Alternativní vzdělávací systémy

Modernizace vyučování je fakt, který se promítá do dějin pedagogiky již od dob vrcholné scholastiky. Většinou odráží v sobě soudobé "nové" tendence z oblasti gnozeologie a filozofie vůbec, např. senzualismus v 17. stol., pragmatismus, pozitivismus a reformismus v 1. pol. 20. stol. apod.
Jako předpoklad vzniku alternativy je třeba chápat pluralitu a demokracii. Alternativa je nejčastěji definována jako možnost volby mezi dvěma (příp. vzájemně se vylučujícími) možnostmi. Alternativní pedagogika je pak soubor koncepcí, přístupů, názorů, organizačních forem, metod, prostředků ..., které nejsou obvyklé pro školský systém daného státu. Alternativní škola by pak měla být na státu a státním školství méně závislá než škola běžného typu.
Jako alternativu není nutno označovat jen "velké koncepce" typu waldorfského školství, ale je to např. i přístup jednotl. vyučujících.
Největším hitem porevoluční České republiky je waldorfské a montessoriovské školství, o které se zajímají nejvíce přednášející Pedagogických fakult, kteří již celá léta (někteří desetiletí) dítě neviděli; o waldorfské školství a antropozofii, ze které vychází, také např. Ministerstvem vnitra zřízená Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů (viz časopis Dingir 2/2000). V dubnu 1999 existovala v ČR jediná montessoriovská ZŠ - pouze první stupeň - kdesi v Praze, waldorfských ZŠ (říjen 2000) je 7, MŠ je 5 + několik škol využívající principy waldorfské pedagogiky, které ovšem nemají právo na název "waldorfská". Alternativní ZvŠ neexistovala (duben 1999) žádná.

Alternativní pedagog. koncepce 20. stol:
Na přelomu 19. a 20. stol. se zvedla vlna kritiky proti tvrdému autoritativnímu školství. Nebyla jednotná, vycházela např. z Rousseaua, Tolstého, experimentální psychologie, psychoanalýzy aj. Ve 20. letech dorazila i k nám, vznikaly školy pokusné, jednotné, volné. Společné prvky těchto směrů byly: Pedocentrismus, zaměření na aktivitu žáka, přiblížení školy životu, hra, důraz na individualitu dítěte, integrace postižených dětí.
- Batavská škola (John Kennedy) - konec 19. stol. v Ohiu. Ve třídě jsou dva učitelé, jeden učí a druhý se věnuje slabším žákům.
- John Dewey - USA: 1859-1952 - jádro vyučování = pracovní činnost, učitel nepředává vědomosti, ale zkušenosti. Snaha přiblížit školu životu. Neuznával uměle vytvořené předměty (v životě to tak není), výsledkem je nesystematičnost jeho modelu vzdělávání.
- Jára Cimrman - český myslitel přelomu 19. a 20. stol. - vědom si toho, že si žáci zapamatují pouze desetinu probíraného učiva, dbal důsledně na to, aby si žáci pamatovali pouze a jedině tuto desetinu. Systémem komplikovaných otázek potom zjišťoval, zda-li si některý z nezvedených žáků nezapamatoval i něco ze zbylých nepovolených devíti desetin.
- Marie Montessori - italská lékařka, 1870 - 1952. Původně se věnovala výchově mentálně postižených. Propagovala senzomotorickou výchovu (navázala na J. Itarda a E. Seguina), rozvíjela však jednotlivé smysly izolovaně. V jejích Dětských domovech, převážně pro děti předškolního věku, byla nejdůležitější hodnotou dětská spontánnost (krajní pedocentrismus). Děti samy rozhodovaly o hře, výuce, náplni dne, pedagog jim pouze pomáhal. Zákl, filozofie: dítěti svoboda, učiteli pasivita. (Odvolává se na Rousseaua - člověk je od přírody dobrý, společnost ho deformuje - návrat k lidské přirozenosti.) Jessie Mackinderová navázala na Montessoriovou a uplatňovala ve třídě s 50 žáky individuální výuku, údajně s úspěchem.
- Helena Parkhurstová - 1887 - 1957 - spolupracovala s Montessoriovou - Daltonský plán. = Každý žák si sám stanovuje osobní tempo učení. Zrušila vyučovací hodiny, zavedla tzv. vyučovací plán. Žák dostal vždy úkoly na měsíc dopředu, něco studoval samostatně, něco s učitelem.
- Winnetská soustava - C.W. Washburn, Chicago - polovina vyučovacího času je věnována samostudiu, zbytek společným činnostem, např. hře, diskusi, dramatizaci. Žák dostává učivo na dva roky dopředu, pak je testem vyzkoušen, postupuje dál jen zvládne-li test. Neklasifikuje se.
- Jenský plán - Peter Peterson, 1884 - 1952, školy v Německu a Nizozemí. Základ = tzv. pedagogická situace (didaktizovaná životní situace). Místo třídy je tzv., školní pospolitost, škola je školní obec dětí, pedagogů, rodičů a veřejnosti. Skupina pracuje podle týdenního pracovního plánu, formou je hra, kurz, slavnost, rozhovor v kruhu. Základem plánu je "jádro vyučování" - cca 50 % výuky - konkrétní pedagogický problém z oblasti vědy, politiky, společ. života apod. + kurz (jazyk, matematika aj.), kde žák pracuje s individuální pomocí učitele. Zkušenější žáci jsou odpovědní za méně zkušené. Žáci prochází vybranými výrobními postupy, např. chovem dobytka, prací v dílně. Postižení jsou integrováni.
- globální metoda - Ovid Decroly, 1871 - 1936, Belgie - výchova životem k životu. 3 prvky: zájem dítěte, přirozené prostředí (škola bez zákazů, nařízení a trestů) a samostatná práce. Učí se praktické okruhy, např. potrava, odívání. Škola byla určena pro "abnormální žáky".

- Antropozofická pedagogika

Sem patří svobodné waldorfské školy a camphillské hnutí, které jsou spojeny s antropozofickou naukou a jejím zakladatelem Rudolfem Steinerem.

Rudolf Steiner se narodil 27. 2. 1861 v Kraljevci (Rakousko-Uhersko). Byl vychováván v extrémně katolickém, magickorituálním duchu. Podle jeho tvrzení se mu ve věku 7 - 8 let v době umírání jeho tety zjevila neznámá žena a od této doby žil v kontaktu se světem duchovních bytostí, které pronikají do našeho světa. Od r. 1879 studuje ve Vídni přír. vědy, současně se seznamuje s Goethem a přijímá jeho ideu, že za jednotlivými jsoucny stojí duchovní forma nebo tvář. Toto chápe jako vědecky dokazatelný fakt (v 2. pol. 19. stol. byla silná tendence o jednotu mezi vírou a vědou, která často vedla do zcela iracionálního přijímání naprostých nesmyslů namísto vědy a údajných zjevení a pověr namísto náboženství), i své pozdější názory prezentuje jako vědu a nikoli víru. V letech 1884 - 1890 je domácím učitelem tělesně postiženého chlapce. R. 1886 vydává knihu "Základní linie teorie poznání Goetheova pohledu na svět", r. 1894 "Filozofii svobody". Roku 1900 se poprvé setkává s Theosofickou společností (R. 1875 ji založila Helena Petrovna Blavatská, tvrdící o sobě, že je duchovní mistryně, jasnovidkyně a mistryně levitace, autorka 1400 stránkové nábožensko-filozofické knihy o jednotě vesmíru a shodě náboženství a vědy). Roku 1902 se Steiner stává generálním sekretářem německé sekce Theosofické společnosti. Roku 1904 napsal knihu "Theosofie" a několik článků "Z kroniky Akáša", kde podává zprávy z duchovního světa a popisuje detaily života v době "atlantické základní rasy". Roku 1910 (po smrti Blavatské) se Steiner rozchází s Theosofickou společností (která se dále orientuje na přijímání nauk odvozených z tradic indických náboženství) a klade důraz na křesťanské tradice. 3. 2. 1913 zakládá v Berlíně "Anthroposofickou společnost", která má centrum v Dornachu (v Goetheanu). Po první svět. válce se již věnuje jen antropozofii a s teozofií nemá již nic společného. Roku 1919 ve Stuttgartu zakládá školu pro děti dělníků z továrny na cigarety "Waldorf - Astoria", která patří antropozofovi Emilu Moltovi. Roku 1922 zakládá Friedrich Rittelmeyer "Obec křesťanů" jako náboženské křídlo antropozofie, Steiner se v ní nechce angažovat, protože odmítá antropozofii prezentovat jako náboženství, nicméně pro Obec křesťanů detailně navrhuje bohoslužbu (obřad "posvěcení člověka"). 30. 3. 1925 Steiner umírá.

Antropozofie (je dílem výhradně R. Steinera) navazuje na teozofii a rosekruciánství (esoterická nauka z 15. stol.), je ovlivněna Goetheovou filozofií přírody a filozofií německých idealistů (Fichte, Schelling). Sama sebe chápe jako "duchovní vědu o nadsmyslovém poznání", moudrost o člověku. Vychází z principu karmické reinkarnace. Člověk je trojjediná, fyzická, duševní a duchovní bytost, u níž se postupně vyvíjí fyzické, éterické a astrální tělo. Ontogeneze lidského jedince je narůstáním a zanikáním jednotlivých těl. Člověk se vyvíjí v cyklu sedmi let, tak se vyvíjí i jeho "těla", jeho způsob vnímání apod. (důležité pro pedagog. východiska, jinak se pracuje s dítětem do sedmi let než mu narostou nové zuby, jinak po sedmém roce s novým chrupem, jinak po 14. a po 21.). Ve vztahu ke klasickému náboženství se neodmítá idea Boha, příp. božské hierarchie, nicméně podle Steinera se musí (na rozdíl od křesťanství) každý podle karmického zákona vykoupit sám. Bible jako "prazvěst" je sice zajímavá, výše však stojí "duchovněvědecký výzkum", tzn. Steinerovo dílo. Podle Steinera může kdokoli dojít ke stejným poznatkům a zkušenostem jako on (proto má být antropozofie vědecká), nicméně jeho vize a zkušenosti s duchovním světem nikdo nikdy nepotvrdil a nezažil. Dokonce ani ve svém nástupci Albertu Steffenovi neviděl Steiner člověka "schopného vhledu do duchovního světa". Celá antropozofie tedy představuje použití a výklad Steinerových slov.
Antropozofii samotnou nelze zcela jistě označit za vědu, pozornost je jí věnována spíše jako "novému duchovnímu směru". Podle doc. Štampacha "anthroposofie nemusí být a většinou skutečně není sektářsky uzavřena jako bohužel mnoho podobných hnutí ... rozumíme-li sektářstvím náboženský extremismus s totalitními tendencemi, musíme konstatovat, že něco takového je anthroposofii cizí".

Svobodné waldorfské školy
Antropozoficky orientované školy jsou nejrozšířenější a nejuznávanější aplikací Steinerovy nauky. Ve světě jich existuje asi 700. Východiskem je rozdělení života člověka (resp. vychovávaného) do sedmiletých vývojových stadií. Ve své době působila waldorfská škola revolučně: žáci ve škole studovali společně bez rozdílu společ. třídy, pohlaví a náb. vyznání, cílem byla výchova žáka ve svobodného člověka. Ve škole nejsou klasické třídy, spíše pracoviště, je kritizován autoritativní represivní model výchovy, netrestá se, nezkouší, neznámkuje, neexistují hodiny vyučování střídané přestávkami. Pedagogika prožitku má přednost před pedagogikou paměti.
V prvních sedmi letech života (do období výměny zubů) má dítě sklon k napodobování - vychovatelky konají nějakou práci (např. na zahradě) a dítě je spontánně napodobuje. S výměnou zubů je dítě schopné školní výuky, má velkou schopnost si pamatovat, ne však ještě abstraktně uvažovat. Je to doba vhodná k rozvoji uměleckých sklonů, výuka probíhá hravou formou, jejím obsahem jsou bajky, mýty, náboženské příběhy. Tvořivé psaní předchází pasivnímu čtení, počty jsou vyučovány velmi názorně, jsou rytmizovány. Abstraktního myšlení jsou žáci schopni po 12., plně však až po 14. roce. Od této doby je vyučování podobnější klasickému vyučování na jiných školách, je však i nadále prokládáno uměleckými a rukodělnými aktivitami.
Výuka probíhá v tzv. epochách. Žáci se po dobu tří týdnů učí v hlavním vyučovacím bloku dne jedinému předmětu, ke kterému se vrací až v dalším pololetí. Významným je užívání forem, např. za pomocí forem (např. překreslování čtverečku na kruh = formování) má vychovatel docílit "rozmělnění" temperamentové vyhraněnosti tak, aby došlo k harmonické vyváženosti. Učitel se věnuje schopnějším žákům, s méně schopnými pracuje asistent. Ve všech ročnících je povinná výuka eurytmie - nauky o vyjádření hlásek a tónů tělesným pohybem. Většinou se dodržují pravidla stanovená Steinerem před 80 lety, např. zákaz hraní fotbalu jako agresivního sportu, zákaz využívání techniky, která zkresluje lidský hlas aj. Pro tuto neochotu akceptovat existenci jiných východisek na konci a na zač. 20 stol. bývá waldorfské školství kritizováno.
Waldorfské školství je z mnoha stran oslavováno i kritizováno. Zdá se, že po vlně nadšení v 2. pol. 20. stol. nyní přichází v Evropě spíše vlna kritiky, kterou vedou, dnes dospělí, bývalí žáci waldorfských škol. Část diskuse lze sledovat na internetových stránkách (nicméně pro "nezasvěceného" člověka není příliš zajímavá). Steinerova pedagogika je dále (na internetu) obviňována z toho, že antropozofické učení o rasách vede k rasismu a xenofobii.
Steiner si přál, aby jeho škola byla nezávislá na antropozofické nauce. Platí, že učitel na waldorfské škole nemusí být nutně zastáncem antropozofie. U nás učí na waldorfských školách většinou absolventi klasických ped. fakult, kteří navíc absolvovali nějaký kurs. Waldorfskou pedagogiku je možné od roku 1999 studovat v rámci katedry pedagogiky primárního a alternativního vzdělávání na PdF v Ostravě.

Steinerova antropozofie je východiskem i pro camphillské hnutí. Jeho zakladatelem je rakouský židovský lékař Karel König (1902 - 1969), který uprchl roku 1939 do Skotska. Usadil se s několika rodinami a postiženými ve vile Camphill. Věnoval se zejména postiženým s Downovým syndromem. Základními kameny komunity jsou "rodiny" - manželské páry s dětmi, postižení, pomocníci. Komunita klade důraz na společné slavení křesťanských svátků během roku. Pracovní činnost komunity rozdělil do tří částí: lékařská péče, léčebně-výchovná činnost a zemědělské práce. Pro jeho komunitu jsou nejdůležitější tři složky společného života: biblické večery (každý týden se schází dospělí při svíčkách, rekapitulují týden, čtou si kus z bible a hledají "duch" nastávajícího týdne), konference o dítěti (2x až 3x za pobyt dítěte v komunitě se k jeho stavu vyjádří každý odborník), sociální zákon a sociální fond (podle Steinera nemá být člověk odměňován za práci, ale jeho potřeby mají být uspokojovány prací ostatních. Do sociálního fondu odevzdávají členové komunity své příjmy.). Camphillská škola má 12 ročníků, poslední tři jsou věnovány zaučení v nějakém řemeslu. Vychází z podobných principů jako waldorfská škola.


LIT.:
Valenta, Krejčířová: Psychopedie, 1997
Dingir (Časopis o souč. náb. scéně), 2/2000
www. ref.ch

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=1586