Staroslověnská literatura – 9. století - památky těsně souvisejí s křesťanskou ideologií, mají bohoslužebný charakter Velkomoravská říše - na popud knížete Rastislava přišli roku 863 na Velkou Moravu učitelé křesťanství Konstantin (Cyril) a Metoděj, kteří znali slovanské nářečí, kterého se v okolí Soluně užívalo. Přinesly na Moravu první Slovanské písmo – hlaholici, později bylo vytvořeno zjednodušené písmo – cyrilice. Proglas – veršovaná předmluva k evangeliu, vyjadřuje program cyrilometodějství. Lidskou duši bez vzdělání a bez knih srovnává s temným světem – duše bez knih je mrtvá a národy bez knih jsou nahé. Dílo žáků Konstantina a Metoděje – Panonské legendy - Život Konstantinův a Život Metodějův. Tyto legendy si nevšímají příliš nadpřirozených úkazů a jsou zaměřeny spíše životopisně a polemicky na obranu díla Cyrila a Metoděje. Život Konstantinův vypravuje podrobně o jeho studiích, misijní činnosti v oblasti dnešního jižního Ruska, uvádí obsáhlé filozofické disputace, které Konstantin vedl s pohany, a vyznívá také jako obrana slovanského jazyka. Život Konstantinův vznikl na půdě Velkomoravské říše, snad za přispění Metoděje. Život Metodějův byl napsán brzy po jeho smrti. Je stručnější, kompozičně prostší a svým obsahem je bližší moravskému prostředí. Po Metodějově smrti došlo k pronásledování jeho žáků. Nabývala převahy latinská liturgie a vlivy západní kultury. Na začátku 10. století, po rozpadu Velkomoravské říše, se začala rozvíjet staroslověnská kultura a literatura v sousedních slovanských zemích, především v přemyslovských Čechách. Zde dochází k soužití staroslověnštiny a latiny. Staroslověnština je přijímána hlavně díky sv. Vojtěchu. V 11. stol. je staroslověnská kultura vytlačena latinskou vzdělaností - Legendy jsou pojaty jako jejich životopisy a obrana jejich díla i slovanského jazyka a slovanské kultury. Má silný náboženský ráz, vyzvedává hodnotu vzdělanosti:Vzdělání je dar větší a vzácnější nad všechno zlato a drahokamy. Kyjevské listy – sedm listů pro mešní účely. Latinská literatura – (10. a 11. stol.); po Metodějově smrti postupně nabývala převahy latinská liturgie a zvítězily vlivy západní kultury; Metodějovi žáci byli pronásledování a odcházeli proto především do Čech, kde se staroslověnština dostala do konkurence s latinou. Posledním útočištěm Staroslovanské kultury se stal Sázavský klášter, který proslul působením opata Prokopa (Sázavský klášter byl obsazen německými mnichy, opat Prokop byl vyhnán) – legenda O svatém Prokopu (12.stol.) Legenda o svatém Václavu – život sv. Václava a sv. Ludmily Život sv. Václava – přináší podrobnosti o úkladné bratrovraždě. Vyzvedává Václavovu zbožnost, je srovnáván s Kristem a je mu vzdána stejná úcta. Obsahuje zázračné prvky: krev Václavova, která se po tři dny nechtěla vsáknout do země a potom se objevila nad jeho hrobem. Husitská literatura -církev na vrcholu své moci, hospodářsky nejsilnější feudální moc (značný majetek, koncem 14. st. vlastnila skoro polovinu půdy). -její nesmírné bohatství vyvolávalo závist jiných společenských vrstev, vysokých feudálů a měšťanstva, i nenávist lidu, vykořisťovaného poplatky církvi -panovník, šlechta, chudší vrstva – výstup proti církvi -národnostní rozpory v Praze mezi německým patriciátem a středními vrstvami českého lidu -převaha češtiny (lidového, bojového charakteru), zlidovělý jazyk, podpora hus. boje Legenda – byla zbožným čtením, které se přednášelo v kostele o svátcích. Vyprávěla o životě, skutcích, zázracích a mučednické smrti církevních světců. Historické údaje jsou propleteny různými zázračnými momenty. Dějepisectví – (12.stol); latina získává dominantní postavení, v literatuře převažuje próza, zejm. kroniky. Za nejstarší literární ztvárnění našich dějin můžeme považovat takzvané Moravsko-panonské legendy. Zbraslavská kronika – nejvýznamnější z obdobných kronik Kronika – dílo, v němž jsou v chronologickém sledu zachyceny dějinné události, které sleduje delší časový úsek Počátky česky psané literatury – (13. a 14. stol.); do literárního života se zapojují měšťané, literatura přestává být doménou kněžstva, dostávají se do ní i lidové prvky- laicesace Svatý Václave, vévodo české země – druhá nejstarší česká píseň, plnila funkci české hymny a byla nejoblíbenější českou duchovní písní. Po pádu říše Velkomoravské nebyly již styky se slovanským východem tak časté a Přemyslovci podporovali římskou církev a latinské vzdělání. Výrazem toho je naše nejstarší kronika, jejímž autorem byl děkan kapituly pražské Kosmas, který svou rozsáhlou kroniku napsal latinsky pod názvem Chronica Bohemorum. Tou se stal zakladatelem českého dějepisectví. Vznikla za období přechodného vítězství latiny v 11. století. Vyniká svým uměleckým podáním, které svědční o velké vzdělanosti autora (studoval v Lutychu). Po literární stránce se zřejmě nechal inspirovat antickými autory, jako byl Vergilius, Ovidius a Horatius, ale jeho tvorbu ovlivnili i novolatinští autoři a bible. Jeho kronika je rozdělena do tří knih, přičemž I. kniha začíná potopou světa, pokračuje příchodem praotce Čecha na naše území, líčí vládu Krokovu i Libušinu, Přemysla, dívčí válku, knížete Oldřicha a Boženu, Břetislava a Jitku a končí smrtí Jaromíra roku 1038. II. kniha líčí, jak roku 1039 přenáší Břetislav a mnich Šebíř z Hnězdna tělo sv. Vojtěcha. Končí nastoupením Břetislava Mladšího. III. kniha je dovedena až do roku Kosmovy smrti 1125. Za posledních Přemyslovců na přelomu 13. a 14. století k nám proniká západní rytířská kultura, jejímž plodem je takzvaná česká Alexandria. Je to rytířský epos o Alexandru Velikém, napsaný sice podle latinské předlohy, ale česky a makedonský hrdina pokřesťanštěn a počeštěn. Neznámý autor byl zřejmě vyšší šlechtic, který dával Alexandra za vzor českým panovníkům. Kronikářským dílem ve vlastním slova smyslu je takzvaná Dalimilova kronika. Její autorství bylo zřejmě nesprávně přiřazeno Dalimilu Meziříčskému. Autor není známý, usuzuje se však, že se nejedná o aristokrata. Tomu nasvědčují vcelku demokratické názory např. na sňatek Oldřicha a Boženy. Toto dílo je hlavně významné pro poznání staročeštiny. Závěrem bych rád porovnal obě kroniky. Zatím co Kosmova kronika je psána latinsky pod vlivem antiky, Dalimilova je psána česky a ve verších. Co do hodnověrnosti je Kosmova spolehlivější. Sám uvádí, že v I. knize čerpal z vyprávění starců,od II. už vycházel i z vyprávění svědků a dále i z osobních prožitků. Kosmas jako nepřítel slovanské bohoslužby potlačuje všechny zprávy o ní. Údajný Dalimil je naopak vlastencem a dokonce i proti německým aktivistou. Z Kosmova díla čerpalo a stále čerpá mnoho lidí a knih. Kosmova kronika česká Kosmas žil v době, kdy už definitivně zvítězilo křesťanství na pohanstvím a kdy latinská kultura úplně vytlačila vzdělanost staroslověnskou. Jako odchovanec západní kultury, vzdělaný v zahraničí a značně na svou dobu zastaralý, neklade proto do své kroniky zmínku o slovanské liturgii a vzdělanosti. Kosmas založil tradici našeho dějepisectví. Jeho kronika má základní důležitost jako historický pramen, ale je třeba ji cenit i jako dílo umělecké. Kosmas se projevuje jako vynikající vypravěč. Píše a přejímá však koncepci kristiánovu, podle níž je přemyslovský stát dědicem Velké Moravy. Líčil české dějiny od nejstarších dob až do současnosti. Svým dílem sledoval totiž politický cíl, chtěl jím přispět k upevnění českého feudálního státu. Svá díla psal na počátku 12.st. Lidé tehdejší doby, neznali slova mé, tvé, nezavírali dobytek na noc, protože nebylo loupežníků. A jak šel čas, lidem se zachtělo více jmění, začali prudší ohně. Mezi nimi povstal jeden muž jménem Krok, podle něhož je znám hrad u vsi Ztečna. Byl to muž za svého věku naprosto dokonalý, bohatý statky pozemskými, rozvážný, důmyslný. K němu se sbíhali jak k úlům lidé nejen vlastního jeho rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval. Tento znamenitý muž neměl mužské potomky, nýbrž tři dcery. Nejstarší se jmenovala Kazi, znala byliny. Ctihodná Teta byla z dcer Krokových druhá, žena jemného citu a bez muže svobodně žila. Ta vystavěla hrad na vrcholu strmé skály u řeky Mže a nazvala jej Tetín. Třetí, věkem nejmladší, byla Libuše, ta vystavěla též hrad u vsi Ztečna a nazvala jej Libušín. Kosmas píše v tomto díle hlavně o Přemyslovcích a feudálech. – dílo zachycující dějiny celého národa; Kosmas studoval v cizině, byl stoupencem západoevropské literatury, pomlčel o všech událostech kolem staroslověnštiny, byl kanovníkem svatovítské kapituly - jde o dílo ryze historické, čerpá ze tří pramenů: Bájné vyprávění starců Podání svědků To co sám zažil - odlišil se od lokálních kronikářů, kteří zaznamenávali jen události místního významu - stylisticky je poznamenán vlivem latiny, místy se do textu dostává bohemistika, bohatost stylu dokládají i lyrické prostředky - začíná stavbou Babylónské věže (polomytická událost), kterou vysvětluje jazykovou různorodost. Přechází na národní dějiny; své dílo koncipoval podle vzoru řeckých a římských autorů: děj oživuje dialogy a citáty antických klasiků, používá humorné prostředky, text prokládá úvahami - některé události jsou spojeny se zázračnými prvky, které jsou však až druhořadé, na prvním místě je jejich symboličnost - kronika si našla řadu pokračovatelů: kanovník Vyšebrodský, mnich Sázavský. Vláda Karla IV - Doba Karlova Majestas Caroline – právnická literatura Vita Caroli – vlastní životopis - pražské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství - 1344 - Karel povolal do Čech umělce z renesanční Itálie - objevovali se hluboké společenské rozdíly – povolal do své země reformátory z Německa, ale nepodařilo se mu zabránit rozkladu společnosti. Karel IV. podporoval tvorbu legend, jak veršovaných, tak prozaických. Legendy vyjadřují feudální vztah k životu, mají beletristický ráz a neslouží pouze k náboženskému vzdělávání věřících, ale spíš jako zábavná četba . S tím souvisí , že tíhnou k umělecké výlučnosti a složitému vyjadřování pomocí symbolů a náročných přirovnání. Existoval také druhý proud, zaměřený k domácí problematice a vyjadřující se jednodušším jazykem a slohem. Rytířská epika – navazuje na obdobný proud evropské rytířské epiky, volí většinou dobrodružné a milostné náměty. Alexandreis – epos, který pochází právě z tohoto období. Skladatele neznáme, avšak povýšený postoj k měšťanům a opovržení k sedlákům a znalost odborných rytířských a vojenských výrazů svědčí o tom, že byl příslušníkem vysoké šlechty. V duchu názorů této vrstvy touží po panovníkovi, který by uskutečňoval politiku svých šlechtických rádců a hájí zájmy své země. Podklad pochází od Gautiena Kastilského. Kniha byla určena pro poslech . Epos je oslavou rytíře a antický námět o vládci Alexandrovi je přenesen do středověku. Pod maskou Alexandra vystupuje český král Přemysl Otakar II., který, podobně jako Alexandr, proniká do cizích zemí, ale na vrcholu své moci a slávy umírá. Velké sebevědomí a zrada ho nakonec zahubily. Závěr básně se tak mění v zamyšlení nad smyslem života a ve výstrahu. Skladatel Alexandreidy projevil ve svém díle i vlastenecké cítění. Když líčí pocty, jichž se dostalo Alexandrovi v Babylonu, touží po tom, aby takového krále měli i Čechové, neboť pak by nehrozilo zemi nebezpečí z německé strany. Dílo zachycuje i české dějiny. Dochovalo se 3500 veršů z původních 9000. Na začátku je úvod a omluva spisovatele, pak následují Alexandrovy činy. Autor rozvedl naučný a kritický prvek a zvolil k tomu zvláštní formu průpovědí , obsahujících mravní ponaučení - tzv. gnómóny. Báseň je psaná ve vysokém stylu a je zpracovaná v pravidelném osmislabičném verši, který je častý ve středověké epice. Písemnictví – po stylistické stránce je literatura psána dvěma způsoby: náročným, patetickým způsobem a na druhé straně realisticky, srozumitelně, bez stylistické náročnosti. Legenda o sv. Kateřině - vypráví o lásce krásné a učené dívky z královského rodu, Kateřině Alexandrijské, ke Kristu. Odmítne ruku císaře, v disputacích získá pohanské učence pro křesťanství a zemře jako mučednice (legenda obsahuje i erotické myšlenky), je psaná ve vysokém stylu a jazyk svědčí o náročnosti čtenářského vkusu mezi tehdejšími vzdělanci. Legenda o sv. Prokopu – líčí život prvního opata Sázavského kláštera, v němž se dlouho uchovávala staroslověnská vzdělanost. Prokopa chápe legenda v duchu starší tradice jako vlastence. Toto dílo je formálně prostší a také vylíčení zázraků je střízlivější než v Legendě o sv. Kateřině. Dalimilova kronika – veršovaná, vznikala v době nástupu Jana Lucemburského na trůn, asi v letech 1310 - 1314 a vyniká nad ostatní kroniky uvědomělým pojetím českých dějin. Autora neznáme, jméno jí bylo dáno od Tomáše Pešiny, který také zjistil, že Dalimil byl pražský kanovník. Skladatel vylíčil české dějiny od příchodu praotce Čecha až do r. 1314. Při vyprávění o nejstarší minulosti se přidržel Kosmovy kroniky, ale znali jiná dějepisná díla (Legenda o sv. Prokopu ) a použil i rodových pověstí. Historicky je však blíž k pravdě než Kosmova kronika. Vlastním posláním kroniky bylo vytvořit aktuální společensko - kritické dílo, které by působilo na současníky, zvláště na postoj šlechty. Nechce idealizovat šlechtice po způsoby dvorských básníků, ani pouze bavit oblíbenými prostředky rytířské epiky. Dílo je velmi vlastenecké a hájí národní zájmy, je zaměřené proti Němcům a ostře varuje před rostoucím přílivem cizinců do Čech. Autor promlouvá a varuje prostřednictvím historie, ale vstupuje i on sám a předkládá své vlastní názory - doprovází poznámkami společenské dění a obrací se ke svým současníkům. Skladba je psaná nízkým stylem a přístupnou formou a má verše nestejné délky (bezrozměrný verš). Díky své útočnosti a polemičnosti byla oblíbená v husitském období. Satirická tvorba – žánr, který byl pěstován nižšími společenskými vrstvami, nejčastěji univerzitními studenty, kterým se říkalo žáci - Žákovská (makarónská) poezie – neměla vysokou úroveň, poukazovala na neutěšenou sociální situaci (makarónská = dvojjazyčná) Píseň veselé chudiny - hovoří o bídě, která nutila studenty opatřovat si živobytí žebrotou. Je psaná formou monologu a chudáci se zde ironicky vysmívají sami sobě. Podkoní a žák – skladba srovnává formou sporu mezi žákem a sluhou přednosti jejich postavení. Hádka připomíná bídu, starosti a osobní nedostatky obou a je zakončena hospodskou rvačkou. Skladatel se nepřiklání k žádné straně a za veselostí této satiry chtěl poukázat na chudé a utiskované. Obě skladby jsou psané nízkým stylem a jsou namířené proti boháčům. Studentskou skladbou je pravděpodobně i Svár vody s vínem, v němž se formou dialogických sporů, oblíbených ve středověké literatuře a vycházejících ze soudobých učených disputací, vynášejí přednosti obou nápojů. Hradecký rukopis – obsahuje několik satir o řemeslnících a konšelích, ve kterých autor probírá jednotlivé šlechtické stavy a napadá je pro jejich nepoctivost. Napadá i úředníky, na jejichž práci nachází nedostatky, které odhaluje. Objevuje se zde i první česká bajka o Lišce a džbánu, je zde obsažena i legenda o sv. Prokopu. Desatero kázání božích – rozebírá jedno přikázání po druhém a ukazuje kdo a jakým způsobem se proti těmto přikázáním proviňuje. Autor byl v kritickém pohledu odvážnější, z nepoctivosti obvinil i nejvyšší církevní představitele. Píseň veselé chudiny - hovoří o bídě, která nutila studenty opatřovat si živobytí žebrotou. Je psaná formou monologu a chudáci se zde ironicky vysmívají sami sobě. Satira – literární útvar, jehož cílem je odhalit negativní jevy a podat jejich řešení – tato část však již u středověké literatury neexistuje. Folklórní tvorba – milostné písně a dramatická tvorba. Mastičkář – studentská fraška z 1. pol. 14. stol., je to nejstarší české, světské a veršované drama, objevuje se hovorový jazyk a vulgarismy. Kritický prvek je zaměřený na působení středověkých šarlatánů, přehnaně vychvalující nejrůznější a podezřelým způsobem získané masti. Realisticky zachycuje lidskou psychiku, která má sklon věřit všemu, co se jí předkládá. Mastičkář Kostrpál na trhu za pomoci dvou sluhů Rubína a Pustrpalka nabízí zázračnou mast. Sluhové a mastičkář představují ve hře živel komický, zatímco 3 Marie , které se tu také objevují a nakupují u Kostrpála masti, představují náboženský živel. Hra věrně ukazuje obraz středověkého trhu. Zesměšňuje středověké podvodné lékaře a vysmívá se hlupákům. Je psaná makarónsky a byla součástí náboženské velikonoční hry. Závěrečná scéna má charakter grotesky, odhaluje plané úsilí mastičkáře. Tkadleček – nejnáročnější staročeská prozaická skladba, filozofická próza; založena na dialogu milence s Neštěstím, které mu vzalo milou. Smil Flaška z Pardubic: Nová rada –alegorická básnická skladba, psána na způsob bajky. Mladý král lev si pozve při svém vstupu na trůn různá zvířata, aby mu poradila, jak má vládnout. Skladba hájí zájmy vysoké šlechty a církve. Reformátoři – (14. stol.); Karel IV. se rozpory ve společnosti snažil vyřešit tím, že do země pozval západní reformátory. Reformátoři apelovali na církev, aby se vrátila k chudobě a prostotě, za základ křesťanské nauky považovali pouze bibli. - John Wycliffe – jeden z nejvýznamnějších středověkých reformátorů („Hlavou církve je Kristus, ne Papež“), usiloval o kněžskou chudobu, brojil proti odpustkům, nesouhlasil se zpovědí. -žánry: satira (kritika nedostatků, duchovní píseň,možnost účasti lidí), traktát (učené pojednání), kronika, kázání (působivost živého slova, funkce informační a agitační) -mizí: duchovní a rytířská epika (světec a rytíř), světská lyrika, ovlivnil mistra Jana Husa. - Konrad Walhauser – kněz, který přišel do Prahy r. 1363 na pozvání krále Karla IV. - měl být svým vzorem pro mladé kazatele, tak aby je vychoval k opravdovému působení.Ve svých latinských a německých kázáních káral Waldhauser především pohodlný život mnišských řádů a přepych bohatých patricijů. Tím proti sobě popudil žebravé řády a musel se proti jejich žalobám literárně hájit spisem Apologia (Obrana). Pro potřeby adeptů kazatelství zpracoval kazatelskou příručku ve formě postily, podle účelu nazvanou Postila studentů svaté pražské university. Jeho kritika nebyla účinná. -kázal v Týnském chrámu (německy a latinsky) Čeští reformátoři - Tomáš Štítný ze Štítného – ( 1333 - 1401-9 ) byl Milíčovým žákem. Studoval na univerzitě, ale nevěnoval se učenecké, ani kněžské dráze a odešel hospodařit do jižních Čech na svůj statek. Později se vrátil do Prahy, kde zemřel. Psal především pro svoje děti. Skrz literaturu chtěl promluvit k co nejširšímu okruhu posluchačů a čtenářů, snaží se o srozumitelnost, názornost, ale zároveň o působivou formulaci výkladů - proto čerpá úsloví a přirovnání z lidové řeči. Často kritizuje společnost a soudobé poměry a hledá nápravu. Pojednání o různých otázkách každodenního života shrnul do díla Knížky šestery o obecných věcech křesťanských- sborník traktátů ( rozprav ). 1. Víra , naděje , láska 2. O stavu panském , vdovském a manželském 3. O hospodáři , hospodyni a čeledi 4. O různých lidských stavech 5. O svědomí a pokušení 6. O nápravě a pokání V řečech obecních se vykládají složitější náboženské a filozofické otázky. Jsou psané formou dialogu mezi otcem a synem a poučuje například o Bohu nebo o stvoření světa. Dalšími díly jsou Knížky o šašijech, Řeči sváteční a nedělní , překlady různých románů a kompilace. I přes výhrady zůstává štítný věrný církvi, jeho význam není v boji proti ní, ale v tom, že čeština začala pronikat i do těch druhů literatury, kde dosud vládla latina a náboženské vzdělání, které bylo pouze výsadou kněží a universitních vzdělanců, začalo pronikat i mezi laiky. - Jan Milič z Kroměříže –-kněz, který přišel do Prahy r. 1363 na pozvání krále Karla IV. -soucítil s chudinou a vyzýval bohaté, aby se svého bohatství dobrovolně vzdali a navrátili se k chudobě. -kázal v Týnském chrámu (německy a latinsky) sám se vzdal všech hodností a žil v naprosté chudobě - nejznámější z jeho postil složenou jako vzor pro mladé kazatele, nazval skromně Abortivus (nedonošený plod). Aby posluchače odvedl od mechanického modlení a přivedl je k přemýšlení o otázkách náboženských a životních, složil pro ně několik českých modliteb v podobě krátkého rozjímání. Důležité je Milíčovo učení o Antikristu, vtělené do latinského díla Libellus de Antichristo (Knížka o Antikristu); složil je v Římě, kam se odebral roku 1367, aby získal papeže pro své myšlenky na reformu církve.Milíčova činnost, která ostře odsuzovala život vládnoucí třídy byla však trnem v očích církevní hierarchii, a proto byl Milíč obžalován a obeslán k papeži do Avignonu. Tam ale zemřel ještě před ukončením procesu 29. června 1374. Mistr Jan Hus - jihočeský rodák z husince u Prachatic, vystudoval nejdříve artistickou fakultu, na níž dosáhl hodnosti mistra svobodných umění, potom bohosloví a stal se knězem. Působil jako univerzitní profesor a byl zvolen také rektorem univerzity. Ve své učitelské funkci psal hlavně latinsky. Významné bylo jeho kazatelské působení v kapli Betlémské od roku 1402. V kázáních neváhal kritizovat bohaté církevní hodnostáře i rozmařilost zámožného panstva. Jeho kázání strhovala lid, měšťany i nižší šlechtu a působila radikálně na jejich názory, Kazatelna neznamenala pro Husa jen místo, odkud rozjímal o náboženských otázkách, byla mu veřejnou tribunou, z níž často zněly vášnivé výzvy k posluchačům a slova obracející se k nejpalčivějším časovým otázkám. Když začal Hus na kázáních vystupovat stále ostřeji, zesílily proti němu útoky církevní vrchnosti, které měly nebojácného kazatele umlčet. Napětí mezi Husem a jeho odpůrci vyvrcholilo roku 1412, kdy betlémský kazatel vystoupil nebojácně proti kramaření s odpustky. Když došlo v Praze k pouličním bouřím proti prodavačům odpustků, uvalil papež na Husa přísnou klatbu, spojenou s interdiktem (zákazem konat v Praze církevní obřady). Hus však odmítl papeži poslušnost a odvolával se na Kristovo učení. V této kritické chvíli se od Husa odvrátil král Václav IV, který až do té doby, zejména vlivem královny Žofie, přál Husovi a jeho stoupencům. Hus proto opustil Prahu a uchýlil se ke svým příznivcům na Kozí hrádek a Krakovec. Tam psal svá česká díla a jako dříve kázal venkovskému lidu. Na jaře roku 1414 vyzval císař Zikmund Husa, aby se ospravedlnil před církevním koncilem svolaným do jihoněmecké Kostnice. Koncil jej nařkl z kacířství a zástupci církve ho žádali, aby své učení odvolal a podřídil se autoritě církve. Přitom byl obviňován z názorů, které nikdy nehlásal. Protože však i po dlouhém věznění, tělesných útrapách a duševních bojích vytrval ve svém přesvědčení, koncil odsoudil jeho spisy jako kacířské a Hus byl dne 6. července 1415 upálen na hranici. V celém Husově díle je dobře patrný rozvoj a růst ideologie, která dala základ husitskému hnutí. Úzký styk s posluchači v kapli Betlémské a později přímé spojení s venkovským lidem v době vyhnanství přiměly Husa k psaní českých spisů. Z nich stojí v popředí Výklad viery, desatera a páteře ( tj. modliteb Věřím v Boha, Desatero a Otčenáš ) z r. 1412. Výklad tří hlavních modliteb poskytl Husovi příležitost k úvahám o otázkách opravdového mravního života i podnět ke kritice společnosti. Styk s lidem udržoval Hus i mluveným slovem. Jeho sílu a účinek na posluchače pochopil zejména v době svého vyhnanství. Nejdůležitější etapou Husovy kazatelské činnosti bylo jeho působení v kapli Betlémské. V Husových kázáních lze pozorovat, jak vzrušená doba obracela jeho pozornost stále více k palčivým otázkám současnosti a jak se v důsledku toho jeho kritika rok od roku přiostřovala. Husova kázání měla přímý vliv na růst revolučního smýšlení lidu. Husovu osobnost dokreslují jeho listy. Psal je česky i latinsky, svým přátelům i prostým lidem. Zvlášť cenné jsou listy, které vznikly v Kostnici. Dojímají mravním zaujetím, upřímností a vírou ve vítězství dobra. Jako spisovatel přispěl k rozvoji vzdělávací literatury v národním jazyce. Ještě silněji působil mravním příkladem: měl odvahu postavit se na odpor církevní moci, odvahu zkoumat a promýšlet učení církve, kritizovat její praxi a z této praxe vyvozovat důsledky.Quodlibet – soubor projevů na rozmanitá témata; je psán latinsky, váže se k univerzitnímu období. De eccelsia (O církvi) – latinský spis, vychází v něm z Wycliffova názoru, že církev je ideální neviditelné společenství těch, kteří jsou předurčeni ke spasení a jejichž hlavou je Kristus. Knížky o svatokupectví – ostrá kritika církve. Odsuzuje způsoby, jakými si církev získává své bohatství, brojil zejména proti odpustkům, z nichž se církev obohacovala a mohla vést dobyvačné války. Napadl rozmařilý způsob života kněží. Postila – soubor kázání Dcerka – v tomto díle, určené ženám, především Husovým posluchačkám a pannám žijícím u Betlémské kaple, nabádá k zbožnému životu. Neústupný bojovník ukazuje laskavou tvář vychovatele, který má porozumění pro radosti i strasti života. Nový tón výkladu je provázen zvláštní formou: dílko je rozděleno na deset kapitol a každá z nich začíná anaforicky oslovením „slyš, dcerko, a viz a přichyl ucho své“, odvozeným ze žalmu (odtud vžitý název spisu), jež zesiluje důvěrný tón celého výkladu. Listy – vysvětluje své morální postoje v době, kdy byl vězněn v kostnickém žaláři. Prosí zde všechny věrné Čechy, aby se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli Husitská literatura – představovala samostatné období po stránce žánrové a myšlenkové, protože musela pod vlivem situace sledovat jiné cíle, než literatura období předchozího. Měla revoluční charakter, který se projevoval bojovností a vlastenectvím. Jistebnický kancionál – sdružení všech písní z husitského období; obsahuje bojovné chorály a písně, které se zpívaly v kapli při kázáních Mistra Jana Husa. Hádání Prahy s Kutnou Horou – tři alegorické skladby; cílem bylo obhájit husitství a získat váhající vzdělance pro husitskou myšlenku Žaloba Koruny české Budyšínský rukopis – obsahuje skladby Hádání Prahy s Kutnou Horou a Žaloba Koruny české – vznikly r. 1420 v Praze obležené Křižáky, obracejí se proti Zikmundovi a proti českým pánům, kteří si Zikmunda zvolili za krále bez souhlasu Prahy. Skladba „Hádání Prahy …“ je nejvýznamnější. Využívá ve středověku oblíbené formy sporu, ale naplňuje ho časovou látkou. Praha v postavě krásné ženy symbolizuje pokrokové husitství, kdežto Kutná Hora v podobě nevzhledné stařeny hájí stanovisko církve a kostnického koncilu. Polemické skladby tohoto rukopisu jsou cenným historickým pramenem pro poznání rozhodujícího roku Husitského revolučního hnutí.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=1415