nespoutané lidské a umělecké svobody, náruživé lásky k životu a upřímnosti nejen svými verši, ale i zpěvem a dramatickým projevem. Nepsal podle vlastních slov žádné bajky. „Co na srdci, to v písničkách jsem měl a ruce, ruce – ty mám čisté,“ zpívá v písni Jen se ptejte, až vyjdu na scénu…
Je zde také řada básní o přátelství: Naděje
Píseň o kamarádovi
Když stane se, že kamarád
zaváhal nebo zklamal snad,
a ty bys prostě věděl rád,
zda ještě na něj můžeš dát -
vezmi ho do hor, uvidíš!
Nechystej mu žádnou lest,
jenom si zkuste zlézt,
ať víš s kým máš tu čest.

Možná, že v horách ztratí vtip,
ohrne nos a zdrhne zpět,
sotva ho spálí první led,
začne ti vyvádět -
pak je to jasné, nech ho být!
Jen ať se vrátí - vždyť to víš:
s takovými se nejde výš,
o těch se mlčí spíš.

Když ale zuby zatíná,
Vzteká se, přitom šlape dál,
Nezřítíš se s ním z žádných skal -
on by tě nenechal.
Až k vrcholům se bude drát,
až tam tě bude podpírat.
Pak vedle něho pevně stůj
a vždy mu důvěřuj!

Rozbor básně:
-lyricko-epická báseň
- rozdělená do tří slok po osmi verších
- rovnoměrný rým
- V podstatě je to návod, jak poznat opravdu dobrého přítele. Každý občas v něčem zklame. Když se to stane, člověk by na něj neměl vymýšlet nějaké lsti, ale měl by ho přivést do situace, ve které by poznal za co ten člověk stojí. Touto situací je v této básni výlet do hor. Dobrý přítel zde, přestože je to těžké a namáhavé, vydrží s člověkem až k vrcholu. I když může mít připomínky, nesmíme si toho všímat. Nejdůležitější však je, že vydrží až do konce. Potom si můžeme být jisti, že ani jindy nezklame - "nezřítíš se s ním z žádných skal". Ale ten, který se vzdá hned při první obtíži - "spálí ho první led", nikdy nebude dobrým přítelem.

Většina jeho básní o lásce je však plná smutku ze zrady. O záři svící se mnou noc se dělí - i když se říká, že čas rány zacelí, není Vysocký si nemyslí, že je tomu tak. Byla tak čistá - snaží se nemyslet na zradu ženy, ale jde to těžce. V Baladě o lásce se sice zrada neobjevuje, přesto končí špatně, protože zamilovaný člověk nevidí a neslyší, žije ve snu a tím se řítí do záhuby.
Příběh dvou labutí, které si konečně našli svého druha, nevnímají okolní svět. Zatím se na ně chystají lovci. Labutím smrt nevadí. Naopak. Alespoň mohou být na věky spolu, na věky šťastní. Autor naráží na myšlenku, že na světě nikdo nemůže být absolutně šťastný v Baladě o krátkém štěstí.
Vysockij dokázal do svých písní vkomponovat i tak závažné problémy jako je rasismus. V básni Co se stalo v Africe problém ukrývá za zvířátka. Různé druhy se chtějí mezi sebou párovat, ale nemůžou, protože vypadají každý jinak a společenství zvířat to ani nepřijímají a protestují. V závěru odvážně vystupuje proti hlavnímu vůdci rasismu, kterého za „všechno“ viní.

Dalším tématem je válka - Nevrátil se; Společné hroby; Ten, který nevystřelil. Když jsem četla verše o válce, přemýšlela jsem, jestli nemohl být Vysockij skutečně ve válce. Básně s tímto námětem jsou psány v první osobě a tím se stávají reálnějšími. Dění ve válce a to, co v ní všichni dělali, má připomínat Píseň o jiné době. Vše špatné si pamatujeme i přes snahu zůstává minulost nezměněna - Do paměti se vrývá každý šrám. Voják nechce ve válce zabíjet, ale musí, aby přežil. Když se vrátí domů, nikdo ho nepřivítá. Jeho žena má nového muže, který ho ve všem zastoupil, zabydlel se v jeho domě, všechno si přestavil a přebral jak chtěl. Jediný, kdo se za tu zradu stydí a soucítí s vojákem je jeho "bývalý" dům. Báseň Se svým plukem jsem bezmála obešel svět.
Několik básní je inspirováno ruskými pohádkami, například Volání z hradeb; Častuška; Serenáda Slavíka - loupežníka.
Velký vliv na jeho tvorbu mělo setkání s francouzskou herečkou. V této sbírce jí věnoval báseň Na moralisty myslím skoro vždycky. Je stejně jako všechny jeho básně, plná ironie a sarkasmu.

„Chci zpívat o lidech, kteří se ocitají ve vyhrocené situaci, v okamžiku
rizika – kdy v příští vteřině mohou pohlédnout smrti do očí,
kdy se pro ně cosi zhroutilo, něco se s nimi stalo.“
Vladimír Vysockij


Sbírky:
Melodie (1980)
Nerv (1981)
Úsvit (1986 - 1987)
Náš současník (1987)
Sputnik (1987)
Otázky filozofii (1986)























POUŽITÁ LITERATURA:

Vladimír Vysockij: Vladimír Vysockij
Vladimír Vysockij: Zaklínač hadů
Dušan Karpatský: Malý labyrint literatury
kolektiv autorů: Přehledné dějiny literatury – III
František Tenčík: Slovníček literárních pojmů
kolektiv autorů: Slovník ruských spisovatelů
časopis Vlasta
www.vysockij.com

filmový dokument: režie M. Hejko: Asteroid 2374

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=2485