Bitva o STALINGRAD

Když se Němcům nepodařilo vyhrát ruskou válku hned v roce 1941, doufali, že nový nápor v létě 1942 jim přinese konečně vítězství. Jejich plán byl skromnější, než ten z předchozího roku a měl jen dvě hlavní útočné linie – z Charkova do Stalingradu a z Krymu na Kavkaz – zatímco plán z roku 1941 měl tři, které se zastavily před Leningradem, Moskvou a Sevastopolem. Nicméně nové tažení na Východ bylo i tak velkolepé a ambiciózní, protože se týkalo asi 78 divizí Osy – celkem téměř dvou miliónů mužů. Jejich účelem bylo odříznout Stalinovi jeho životně důležité zásobovací trasy vedoucí přes Kavkaz a podél Donu a Volhy, a tím jej prakticky odříznout jak od kavkazských ropných nalezišť, tak od západní pomoci přicházející přes Írán. Kdyby se podařilo dosáhnout těchto cílů, výsledkem by nepochybně bylo konečné rozhodující vítězství, protože Rusové by patrně neměli jinou možnost než žádat o předčasný mír.
Stalingrad - dříve Caricyn, později Volgograd, po roce 1917 Stalingrad a od devadesátých let opět obyvatelé zvolili v referendu název Volgograd). Informace o Stalingradu před revolucí mohly být zkreslené a nyní bohužel taky, jako vyjádření zloby k bývalému Sovětskému Svazu. Jakým peklem však museli Němečtí a Ruští vojáci projít? A jiné označení než „peklo “ si Bitva u Stalingradu nemůže vysloužit.
Samotný Volgograd má nyní 1 300 000 obyvatel, což je „pouze “ o 400 000 víc než v době bitvy. Rozlohou je velký asi jako Břeclavský okres a délkou jako celá Jižní Morava, což se možná zdá přehnané, ale na ruské poměry jde o zrnko písku v jedné velké hromadě.
V době Bitvy o Stalingrad byly zničeny všechny budovy ve městě, kromě jedné, tudíž všech 900 000 obyvatel přišlo během bitvy o střechu nad hlavou. V závěrečné části bitvy při střetu Rudé armády s Německým wehrmachtem na Mamajevově kopci došlo k nekrvavějšímu boji v dějinách lidstva vůbec. Na onom kopci nyní stojí na počest mohyla představující Matku Rus a výškou převyšující Sochu svobody.

Když se nacistům nepodařilo dosáhnout těchto cílů, byli nic méně seznámeni s dosud nepředstavitelnou myšlenkou, že možná válku nevyhrají. Jejich 6. armáda o síle 300 000 mužů byla úplně zničena u Stalingradu, přičemž další obrovské ztráty utrpěly i mnohé podpůrné formace materiálně technického zabezpečení. Říše se oděla do smutečního a poprvé připustila, že její hospodářství musí být zcela zaměřeno na válku. Propaganda dr. Goebbelse zaujala nový, střízlivý tón, zatímco na frontě se stalo zjevné, že pohrdaná Rudá armáda přece jenom pár věcí o moderním způsobu vedení války ví.
Všechny tyto opravdu významné důsledky vznikly z toho, co nám dějiny připomínají jen jako „jednu jedinou bitvu “ u Stalingradu. Ale bylo asi blíž pravdě pohlížet na tuto událost spíše jako na „časově velmi dlouhé období intenzivního válčení na samém vrcholu války, rozprostřeného po většině aktivních úseků ruské fronty “. Operace probíhaly v kruhové oblasti s průměrem větším než 500 mil; od Voroněže na severu k Sevastopolu a Rostovu na jihu a od Charkova na západě až ke Groznému na východě – a trvaly téměř celý rok. Německé plány byly v podstatě hotovy 28. března 1942 a boj se už přiblížil ke Stalingradské oblasti 17. července, avšak konečná kapitulace 6. armády přišla až 2. února dalšího roku a až 24. března jarní tání ukončilo boční a týlové operace se Stalingradem související. Celá událost se stala jedním z největších a nejdůležitějších střetů armád v celé 2. sv. válce, a tak by bylo dosti zavádějící ji posuzovat jen jako další z řady bitev.

První fáze německých operací v roce 1942 probíhaly dokonce lépe, než se očekávalo, protože Stalin byl posedlý obranou Moskvy a odmítal věřit hojným důkazům včetně ukořistěné kopie celého plánu – že primární cíl leží někde jinde. Když konečně 12. května zahájil velký útok jižně od Charkova, byl tento útok rychle zachycen a zlikvidován agilními manévry německých tankových jednotek. Poté se wehrmacht pustil do čištění Krymu od hnízd odporu, až byla v červnu otevřena cesta pro rychlý nápor směrem na východ, přičemž hlavní čelo tvořila Listova skupina armád A - Bockova (později Weichsova) skupina armád B kryla její severní křídlo.
V létě roku 1942 se na nekonečných prostorách sovětské země schylovalo k největší bitvě, předstihující všechny, které kdy lidstvo znalo.
Až v červenci se začali v německých operacích objevovat trhliny. Bylo jich zpočátku málo, ale postupně rostly do té míry, že se hlavního stanu zmocňoval zřetelný pocit nejistoty. Probíhaly spory o to, zda má být Voroněž primárním cílem, a pak také o to, jestli má být hlavní síla armády namířena podél jižní trasy směrem k ropným polím. Hitler prohlásil, že chce postupovat na co nejširší frontě, ale tím se každopádně armáda příliš roztáhla do šířky a byla zranitelná vůči přepadům nepřátel ze zálohy před centry obrany, zejména ve složitém horském terénu na Kavkaze. V čele ruských vojsk stál spolu se Stalinem náčelník generálního štábu armády generál-poručík Vasiljevskij.
Stalin předpokládal, že dobytí Stalingradu je pro Hitlera nepochybně nejdůležitější částí jeho strategického plánu v tomto tažení. Proto prohlásil, že je nutné udržet Stalingrad za každou cenu. Hitler byl zase přesvědčen, že Rusové ztratili své hlavní síly a tudíž nebude problém „rozdrtit jejich zbytky. “ Skupině polního maršála Kleista a skupině generála Weichse rozkázal prolomit ruské obranné linie na Donu. Hitlerův plán byl: rozdrtit Sověty a vyhnat Anglosasy z Afriky (maršál Rommel), poté projet Blízký Východ, odříznout Indii a odtud do Ameriky. Dle jejich plánu měla německá vojska stanout dne 25. července ve Stalingradu.
17. července začal nápor dvou úderných německých skupin za Don. Němci zaútočili dvěma klíny o síle 17 pěších, čtyř tankových a čtyř motorizovaných divizí. Bitva trvala 20 dní, Němci byli odraženi a Rusové získali čas na zesílení obrany Stalingradu. Po této porážce povolal generál Weichs velitele šesté armády generál-plukovníka Pauluse.
Dne 7. srpna 4. tanková armáda generálplukovníka H. Hotha se dostala od jihu na vzdálenost 30 km od Stalingradu. A tehdy přijela Paulusova 6. armáda od západu, aby zahájila hlavní útok 23. srpna. Došlo k masovému leteckému bombardování, které zničilo většinu předměstí a pomohlo Sovětům stáhnout se na jejich druhou – neboli střední – obrannou linii. V důsledku německého bombardování středu města se velké továrny a byty změnily ve snadno bránitelnou suť. Odpor byl úspěšně improvizován a zahrnoval dalekosáhlé verbování obyvatel a přesun mnoha pravidelných jednotek od jejich úkolů do města. Vznikl systém, kterým se dařilo přivádět v noci do města z druhého břehu řeky Volhy pramínek mužů a zásob. Energické vedení zajišťoval také od 23. srpna generálplukovník Andrej Ivanovič Jeremenko. Ve spolupráci se stranickým komisařem Nikitou Chruščovem. O tři týdny později byl tento tým doplněn jmenováním generálporučíka Vasilije Ivanoviče Čujkova do funkce velitele 62. armády – té armády, která pak nesla hlavní tíži bojů blízko ve městě.
V době stalingradské bitvy nevěděly sovětské jednotky stále ještě nic o jemnější taktice vedení bitev. Jejich zuřivé a opakované protiútoky, které měly vyhnat vetřelce z města, zaznamenaly jen nepatrné úspěchy.Podařilo se jim hájit obrannou linii a změnily bitvu v brutální boj dům od domu, v němž byla německá technika k ničemu. Trumfem Rusů se stala jejich odvaha a vytrvalost pěšího vojska.
Koncem prvního týdne v září Hitler utrpěl krizi důvěry, když si uvědomil, že jeho ofenzívě se nepodařilo hladce prorazit přes nepřítele. Teprve 19. září dospěla k Volze 4. tanková armáda, a teprve 18. října se 6. armádě podařilo obsadit traktorový závod. Továrna Barikády následovala 23. září a brzy poté také polovina továrny Rudý říjen. Ale přes velké nápory útočníků 14. října a 11. listopadu se nikdy nepodařilo zničit houževnatou obrannou linii – tehdy rozdělenou na tři izolované úseky s řekou velmi těsně za zády. Führer strašlivě zuřil a vyměnil celou řadu svých generálů, ale nemohl udělat nic, čím by postup vpřed urychlil.
Zatímco tyto události probíhaly ve zjevné „frontové “ bitvě o Stalingrad, sovětský štáb potají pokračoval v přípravě plánů na zahájení paralelní boční bitvy – velkolepé dvojí obklíčení, které by zahnalo 6. armádu do obrovského izolovaného prostoru a vedlo by pak k jejímu úplnému zničení.
Generál Georgij Žukov a generálplukovník Alexandr Vasilevskij už navštívili 2. září frontu s instrukcemi, aby prozkoumali širší možnosti protiofenzívy. Protože Stalin již nyní věděl, že může uvolnit své velké rezervy z Moskevské oblasti, byl schopen uvažovat o operacích mnohem ambicióznějších, než by v této fázi Němci považovali za možné. Jeho dva generály zejména zajímalo to, že zjistili, že řeka Don po obou stranách Stalingradu je zajišťována spojenci Osy pochybné kvality, kteří by pravděpodobně nebojovali tak udatně jako Němci ve městě samotném. Na sever od Stalingradu ležela maďarská 2., italská 8. a rumunská 4. armáda a na jih rumunská 3. armáda. Žádná z těchto formací nebyla posílena německými jednotkami, jak si to někteří velitelé přáli. Žukov a Vasilevskij si proto brzy uvědomili, že dobře připravené útoky proti těmto slabým článkům na koncích nepřátelského řetězu by mohly chytit do smrtelné pasti silnější články v jeho středu. Začal vznikat tajný a složitý plán s kódovým označením „Uran“.
I v zázemí se na tuto válku vynaložily veškeré síly civilních obyvatel. Továrny chrlily tanky, za 15 minut dokázaly vyrobit jeden tank, vyráběly se také obrovská množství zbraní a letadel, zvedla se obrovská vlna touhy pomoci ruským vojákům u Stalingradu.
Sebedůvěra nacistů v Rusku dostala poslední ránu v podobě totálního úspěchu této tiché sovětské koncentrace sil čítajících 1 000 000 mužů, 1 500 tanků, 6 000 děl a 10 000 minometů. S použitím různé řady metod k oklamání, které jsou známy pod společným názvem maskirovka, se Stalinovým generálům podařilo umístit pět armád u Jihozápadního a Donského frontu na sever od města a dvě armády u Stalingradského frontu na jihu, aniž by vzbudily větší poplach v Hitlerově hlavním stanu. Dokonce i Rumuni věděli, že se na ně něco velkého chystá, ale jejich varování byla na vyšších místech odmítána jako „přehánění “. Když pak ale konečně 19. listopadu propukla bouře, ukázalo se, že i Rumuni podcenili nebezpečí.
Dvě rumunské armády, na něž dopadl počáteční úder, byly téměř okamžitě rozmetány a na obou stranách Paulusovy armády tak zanechaly široké trhliny v linii Osy. Německý 48. tankový sbor sice vyvíjel určitý odpor na severu, stejně jako 24. motorizovaná divize na jihu, ale 23. listopadu – „po pěti dnech, které vyhrály válku “ – si už dvě útočné čelní linie podaly ruce u Kalačova mostu a dokončily tak obklíčení 6. armády.
Hitlerovou bezprostřední reakcí na obklíčení bylo, že nedbal na Paulusovy žádosti a zakázal jakýkoliv pokus o ústup. Hitler se spoléhal na špatně informovaného Göringa, který ho osobně ujišťoval, že luftwaffe zajistí dodávky pro 6. armádu, a svévolně tak ignoroval potřebu znovuotevřít nadzemní týlové spoje. Němci neměli k dispozici dostatečný počet dopravních letadel pro takový úkol a ta co byla k dispozici, se střetávala s nesmírnými obtížemi, a to jak kvůli počasí, tak sovětské letecké obraně. Výsledkem bylo, že minimální potřeba 6. armády činila asi 600 tun zásob denně, vzduchem se však k ní podařilo dostávat jen asi 100 tun. Paulusovu velení začal docházet válečný materiál.
Hitler však měl v úmyslu vysvobodit obleženou 6. armádu od západu a jmenoval pro tento úkol polního maršála Ericha von Mansteina jako velitele nové skupiny armád „Don “. Tento úkol byl nesmírně stěžován třemi hlavními faktory.
Za prvé jeho rozhodování narušovala Hitlerova neústupnost a ustavičné zasahování, a to i do nejmenších detailů.
Za druhé měl velmi malé rezervy, se kterými musel čelit obrovskému počtu nových jednotek, které, jak se zdálo, Stalin náhle stvořil ze vzduchu. Podařilo se mu sice shromáždit pro osvobozovací operaci – Hothovu „Zimní bouři “, která začala 12. prosince – 11 divizí, ale to nestačilo.
A za třetí byla Mansteinova pozornost ustavičně odchylována od Stalingradu samotného k záchraně skupiny armád A od ještě horšího obklíčení na Kavkaze.
Jak rostla sebedůvěra Sovětů, začali se jejich plány rozšiřovat od samotného Stalingradu k Rostovu, který byl cílem operace „Saturn“, jejímž účelem bylo odříznout všechny německé jednotky dál na východ. Mansteinovy se nakonec podařilo, ale až na poslední chvíli, přesvědčit Hitlera, aby dal souhlas ke stažení skupiny armád A z Kavkazu od začátku prosince. Ohroženým jednotkám podél řeky Čir se nakonec z pasti podařilo vyklouznout dřív, než sklapla. Bitvy u Čiru spíše odpoutávaly německé zdroje od pokusů o vysvobození. Zásoby paliva a munice 6. armády se tenčily a jejich pohyblivost se také snižovala, až nakonec dosáhla bodu, kdy už se nemohla hýbat, aby se z obklíčení dostala.
V řadě hněvivých hádek mezi 18. a 20. prosincem Paulus trval na tom, že se jeho armáda nemůže pohnout, ale až do velikonoc svou pozici udrží. Paulus podal Hitlerovi o tomto katastrofickém stavu toto hlášení: „ Můj Vůdče, podávám podrobnou charakteristiku našeho postavení, zachycující nepříznivou situaci, jež se vytvořila v kotli dnes, dne 25. ledna: ohromné spousty neošetřených raněných, katastrofální nedostatky v zásobování potravinami, pohonnými látkami i municí. Objevují se těžké příznaky rozkladu: sebevraždy a pomatenost. prosím o volnost v rozhodování, zda mám pokračovat v boji, pokud bude možný, či zda mám přijmout kapitulaci, když už nebude možno v boji pokračovat. Velitel šesté armády von Paulus.
K 27. lednu byla německá skupina rozdělena na dvě části - Jižní a Severní. Naděje na osvobození, slibované Vůdcem se definitivně zhroutily, začaly se vzdávat celé jednotky. Severní izolovaný prostor byl definitivně rozdrcen 31. ledna a v jižním ustaly boje 2. února. Když se blížil konec, povýšil Hitler Pauluse na polního maršála- v naději, že spáchá sebevraždu, protože dosud žádný německý polní maršál nebyl zajat živ – ale Paulus povýšení přijal, zároveň ignoroval Hitlerův náznak a přešel do zajetí se zbytky svého velitelského sboru.
U Stalingradu pomrzlo nebo bylo zastřeleno 150 tisíc německých vojáků. Z těch, kteří se na konci ledna vzdali a padli do zajetí Sovětů (asi 90 tisíc lidí), se ani ne 10 procent vrátilo domů do Německa. Celkem Němci a jejich spojenci ztratili na tomto úseku fronty na 1,5 milionu vojáků, přes 3 a půl tisíce tanků, 12 tisíc děl a minometů a na 3 tisíce letadel. Osud byl tentokrát k Němcům krutý, ale spravedlivý, protože jejich taktika spálené země byla nelidská. Bezdůvodně pálili ruská obydlí a vyvražďovaly i starce, ženy a děti.
Ztráty na ruské straně se odhadují na 50 tisíc bojovníků, což je však jen malá část z celkového počtu ruských obětí 2. světové války. - (28 milionů Rusů, 6 a půl milionu Němců). - (0.2 procenta).
Bitva o Stalingrad skončila. Německý národ ztratil iluze o své neporazitelnosti a poprvé poznal chuť velké a kruté prohry. Třetí říše vstoupila do svého posledního stadia.
Walther Zawodsky: Jízdenka Vídeň - Stalingrad a zpět (osobní zážitky z bitvy u Stalingradu)
Po mnoha letech jsem vytáhnul svoje válečné deníky. Jako vrchní ležel svazek s nadpisem "1942 - Stalingrad". Tu jsem zjistil, že po více než půlce století mně z paměti vypadlo mnoho z toho, co jsem prožil nebo prožít směl. Mnohým může činit potíže pochopit moje postoje, ale byly to zážitky, které ovlivnily můj vztah k životu a obohatily moji životní zkušenost .
Do mých 21. narozenin scházely dva měsíce, když jsem obdržel oznámení, že mám narukovat do wehrmachtu. Bylo mi naprosto jasné, co to znamená jít na frontu, kde již někteří z mých spolužáků na poli cti za "vůdce, národ a vlast" museli položit vlastní život a svůj domov již nikdy více neuviděli. Byl jsem skálopevně přesvědčen, že se vrátím domů, neboť jsem dal slib rodičům. Je to sice absurdní, ale já jsem tomu věřil. V rozporu s mým stanoviskem jsem byl čtyřikrát zraněn. Střepina z granátu mi roztrhala tepnu v hlavě, což mě málem stálo život. Jako útěchu jsem dostal stříbrný odznak za zranění. Po pátém zranění bych byl získal zlatý odznak, ale při mé skromnosti jsem zůstal jen při čtyřech zraněních.
Nyní zpět k deníku. Na čtvrté straně v něm čtu: "Na cestě do prd... světa mě doprovázeli: ...", následuje devět podpisů mých kamarádů. Pod tím stojí dovětek - padli u Stalingradu A. E. I. O. U., jediný, kdo se vrátil - já.
Odjel jsem v úterý dne 20. 10. 1942 ze Severního nádraží ve Vídni. V kupé 2. třídy (tehdy existovaly ve vlacích třídy tři) jsem se příjemně usadil a zamknul dveře. Přespříští den jsme dorazili do Krakova. V Krakově svého času žili předkové mé matky. Na nádraží jsem musel 3 hodiny čekat do odjezdu vlaku v 21:30. Noc byla jiskřivě jasná, když jsme dosáhli nekonečných rovin Ukrajiny. Stranou kolejiště ležely vykolejené vagóny a lokomotivy. Též ruský pancéřový vlak ležel vybombardován vedle kolejí.
Ve Fastově, nákladním nádraží před Kyjevem, jsme museli přestoupit do nákladního vlaku směr Dněpropetrovsk. Předtím jsme se byli najíst ve vojenském domově. Zbyl mně čas navštívit vojenský hřbitov. V 16 hodin jsme nastoupili a následující den ve 12 hodin jsme byli v Dněpropetrovsku…
Pohledu na stovky mrtvých Rusů ležících vedle trati jsme si již uvykli. Ale přesto jsem si uvědomoval, že každý z nich měl matku, která neví, že její dítě nepohřbeno tleje vedle kolejiště. Napadlo mně, že to nebyli žádní nepřátelé, nýbrž pouze ubozí psi jako my sami, kteří dostali rozkaz střílet na druhé. Pud sebezáchovy nás k tomu nutil. Buďto já, nebo on. Vždyť i já jsem měl matku očekávající můj návrat. Voják myslí jen na sebe sama.
V 18 hodin jsme dorazili do Jasinovataja. Ještě jsem se nezmínil o veliteli našeho transportu rotmistru Richterovi, který nás měl dovést z Vídně na frontu. S ním měl Maxl stálé kontraverze. Maxl
již měl za sebou bitvy na Východě v zimě 1941 - 42, za což získal příslušná vyznamenání, kdežto Richter byl poprvé na frontě a myslel si, že führerův rozkaz se musí důsledně splnit a vždycky říkal. "Chlapci, vezměte zavazadla, musíme dál". Tím Maxlovi kápnul do noty, který mu odpověděl: "Vy, degenerovaný opičáku, ... nejprve si odpočineme a pojedeme až příštím transportem. Ještě máme dost času, než nám vychladne pr... " Maxl totiž utrpěl zhmoždění lebky, když skryt v zákopu jej přejel tank a otočil se nad ním. Proto jej nikdo nesměl dráždit, což také měl od generálního lékaře potvrzeno. I soudci směl říci své mínění, který proti tomu nemohl nic podniknout. Nescházelo mnoho a Maxl mohl Richtera zastřelit, kdybychom jej bývali nedrželi. Dále jsme jeli přes Lichaja, Morozovskaja do Čirskaské, kam jsme dorazili v neděli 1. 11. 1942 kolem půlnoci. Zde skončil náš transport. Již bylo slyšet dunění dělostřelecké palby. Nejistý pocit, ale to byl teprve začátek. To horší mělo teprve přijít….
Po setmění jsem byl zásobovacím vozem dopraven do nového postavení, kde jsem narazil na nadrotmistra Schlödela, který sem byl rovněž převelen. Přijetí bylo srdečné a opět jsme hovořili o Vídni. Až do půl desáté jsem spal, psal dopisy a uklízel bunkr. Následující den 13. 11. 1942 jsem šel do 3 km vzdálené vesnice Chmielevski k Budowinskému pro obvazový materiál a léky. Cestou jsem se dostal do granátometné palby. Tedy praštit s sebou a naplocho ležet, neboť skrýt se někde nebylo možné. Střepiny granátů příčně rozřezaly na zádech můj maskovací oděv, ale ani tentokrát jsem do těla ještě nic nedostal. Jeden zajatec (byl to tzv. Hiwi - "Hilfswilliger" - ruský přeběhlík, který u nás zajišťoval pomocné služby) mě zavedl k plukovnímu lékaři, u něhož jsem se musel hlásit. Příští den mě Budowinsky zavedl do vesnice a na hřbitově mně ukázal hroby mých předchůdců. Všechno muži v hodnostech sanitní služby, kteří padli na našem úseku fronty. Mohu jen říci, že mně to velmi odrovnalo. Jeden z padlých byl bratr mé budoucí spolupracovnice v kanceláři. Na zpáteční cestě nás zastihl letecký útok Rusů. Moje první myšlenka byla: "nyní jsi na řadě ty, kdo se dostane na hřbitov." Po návratu z pozic jsem měl stráž od 12 do 8. Za to jsem bez jídla spal až do 12 hodin…
Každou hodinu byla přestávka. Když zaznělo "10 minut pauza", tu jsme se všemi našimi zavazadly upadli a okamžitě usnuli. Rotmistr, který nemusel nést žádné zavazadlo, nás kopanci a bodáním zbraní opět zvedl. Na tomto pochodu se událo něco naprosto neuvěřitelného. V měsíčním světle se proti nám blížila kolona, která se vlekla podobně jako my. Když se přiblížili blíž, poznali jsme, že podle nahoru čnějících špiček čepic se jedná o ruské vojáky. Když se přiblížili ještě více, poznali jsme dle jejich očí, že pocházejí z Dálného východu. Rovněž i oni viděli, že jsem Němci. Nám se úzkostí skoro zastavilo srdce, jim zajisté také. Všichni jsme se chvěli úzkostí, aby nikdo neztratil hlavu a nevypálil. Jistě by nastala krvavá řež neuvěřitelného rozsahu. Rusové šli kolem nás, aniž by kdokoliv z nich na nás pohlédnul. Každý si byl vědom prekérnosti situace. Jak my, tak i Rusové. Teprve kilometr po tom, co jsme se minuli, osmělili jsme ohlédnout se zpět. Uslyšel jsem jediné: "Díky Bohu!" Tentokrát to ještě dobře dopadlo. Naštěstí se potkali lidé, nikoliv nepřátelé.
Po více než 55 letech, vzpomenu-li si na tuto událost, prožívám silné vzrušení.
Na pokraji naprostého zhroucení jsme dorazili ke kýženému mostu přes Don, přes nějž jsme museli přejít. Bylo po třetí hodině ranní. Ve 4 hodiny byl most poslán do vzduchu.
Tu jsem zaslechl bojový pokřik Rusů: "Hurá!" Před každým útokem dostávali Rusové vodku, aby je opili. Když útočila první vlna, křičeli a zpívali bojové písně. V běhu na nás stříleli, ale my jsme měli výhodu úkrytu. Během této doby jsem měl stráž. Světlicemi osvětlený plochý terén byl dobře přehledný. Ani jednou jsem nemusel střílet. Po ukončení stráže jsem mohl okamžitě se dále opevňovat. Během noci mně navštívil šikovatel Schlödel a řekl mi, že plukovní štáb obdržel zprávu o tom, že generál Mannstein je na cestě se svými tanky, aby prorazil obklíčení a tedy že během dvou dnů můžeme počítat s vysvobozením. Schlödelovi jsem odpověděl, že generální štáb tyto zkazky rozšiřuje, abychom snáze uvěřili heslům o naší schopnosti odolat…
…Strava byla stále bídnější. Jednoho dne přelétli Ju 52 naše pozice a na padácích shodili zásoby, které ovšem vítr zanesl na ruskou stranu. Na 5 mužů připadal 1 komisárek, 1 kostka margarinu a 1 zelná polévka bez ničeho…
Protivníkova palba se dále přiostřila a tlak na naše pozice byl ještě povážlivější. Byli jsme připraveni na letecký nálet. Ten se však nekonal. Jednalo se morální vyčerpávání. Upoutalo mě však, že v zadu za námi se poprvé v dosti širokém pruhu objevila přízračná ohnivá záře. Krátce po tom dolehlo k nám dunění kanonády. Bylo mi jasné, že Rusové za námi dále pronikli a naše obklíčení se stalo ještě těsnější. Na počátku našeho obklíčení činil průměr kotle 60 km.
Protože již bylo slyšet dělostřelbu, činil tedy průměr nyní již jen 25 km. Ze tří polních letišť zbylo pouze jen jedno. Kdy nastane konec, bylo možno snadno vykalkulovat.
Schylovalo se k vánocům. Omrzliny na rukou i nohou byly stále horší. Při střelbě jsem musel mít na spoušti malík, neboť ostatní prsty neprošly třmenem. Když přijel zásobovací vůz s "jídlem", musel jsem vylézt z mé díry. Tu jsem ucítil na levém předloktí úder. Kulka prorazila prošívanou zimní kombinézu, uniformu, svetr a košili a vylétla opět na lokti ven. Na předloktí jsem měl povrchovou střelnou ránu. O zranění ale nebylo možno hovořit. Stačil jednoduchý obvaz. O centimetr hlouběji a vřetenní a loketní kost by byly rozdrceny a následovala by jistě amputace. ..
Dne 23. prosince 1942 jsme museli vzdorovat těžkému útoku Rusů, kterému jsme se však ubránili. Naše ztráty byly ale enormní. Jako stravu jsme měli 1 komisárek na 12 mužů a nechutnou polévku z krmné řepy.
Na Štědrý den 24. prosince 1942, o svátku všech křesťanů, přišel jsem do našeho trénu, který byl zakopán v pevném bunkru. V tomto bunkru jsem měl vyčkat do Hodu Božího, odkud bych měl být autem dopraven na letiště….
Odstartovali jsme v 11 hodin. Panovalo nádherné slunné počasí, teplota -32°C. Náš svaz vystoupal až do výšky 4000 m, aby snáze překonal protiletadlovou palbu ze země. Letci se mezi sebou dorozumívali pomocí hrdelních mikrofonů. Tu se vedle nás vynořil doposud za námi vpravo letící stroj, z něhož posuňky ukazovali směrem za nás. Náš stroj z výšky 4000 m přešel prudce po levém křídle do střemhlavého letu, neboť se za námi objevili ruští stíhači. Tak jsem zažil beztížný stav volného pádu. Vznesl jsem se ke stropu, na nějž jsem byl pevně tlačen. Ve výšce 300 m nad zemí se nacházela souvislá oblačnost. Letiště bylo rozbahnělé, takže kola podvozku zapadala z čtvrtiny do bláta. Z původních sedmi strojů pět na cílové letiště nedolétlo.
Zase přišli dva od letectva a vytáhli mě z letadla jako pytel písku a dovedli mě do kuchyně. Kuchař byl Vídeňan. Jen se mě zeptal: "Člověče, jak to vypadáš? Máš hlad? Je to ve Stalingradu opravdu tak zlé?" Dal mi okamžitě jíst vše, co měl k dispozici. Ale já jsem chtěl jen chléb s máslem a zavařeninou. Z jídla jsem měl radost jako malé dítě. Ale neudržel jsem jej dlouho, protože žaludek již odvyknul. Již třikrát byla výzva k nástupu do autobusů odjíždějících do nemocnice. Kuchař mínil, že na nástup je stále dost času. Tu do jídelny plíživě vstoupil jakýsi mladý poručík, který se mně vyptával, jestli by měl respektovat rozkaz k odletu do Stalingradu, o kterém slyšel již mnoho hrůzného. Řekl jsem mu, že je to zločin, posílat tam ještě někoho, když během několika dní musí nastat konec. Poradil jsem mu, aby ohlásil ztrátu cestovních dokladů. Třeba bude poslán někam jinam, ale nikoliv do kotle. Mimo to uplyne cenný čas a může přijít rozkaz, kterým se ruší lety do kotle kvůli ztrátě posledního letiště. Protože bylo již 17 hodin, vyhledal jsem autobus, který jel do lazaretu č. 666. Tato nemocnice se nacházela v univerzitním objektu. Podpírán dvěma sanitáři byl jsem doveden na příjem k primáři. To byl Vídeňan. Jen řekl: "No servus, jak pak to vypadáte?" Když jsem se poprvé podíval do zrcadla, věděl jsem proč. V zrcadle jsem pozoroval kostnatého fantoma s vousem. Měl jsem stále 66 kg, přičemž 25 kg jsem ztratil….
Výňatek z dopisu
Ukrajina, 12. ledna 1943
Moji milí rodiče!
Až dostanete můj dopis, vězte, že fronta leží za mými zády již mnoho set kilometrů. Děkuji Bohu, že se mi po týdnech hladu a nejvyššího nebezpečí podařilo ujít z inferna stalingradského kotle a prostřednictvím letadla být zachráněn.
Dodnes jsem nedostal žádnou poštu, protože letectvo přepravovalo pouze munici a zdravotní materiál. Tedy věci se odehrály takto. Po tom, co jsme museli opustit postavení na Donu, jsme, denně bojujíce, pochodovali přes Don směr Stalingrad vstříci téměř stoprocentnímu zničení. Co jsem zažil a prodělal, vydalo by na svazky knih. V každém případě z naší roty na začátku čítající 83 mužů jsem zbyl jako jeden ze čtyř přeživších. Granátové střepiny protrhaly moji uniformu až na košili, kapuce a maskovací bunda byly prostříleny, což jsem zjistil až později. Zasypán jsem byl ve střelecké díře, když se nade mnou otočil tank. Ale naštěstí zem byla natolik zmrzlá, že se mně nic nestalo. To se událo někdy kolem 23. prosince. ... Pak jsem měl štěstí, neboť mně otékaly nohy. 24. prosince jsem šel za plukovním lékařem, který konstatoval omrzliny 2. a 3. stupně. ...
...
Váš syn Walther Zawodsky



Použitá literatura
Svět ve válce 1939 – 1945 - Dr. Duncan Anderson a kol.
Stalingradská bitva - N. Virta (přeložila Eva a Jiří Struskovi)
Na jihozápadním směru - K.S. Moskalenko (přeložil Josef Milotický)

Internetové adresy:
www.volny.cz
http://web.relecom.cz/zavodsky/ˇwzcz.htm








Seminární práce z dějepisného semináře na téma:
Bitva o Stalingrad
Nepouzivat na gymnaziu ve Frydku

Obsah:
Obecná charakteristika……………………….1
První fáze (červenec - září)…………………..2
Obklíčení 6. armády………………………….3
Poslední dny………………………………….4
Walther Zawodsky (ukázky z deníku)...……..5
Walther Zawodsky (ukázky z deníku)...……..6
Výňatek z dopisu, Použitá literatura….……...7

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=1051