Anarchismus - pojem, historie, znaky
Když se řekne slovo anarchie, představíme si negativní a hanlivý význam. Vybaví se nám chaos a nepořádek, totální rozvrácení. Anarchie je spojována i s násilím, protože veřejnost si anarchistu představuje jako teroristu nebo člověka s bombou. Proti tomu by se však většina anarchistů ostře ohradila, protože anarchisté sice hlásají zrušení zákonů a státní moci, ale v předpokladu, že se vytvoří přirozenější a spontánnější sociální řád. Anarchie znamená doslova bezvládí. Tento termín se používal již za Francouzské revoluce, a to v negativním významu. Toto slovo se začalo spojovat s pozitivním a politickým programem od doby, kdy se o něm zmínil Pierre-Joseph Proudhon ve své knize Co je majetek?. Někdy se počátky hledají až v době stoiků a kyniků ve starém Řecku nebo u radikální strany levellerů "Diggers" v anglické občanské válce. První výklad anarchistických principů však podal William Godwin v práci Otázky politické spravedlnosti, i když se on sám za anarchistu nepovažoval. V 19. století byl anarchismus významným proudem širokého a sílícího socialistického hnutí. Proudhonovi stoupenci se spojily s Marxem a založili v roce 1864 "Mezinárodní dělnické sdružení" neboli "První internacionálu". Internacionála skončila v roce 1871, protože začaly vzrůstat rozpory mezi marxisty a anarchisty, které vedl Michail Bakunin. Ve druhé polovině 19. století usilovali anarchisté o masovou podporu mezi rolnickými bezzemky v Rusku a v jižní Evropě. Ovšem díky anarchosyndikalismu (viz kapitola Anarchosyndikalismus) se jim více dařilo mezi průmyslovými dělníky. Syndikalismus byl formou revolučního tradeunionismu, který díky popularitě (především ve Francii, v Itálii a ve Španělsku) udělal na počátku 20. století z anarchismu skutečné masové hnutí. Před rokem 1914 ovládali anarchisté silnou CGT ve Francii i CNT ve Španělsku, která měla v čase války více než 2 miliony čleů. Anarchsyndikalisticé hnutí se na počátku 20. století objevilo i v Latinské americe, především v Argentině a v Uruguayi, a syndikalistické ideje ovlivnily i mexickou revoluci. Autoritativní vlády a politické represe však postupně podkopaly pozice anarchismu v Evropě i v Latinské Americe. Vítězství generála Franka ve španělské občanské válce znamenalo konec anarchismu jako masového hnutí. CNT byla zakázána a anarchisté a levice obecně byli pronásledováni. Vlivu anarchismu neprospěl ani úspěch Lenina a bolševiků v roce 1917, ani rostoucí prestiž komunismu v rámci socialistického a revolučního hnutí.

Anarchismus zaujímá mezi politickými ideologoemi neobviklé místo, protože se mu nikdy nepodařilo získat moc, alespoň pokud jde o úroveň státu. To svádí k posuzování anarchismu za méně významnou ideologii ve srovnání s liberalismem, socialismem, konservatismem či dokonce s fašismem, protože tyto ideologie prokázaly svou schopnost vybojovat moc a modelovat společnost.

Jako politické hnutí měl anarchismus tři velké nedostatky. Za prvé jeho cíl, což v tomto případě znamená svržení státu a všech forem politické autority. To se téměř vždy považuje za nerealistické. Novodobé dějiny mnoha částí světa svědčí nepochybně o tom, že ekonomický a sociální rozvoj je obvykle doprovázen posilováním úlohy státu, a ne jejím utlumováním či úplným zrušením. Za druhé, při odmítání státu a všech forem politické autority odmítaly anarchisté i konvenční způsoby a prostředky vyvíjení politického tlaku, jako je zakládání politických stran, kandidování ve volbách, usilování o veřejné funkce atd. Anarchisté tedy byli nuceni spolehnout se na méně ortodoxní metody, které nejednou vycházely z víry v živelnost mas, a ne v politickou organizaci. Za třetí, anarchismus není jednotným a soudržným souborem politických idejí. Třebaže jsou anarchisté jednotni ve svém odporu vůči všem orgánům s donucovací pravomocí, k tomuto závěru docházejí z velice různých filozofických hledisek a často se velice fundamentálně neshodují v otázce charakteru anarchistické společnosti. Nedostatek anarchismu je v tom, že nedokázal poskytnout ideologický základ pro získání a udržení politické moci. Naopak výhoda je, že v podstatě pomohl vyvinout jiné politické učení, a tím je obohatil.


Anarchismus a stát
Základním rysem anarchismu je jeho odpor vůči státu a jeho výkonným i soudním orgánům. Anarchisté dávají přednost společnosti bez státu, v níž svobodní jedinci spravují své záležitosti na základě dobrovolné dohody, bez donucení a bez nátlaku. Toto vyjadřovali už dříve i liberální individualisté na jedné straně i komunitární socialisté na straně druhé.
Anarchisté argumentují proti autoritě tím, že porušuje princip svobody a rovnosti. Lidé jsou svobodné a autonomní bytosti, které by se k sobě měly chovat s úctou a pochopením. Moc, kterou má jeden člověk nad druhým, zotročuje, utiskuje a omezuje život člověka. Rodí psychologii moci založenou na modelu společnosti "nadvlády a podřízení". Anarchisté neodmítají všechny formy autority a uznávají, že si například názory lékařů a učitelů zaslouží zvláštní úctu, protože jde o odborné zalosti a učenosti těchto lidí. Ovšem i autorita lékaře či učitele je nebezpečná, protože i ta se dá zneužít díky větším znalostem před nevzdělanými k udržení prestiže.

Všechny ostatní ideologie hlásají, že stát plní ve společnosti cenné a potřebné funkce. Liberálové myslí, že stát udržuje společenskou stabilitu a že je ochráncem práv jdnotlivců. Konzervativci už tradičně tvrdí, že stát si zaslouží úctu a loajalitu, protože podporuje soudržnost společnosti. Socialisté vidí stát jako nástroj sociálních reforem, který vyvažuje nerovnost a nespravedlnost tržní ekonomiky. Anarchisté se však domnívají, že tyto názory reprezentují hluboké nepochopení podstaty politické autority a státu a nedoceňují negativní a destruktivní síly ztělesněné ve státních donucovacích a exekutivních orgánech. Stát je suverénní subjekt, který uplatňuje nejvyšší moc nad všemi osobami a spolky v určitém vymezeném zeměpisném prostoru. Moc státu je absolutní a neomezená. Zákony mohou omezovat chování veřejnosti, politickou aktivitu, mohou řídit hospodářský život, mohou zasahovat do soukromé morálky a myšlení atd. Stát má kromě toho donucovací moc. Anarchisté odmítají liberální představu, že politická autorita vyplývá z dobrovolného souhlasu na základě určité formy "společenské smlouvy", a místo toho tvrdí , že jedinci jsou podřízeni státní autoritě buď tím, že se narodí v určité zemi, nebo jejím dobytím. Navíc je stát donucovacím subjektem, jehož zákony se musejí dodržovat, protože jsou sankciovány hrozbou trestu. Stát může zbavit jedince majetku, svobody a pomocí nejvyššího trestu i života. Stát je součastně vykořisťovatelem, protože olupuje jedince o jejich majetek pomocí daní, které jsou opět podpořeny zákonem a možností trestu. Anarchisté nejednou tvrdily, že stát je spojencem bohatých a privilegovaných, a slouží proto k útlaku chudých a slabých. Stát je nakonec ještě destruktivní, protože od občanů se žádá, aby bojovali, zabíjeli umírali ve válkách, které jsou vyvolány ze strany jednoho státu buď kvůli území, kořisti, či slávě na úkor jiného státu. Anarchisté považují stát nejen za zlo, ale i za zbytečnost.

Godwin naopak tvrdil, že lidé jsou racionální a rozumné bytosti, že mají přirozenou schopnost organizovat svůj život harmonicky a mírumilovně. Domníval se dokonce, že to byl kazící vliv státní moci a nepřirozených zákonů a nikoliv jakýsi "prvotní hřích" v lidech, který splodil nespravedlnost, chamtivost a agresi.
V základech anarchismu leží neskrývaný utopismus, víra v přirozené dobro nebo alespoň v potenciální dobrotu lidstva. Společenský řád vzniká přirozeně a spontánně a není k němu zapotřebí aparátu zákonnosti.


Anarchismus a církev
Zvláště v 19. století zahrnovali anarchisté svou kritikou i další formu donucovací autority, a to církev. Anarchismu se dobře vedlo v zemích se silnými náboženskými tradicemi, a to v katolickém Španělsku, Francii, Itálii a v latinskoamerických zemích. Náboženství samotné bylo často považováno za zdroj autority. Idea boha raprezentuje konečnou a nezpochybnitelnou autoritu. Podle Proudhona, Bakunina a dalších se anarchistická politická filozofie musí zakládat na odmítnutí křesťanství, protože jen tak je možné na lidské bytosti pohlížet jako na svobodné a nezávislé. Anarchisté měli navíc podezření, že náboženská a politická autorita jednají ruku v ruce, a tudíž že náboženství je jedním z pilířů státu, protože hlásá ideologii poslušnosti církevním a pozemským vůdcům. Navíc se snaží vnutit jedincům soubor mravních principů a vztvořit kodex přijatelného chování, jejichž dodržování definují a kontrolují osoby s církevní autoritou, a to kněží, biskupové a papež.

Anarchisté ovšem úplně neodmítají náboženské instinkty. první anarchisté byli obvlivněni milénismem, tj. vírou v návrat Krista a Království boží po "tisíci letech". Novodobí anarchisté byli často přitahováni mysticismem, taoismem i zenbudhismem, které nabízejí pohled do lidského nitra a hlásají víru ve v podstatě neomezené možnosti seberozvíjení člověka.
Anarchismus a ekonomika
V 19. století pracovali anarchisté v dělnickém hnutí a hlásili se k širokému socialistickému společenskému světonázoru. Kapitalismus se popisoval v třídních kategoriích, a na "vládnoucí třídu", která vykořisťovala a utlačovala "masy". Vládnoucí třídu chápali jako ty, kteří měly ve společnosti bohatství, moc nebo privilegia. Patřili sem tedy králové, knížata, politici a státní představitelé, soudci a policisté, biskupové a faráři, stejně jako průmyslníci a bankéři. Anarchisté se hlásili k chudým a utiskovaným a usilovali o sociální revoluci v zájmu vykořisťovaných mas, která odstraní kapitalismus i stát.
I když mnoho anarchistů přiznává příbuznost se socialismem na základě společného odporu vůči soukromému majetku a nerovnosti, jiní hájili vlastnická práva a dokonce si vážili konkurenčního kapitalismu. Zvýrazňuje to rozdíl mezi dvěma velice odlišnými anarchistickými tradicemi, a to mezi "kolektivistickou" a "individualistickou" tradicí. Kolektivističtí anarchisté spíše odhalují ekonomiku založenou na spolupráci a společném vlastnictví, zatímco někteří individualističtí anarchisté podporují soukromé vlastnictví a někteří i kapitalismus volného trhu. Na vzdory tomu se shodují ve svém odporu k tomu ekonomickému systému, který vládl ve 20. století jak na kapitalistickém Západě, tak na komunistickém Východě. Všichni anarchisté jsou proti "řízenému kapitalismu", který se používal v západních zemích. Zásahy státu do ekonomiky podle nich pouze vyztužily systém třídního vykořisťování a přidaly kapitalismu lidskou tvář. Na centrálně plánovanou ekonomiku pohlížejí jako na nástroj k porušování vlastnických práv a osobní svobody, k němuž prý zde dochází. Státní socialismus je systém, kde byla vládnoucí třída kapitalistů vyměněna za novou vládnoucí třídu státních a stranických činitelů.


Individualistický anarchismus
Individualistické tradice anarchismu byly zvlášť silné ve Spojených státech amerických. Základní ideje byly vypracovány v dílech Josiaha Warrena a Benjamina Tuckera. Teoretickým základem individualistického anarchismu je liberální představa suverénního jedince. Ovšem stát, který je samou svou podstatou suverénním a donucovacím subjektem, jeho svobodu omezuje, a tak je jedinec a stát v neustálém konfliktu. Z toho vyplývá, že jedinec nemůže být suverénní ve společnosti, kde vládne právo a státní moc.
I když jsou tyto argumenty inspirovány liberalismem, existují mezi liberalismem a individualistickým anarchismem významné rozdíly. Liberálové především uznávají význam svobody jedince a nedomnívají se, že ji lze zaručit ve společnosti bez státu. John Locke a další liberální myslitelé tvrdily, že právo je k tomu, aby chránilo a rozšiřovalo svobodu, a ne aby ji omezovalo. Anarchisté se naopak domnívají, že jednotlivci mohou spolu vycházet pokojně, mírumilovně a harmonicky a k ochraně před druhými lidmi nepotřebují dohled státní moci.



Egoismus
Egoismus je extrémní formou individualismu. Jeho základ popsal Max Stirner v díle Jedinec a jeho vlastnictví. Egoismus je světonázor, který umístil osobnost jedince do středu mravního vesmíru. Jedinec by měl podle Stirnera jednat tak, jak chce, bez ohledu na zákony, společenské konvence, náboženské a mravní principy. Stirnerovy ideje byly jistou formou nihilismu, doslova víry v nic, neboli odmítnutí všech politických, společenských a morálních hodnot a principů. Toto stanovisko jasně ukazuje směrem k anarchismu i k ateismu. Na Stirnera navázal americký teoretik H. D. Thoreau, podle kterého musí být jedinec věrný pouze svému svědomí a dělat jen to, co považuje za správné, bez ohledu na to, co žádá společnost nebo zákony napsané státní mocí (vládou). Thoreaův anarchismus nadřadil svědomí jedince nad požadavek občanských povinností. B. Tucker dále rozvinul individualistickou argumentaci, když přemýšlel, jak by mohli autonomní jedinci spolu žít a spolupracovat bez rizika konfliktů a rozvrácení pořádku. Individualisté mohou k řešení tohoto problému použít dvě cesty. První klade důraz na racionalitu člověka a říká, že když nastanou konflikty a neshody, lze je řešit rozumnou diskusí. Jiné řešení spočívá v tom, že se najde mechanismus, s jehož pomocí by bylo možné sladit nezávislé jednání jedinců, například systém tržní směny.


Anarchokapitalismus
Argument, že "neviditelná ruka" trhu je schopna zvládnout vzájemné působení všech sociálních sil, a tím je vyloučena potřeba jakékoli politické organizace, se stal základem anarchokapitalismu. Stoupenci této odnože individualismu se domnívají, že stát lze zrušit a nahradit je neregulovanou tržní konkurencí. Majetek by měl být ve vlastnictví suverénních jedinců, kteří při sledování osobního zájmu mohou navzájem svobodně uzavírat smlouvy. Jedinec tak zůstane svobodným a působení sociálních sil bude regulovat trh, který nepodléhá kontrole ze strany žádného jedince ani skupiny. Anarchokapitalisté zacházejí daleko za ideje volného trhu hlásané liberalismem. Liberálové se domnívají, že trh je účinným a efektivním mechanismem pro směnu zboží, avšak součastně tvrdí, že i on má své limity, a proto některé služby, jako je udržování vnitřního pořádku, vynucování plnění smluv a ochrana proti útoku zvenčí, jsou přirozeným monopolem státu, protože tyto služby nelze poskytovat v tržní soutěži. Anarchokapitalisté se naopak domnívají, že trh může uspokojit potřeby všech lidí. Například ochranu jednoho jedince před druhým mohou zajistit "ochranné asociace" či "soukromé soudy" na ziskové bázi, smlouvy s nimi uzavřené budou naprosto dobrovolné a regulované jen objektivními tržními silami. Několik států v USA už má soukromé věznice a experimentuje se soukromými arbitrážními službami. Ve Velké Británii se soukromé bezpečnostní agentury staly běžnou věcí a odpovědnost za veřejný pořádek se postupně přenáší ze státní policie na obce.



Kolektivistický anarchismus
Základ kolektivistického anarchismu je spíše v socialismu než v liberalismu. Kolektivismus je v podstatě víra, že lidé jsou společenskými tvory, jimiž je vlastnější společná práce pro obecné blaho než usilování o osobní zájem. Kolektivistický anarchismus zdůrazňuje lidskou schopnost sociální solidarity, že lidé jsou přirozeně společenští, družní a kooperativní. Lidem jsou tedy vlastní takové vztahy, jako je náklonnost, soucit a harmonie. Když lidi spojuje společná lidskost, nepotřebují regulaci či kontrolu ze strany státu.
Anarchisté jsou někdy kritizováni za svůj názor, že lidé jsou schopni solidarity a spolupráce. Když jsou lidé vychováváni ve společnosti, kde vládne spravedlnost a rovnost, budou vstřícní a kooperativní.
Ruský anarchista Petr Kropotkin se ve své knize Vzájemná pomoc pokusil předložit základ sociální solidarity na základě Darwinovy teorie vývoje. Nepřijal názor, který vyslovil Herbert Spencer, že biologie podněcuje soutěž a boj, a místo toho tvrdil, že úspěšné byly takové druhy, které využily kolektivní energii a byly schopné vzájemné pomoci neboli spolupráce. Evoluční proces tak posiloval společenskost lidí a upřednostňoval spíše spolupráci než konkurenci.


Mutalismus
Víra v sociální solidaritu zplodila i ideje mutalismu, které jsou spojovány se jménem Pierre-Josepha Proudhona. V knize Co je vlastnictví ? přišel se známým výrokem, že "vlastnictví je krádež", a odsoudil systém ekonomického vykořisťování založený na akumulaci kapitálu. Na rozdíl od Marxe však nebyl proti všem formám soukromého vlastnictví. Obdivoval nezávislost a iniciativu malorolníků a drobných řemeslníků, jmenovitě švýcarských hodinářů, kteří už tradičně spravovali své záležitosti na základě vzájemné spolupráce. Mutalismus byl systém spravedlivé směny, v němž by jedinci a skupiny mohli spravedlivě smlouvat a obchodovat se zbožím a službami, aniž by přitom spekulovali nebo vykořisťovali. Sociální interakce by tam byla dobrovolná, vzájemně výhodná a harmonická a nepotřebovala by regulaci či zásahy ze strany státu.


Anarchokomunismus
Radikálnější víra v sociální solidaritu dovede do kolektivismu a komunismu. Společnost a družní lidé by měly žít v komunách. Práce je například sociální zkušenost, kdy lidé spolupracují, a proto by materiální statky, které vyprodukují, měly být společným vlastnictvím komunity a ne jednoho jedince. Zde je tedy vlastnictví opravdu krádeží, protože představuje vykořisťování dělníků, kteří jsou tvůrci materiálních hodnot a bohatství, zaměstnavateli, kteří tento majetek vlastní. Soukromé vlastnictví kromě toho povzbuzuje k sobeckosti, a co je pro anarchisty zvlášť provokující, vyvolává konflikty a sociální nesoulad. Navíc nerovnost ve vlastnictví vyvolává závist a tudíž a povzbuzuje chamtivost. Z toho plyne i kriminalita a nepořádek. Anarchokomunisté tvrdili, že aby byl skutečný komunismus, je třeba zrušit stát. Obdivovaly malé samosprávné komunity, jako byla středověká města nebo rolnické komuny. Kropotkin předpověděl, že anarchistická společnost se bude skládat ze soběstačných komunit, z nichž každá bude společně vlastnit svůj majetek. Komunity budou udržovat pohromadě přirozené svazky soucitu a solidarity, a ne zákony a předpisy. Kropotkin říkal, že zákon nebrání zločinnosti, ale vyvolává ji. Věznice a tresty podle něj slouží ke zkažení lidí, a tím podporují další zločinnost.


Anarchismus a marxismus
Mezi kolektivistickým anarchismem a marxismem existuje řada zřejmých paralel. Obě tato učení považují kapitalismus za třídně vykořisťovatelský a nespravedlivý systém. Obě dávají přednost kolektivnímu vlastnictví materiálních statků a komunální organizaci společenského života. Tvrdí, že plně rozvinutá komunistická společnost bude anarchická (bez státu). Marx vyjádřil tento názor ve známé předpovědi, že stát "odumře", jakmile budou zrušeny třídy.
Mezi těmito filozofiemi existují na druhé straně rozdíly, které vedly k rozpadu První internacionály v roce 1872. Anarchisté měly především hrůzu z vědeckých aspirací marxismu, především "historického materialismu". Anarchisté odmítají primární roly ekonomiky a raději se dovolávají utopických nadějí a ideálů mas než jejich materiálních a třídních zájmů.
Anarchisté dále kritizovaly marxistický názor, že proletariát je "revoluční třída". Považovali za revoluční potenciál širokou škálu dalších sociálních skupin, včetně venkovského rolnictva, etnických menšin, městské chudiny, studentů atd. Navíc anarchisté nesouhlasily s marxismem v otázce politické organizace. Obávali se, žen idea revoluční strany je jednak elitářská a jednak je receptem na diktaturu, a věřili spíše v živelné instinkty mas.
Největší rozpor obou rčení spočívá v marxistické tezy, že při přechodu od kapitalismu ke komunismu je potřeba vytvořit dočasně proletářský stát, který postupně "odumře", jakmile bude odstraněn třídní antagonismus. Pravá revoluce vyžaduje podle anarchistů nejen svržení kapitalismu, ale též okamžitou likvidaci všech forem státní moci.


Otázka decentralizace
Anarchisté si představují společnost lidí v malých komunách, v nichž by si mohli sami spravovat své záležitosti osobním jednáním. Mají-li lidé organizovat své záležitosti konstruktivně a kooperativně, musejí mít přímý osobní kontakt, a to je možné jen v poměrně malých komunitách, jako jsou rolnické komuny, kolektivy pracujících nebo vzájemné banky. V nich lze přijímat rozhodnutí cestou přímé demokracie, která umožňuje jedincům vyjádřit své názory a přímou účast na rozhodování. V komunitách obyčejně rozhodují pravidelné schůze všech členů, a ne zastupitelské orgány, v nichž malá menšina rozhoduje jménem ostatních.
Anarchisté se staví proti světu rozdělenému na velké národní státy. Národ považují za umělý výtvor, který je příliš velký, než aby se mohl spravovat sám, či aby umožnil každému přímo mluvit do záležitostí společnosti.
Proudhon se domníval, že se národy rozpadnou na konfederaci samosprávných regionů či provincií, které budou vzájemně spolupracovat na základě dobrovolných dohod, ovšem tyto federace nebudou mít žádné centrální orgány schopné vnucovat svou vůli jednotlivým regionům a provinciím.


Cesty k anarchii
Anarchisté se obecně obrátili zády k aktivní politice a zaměřili se na psaní nebo experimenty v komunách a družstvech. Anarchisty velice odpuzovaly konvence a politická mašinérie. Anarchismus se neustále potýká s problémem, který spočívá v tom, že jestli je stát považován za zlý a utiskovatelský, musí být zkažená a nezdravá jakákoli snaha o získání státní moci či dokonce jakékoli ovlivňování vlády. Představa anarchistické vlády, anarchistické strany či anarchistického politika je tedy protimluvem. Jelikož tedy neexistuje žádná konvenční cesta k anarchii, museli anarchisté užít méně ortodoxní aktivity.


Anarchosyndikalismus
Syndikalismus je formou tradeunionismu a jeho název je odvozen z francouzského slova "syndikat", což znamená odbory, odborový svaz nebo odborovou skupinu. Teorie syndikalismu čerpá ze socialistických idejí a hlásá hrubou představu třídní války. Dělníci a rolníci se tedy brání svým vykořisťovatelům (obchodníci, statkáři, politici, soudci a policisté) tím, že vytvoří syndikáty dle svých profesí. Mohly například požadovat vyšší mzdy, lepší pracovní podmínky atd. Syndikalisté byly však i revolucionáři, kteří se těšili na svržení kapitalismu a na převzetí moci pracujícím. Podle G. Sorela vznikne revoluce z generální stávky jako "revoluce holých rukou". Syndikalistická teorie je spíše pro anarchisty, kteří chtěli hlásat své ideje v masách. Anarchisté, kteří vstoupili do syndikalistického hnutí, rozpracovali své vlastní ideje anarchosyndikalismu.
I když měl anarchosyndikalismus opravdu velkou podporu, nikdy se mu nepodařilo dosáhnout svých revolučních cílů.


Anarchismus a násilí
K anarchismu patří i násilí, které vzniklo ze snahy pozvednout masy k revoluci. Používal tzv. "ilegální násilný", jako například bombové útoky a atentáty. Smyslem bylo vytvořit atmosféru teroru a strachu. Oběti takovýchto útoků byli například Alexandr II., italský král Umberto III., rakouská císařovna Alžběta, Ferdinand D´este, francouzský prezident Carnot, americký prezident MacKinley.
V poslední době se anarchistického násilí dopouštěla skupina Baader- Meinhofové v západním Německu, italské Rudé brigády nebo Rozhněvané brigády v Anglii. Používání násilí k dosažení politických cílů schvalovala řada politických skupin. Násilí se ovšem považuje obvykle spíše za taktický než za zásadový čin. Není samoúčelné a vede k nějakému cíly. Revoluční socialisté například říkají, že krveprolévání je sice politováníhodná, ale nezbytná součást každé úspěšné revoluce. Konzervativci připouštějí, že stát smí použít sílu, zejména když je ohrožena bezpečnost země nebo pořádek. Anarchistické násilí má však jiný charakter. Bombové útoky a atentáty považuje anarchismus za správné a spravedlivé samy o sobě a nejen za způsob vyvíjení politického nátlaku.
Anarchisté považují násilí za formu odplaty nebo pomsty. Násilí se rodí z útlaku a vykořisťování, kterých se dopouštějí politici, průmyslníci, soudci a policie na pracujících masách. Anarchistické násilí pouze odráží každodenní násilí a směruje je proti těm, kdo nesou skutečnou vinu. Jedná se pouze o formu "revoluční spravedlnosti". Na násilí se pohlíží i jako na způsob demoralizace vládnoucích tříd, která je nutí, aby tolik nelpěly na své moci a privilegiích. Nakonec je násilí i cestou k zvyšování politického uvědomění a k pobízení mas ke vzpouře.
Ve skutečnosti vyvolalo anarchistické násilí jen hrůzu a hněv veřejnosti. To poškodilo pověst této ideologie mezi lidmi.


Pacifismus
Mnoho anarchistů přijalo principy nenásilí a pacifismu, jež rozpracovaly Lev Nikolajevič Tolstoj a Mahátma Gándhí. Oba vyjadřovali ideje blízké anarchismu. Ve svých románech a politických spisech zobrazil Tolstoj obrázek zkažené a falešné moderní civilizace. Ke spáse lze prý dojít jen životem podle náboženských zásad a návratem k prostému venkovskému životu podle tradičního životního stylu ruského rolnictva. K šíření Tolstého učení, jehož ústřední myšlenkou byl princip nenásilí, se zakládaly komuny. Podle Tolstého si křesťanská úcta k životu vyžadovala, aby nikdo a za žádných okolností proti nikomu nepoužil násilí.
Gándhí vedl kampaň proti rasové diskriminaci i hnutí za nezávislost Indie, kterou jeho země nakonec získala v roce 1947. Jeho politika vycházela z ideje "satjágraha" neboli nenásilném odporu, která byla ovlivněna jak Tolstým, tak hinduistickým náboženstvím. Gándhí se domníval, že státní moc představuje "násilí v koncentrované podobě", protože spočívá na donucení a nátlaku. Hlásal život založený na principu lásky, kterou považoval za "zákon našeho bytí". Ideální komunitou byla podle něj tradiční indická vesnice, tedy společnost samosprávná a do značné míry i soběstačná. Společnost řízená láskou musí být podle Gándhího založena na úctě a soucitu. Zřeknutí se použití síly, zejména v situaci, kdy je člověk zastrašován a provokován, demonstruje sílu a mravní čistotu přesvědčení.



Anarchisté, kterým se líbili pacifistické principy, se vyhýbali politickému aktivismu v masách a raději budovali vzorové komunity, kde se uplatňovaly principy spolupráce a vzájemné úcty. Doufají, že anarchistické ideje se rozšíří pomocí ostrého kontrastu mezi mírumilovností a spokojeností, která panuje v těchto komunitách.


Použitá literatura: Heywood Andrew, Politické ideologie, Victoria Publishing, 1994

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=245