Úvod a mé důvody výběru tématu

Téma holocaust jsem si vybral záměrně, protože si myslím, že se o této temné skutečnosti světových i našich dějin málo mluví a ví. Když jsem se díval kolem sebe, tak jsem s hrůzou zjistil, že lidstvo strašně rychle zapomíná. Tento bezesporu největší zločin v našich dějinách zůstává stále tabu. V posledních letech sleduji opět nárůst toho, co zabilo tolik Židů a Rómů za druhé světové války – rasismu a xenofobie. Nenávist vůči „jiným“ lidem v naší společnosti je, ať už jde o barvu pleti, o vyznání nebo sexuální orientace. Je mi jasné, že vymítit ji nelze, ale měli bychom ji pochopit a eliminovat z našeho života. A právě pochopením naší minulosti a především tohoto hrozného zločinu můžeme předejít tomu, aby se už nikdy neobjevil „žádný další Hitler“, kterému se podařilo, díky sice perfektně propracované ale nebezpečně zhoubné koncepci, vyvraždit téměř všechny členy jednoho národa. Velký vliv na mě učinila návštěva Pinkasovy synagogy v pražském židovském městě. V této synagoze se nachází stálá expozice věnovaná obětem holocaustu. Když jsem uviděl stěny popsány 80 000 jmény osob, které se staly obětí nacistického režimu u nás, uvědomil jsem si, že jde pouze o 1 procento všech židovských obětí. Viděl jsem zde spoustu jmen, u kterých činil rozdíl letopočtů méně než 3 roky a viděl jsem dopisy a obrázky dětí z Terezína a Osvětimi, jenž se k rodičům nikdy nedostaly. Už jenom kvůli těmto důvodům bychom se o tuto část naší historie měli zajímat.

Holocaust – co to je?
Abych mohl vůbec začít tuto práci musím nejdříve vysvětlit, ono, pro mnoho lidí, tajemné slovo „Holocaust“. Toto slovo ve svém přesném významu znamená úplné zničení, zvláště ohněm, naprostou zkázu nebo zápalnou oběť. I když by se zdálo, že to označení přesně vystihuje Hitlerem zamýšlené „konečné řešení“, tento termín se začal používat až v 70. letech. Poté, co jej použili tvůrci amerického dokumentárního cyklu zabývající se právě systematickým vyvražďování Židů a Rómů za druhé světové války. Protože se toto slovo ve spojení s Židy objevilo v americké angličtině, velmi rychle se rozšířilo do všech koutů světa, tedy i k nám. Samozřejmě, že pro tak významnou událost v dějinách si našly vlastní výrazy i etnika, jichž se to nejvíce týkalo:
V hebrejštině odpovídá konečnému řešení židovské otázky výraz „šoa“ (často se překládá jako katastrofa, zlo, zkáza).
Druhou nejvíce zasaženým národem byli Rómové, kteří si pro tuto katastrofu vytvořili termín „porajmos“.

Koncentrační tábory
Dalším velmi frekventovaným slovem v této práci bude „koncentrační tábor“. Toto neblaze proslulé slovo 20. století vyvolává v mnoha lidech všech národností a barev pleti hrůzné zážitky. Poprvé se tento termín objevil v tzv. „Búrských válkách“ (1899-1902) v jižní Africe, kdy britské jednotky zatlačovaly původní holandské osadníky (Búry) dále do vnitrozemí. Ti ale kladly statečný odpor, ale nakonec jejich partyzánská válka nebyla úspěšná. Celé tisíce rodin bez střechy nad hlavou byly zajaty a koncentrovány na velmi malém prostoru (proto také „koncetrační“). Při tak velké hustotě lidí a mizivých hygienických podmínkách není ani divu, že úmrtnost byla vysoká.
Tuto osvědčenou metodu později využili komunisté v SSSR ve 20. a 30. letech, kdy se režimu nepohodlní lidé posílali na Sibiř buď jenom do čistě koncentračních táborů nebo i do tzv. pracovních (gulag). Ale teprve po nástupu Hitlera k moci, došlo ke zefektivnění těchto táborů a Němci v nich dosáhly preciznosti po všech stránkách, kromě hygienické.
Vězňové byli po dopravě vlaky na rampě roztříděni do skupin, které půjdou přímo do „sprch“ a na další, kteří půjdou pracovat. V německých koncentračních táborech se vyvinul způsob značení:
- červený trojúhelník se základnou nahoře značil politické vězně
- zelený trojúhelník upozorňoval na člověka, který spáchal násilný trestný čin
- černým trojúhelníkem byli označováni Rómové – nepřizpůsobiví asociálové
- růžovým trojúhelníkem se značili homosexuálové
- židovští vězňové měli tyto trojúhelníky doplněny ještě jedním, žlutým a otočeným, takže vytvářel Davidovu hvězdu.
Po válce se tento typ nápravných zařízení spolu s pracovními tábory uplatnil v mnoha komunistických zemích.

Nyní bych se začal věnovat samotné otázce holocaustu. V této části bych trochu podrobněji nastínil problém židovského vyvražďování za vlády Adolfa Hitlera, protože Židé byly bezpochyby národem číslo jedna v problematice šoa.

Vývoj problému antisemitismu
Abychom mohli pochopit mentalitu a povahu Židů, musíme poznat jejich dějiny. Židé patřili mezi starověké semitské národy, které se ve 13. století před n.l. usadily u pobřeží Středozemního moře. Hned na počátku své historie, přijali na rozdíl od všech okolních národů víru v jednoho boha a tuto víru si uchovali až do dnes. Židé procházeli různými útrapami, protože se jednalo pouze o menší národ čítající asi 12 kmenů a živící se pastevectvím. Židovskému náboženství – judaismu vděčíme za knihu knih Bibli a také za všechny druhy současného náboženství kromě hinduismu a buddhismu, protože jak křesťanství tak islám se postupně odtrhly a vyvinuly právě z židovské víry. I když existovala různá radikální hnutí, vždycky nakonec zvítězily ortodoxní zásady a díky tomu zůstal judaismus téměř beze změn. A tato stálost a neochota se přizpůsobit byla asi hlavní příčinou, proč byli Židé v každé době považovány za podivíny a poté pronásledováni.
Dalším typickým znakem Židů je, že od svého zajetí v Babyloně a rozpadu sjednoceného Izraelského království v r. 586 př.n.l., nežili všichni Židé nikdy ve společném státě, ale byli roztroušeni po celém světe jako menšina v tzv. diasporách. To ještě více upevnilo jejich soudržnost v rámci národa a především rodiny, která u nich hrála důležitější roli než si umíme dnes představit. Ale pokud máte dojem, že nenáviděli své utlačovatele a toužili po domově, tak jste na omylu. Židé totiž věřili a je to napsáno už v Tanachu (hebrejský výraz pro Bibli, resp. pro Starý Zákon, neboť judaismus neuznává Zákon Nový, tudíž pro něj nepoužívá stejné pojmenování jako křesťané), že pokud si vládli sami, vždy to dopadlo špatně, ale pod cizí nadvládou se jim dařilo vítečně.
Poté, co se židovská obec usadila na nějakém novém území, téměř vždycky to probíhalo podle stejného kalendáře (kromě diaspory v USA):
- nejdříve jsou domorodí obyvatelé nepřátelští vůči novému živlu a dávají to najevo, stejně tak panovník.
- později panovník zjistí, že Židé jsou výbornými obchodníky a že pravidelně platí daně – jistý příjem do státní pokladny
- panovníkovo zvýhodňování Židů vůči původnímu většinovému obyvatelstvu se netěší veřejné podpoře a „obyčejní lidé“ si vymýšlejí různé pomluvy, aby se Židům pomstili (např. typická pověra, že Židé potřebují k životu lidskou krev)
- pokud panovník nezasáhne a nevyžene Židy ze svého území, udělá to obyvatelstvo samo – tzv. „pogromy“
- Židé se přesunou o kus dál a kolotoč se opakuje
Tak to probíhalo po více než 2 000 let a Židé se s tím smířili, pak ale vlna antisemitismu narůstá.
antisemitismus – původně nepřátelství vůči národům mluvících semitskými jazyky:
a) východní semitské jazyky, vymřelé jazyky starověkých kultur: akkadština, babylónština a asyrština;
b) severozápadní semitské jazyky, kromě vymřelých jazyků, stará hebrejština a ivrit;
c) jižní semitské jazyky, arabština a etiopské jazyky; zvláštní postavení má maltština;
později se antisemitismus specifikuje pouze na židovský národ (též antijudaismus). Opakem je filosemitismus.
Ale Židé si za to, že je ostatní kultury nepřijaly, můžou z části sami, neboť neuznávali Ježíše Krista za spasitele a stále na svého spasitele čekají. Toto rozhodně odmítali křesťané.
Také věřili a doposud věří, že pouze oni jsou vyvoleným národem, který dosáhne spasení a to se určitě nelíbilo vyznavačům žádného jiného náboženství.
Na konci 19. století se vzrůstající antisemitismus projevil v tzv. „Dreyfusově aféře“, kdy byl obviněn francouzský židovský důstojník ze špionáže pro Německo. U nás se vlna antijudaismu projevila ve stejné době jako ve Francii. V roce 1899 byl obviněn Žid L. Hilsner s rituální vraždy mladé dívky a odsouzen k trestu smrti. Jeho obhájce ex offo T. G. Masaryk se snažil o revizi procesu a v roce 1901 byl Hilsnerovi snížen trest na doživotí (po nástupu Karla I. na trůn dostal amnestii).
Asi poslední kapkou, která pomohla ještě většímu rozšíření antisemitismu a tak dovedla vyznavače judaismu až ke „konečnému řešení“ bylo sionistické hnutí, jenž vzniklo jako reakce na Dreyfusovu aféru. Jejím zakladatelem byl Theodor Herzl, autor knihy Židovský stát a iniciátor 1. sionistického kongresu v Basileji roku 1897. Sionismus usiloval o obnovu židovského státu v Izraeli, původním domovu Židů. Název je odvozen od pahorku Sión v Jeruzalémě, kde bibličtí proroci očekávají příchod Hospodina. Po dohodách s britskou vládou, která měla mandát nad tímto územím byla 2. listopadu 1917 podepsána Balfourova deklarace, v níž byla vyjádřena podpora Lionelu Walteru Rotschildovi ze strany Anglie. V Palestině měla být zřízena „židovská národní domovina“. Rotschildové byli 200 let nejbohatší bankéři v Evropě, půjčovali peníze králům i vládám, své bohatství nabyli díky svým obchodním schopnostem a rodinné soudržnosti.

Hitlerovské Německo před druhou světovou válkou
Německo bylo nejsilnější ekonomickou, vojenskou a kulturní mocností v Evropě po první světové válce a jeho násilný útok proti Židům v letech 1933-45 je stále ještě záhadnou událostí – nikoli co se týče faktů, ale co se týká příčiny. Němci byli zdaleka nejvzdělanějším národem na světě. Jako první dosáhli všeobecné gramotnosti dospělých (samozřejmě kromě Židů). V letech 1870-1933 patřily jejich univerzity v podstatě ve všech oborech k nejlepším na světě. Proč se tento vysoce civilizovaný národ organizovaně zaměřil na Židy s tak obrovskou, nesmyslnou brutalitou? Identita oběti tuto záhadu ještě prohlubuje. Židé a Němci si vzájemně ohromě pomáhali. Kromě jiných věcí také sdíleli téměř fanatické zanícení pro studium. Nejschopnější Židé milovali Německo, protože z hlediska pracovního uplatnění bylo nejlepší zemí na světě. Moderní židovská kultura měla v podstatě germánskou strukturu. Židé zase věnovali Německu všechny své nejlepší schopnosti a dopomohli mu tak k jeho velikosti. Vždyť například Německo získalo víc Nobelových cen (do r. 1933) než kterákoli jiná země – asi 33%. Ale o tento podíl se téměř z jedné třetiny zasloužili Židé a v medicíně dokonce z jedné poloviny. Když se Německo vrhlo na Židy, nešlo pouze o masovou vraždu. Doslova se jednalo o masovou vraždu u blízkých příbuzných. Jak k tomu došlo?
Tento největší zločin v dějinách lidstva je do určité míry záhadou. Pravděpodobně nejdůležitější příčinou byla první světová válka, která zasadila německému národu omračující úder. Při vstupu do světové války si byly tak sebejistí, že po porážce naléhavě potřebovali obětního beránky.
Ale i přesto občanské násilí bylo něčím neslýchaným a pro Němce nepředstavitelným. Antisemitismus v Německu existoval, ale k fyzickému násilí vůči Židům, natožpak k pogromům nedocházelo, a ani dojít nemohlo.
Válkou se všechno změnilo. Lidé byli přivyklí násilí a v Německu se k němu navíc přidružil prvek zoufalství. Ke zvednutí antisemitské nálady mezi Němci ještě pomohli židovští extrémisté jako Rosa Luxemburgová či Kurt Eisner – tito Židé hlásali Marxovu teorii socialismu, a proto si každý Němec představil pod pojmem „Žid“ – rozvratného socialistu. K tomuto pohledu se také připojovalo tradiční středověké vidění Židů jako nekřesťanského pohana, který zabijí křesťany kvůli krvi a lichvaří.
Z tohoto násilím infikovaného prostředí radikálních válečných veteránů se vynořil Adolf Hitler. Původem Rakušan: narodil se na rakousko-bavorském pomezí v roce 1899 jako syn rakouského celníka. Žil v Linci a pak ve Vídni. Hitler měl za sebou úctyhodnou válečnou minulost a těžkou otravu plynem. Později ve své knize Mein Kampf (1924) prohlásil, že „židovský problém“ si uvědomil až jako mladý muž. Stal se vůči Židům chorobně zaujatým a tato posedlost v něm zůstala po celý život. Jeho osobní vášnivost a ještě víc jeho kolosální síla vůle se staly úhelnými kameny ve válce Německa proti Židům. Bez Hitlera by k ní asi nemohlo dojít. Neobyčejně obratně se mu podařilo vytvořit politický náboj tím, že sloučil dohromady dva mocenské zdroje – Německou dělnickou stranu s násilnickou skupinou bývalých příslušníků braných sil. Tak vznikla masová organizace, Německá nacionálně-socialistická dělnická strana (NSDAP), se svým bojovým křídlem – údernými oddíly (SA – Sturmabteilung).

Norimberské zákony a plán holocaustu
Holocaust byl naplánován a jeho plánovačem byl Hitler. To je jediný závěr, který se dá nad tímto strašlivým procesem vyslovit. Když Hitler převzal moc v roce 1933, brzdily jeho protižidovskou politiku dva faktory:
- potřeboval rychle obnovit německé hospodářství, a proto se musel vyhnout rozvratu, který by nevyhnutelně následoval po vyvlastnění a vyhnání majetné židovské komunity.
- Toužil po co možná nejrychlejší militarizaci. Proto musel uklidnit mezinárodní veřejné mínění a nepřipustit masové násilnosti. Využil přitom metodu, kterou proti Židům používali Španělé ve 14.a 15. století – inicioval a povzbuzoval individuální projevy násilí, které mu pak sloužily jako záminka k protižidovským norimberským zákonům v létě 1935. Židé byli zbaveni základních práv a začal proces jejich oddělování od ostatního obyvatelstva. Norimberské zákony znamenaly návrat k nejhorší podobě středověkého systému. Protože se ale jednalo o návrat ke známé, byť odporné minulosti, většinu Židů a zbytek světa to svedlo ke klamné domněnce, že tento systém poskytne Židům jakés takés, i když druhořadé, postavení. Vždyť by přece Hitler nedokázal zavraždit tolik Židů. Ve skutečnosti se už nástroj pro tuto alternativu připravoval. Himmler šéf SS (Schutzstaffel – ochranný oddíl) otevřel svůj první koncentrační tábor – DACHAU – pouhých sedm týdnů po Hitlerově nástupu k moci (březen 1933).
Na norimberské zákony se postupně nabalovala další omezení, takže na podzim r. 1938 už byla hospodářská moc Židů zlomena. Přes 200 000 Židů z Německa uprchlo, ale vzhledem k anšlusu Rakouska zůstával počet židovského obyvatelstva pod nacistickou nadvládou stejně vysoký jako předtím. „Židovský problém“ se tudíž nevyřešil a Hitler byl připraven přejít k dalšímu dějství – dát tomuto problému mezinárodní charakter. Nový rozměr získal dramatickým způsobem reálnou podobu, když 9. listopadu 1938 zavraždil v Paříži Žid Herschel Grynszpan nacistického diplomata. Tato vražda posloužila Hitlerovi jako záminka k přechodu do další fáze. Téhož večera oznámil šéf propagandy Goebbels na schůzce nacistických pohlavárů v Mnichově, že protižidovské odvetné výtržnosti začaly – následovala „křišťálová noc“ (Kristallnacht – 9.a 10. 11. – název od množství střepů po rozbitých výlohách a oknech). Nacisté demolovali a rabovali židovské obchody, SA vyslala své muže po skupinách, aby vypálili všechny synagogy v Německu, Rakousku a českých Sudetech. Výsledkem bylo odvedení 20 000 Židů do koncentračních táborů, za viníka nepokojů byly označeny židovské obce a dostaly pokuty ve výši jedné miliardy marek (400 mil. $). Hitler od této události změnil taktiku a vykonavatelem protižidovských násilností jmenoval místo Goebbelse Himmlera – tím se do tohoto kolotoče zapojily postupně téměř všechny německé vládní úřady a také velké množství civilistů – válka proti Židům se stala celonárodní záležitostí.
Aby bylo možno Židy zlikvidovat, bylo je nutné nejdříve oddělit od Nežidů. Proto bylo důležité definovat, kdo to vlastně Žid je. – Nejprve se Žid definoval jako „osoba neárijského původu“, ale toto tvrzení vedlo k neshodám. Proto v r. 1935 tajemník Německé lékařské asociace dr. Blome a vedoucí Rasového politického úřadu dr. Gross rozhodli, že „čtvrtinový Žid“ (židovský předek byl prarodič) je Němec, ale „poloviční Žid“ (rodič je Žid) je Žid, protože u polovičních Židů převládají židovské geny. Dále se „čtvrtinový Žid“ rozděloval na míšence (Mischling). Nacistické úřady ale toto rozdělení neuznaly a za Židy považovaly poloviční Židy, kteří patřili k židovské náboženské obci, nebo ty, kteří vstoupili do manželství se Židem. V praxi ale docházelo často ke korupci Sippenforscherů (tzn. genealogů – lidí zabývající se rodokmenem), a jsou známé i případy „osvobození“ (Hitlerův oblíbený úředník, který patřil k míšencům druhého stupně (čtvrtinový Žid), dostal od Vůdce toto osvobození jako osobní vánoční dar za to, že na Štědrý večer r. 1938 seděl s celou rodinou u vánočního stromku).

Proces koncentrace Židů
Jejich vydělení ze společnosti a podrobení úplně jinému režimu – také vyžadovalo zapojení celého národa. Šlo o velmi komplikovaný a obtížný postup, vyžadující od nepřeberných tisíců byrokratů určitou dávku bezcitné krutosti, která byla téměř stejně nelítostná jako konečný vražedný proces sám. V poslední době se objevilo tvrzení amerického spisovatele Edvina Blacka, který říká, že se na tomto komplikovaném procesu podílela také americká počítačová firma IBM, bez jejíž pomoci by podle něho nedosáhl holocaust takových masových rozměrů. Nacistům při třídění informací o Židech a jejich perzekuci pomáhal třídič informací pracující na systému děrných štítků. Hitler tuto technologii získal od tehdejšího šéfa společnosti Thomase J. Watsona, který za to dostal na oplátku Kříž německého orla s hvězdou za zásluhy.
Je nutné podotknout, že při sbírání informací o Židech pomáhali samotní Židé – ať už jako udavači (pouze v zanedbatelném množství) nebo prostřednictvím židovských rad (Judenräte), které německé orgány sami informovaly o aktuálním počtu Židů.
Po křišťálové noci se výrazně zpřísnily sexuální a manželské zákony – pokud byl přistižen Žid, jak se „bratří“ s árijcem, byl automaticky poslán do koncentračního tábora a mnohdy tam byl poslán i árijec na tříměsíční „převýchovu“. Vedle toho byli Židé od listopadu 1938 vyloučeni ze všech škol, měli oddělené místo ve vlacích, čekárnách i restauracích, byly jim zabaveny telefony a zakázáno volat z telefonních budek, Himmler také zrušil židovské řidičáky a od března 1939 nezbývalo nezaměstnaným Židům nic jiného než nucené práce. Jako argument na zabavování židovského majetku ,tzv. „arizace, se užívalo tvrzení, že Židé nemají morální právo na svůj majetek, jelikož ho po celé generace získávali okrádáním německého národa. Opatření, kterými se jim majetek zabavoval, tak byla aktem prosté restituce.

Židé za války
Po vypuknutí války 1. září 1939 obsazením Polska se situace hodně změnila a všechno směřovalo ke „konečnému řešení židovské otázky“. Hitler tvrdil, že za válku nesou Židé odpovědnost a tak nemají právo na život. Válka tak byla nejen nezbytná k tomu, aby mu poskytla záminku a utajení, které konečné řešení vyžadovalo, ale její součástí musela být také válka proti Polsku a Rusku, aby Hitler získal přístup k základnímu zdroji evropského aškenázského židovstva.
Aškenázové, odvozeno od slova Aškenazim, bylo německé označení v užším pojetí pro německé Židy, v širším pojetí pro všechny Židy žijící v Německu a na východě.
Protějškem jim byli Sefardé. To byly Židé ze španělské a portugalské diaspory, kteří byli odtud vyhnáni v roce 1492.
Se zahájením války se také zpřísnila pravidla pro Židy, byla ještě více omezena svoboda pohybu: mnohé hromadné prostředky směli používat jen v naprosto nesmyslných hodinách, některé nesměli používat vůbec. Všichni Židé starší 6 let museli od září 1941 povinně nosit židovské označení – černou židovskou hvězdu velikosti dlaně na žlutém podkladu, uprostřed se slovem „Jude“. Se zavedením lístkového systému na potraviny, byly Židům od prosince 1939 cíleně kráceny příděly s tím, že žádný Žid nedostane ani sousto víc, než je nezbytně nutné.
Současně se Hitler snažil Židy odrovnat také úmornou prací: byla jim zrušena mzda za svátky, všechny přídavky a sociální dávky, neměli také nárok na ochranné oblečení, židovští svářeči pracovali bez rukavic a brýlí.
Po zabrání Polska se stal pánem nad více jak 2 miliony ze 3 milionů polských Židů. Zpočátku docházelo ke spontánním pogromům a proto 19. září 1939 připojil většinu zabraného Polska k Německé říši a tamějších 600 000 Židů vystěhoval do polského oklestku (Generální gouvernement) a tam zavřel všechny Židé do ghett blízko železnice.
Německá železnice (Reichsbahn) hrála při likvidaci Židů snad nejdůležitější roli. K deportaci do koncentračních táborů a dále do vyhlazovacích táborů se používalo výhradně železnice. Vlaky přepravující Židy měli absolutní přednost, dokonce i před vlaky, které jeli na frontu za stalingradské krize.
První fáze tzv. „konečného řešení“ představovala síť pracovních táborů. Zde se snažily ze Židů doslova sedřít kůži z těla, pracovalo se od nevidím do nevidím sedm dní v týdnu. Lidé dřeli jak na vládních projektech, jako byla např. stavba obrovského protitankového příkopu podél nové východní hranice, tak i na soukromých projektech. Podniky si je prostě „objednaly“ jako nějaké věci a vláda jim je dodala. Nacisté brali práci jako formu vraždy (Vernichtung durch Arbeit – záhuba prací) – známý je případ tzv. „osvětimského poklusu“, kdy se vězni museli při chůzi pohybovat dvojnásobnou rychlostí, dokonce i když nesli padesátikilový pytel cementu! Při takto ztížených podmínkách docházelo k obrovské úmrtnosti – např. v Mauthausenu nedaleko Lince byl zřízen kamenolom, tamější vězeň měl před sebou nejvýš 6 týdnů až 3 měsíce života (v této statistice nebyla zahrnuta náhodná úmrtí, sebevraždy a popravy).
Nicméně vraždění Židů vyhladověním a udřením prací nebyly pro Hitlera dostatečně rychlé metody. Rozhodl se tak pro rychlejší masové vraždění. Zde je nutné říci, že Hitler jen výjimečně podepisoval nějaké příkazy, a nejmíň ze všeho ty, jež se týkaly Židů. Jelikož neexistovaly žádné písemné rozkazy, začalo se později tvrdit, že „konečné řešení“ bylo Himmlerovým dílem a že Hitler ho nejen nenařídil, ale ani nevěděl, že probíhá! Tento argument však neobstojí, protože administrativa Třetí říše stála pouze na Hitlerových rozkazech. Navíc ze všech nacistických vůdců byl antisemitismem nejvíc posedlý a on sám věřil, že Žid je špatný od přírody, že představuje samotné vtělení i symbol zla.
Rozhodujícím datem pro „konečné řešení židovské otázky“ byl téměř s určitostí den 1. září 1939, kdy začaly vojenské operace. Sám Hitler 30. ledna téhož roku řekl: „Jestliže se podaří finančnímu Židovstvu v Evropě a mimo ni uvrhnout ještě jednou národy do světové války, pak nebude jejím výsledkem bolševizace země a tím vítězství Židovstva, ale vyhlazení (Vernichtung) židovské rasy v Evropě.“ Považoval válku za licenci ke genocidě a vědecký proces uvedl do chodu téhož dne, kdy byla vyhlášena válka.

Vrcholná fáze konečného řešení židovské otázky
Jeho první program na vyhlazení Židů s krycím jménem eutanazie T-4 měl název „Likvidace nemocných s nevyléčitelnou duševní chorobou“. Od ledna roku 1940, kdy vznikl první ústav v německém Württembergu, až do ukončené akce v srpnu 1941 na základě církevních protestů, bylo usmrceno přibližně 270 000 obětí. Bylo to poprvé a naposledy, kdy církevní instituce zabránily Hitlerovy v zabíjení lidí
Organizace SS experimentovala s různými plyny, včetně kysličníku uhelnatého a také pesticidu na bázi kyanidu, který měl obchodní název cyklon B. První plynová komora byla vybudována ve vyhlazovacím centru v Brandenburgu na konci roku 1939. Hitlerův lékař Karl Brandt byl přítomen jejímu zkušebnímu uvedení do provozu, při kterém byli otráveni kysličníkem uhelnatým 4 duševně nemocní lidé.
Smrtonosným zařízením bylo poté vybaveno dalších pět center. Plynové komoře se říkalo „sprchovací místnost“ a obětem, které tam byly posílány ve skupinách po 20 až 30, bylo řečeno, že se jdou sprchovat. Místnost pak byla vzduchotěsně uzavřena a službu konající lékař pustil plyn. V podstatě stejným způsobem se postupovalo i později ve vyhlazovacích táborech.
Je třeba zdůraznit, že rozsáhlé vraždění Židů probíhalo v Polsku po celý rok 1940 až do jara 1941. Fáze masového vyhlazování však začala fakticky až s Hitlerovým útokem na Sovětský svaz dne 22. června 1941. Tato invaze (s krycím názve Barbarossa) měla za cíl zničit „ohnisko židobolševické konspirace“ a vydat Hitlerovy do rukou 5 milionů sovětských Židů.
Vraždění probíhalo 2 způsoby:
- jednak existovaly pojízdné vražedné jednotky
- a jednak se vytvářela stálá centra neboli tábory smrti
Pojízdný vražedný systém souvisí s datem 22. července 1940, kdy byla armáda poprvé seznámena s Hitlerovou ideou totální války, včetně masového vyhlazování. To byl počátek speciálních vyhlazovacích komand – Einsatzgruppen. Spadaly do pravomocí RSHA – Hlavního říšského úřadu pro bezpečnost (Reichssicherheitshauptamt der SS) – jehož šéfem byl Reinhard Heydrich. Existovala 4 taková komanda – A, B, C a D. Každé z nich mělo sílu 500 – 900 mužů a bylo přiděleno jednomu ze čtyř invazních sborů. Mezi členy Einsatzgruppen byli především vysocí důstojníci SS, gestapa a policie, nemalé množství bylo i intelektuálů.
Čtyři pětiny sovětských Židů žily v teritoriu, které v letech 1941-42 okupovala německá armáda. Z těchto 4 milionů uprchlo 2,5 mil před příchodem Němců. 90% z těch, kteří zbyli, žilo ve městech, což byla pro vyvražďovací komanda velká výhoda.
Einsatzgruppen postupovaly přímo za armádními jednotkami a podnikaly ve všech městech bleskurychlé razie na Židy, takže si ostatní obyvatelé ani nestačili uvědomit, co se chystá. V první vyvražďovací vlně trvající od poloviny října do začátku prosince 1941 odpravil oddíl A 125 000, oddíl B 45 000 oddíl C 75 000 a oddíl D 55 000 Židů. Spousta Židů ale napoprvé unikla a zůstala v týlových oblastech. Kvůli nim byly vysílány zpět vyhlazovací čety, chytaly je a vraždily. Zadržené Židy wehrmacht většinou předával oddílům SS, ale někdy je zabíjeli už sami vojáci. Jak oni, tak příslušníci SS vyvolávali mnohdy pogromy, aby si „ušetřili práci“. Ruští civilisté s Němci ochotně spolupracovali.
Poměrně malé skupiny zabijáků tak dokázaly povraždit nesmírné množství lidí. V Rize zabil jediný důstojník s jednadvaceti muži 10 600 Židů.
Druhá vyhlazovací vlna začala na konci roku 1941 a trvala po celý rok 1942. Počet zavražděných během ní přesáhl 900 000. Při 2. vlně Židy většinou stříleli za městem nad předem vykopanými jámami, které se tak proměnily v masové hroby. Zabijáci vraždili své oběti střelbou do týla (což převzali od sovětské tajné policie), nebo používali tzv. „sardinkovou metodu.“ Při ní si na dno jámy lehla první vrstva lidí, které shora zastřelili. Na vrstvu těl si lehla druhá – hlavami do noh. Po pěti až šesti vrstvách byl masový hrob zahrabán.
Někteří Židé se skryli pod prkennou podlahou nebo ve sklepích – ti byli zabiti granáty nebo upáleni zaživa. Některé židovské dívky se nabízely Němcům, aby si zachránily život – v noci se na nich esesáci střídali, ale ráno je stejně zabili. Někteří lidé utrpěli při sardinkové metodě pouze zranění a žili proto v jámách ještě několik hodin, dokonce i dní. Došlo ke spoustě sadistických činů.
Jednou v polovině srpna 1941 byl u Kyjeva přítomen Himmler zastřelení 100 Židů. Himmler najednou nedokázal snést hromadné salvy. Velitel ho pokáral: „Říšský vůdče, to byla pouhá stovka.“ Himmler: „Co tím myslíte?“ „Podívejte se do očí mužů v tomto oddílu. Jak hluboce jsou otřeseni! Tito muži jsou vyřízeni do konce života. Jaké nástupce si to tady vychováváme? Buďto neurotiky, nebo barbary.“

Tábory smrti
Ve snaze vyloučit i tak letmý osobní kontakt mezi vrahem a obětí, k jakému docházelo při střelbě, zkoušeli se i jiné metody:
Dynamit naprosto selhal.
Pak se experimentovalo s výfukovými plyny a krátce nato dostalo každé ze 4 komand dva takové vozy.
Kromě těchto akcí, při kterých se vraždilo v plynových vozech místo od místa, se ke „konečnému řešení“ začala používat stálá centra – tábory smrti. Bylo jich vybodováno šest: Chełmno, Osvětim na polském území začleněném do Říše, Treblinka, Sobibor, Majdanek a Belzec v Generálním gouvernementu.
Označení „tábor smrti“ jako zvláštní kategorie je svým způsobem zavádějící. Existovalo 1634 koncentračních táborů a jejich satelitů a více než 900 táborů nucených prací. Všechny se vyznačovaly vysokou úmrtností vězňů díky hladu a strašlivé dřině.
Hitler nejspíš vydal příkazy k masovému vyhlazování v táborech smrti v červnu 1941 současně s tím, jak se začaly používat pojízdné plynové vozy. V březnu 1941 dostal velitel Osvětimi Höss od Himmlera instrukci, aby pro tento účel svůj tábor rozšířil. Himmler mu řekl, že volba padla na Osvětim kvůli snadnému přístupu po železnici a odloučenosti od hustě osídlených center. Krátce poté dal Himmler pokyn Odilo Globocnikovi, šéfovy esesácké policie v Lublinu, aby vybudoval Majdanek – tento úředník se pak stal šéfem vyhlazovacího trojúhelníku Majdanek, Belzec a Sobibor.
Ačkoli přímým vykonavatelem holocaustu byly oddíly SS, zločin jako celek byl celonárodním skutkem. Podílela se na něm celá vládnoucí německá hierarchie: ozbrojené síly, průmysl i politická strana.
Stavba vyhlazovací mašinérie pokračovala po celé léto a podzim roku 1941. Dva civilisté z Hamburgu přijeli do Osvětimi, aby naučili personál zacházet s cyklonem B, který tam postupně dostal přednost před ostatními metodami vraždění. V září bylo v osvětimském bloku II provedeno zplynování prvních 250 židovských nemocničních pacientů a 600 ruských vězňů. Pak začaly práce na táboře v Birkenau (Březinka – zde bylo mimochodem posláno nejvíce českých Židů a Rómů), který se stal hlavním osvětimským vyhlazovacím centrem. Prvním dokončeným vyhlazovacím táborem bylo ale Chełmno u Lodže, kde se začalo v pojízdných plynových komorách vraždit dne 8. prosince 1941.
Schůzka o „konečném řešení“, kterou RSHA plánoval na příští den ve vile na berlínském předměstí Wannsee, musela být odročena kvůli útoku na Pearl Harbor a konala se až 20. února 1942. Rusko přežilo a Amerika vstoupila do války – to určitě přesvědčilo spoustu lidí o tom, že vítězství Německa je nepravděpodobné. Jisté známky znepokojení se projevovaly také v řadách čelných nacistických pohlavárů. Nakonec bylo ve Wannsee rozhodnuto, že holocaust dostal přednost dokonce i před samotným válečným úsilím. Zračilo se v tom Hitlerovo pevné předsevzetí, že evropští Židé válku nepřežijí, ať už dopadne jakkoli.
Hned v následujícím měsíci byl uveden do provozu Belzec a začal se stavět Sobibor. Současně došlo k přeměně Majdanku a Treblinky na vyhlazovací tábory.
Nacističtí papaláši si byli vědomi svého zločinu a tak v rozkazech, dokonce i v takových, které obíhaly ve velmi úzkém okruhu lidí, se genocida stále zahalovala do eufemismů. Sám Heydrich ve Wannsee prohlásil, že všichni Židé mají být „evakuováni na Východ“ a zformování do pracovních kolon. Většina z nich „odpadne na základě přirozeného úbytku sil“, ale zdravému jádru, schopnému znovu vybudovat Židovstvo se dostane „zvláštního zacházení“. Tento poslední výraz znamenal smrt. Einsatzgruppen používaly také eufemismy: opatření bezpečnostní policie, zpracovaný způsobem používaným bezpečnostní policií, akce, zvláštní akce, zvláštní zacházení, odmoření, větší odmořovací akce, vystavený zvláštním opatřením, eliminace, řešení, vyčištění, osvobození, vyřízení, migrace, kočování, zatoulání, zmizení – všechny tyto slova a sousloví znamenaly jen jedno – vyhlazovací operace páchaná na židovském obyvatelstvu.
V evropských zemích měli nacisté pod svou přímou či nepřímou kontrolou 8 861 800 Židů. Odhaduje se, že z tohoto počtu jich 5 933 900, tedy 67%, zavraždili. V Polsku, které mělo zdaleka nejvyšší židovskou populaci – 3 300 000 – bylo zlikvidováno přes 90%. Stejné procento zavražděných Židů mají i pobaltské republiky, Německo a Rakousko V protektorátu Čechy a Morava, na Slovensku, v Řecku a v Nizozemí to bylo 70%. Více než 50% bylo zavražděno Židů běloruských, ukrajinských, belgických, jugoslávských, rumunských a norských. Rychlost, s jakou v těchto táborech pracovaly plynové komory, byla děsivá. Treblinka jich měla 10 a každá z nich pojmula nejednou 200 lidí. Höss se chlubil, že v Osvětimi dokáží jeho plynové komory pojmout 2 000 lidí. Za použití krystalů s cyklonem B bylo v pěti osvětimských komorách zavražděno každých čtyřiadvacet hodin 60 000 mužů, žen a dětí. Höss tvrdil, že on sám zavraždil 400 000 maďarských Židů a že v Osvětimi bylo zplynováno a zpopelněno „přinejmenším“ 2 500 000 lidí, přičemž dalších 500 000 zemřelo v důsledku hladu či nemoci.

Postoj tehdejší společnosti k holocaustu
To, že taková zvěrstva mohla probíhat v civilizované Evropě, byť za války a pod ochrannou clonou německé armády, vyvolává množství otázek. Nejen o tom, jak se choval německý národ a jeho spojenci, ale i o postojích lidí z přičleněných a zabraných zemí, Britů a Američanů, a v neposlední řadě samotných Židů!
Německo
Německý národ o genocidě věděl a pasivně ji přijímal. V samotné organizaci SS bylo 900 000 Němců a dalších 1 200 000 jich pracovalo na železnici. Většina Němců věděla, co znamenají dlouhé, přeplněné vlaky rachotící za tmy. Němci také pobírali z vražd „prebendu“. Stovky tisíc pánských a dámských hodinek, plnicích per a krajonů ukradených obětem byly rozdány příslušníkům ozbrojených sil. Za pouhých 6 týdnů, od 1. prosince 1944 do 15. ledna, bylo rozdáno v Německu 222 269 pánských obleků i se spodním prádlem, 192 652 kompletů dámského oblečení a 99 922 souprav dětského oblečení – tyto věci byly sebrány lidem před vchodem do osvětimských plynových komor. Němci na protest proti tomu, co se s Židy provádí, podnikli velmi málo. Ani se nesnažili jim pomoci v útěku. Samozřejmě, že existují výjimky a tak se například podařilo uprchnout několika tisícům berlínských Židů, z celkového počtu 160 000. Takovýmto uprchlíků se říkalo „ponorky“.
Rakousko
Rakušané byli horší než Němci. V holocaustu sehráli roli, která byla vysoko nad rámec jejich počtu. Nejen Hitler, ale i šéf říšského bezpečnostního úřadu Adolf Eichmann a šéf gestapa Ernst Kaltenbrunner, byli Rakušané. Rakušané zaujímali význačné postavení ve vyhlazovacích úderných oddílech. Představovali jednu třetinu personálu vyhlazovacích čet SS. Byli veliteli 4 ze 6 hlavních vyhlazovacích táborů. Jejich antisemitismus byl mnohem vášnivější než německý. Menaše Mautner, jednonohý válečný veterán z první světové války, uklouzl ve Vídni na zledovatělém chodníku a zůstal tam ležet 3 hodiny! Marně žádal kolemjdoucí o pomoc. Viděli jeho hvězdu a nechali ho napospas mrazu.
Rumunsko
Rumuni nebyli o nic lepší - spíš horší. V předválečném Rumunsku žilo 757 000 Židů a tato diaspora patřila k nejvíce pronásledované na světě. Rumunská vláda šla krok za krokem ve šlépějích Hitlerovy rasové politiky. Rumuni sehráli významnou roli v útoku na SSSR. V Besarábii nacpali 200 000 Židů do dobytčích vagónů bez jídla a vody a bezcílně s nimi pojížděli. Nebo jim vzali šaty a nutili je k pochodům, přičemž některé oběti byly naprosto nahé. Připomínat, že v Rusku mrzlo je zbytečné. Nepochopitelnou krutost dokazuje i incident, jež se odehrál 23.října 1941 v Oděse. Poté, co pozemní mina rozmetala rumunské armádní velitelství zmasakrovali všechny oděské Židy tak, že je všechny nahnali do 4 velkých skladišť, která polili benzínem a zapálili. Tak uhořelo za živa 20 až 30 tisíc lidí. Rumuni se víc než Němci a Rakušané uchylovali k bití a mučení nebo ke znásilňování. Důstojníci byli horší než mužstvo, protože si vybírali nejhezčí židovské dívky pro orgie. Po akci vždycky prodávali těla zastřelených Židů místním rolníkům a ti pak z mrtvol stahovali šaty a boty.
Francie
Také ve Francii existovala velká skupina lidí, kteří se nehodlali smířit s vítězstvím Dreyfusových stoupenců v roce 1906 a ochotně se zapojovali do Hitlerova „konečného řešení“. Ve Francii bylo nejméně 10 antisemitských organizací, jejichž chvíle přišla, když vláda ve Vichy přijala antisemitskou linii. Nicméně většina francouzského obyvatelstva odmítla židovské vyvražďování a Hitlerovi se podařilo zabít „pouze“ 90 000 (26%) francouzských Židů.
Itálie
To v Itálii se Židům za války žilo lépe, už proto, že samotný Mussolini byl celý život střídavě filosemitou a antisemitou. Skupina Židů měla podíl na tom, že změnil názor a bojoval v první světové válce. Pět Židů patřilo k zakládajícím členům jeho bojových svazů Fasci di combattimeto. Jakmile Mussolinimu učaroval Hitler, projevil se v jeho povaze naplno antisemitismus, nicméně mnohem slabší než ve Vichy a zdálo se, že mezi obyvatelstvem nemá žádnou podporu. Pod německým tlakem zavedla Itálie v roce 1938 rasové zákony, ale teprve až v roce 1943 po kapitulaci Itálie, kdy se pod německou vojenskou kontrolu dostal sever země, mohl Himmler Itálii zapojit do „konečného řešení“. 24. září dostal příkaz německý vyslanec v Římě Herbert Kappler, aby byli shromážděni všichni Židé a posláni do Říše. Ale Kappler rozkaz odmítl s tím, že Židy potřebuje na stavbu pevností, protože sám doma ukrýval židovskou rodinu.
Nabídl Himmlerovi zlato, ale ten ho odmítl. Vyslal do Itálie komando avšak Vatikán a italské obyvatelstvo ukrylo většinu Židů a tak se do Osvětimi dostalo jen asi 1 000 Židů.
Ostatní Hitlerovy satelity
Podobná situace byla i v okupovaném Řecku. V Belgii i přes odpor obyvatelstva bylo vyvražděno 40 000 ze 65 000 Židů, v Holandsku 105 ze 140 tisíc. Finové odmítli vydat svým německým spojencům svých 2 000 židovských spoluobčanů a Dánům se je podařilo evakuovat do Švédska (5 000). V Maďarsku bylo zabito 21 747 Židů, deportováno do táborů 596 260 (z toho přežilo 116 500).
K masovému vraždění maďarského Židovstva došlo v době, kdy Spojenci měli naprostou vzdušnou převahu a rychle postupovali vpřed. Mohli tedy zabránit této genocidě v Maďarsku? Nejblíže k tomu měli Rusové, ale ti neprojevili žádnou ochotu – naopak – po vstupu Rudé armády do Budapešti zmizel švédský diplomat Raoul Wallenberg, jenž předtím zachránil několik tisícovek maďarských Židů. Podle nejasných informací byl poslán do SSSR a tam zemřel ve vězení v r. 1948. Jiné verze tvrdí, že v Sovětském svazu žil ještě dalších 20 let jako vězen v gulagu.
USA a Velká Británie
Britská a americká vláda sice teoreticky se Židy sympatizovaly (vždyť britským ministerským předsedou v letech 1874-81 byl Žid Benjamin Disraeli), ale děsila je představa, že by měly přijmout tolik exulantů. Nacisté sice vždycky považovali emigraci jako jednu z možností „konečného řešení“, avšak sám Hitler by Židy raději povraždil, než je nechal emigrovat.
V posledních předválečných letech byly GB a USA nuceni zavést přistěhovalecké kvóty a to i na území Palestiny. Paradoxně se pak v letech války vlna židovských přistěhovalců zpomalila.
Emigrace Židů z Německa a Rakouska v letech 1933-39:
Spojené státy 85 000
Latinská Amerika 85 000
Palestina 60 000
Šanghaj 18 000
Velká Británie 60 000
Švýcarsko 12 000
Celkem 320 000
Spojené státy určitě mohly přijmout velký počet židovských uprchlíků. V době války jich však pustily do země jen 21 000, což bylo 10% počtu povoleného přistěhovaleckým zákonem o kvótách. Důvodem byl nepřátelský postoj americké veřejnosti – veřejné průzkumy v letech 1938-45 ukázaly, že 35-40% obyvatelstva by podporovalo protižidovské zákony. Velkou vinu na tom, že na záchranu Židů nebylo nic podniknuto, nesl samotný prezident F. D. Roosevelt. Jednak byl tak trochu antisemita a jednak měl špatné informace. Když bylo židovské téma předneseno na konferenci v Casablance mluvil o pochopitelných stížnostech Němců týkajících se Židů v Německu. Ti totiž představují jen malou část populace, a přitom přes 50% právníků, lékařů, učitelů, vysokoškolských profesorů v Německu jsou (byli) Židé. Skutečné údaje byly 16,3; 10,9; 2,6 a 0,5%. Nakonec byl přece jen vytvořen Výbor pro válečné uprchlíky. Od vlády se mu dostávalo malé pomoci a 90% jeho prostředků pocházelo ze židovských zdrojů.
Důležité je také poznamenat, že Churchill byl jediný, kdy podporoval letecký nálet na Osvětim na podzim roku 1944. Ostatní dva spojenci ale o tom nechtěli ani slyšet a nesouhlasily s vojenskými operacemi, jejichž cílem nebylo ničení nepřátelských jednotek či válečného potenciálu.
Židé
Uvažování Spojenců by možná probíhalo jinak, kdyby Židé vytvořili odbojové hnutí. Žádné ale nevzniklo, a to hned z mnoha důvodů:
Po 1500 let byli Židé pronásledováni a dlouhá zkušenost je poučila, že odboj životy nezachraňoval, nýbrž ničil. Jejich dějiny, teologie, folklór, společenská struktura a dokonce i jejich jazyk je vychovávaly k vyjednávání, úpěnlivým žádostem, výkupnému, protestům – ale ne k boji.
Další z důvodů je také skutečnost, že židovské obce, zejména ve východní Evropě, byly po mnoho generací oslabovány hromadnou migrací. Ti nejambicióznější odešli do Ameriky. Nejenergetičtější, nejdobrodružnější a zejména nejbojovnější odešli do Palestiny. Tento odliv nejlepších a nejslibnějších pokračoval až do začátku války a nezastavil se ani v jejím průběhu. S trochou nadsázky lze říct, že ti Židé, kteří tu zbyli a byli posláni do koncentračních táborů byli už jen zbytkem národa a slabými jedinci. Ale to určitě neospravedlňuje tento hrůzný zločin. Zůstali převážně jen Židé náboženský založení, kteří se nechali oklamat jinými i sami sebou. Za čtyři tisíce let se Židé nesetkali s protivníkem (ani jim to nepřišlo na mysl), který by požadoval ne něco či většinu jejich majetku, ale všechno, ne pár nebo třeba i hodně životů, ale všechny až do posledního kojence. Tomuto nevěřili ani Židé ani křesťané.

Ghetta
Nacisté ke svému „konečnému řešení“ chladnokrevně zneužili židovskou sociologii a psychologii. Přiměli židovské představitele, aby přípravnou fázi holocaustu provedl sami. Vedení obce muselo sepsat jmenné seznamy, hlásit úmrtí a porody, předávat nová nařízení, zřizovat zvláštní bankovní účty, ke kterým mělo gestapo přístup. V oblastech, kde vládly sověti, byli všichni nejstatečnější představitelé židovských obcí zastřeleni ještě předtím, než dorazili Němci. Poté Němci pomocí židovských rad (Judenräte) vytipovali skutečné nebo potencionální buřiče a okamžitě je pozabíjeli. Židovští vůdci pak měli sklon k servilnosti, bojácnosti a udavačství.
Tento systém nabyl nejstrašnější a nejodpornější podoby ve velkých polských ghettech, zejména v Lodž a ve Varšavě. V lodžském ghetu se tísnilo 200 000 Židů – v jedné místnosti tam žilo průměrně 5,8 lidí – fungovalo tak samo o sobě jako vyhlazovací centrum. 45 000 lidí tam zemřelo nemocí či haldy. Ve varšavském ghettu žilo nejméně 445 000 Židů a hustota bydlení tam byla 7,2 lidí na místnost. Židé byli soustřeďování do ghett, ze kterých je rozvážely vlaky smrti.
Aby Němci vyloučili možné vzpoury, promyšleným způsobem lhali ve všech stadiích vyhlazovacího procesu. Po celou dobu neustále tvrdili, že deportace jsou přesunem do průmyslových oblastí. Nechali natisknout pohlednice s razítkem Waldsee, které museli táboroví obyvatelé posílat domů a na kterých bylo napsáno: „Vede se mi dobře. Pracuji a můj zdravotní stav je dobrý.“ Plynové komory smrti, maskované jako sprchovací místnosti, měly na dveřích znak Červeného kříže. Někdy SS nařídila orchestrům složeným výhradně z vězňů, aby vyhrávaly Židům slavnostně odváděným do „sprchovacích místnosti“.
Přetvářka se udržovala až do konce. V šatech jedné z obětí byl nalezen papírek s poznámkou: „Přijeli jsme na místo po dlouhé cestě a na vstupním průčelí je tabule „Lázně“. Venku lidé dostávají mýdlo a ručník. Kdo ví, co s námi budou dělat?“. Esesáci pobízeli lidi jdoucí na smrt: „Nic se vám nestane. Jen dýchejte zhluboka a zpevníte si plíce. Tímto způsobem se zabraňuje nakažlivým chorobám. Jde o dobrý dezinfekční prostředek.“
Jak se ghetta postupně vylidňovala, někteří Židé se přece jen odhodlali k boji. Vzhledem k politické nejednotnosti se však nemohli shodnout na žádném plánu a čas běžel. Ve Varšavě si Židé vybudovali podzemní úkryty napojené na městskou kanalizaci. Vedl je čtyřiadvacetiletý Mordecai Anielewicz, který shromáždil 750 bojovníků. Podařilo se jim zmocnit se 9 pušek, 25 pistolí a několika granátů. Nacisté se rozhodli, že ghetto dne 19. dubna 1943 zničí za použití vojenských oddílů SS, takzvaných Waffen-SS. V nastalém zoufalém boji, hlavně v podzemí, zabili povstalci 16 Němců a 85 jich zranili. Anielewicz padl 8. května, ale ostatní vzdorovali ještě dalších osm dní.
Dokonce i v samotné Osvětimi vypukla dne 7. října 1944 vzpoura. Židé pracující v Kruppově továrně propašovali do tábora výbušniny. Zruční sovětští váleční zajatci z nich udělali granáty a bomby. Samotnou vzpouru provedla Sonderkommandos (doslova „zvláštní komanda“ složená z židovských vězňů a určená na odklízení otrávených a následné spalování mrtvých), ze 3. a 4. krematoria. Podařilo se jim vyhodit do vzduchu 3. krematorium, přičemž zabilo 3 esesáky. Stáže zmasakrovaly asi 250 Židů. To byly ale ojedinělé vzpoury, jinak v žádné fázi vyhlazovacího procesu k žádnému odboji nedošlo. Němci vždycky udeřili náhle a s obrovskou silou.
Spousta Židů zemřela cestou a ti, co jízdu přežily, byli po příjezdu v horečném spěchu hnáni do plynových komor. Transporty většinou probíhali tak, že jakmile dorazily napěchované vagóny s lidmi, 200 Ukrajinců, vyzbrojených koženými biči vytvořilo koridor a živým dávali povel k výstupu, přitom je mlátili a sráželi k zemi (samotnou cestu vlakem nepřežila asi 1/4). Z tlampačů se ozýval řev, aby se svlékali do naha. Všem ženám byly surově ostříhány vlasy. Pak – úplně nazí – museli všichni Židé od vlaku běžet k plynovým komorám, o kterých jim řekli, že to jsou „dezinfekční lázně“. Ani na okamžik neměl nikdo šanci se vzepřít. Jako poslední a jediné gesto protestu mohl člověk maximálně roztrhat bídné, pomačkané dolary ukryté někde po těle, aby z nich nacisté neměli užitek.
Hitlerovská apokalypsa se týkala všech Židů. Tábor v Terezíně, o kterém se později podrobněji zmíním, byl plný starých lidí a měl vyvolat dojem, že Židé jsou pouze „přesídlováni“. Žádný Žid nebyl příliš starý na to, aby ho nezavraždili. Po anšlusu Rakouska zaplatili přátelé výkupné za stařičkého Sigmunda Freuda umírajícího na rakovinu a dopravili ho do Anglie. Freuda ani nikoho jiného nenapadlo, že jeho sestrám stejně pokročilého věku, které zůstaly ve Vídni, hrozí nebezpečí. Ale i nad nimi se stáhla nacistická síť: jednaosmdesátiletá Adolphine byla zavražděna v Terezíně, osmdesátiletá Pauline a dvaaosmdesátiletá Marie v Treblince, čtyřiaosmdesátiletá Rose v Osvětimi.
Žádný Žid nebyl ani příliš mladý na to, aby ho nezavraždili. Všechny ženy přijíždějící do táborů smrti byly hladce vyholeny. Jejich vlasy a chlupy se balily a posílaly do Německa. Pokud při holení překážel svým křikem kojenec nějaké ženy, stráže mu jednoduše roztříštily hlavu o zeď. Jeden ze svědků při norimberském procesu vypovídal: „Pouze ti, kteří spatřili takové věci na vlastní oči, uvěří, s jakým potěšením to Němci prováděli. Jakou jim to činilo radost, když se jim podařilo zabít dítě pouze 3 nebo 4 ranami. S jakým uspokojením vkládali matkám do náruče mrtvá těla!“ V Treblince matkám sebrali malé děti většinou při příjezdu, zabili je a naházeli do jámy spolu s invalidy a mrzáky. Někdy se z jámy, které se říkalo „lazaret“ a jejíž stráž nosila na ruce pásku Červeného kříže, ozývalo slabounké naříkání.
Existují další a další svědectví o obrovské krutosti a zacházení se Židy. Například v mauthausenském lomu přinutili dozorci italského Žida s pěkným hlasem, aby se postavil nahoru na skálu, a vyhodili ho do vzduchu, zatímco zpíval „Ave Maria“. Stovky holandských Židů donutili skočit si pro smrt z útesu nad lomem pojmenovaného Stěna parašutisty.

Konec konečného řešení
Nakonec, když už se Říše nezadržitelně rozpadala, dostali agenti SS jediný rozkaz: vyvést kolony Židů z oblastí hroutící se východní fronty, aby je mohli v klidu pozabíjet. Ale k vraždám někdy docházelo dokonce i po osvobození tábora. Britské tanky obsadily Belsen 15.dubna 1945, ale zase odjely aby pokračovaly v boji. Na 48 hodin ponechali Britové tábor pod „částečným velením“ maďarských esesáckých strážců, kteří za tu dobu zastřelili 72 Židů za takové přestupku jako sebrání slupek od brambor z kuchyně.
Takže zahynulo téměř 6 000 000 Židů. Dvě tisíciletí antisemitské nenávisti všech barev a odstínů, pohanské, křesťanské i světské, pověrčivé i intelektuální, lidové i akademické, spojil Hitler do ohromného „molocha“, kterého oživil svou ojedinělou energií a vůlí a poslal na bezmocné evropské Židovstvo. Když tento moloch padl, zůstalo naživu 250 000 Židů v repatriačních táborech a kromě toho se zachránilo množství rozptýlených jedinců. Ale velké aškenázské Židovstvo východní Evropy bylo v podstatě zničeno. Akt genocidy byl skutečně vykonán. Když se otevřely tábory a vyšel najevo plný rozsah pohromy, někteří Židé naivně čekali, že pobouřené lidstvo pochopí závažnost zločinu a jediným hromovým hlasem prohlásí: „To stačí. Antisemitismus musí skončit. Musíme s ním skoncovat jednou provždy, musíme narýsovat čáru pod tímto nesmírným násilím a začít dějiny znovu.“ – bohužel takto lidská společnost nefunguje. Dokáže se neustále proměňovat a velmi rychle zapomíná. V důsledku holocaustu se základní ohnisko protižidovské nenávisti přeneslo z východní a střední Evropy na Střední východ. Některé arabské vůdce skutečně mrzelo, že Hitlerovo „konečné řešení“ v podstatě konečné nebylo. 6. května 1942 například velký muftí protestoval u bulharské vlády, že Židé odtamtud odcházejí do Palestiny. Měli by být, jak prohlásil, posláni „v průvodu silných a energických stráží zpět do Polska“.

Restaurace Židů a Norimberské procesy
Přesto však, v důsledku své nezměrné obludnosti – znamenal šoa kvalitativní posun v reakci mezinárodního společenství na násilí vůči Židům. Tato změna se projevila ve 2 významných ohledech: panoval všeobecný souhlas s myšlenkou, že musí dojít jak k potrestání, tak k restituci a obojí bylo do určité míry provedeno:
Procesy s válečnými zločinci začaly v Norimberku 20. listopadu 1945 a jako hlavní bod v obžalobě z válečných zločinů figurovalo „konečné řešení“. První proces s nacistickými předáky skončil 1. října 1946 na židovský svátek Jom kipur (Den usmíření). Žalobci vítězných mocností na něm obžalovali 24 hlavní německých válečných zločinců. Soud tvořili pracovníci vojenské justice SSSR, USA, GB a F
Za zločinecké organizace prohlášeny SS, SD (Sicherheitsdienst), vedoucí část NSDAP a gestapo.
Na smrt bylo odsouzeno 12 osob (H. Göring, J. Ribbentrop, W. Keitel, E. Kaltenbrunner, A. Rosenberg, K. H. Frank, J. Streicher, F. Sauckel, A. Jodl, A. Seyss-Inquart a v nepřítomnosti M. Bormann). R. Hess, Walter a E. H. A. Raeder k doživotnímu vězení, B. Schirach a A. Speer na 20 let, K. Neurath na 15 let a K. Dönitz na 10 let vězení.
Následovalo dvanáct hlavních procesů s nacistickými zločinci známými jako dodatečná normiberská soudní řízení. V těchto 12 procesech bylo usvědčeno 177 nacistů. Došlo ke spoustě dalších procesů ve všech 3 západních okupačních zónách a téměř všechny obsahovaly jako svou součást obžaloby ze zvěrstev páchaných na Židech. V letech 1945-51 bylo celkově usvědčeno 5 025 nacistů, z toho 806 bylo odsouzeno k trestu smrti. Pouze ve 486 případech však byl rozsudek smrti vykonán. Ale většina s nacistů podílejících se na této genocidě uprchla. Komise OSN pro válečné zločiny připravila seznam 36 529 „válečných zločinců“ (včetně japonských), z nichž většina se podílela na zvěrstvech vůči Židům.
Podobně to bylo i se zajištěním finančních kompenzací. 20 .září 1945 předložil Chaim Weizmann (později první prezident státu Izrael) jménem Židovské agentury požadavek na reparace 4 okupačním mocnostem. Tři západní mocnosti dávaly pro židovské oběti stranou výtěžek z prodeje konfiskovaného nacistického majetku. Židé ale museli uplatnit individuální nárok a z dobře míněného projektu se stal byrokratický zmatek. Do roku 1953 bylo vyřízeno pouze 11 000 nároků a poskytnuto 83 mil dolarů. Mezitím předložil izraelský premiér David Ben Gurion (v lednu 1951) německé spolkové vládě kolektivní požadavek na odškodné ve výši 1,5 mld $. Při výpočtu této sumy vycházel Izrael z toho, že přijal 500 000 uprchlíků z Německa, přičemž výdaje na každého představovaly 3 000 $. Přes pokusy arabských států ratifikaci zabránit smlouva v březnu 1953 vstoupila v platnost a byla řádně završena v roce 1965.

Osvětimská lež
Člověk by řekl, že takové viditelné násilí, jakým šoa bezesporu byl, nelze popřít. Přesto roku 1948 publikoval francouzský fašista M. Bard‘eche knihu „Norimberk neboli Zaslíbená země“, v níž psal o údajném falšování historie během procesu s nacistickými válečnými zločinci v Norimberku ( listopad 1945- říjen 1946). Podle Bard‘echeho válku zavinili sami Židé, a proto není důvod s nimi soucítit. Válečných zločinů se prý nedopouštěli nacisté, kteří vedli obrannou válku, ale spojenecká vojska. Fotografie obětí z koncentračních táborů byly označeny za nevěrohodné. K masovému vyhlazování Židů prý nedošlo. Rovněž plynové komory údajně neexistovaly, plyn totiž sloužil k dezinfekci a jednotlivá úmrtí způsobil válečný nedostatek potravy a epidemie. Tato kniha se stala modelem pro další tituly, které označovaly nacistickou genocidu za výmysl, zlehčovaly její rozsah, případně zastíraly vinu nacismu na protižidovských zvěrstvech. Uvedené tendence dostaly v historii název ,,osvětimská lež“. Dnes je popírání genocidy Židů, stejně jako šíření antisemitických názorů, v mnoha zemích trestné.

Holocaust českých Židů
Na našem území probíhal holocaust podobným způsobem jako v Říši, jenom s tím hlavním rozdílem, že na území Protektorátu neexistovaly, žádné vyhlazovací tábory. U nás sice existovalo několik koncentračních táborů, ale vlastní vraždy, tak typické pro Osvětim a Majdanek u nás neprobíhaly. Asi mezi nejznámější koncentrační tábor, nebo chcete-li ghetto patří bezesporu Terezín.
Podle oficiálních statistických dat zemřelo v době od 15. března 1939 do 15. března 1945 v Protektorátu (mimo Terezín) 8 210 židovských osob. V téže době se tam narodilo pouze 637 židovských dětí, takže tzv. přirozený úbytek představoval 7 342 lidí. Terezín vznikl na základě toho, že Hitler potřeboval vysídlit z protektorátu 88 105 Židů, bohužel všechny ghetta na polském území byla doslova přecpána a tak bylo rozhodnuto zřídit dočasně ghetto přímo na našem území s tím, že až se kapacity v Polsku uvolní budou tam jeho obyvatelé přesídleni. Přechod k poslední etapě "konečného řešení" v Čechách a na Moravě nebyl vyvolán tím, že 27. září 1941 vystřídal na Pražském hradě Heydrich Neuratha, ale vyplynul z celkové nacistické strategie v židovské politice. Heydrichovo nastolení v Praze ovšem znamenalo okamžité prudké zostření protižidovského teroru.
Jako sběrný tábor (Sammellager) přicházel - podle Heydricha - v úvahu husitský hrad Starý Tábor nebo Terezín, který považoval za zvlášť vhodný. Plánoval totiž, že po "odstěhování Židů" by se v Terezíně mohlo "v rámci poněmčení" vybudovat vzorné německé sídliště. Vlastní deportace se neměly dlouho protahovat, denně měly jít do Terezína dva, tři vlaky po 1 000 osobách. Podle osvědčené metody neměla zavazadla deportovaných vážit více než 50 kg, ale přidat se mohly potraviny na dva až čtyři týdny.
Původně se měl Terezín stát pouze „přechodnou stanicí“ pro české Židy, ale později byl rozhodnuto, že zde budou ubytováni také staří a prominentní Židé z Německa, především váleční hrdinové a židovská inteligence.
Na proslulé konferenci ve Wannsee bylo rozhodnuto o trojjediném poslání Terezína - jako koncentračního a průchozího tábora, jako nástroje decimace i jako prostředku dezinformace o osudu deportovaného židovského obyvatelstva.
Dne 19. listopadu 1941 nařídil SS-Obersturmführer Siegfried Seidl představitelům Židovské náboženské obce v Praze, aby v pondělí 24. listopadu 1941 v poledne ve 12 hodin nastoupilo komando výstavby v Terezíně. Tak se také stalo.

Terezín
Určeného dne Aufbaukommando s 342 muži skutečně v odpoledních hodinách přijelo na nádraží Bohušovice a odtud pochodovalo do Terezína, kde se za nimi uzavřely brány Sudetských kasáren. V tuto chvíli vznikl terezínský koncentrační tábor.
Terezínské ghetto bylo plánováno přibližně pro 20 000 osob. Nicméně v září 1942 jich tam bylo ubytováno na 58 500! Při takovémto přetížení není ani divu, že zde denně umírali stovky a stovky osob, obzvláště, když zde 60% obyvatel tvořili Židé důchodového věku.
Deportačními transporty do Terezína bylo z protektorátního území dopraveno 73 468 židovských vězňů. Z nich tam zahynulo 6 152 a tam osvobozeno 6 875. Více než polovina z osvobozených - 3 654 - byli Židé z tzv. smíšených manželství, kteří do Terezína byli posláni až v roce 1945.
Z Terezína na východ bylo deportováno 60 382 protektorátních židovských vězňů, z nichž se osvobození dožilo pouhých 3 097.
Z českého pohraničí - "Sudetské župy" bylo v Terezíně uvězněno 611 Židů, osvobození se dožilo pouze 242.
Terezín ale nebyl jen obyčejným koncentračním táborem, kde by lidé, čekali až na ně vyjde řada a pojedou na Východ. Nacističtí pohlaváři se rozhodli, že z Terezína udělají jakou si „Potěmkinovu vesnici“, kde by ukázali zacházení s Židy, aby uklidnili širokou veřejnost, protože se stále častěji dostávaly na povrch očitá svědectví o tom, co se v táborech děje doopravdy. To si vyžádalo obrovské úsilí, v průběhu roku 1943 byl snížen neúnosný stav nedobrovolných obyvatel několika transporty do Osvětimi. Vybraní jedinci, ale nešli rovnou z rampy do sprch, nýbrž byli ubytováni v táboře Birkenau-II b, kde žili v rodinách ( v květnu 1944 zde žilo 17 500 lidí, teprve když se blížili osvoboditelé v lednu roku 1945, tak je všechny nahnali do plynových komor). Lidé zůstavší v Terezíně museli pracovat na zvelebování města:
Přejmenovány byly ulice, označované dosud kombinací písmen a číslic (L1 až 6, Q1 až 9) na ulici Nádražní, Radniční, Pekařskou, Věžní, Lázeňskou, Parkovou, Horskou.
Byla zřízena Banka židovské samosprávy a zavedena zvláštní "měna" – Ghettokrone.
Na náměstí se tkvěl hudební pavilón, jaký bývá v lázeňských městech. V jednom z parků, kam byl dosud vězňům vstup zakázán, byl postaven překrásný dětský pavilón, vybavený bazénkem, kolotočem, postýlkami, hračkami, samozřejmě uzavřený a přísně střežený. Bývalá sokolovna, dosud používaná jako marodka, se přeměnila ve společenský dům s velkým sálem pro přednášky, koncerty a divadelní představení, s knihovnou a restaurací, s terasou ozdobenou velkými pestrými slunečníky. Jedna z terezínských bašt byla zařízena jako sportovní areál s hřištěm pro odbíjenou, košíkovou a kopanou. Na prohlídkové trase byly opraveny fasády, nově vydlážděny ulice, chodníky vydrhnuty a umyty. Třípatrové kavalce byly nahrazeny postelemi, ovšem jen v přízemních místnostech, kam návštěvníci mohli dohlédnout. Nezapomnělo se na nejneuvěřitelnější a nejkurióznější zajišťovací opatření.
Dne 23. června 1944 navštívili tedy dr. Rossel německý zástupce Červeného kříže a dva dánští zástupci Terezín. Procházeli se po předem stanovené trase. Dojem byl tak dokonalý, že sám Rossel ve své zprávě napsal: "Řekněme, že náš úžas byl mimořádný, když jsme v ghettu nalezli město, které žije téměř normálním životem...Toto židovské město je skutečně podivuhodné..."
Při této příležitosti „superpotěmkiády“, jak bývá často označována, natočili nacisté z Terezína ještě propagandistický film, kde si židovské děti spokojeně hrají a po rasismu tu není ani zmínka. Naštěstí se tento podfuk nikdy nevysílal.
Poté následovala další vlna transportů do vyhlazovacích a pracovních táborů, jenž skončila v říjnu 1944. Po ní v ghettu zbylo asi jenom 11 000 vězňů, čekajících na smrt. Když se pak na začátku května 1945 dostaly do Terezína oddíly Rudé armády, našly zde několik tisícovek mrtvých a polomrtvých lidí, zbídačených hladem a nemocemi.

Porajmos českých Rómů
Ale vztahovat holocaust jen na národ Židů by bylo poněkud krátkozraké. Existovaly i další minority, ať už to byli Rómové, lidé žijící kočovným způsobem života, homosexuálové, duševně choří a nebo prostě jen lidé vymykající se společnosti ve smyslu, v jakém to chápal sám führer. V Protektorátu Čechy a Morava, byli kromě Židů asi nejvíce postiženi Rómové, Proto bych se chtěl v této části jen velmi stručně zmínit také o vyvražďování rómské menšiny, které bývá často opomíjeno.
Zaměřil bych se především na osudy českých Rómů, kterých žilo na území Protektorátu Böhmen und Mähren podle nadhodnocených četnických záznamů kolem 13 000. I když byly osudy Židů a Rómů často podobné, existoval zde jeden zásadní rozdíl. Rómové na rozdíl od ostatních obyvatel, a tedy i od Židů žili kočovným způsobem života, což znesnadňovalo nacistům označení, vydělení ze společnosti a následnou koncentraci do lágrů.
Pronásledování českých Rómů po obsazení Němci probíhalo v několika fázích:
- nejprve bylo potřeba Rómy vůbec spočítat a oddělit od „ostatních“ obyvatel. Byly také vybudovány 2 pracovní tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu a otevřeny 28. dubna 1939.
- V dalším období byla synchronizována protirómská legislativa Říše a Protektorátu. (Nařízení o preventivním potírání zločinnosti a Výnos o potírání cikánského zlořádu). Pracovní tábory byly přetvořeny na tzv. „cikánské tábory“
- Z cikánských táborů byly zahájeny v prosinci 1942 transporty do Osvětimi II-Birkenau
Protože ještě v roce 1942 nebyl zjištěn skutečný stav Rómů, proběhlo 2. srpna 1942 sčítání „cikánů, cikánských míšenců a osob potulujících se po způsobu cikánském“.
V táborech v Letech a v Hodoníně bylo internováno přibližně 1 100, respektive 750 vězňů. Vězňové často pracovali na stavbách silnic a pomocných pracích. O odlišné mentalitě Rómů a Židů svědčí také to, že např. v Letech bylo zaznamenáno téměř 100 pokusů o útěk s tím, že asi polovina byla úspěšná.
Transporty proběhly pouze dva v každém z táborů. Nejdříve v prosinci 1942 a v poté v květnu a srpnu roku následujícího. Tímto byly oba tábory prakticky zlikvidovány. V Osvětimi bylo českým Rómům vyhrazen tábor B II e II-Birkenau, ve 32 domcích bez topení podlahy a jakéhokoli vybavení pro 300-400 osob se tísnilo 1 000-1 200 lidí. Poválečná rómská komunita se zredukovala na pouhých 6% původního stavu, tedy asi 800 osob, a to i včetně těch kteří se za války skrývali na území Protektorátu.


Stav znalostí dnešní mládeže o fenoménu holocaust
V rámci problému holocaustu bych rád ještě připojil studii vytvořenou před 2 lety Institutem terezínské iniciativy a zabývající se otázkou znalostí středoškoláků ohledně Terezína a holocaustu.
Studie probíhala formou sociologického výzkumu a samotný sběr dat pomocí anonymního dotazníku. Výzkumu se zúčastnil representativní vzorek českých středoškoláků v zastoupení 906 studentů z gymnázií, středních odborných škol, vyšších středních odborných škol, integrovaných středních škol a středních odborných učilišť. Hlavním úkolem bylo zjištění vesměs známých skutečností týkající se židovského ghetta Terezín a také rasismu. Z této studie, zřejmě logicky, vyplynulo, že lépe informovaní jsou studenti gymnázií a to především hoši z dělnických rodin. Naopak nejhůře dopadly dívky z podnikatelských rodin, které o toto téma zjevně neměly zájem. Daleko překvapující pro mě bylo zjištění, že více jak 1/4 hochů a 1/5 dívek sympatizuje úplně nebo částečně s hnutím skinheads, přitom 3/4 těchto studentů nedokázaly charakterizovat Žida, měly o něm mylné představy a nikdy se s žádným Židem nesetkaly. Ze závěru studie plyne, že by se učitelé měli tomuto tématu věnovat více než doposud a to již na základních školách. Rovněž v učebnicích dějepisu je tomuto největšímu zločinu v dějinách lidstva věnováno méně prostoru než by zasluhovalo.

Závěr
Doufám, že po přečtení těchto řádek, jste si udělali jako já dokonalejší obrázek o situaci, která zde panovala. Holocaust, konečné řešení, šoa, porajmos chcete-li, byl podle mého nejstrašnější událostí, která se kdy lidstvu přihodila. Prosím, nezapomínejme nato!









Seznam použité literatury


http://www.hrad.cz/kpr/holocaust/speeches/
http://www.jewishmuseum.cz/czech/
http://www.air-photo.com/english/treb_frame.html
http://www.yad-vashem.org.il/holocaust/faq/gapfaqs.html
http://www.mvcr.cz/casopisy/S/2000/0030/30tema.html
http://www.rudolec.cz/jewry/index.html
http://www.chabadprague.cz/jewish.htm

Miroslav Kárný: Terezínská pamětní kniha (Melantrich 1995)
Soubor přednášek na FF UK uspořádal Václav Veber do souboru Židé v novodobých dějinách:
Miroslav Kárný: Terezín v „konečném řešení židovské otázky“
Efraim K. Sidon: Josefínské reformy a asimilace
Helena Krejčová: Židovská komunita v moderní české společnosti
Eduard Goldstücker: O židovské Praze
Jiří Franěk: Asimilace
Richard Glazar: Systém a krátká historie nacistických táborů – koncentračních i vyhlazovacích
Livia Rothkirchen: Židé v domácím odboji (1938-1942)
Leo Pavlát: Persekuce židů jako historický fakt
Petr Brod: Židé v poválečném Československu
Rodinná encyklopedie světových dějin (Reader`s Digest Výběr)
André Lemaire: Dějiny hebrejského národa
Paul Johnson: Dějiny židovského národa
Téma: Holocaust – Informační materiál pro učitele k výuce na základních a středních školách
Elektronická podoba encyklopedie Diderot

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=1095