Kulturní antropologie
Základní pojmy: kultura, dělení kultury, proces enkulturace, kulturní změna, kulturní difúze, střet kultur a jeho možné důsledky.
Antropologie, kulturní antropologie jako věda, předmět a metody jejího zkoumání, etnocentrismus a kulturní relativismus, kulturní a genetický determinismus
KULTURNÍ ANTROPOLOGIE (dále pouze KA) je v současné době v západních zemích jednou z nejprogresivnějších věd o člověku, společnosti a kultuře. Přesto byla donedávna u nás ve společenských vědách značně opomíjena. Je to věda, která se mimo jiné orientuje na srovnávání různých lokálních kultur: pomáhá nám pochopit, že příslušníci jiných kultur odlišně vnímají a interpretují svět, čímž umožňuje objektivněji pochopit náš náhled na realitu, která nás obklopuje.
První badatelé v oboru KA se zaměřovali především na analýzu kultur přírodních národů, neboť problémy současné společnosti lze někdy nejlépe vysvětlit v konfrontaci s jinými myšlenkovými a kulturními systémy. Dále existuje předpoklad, že na základě studia zvyků tzv. „přírodních národů“ lze nalézt kořeny řady kulturních jevů, které mají v moderní západní společnosti již velmi komplikovanou podobu.
POJEM KULTURA = ústřední pojem KA.
Pojem kultura je jednou z centrálních kategorií společen. věd. Cicero asi v r. 45 př.n.l. nazval filosofii kulturou ducha, čímž položil základy pojetí kultury jako charakteristiky lidské vzdělanosti. Etymologicky pochází slovo kultura z latinského colere, což znamená pěstovat a původně bylo spojováno s obděláváním půdy (agri cultura - odtud anglický termín agriculture označující zemědělství). V tomto významu, kdy slovo kultura označuje něco pěstěného, se setkáváme i v dalších spojeních: zemědělské monokultury, kultury kvasinek, kultura mluveného projevu, politická kultura nebo kulturistika jako pěstování svalstva.
Na antické pojetí pojmu kultura navázal humanismus, kdy je kultuře přisouzena funkce vést dělící čáru mezi člověkem a přírodou. V tomto pojetí člověk prostřednictvím kultury vystupuje z přírody. V době osvícenství je kultura vnímána jako proces, v němž dochází k zušlechtění tělesných a duševních sil člověka.
Sám pojem kultura bývá definován nejrůzněji, což závisí především na pozici definujícího. Nejobecněji a také nejčastěji bývá charakterizován následovně:
KULTURA JE SOUBOR MIMOBIOLOGICKÝCH,
TYPICKY LIDSKÝCH PROSTŘEDKŮ PŘIZPŮSOBENÍ
ČLOVĚKA JEHO PROSTŘEDÍ, TEDY PŘÍRODĚ.
Abychom si tuto pracovní definici osvětlili, podíváme se na člověka jako na živočicha. V porovnání s ostatními příslušníky živočišné říše se jeví k přežití v přírodě i k rozmnožení velmi nedostatečně vybaven, jako by se k němu příroda zachovala dosti macešsky. Člověk nemá hustou srst ani kožich, který by ho dostatečně chránil před chladem a vlhkostí, nemá drápy ani tesáky, není chráněn krunýřem před útočníky, není dostatečně rychlý, aby dohonil svou kořist ani nedovede dost obratně šplhat po stromech. Navíc na svět přivádí v poměrně dlouhých intervalech většinou jediného potomka, který ještě velmi dlouho po narození není schopen samostatné chůze a ještě déle samostatného života. Přes všechna tato omezení člověk dokázal přežít a rozmnožit se v nebývalé míře téměř po všech kontinentech. Dokázal totiž tuto svou nevýhodu změnit v přednost. Poprvé se přírodě vzbouřil tím, že opustil chůzi po čtyřech, přičemž si vzpřímenou chůzí uvolnil přední končetiny. Jednalo se o prvního hominida Australopitheca přibližně před čtyřmi miliony let.
Ruka takto osvobozená od chůze se v průběhu dalších milionů let stává stále dokonalejším nástrojem schopným stálce citlivějších a přesnějších úkonů. Tak postupně získal již předchůdce člověka možnost nahradit a doplnit nedostatečné biologické přizpůsobením mimobiologickým, především zhotovenými nástroji. (Nejranější kamenné nástroje, které se našly v afrických nalezištích , jsou staré téměř 2,5 milionu let.)
Jestliže tedy člověk nemá dost ostré zuby a chybí mu drápy, nahradil je pazourkovým nožem, škrabadlem, pěstním klínem, rydlem apod. Jestliže není dost odolný proti chladu a vlhku, zhotovil si kožešinový nebo později látkový oděv, využil k ohřevu ohně a našel nebo vytvořil si obydlí. Jestliže není schopen vyhlédnutou kořist dohonit, nahradil rychlost svých nohou rychlostí šípu, vrženého kopí nebo oštěpu. Veškeré toto mimobiologické přizpůsobení se podmínkám již můžeme v souladu s naší předchozí definicí nazvat kulturou. Kultura pomáhá a mnohdy umožňuje člověku přizpůsobit se podmínkám. Navíc má oproti biologickému přizpůsobení, kterou využívají ostatní živočichové, obrovskou výhodu: biologické přizpůsobení se vytváří nesrovnatelně pomaleji a tudíž při změně podmínek daleko pomaleji mizí. Zatímco velicí živočichové dokonale přizpůsobení mrazivým podmínkám, které vládly na severní polokouli v době ledové jako mamut, jeskynní medvěd nebo srstnatý nosorožec, konec doby ledové nepřežili, pro člověka nebyl příliš velký problém přizpůsobit se oteplení - odložil teplý oděv daleko snadněji, než zvíře huňatý kožich.
Zhotovování nástrojů neznamenalo však pouze zdokonalení zručnosti rukou - především přinášelo rozvoj centrálního orgánu lidské nervové soustavy - lidského mozku. Jeho rozvoj následně inicioval další zdokonalování nástrojů.
DĚLENÍ KULTURY:
Zatím jsme ovšem hovořili pouze o jedné části kultury: o KULTUŘE HMOTNÉ, MATERIÁLNÍ , která je představována lidskými materiálními výtvory, neboli artefakty. Kromě toho hovoříme o KULTUŘE DUCHOVNÍ, NEMATERIÁLNÍ, která je stejně důležitá jako kultura materiální. Do ní zahrnujeme všechna pravidla a normy chování v dané společnosti, tabu, omezení, ideje (např. náboženství, humanismus, nacionalismus), symbolické systémy (např. jazyk, řeč, písmo, gesta, umění nehmotné povahy) a společenské instituce organizující lidské chování (např. manželství, rodina, církve, soudnictví atd.).
Tabulka 1: Dělení kultury:
Nehmotná = duchovní Hmotná = materiální lidské výtvory = ARTEFAKTY
Sociokulturní regulativy (normy, hodnoty, pravidla, omezení, tabu, zákony)
Ideje a symbolické systémy (náboženství, mýty, jazyk, písmo, umění nehmotné povahy: hudba, literatura, tanec …)
Instituce organizující lidské chování (manželství, rodina, rodové vztahy, církve …)
V rozsahu tohoto pojetí kultury pak paradoxně můžeme konstatovat, že do kultury můžeme zahrnout nejen pohádky, lidové kroje nebo Michelangelova Davida, ale také zbraně hromadného ničení, koncentrační tábory a teroristické útoky, neboť jsou to specificky lidské výtvory. Jestliže připustíme, že kulturním artefaktem je pazourkový nůž nebo pěstní klín, musíme zároveň připustit, že je jím i atomová bomba.
DVOJÍ VÝZNAM POJMU KULTURA
Kulturu lze chápat minimálně na dvou úrovních:
a) je kultura univerzální lidský fenomén, specificky lidská činnost, která není vlastní jiným biologickým formám života. Kultura z univerzálního hlediska je tedy nejvýznamnější znak, jímž se druh Homo sapiens sapiens odlišuje od ostatních živočichů. Tato univerzální všelidská kultura se manifestuje (projevuje) v nesmírném množství dílčích - lokálních kultur.
b) je kultura vnímána a studována jako zvláštní způsob života různých skupin lidí. Studium kultury na úrovni jednotlivých sociokulturních systémů akceptuje fakt kulturního pluralismu a metodologicky se opírá o zásadu kulturního relativismu. V tomto významu jednotlivé lokální kultury představují jedinečné a unikátní konfigurace artefaktů, sociolkulturních regulativů, idejí, symbolických systémů a kulturních institucí, typických pro určitou společnost nebo sociální skupinu (SKA - pojmosloví s. 23-4).
PROCES ENKULTURACE
Velmi důležitým rysem kultury je, že její prvky musí přijmout a osvojit si většina příslušníků daného kulturního společenství. Charakter kultury určitého společenstva tedy určuje většina jejích členů. PROCES, V NĚMŽ DOCHÁZÍ K OSVOJOVÁNÍ KULTURNÍCH PRVKŮ SE NAZÝVÁ ENKULTURACE. Podstatná část kultury je předávána jedinci v době dětství a dospívání v procesu výchovy - předávány jsou především normativy, regulativy a ideje. Artefakty, které jsou součástí hmotné kultury samozřejmě na jedince trvale působí, nejintenzivněji v době jeho formování (hračky, nábytek, dopravní prostředky, knihy, atd.) Proces učení se kultuře - enkulturace - probíhá především prostřednictvím rodiny, školy, vrstevníků a médií.
To, co člověka odlišuje od ostatních živočichů není jen schopnost učit se, ale především rozsáhlé sociokulturní dědictví, z něhož se učíme - (zkušenosti a znalosti nejsou předávány pouze z jedince na jedince, je předávána zkušenost celé skupiny pomocí jazyka a písma atd.)
Velká část enkulturace, učení se kultuře, probíhá neformální cestou v přirozených situacích, v tradičních společnostech formou mýtů, legend, podobenství a osobních příkladů, kolektivních her a rituálů, v moderní společnosti podobně, zde sehrává v dětském věku roli pohádka, hračky, prostředí, v němž se jedinec pohybuje, zpravidla bez konkrétního časového vymezení. V industriálních společnostech pak v enkulturaci sehrává významnou roli systém formální výchovy, zpravidla reprezentovaný školou, která má jedinci zprostředkovat společností stanovené penzum znalostí. Záměry formální i neformální výchovy jsou stejné: zformovat jedince v duchu dané kultury a potlačit ty prvky v jeho chování, které nejsou slučitelné s danou kulturou.
Žádný jedinec si ovšem kulturu svého společenství neosvojuje beze zbytku: mnohé vědomosti jsou ryze odborné a učí se jim zejména v industriálních společnostech pouze specialisté. Základní část kulturních prvků si tedy musí osvojit všichni členové společnosti a část si jich osvojují pouze někteří podle specifického společenského postavení (statusu) - (např. lékaři).
RŮST KULTURY
Kultura se udržuje a vytváří předáváním z generace na generaci prostřednictvím tradice. Jedinec, nebo skupina jedinců ovšem prvky kultury nejen přijímá, ale zároveň je určitým způsobem přetváří, rozvíjí. Na kulturu je nutno tedy pohlížet nejen jako na soubor kulturních prvků a jevů zděděných po předchozích generacích, ale jako na výsledek tvořivé činnosti lidí, kteří rozvíjejí kulturní dědictví minulosti. Tak ve vývoji kultury neustále vzniká situace, kdy prvek, který v původní kultuře byl zcela zanedbatelný se v průběhu vývoje kultury stane se pro danou kulturu stane velmi důležitým nebo dokonce určujícím (přijetí křesťanství, emancipace žen, rozvoj gramotnosti, sekularizace, automobilismus, počítačová gramotnost, atd.). Stejně tak prvky zásadní pro určitou kulturu se mohou postupně vytrácet (otroctví, koňská doprava, telegraf).
Žádná lokální kultura není uzavřeným systémem a celá řada kulturních prvků do ní proniká zvnějšku, z jiných kultur, jak prostřednictvím běžných kulturních kontaktů (obchod, cestování, zámořské plavby), tak násilím při mocenských střetech, kdy poražení jsou nuceni akceptovat kulturu vítězů.
DIFÚZE KULTURNÍCH PRVKŮ
Průnik kulturních prvků z jedné kultury do druhé se nazývá difúze kulturních prvků. Tento proces proběhne ovšem pouze tehdy, existuje-li v dané kultuře potřeba příslušného prvku a je-li v ní pro něj prostor. Jinými slovy, cizí prvky jsou v kultuře obvykle přijímány či odmítány na základě potenciální užitečnosti a kompatibility. Kompatibilita je slučitelnost nového prvku s existujícími kulturními vzorci. Prvky přijaté difúzí pak nejsou zpravidla přejaty jako takové, ale jsou modifikovány, pozměněny a přizpůsobeny novému kulturnímu kontextu. (Příkladem modifikace je kuchyňské zpracování brambor u nás na bramborák či bramborovou polévku, nebo tabáku na cigarety). (viz Murphy s. 34)
AKULTURACE
Intenzivnějším pronikáním kulturních prvků se vyznačuje takzvaná akulturace. Jedná se o proces, který nastává tehdy, kdy dvě kultury jsou v intenzivním vzájemném kontaktu, že se zásadně ovlivní a pozmění. Narozdíl od prosté difúze dochází při akulturaci v jedné z kultur nebo v obou z nich k výrazné reorganizaci kultury. Tento proces je starý tisíce let: již od doby neolitické revoluce, kdy začalo docházet k větším koncentracím lidí na společném území a zejména uvnitř starověkých říší a jejich rozpínajících se hranic akulturovaly různé národy. Lze konstatovat, že dnešní moderní státy a jejich kultury jsou výsledkem dlouhodobě probíhajícího procesu akulturace.
DŮSLEDKY STŘETŮ RŮZNÝCH KULTUR a následně probíhajícího procesu akulturace mohou být různé. Lze z nich vyčlenit tři následující modelové situace:
a) jedna kultura se při střetu začlení do druhé a ponechá si svou omezenou identitu jako „subkultura“ (příkladem může být subkultura severoamerických Indiánů v rezervacích)
b) dojde k propojení obou kultur a vytvoření nové integrované kultury obohacené o prvky obou kultur původních (příkladem je rozšíření řecké vzdělanosti na územích dobytých Alexandrem Makedonským v době helénismu, nebo islámská kultura a vzdělanost na indickém subkontinentu v říši Velkých Mughalů) - tento proces se nazývá kulturní asimilace
c) určitá kultura není s to unést důsledky kulturního střetu, zhroutí se a podlehne, zhroutí se. Tento důsledek kulturního střetu je bohužel v historii velmi častý a většinu těch, které jsou historicky popsány, mají na svědomí Evropané (např. domorodé kultury zničené v karibské a tasmánské oblasti, částečně též zhroucení kultur Střední a Jižní Ameriky). Je nutné si uvědomit, že ve střetu kultur podléhá ne horší z daných kultur (takovou terminologii v kulturní antropologii nepoužíváme), ale ta, která je hůře materiálně vybavena (zejména zbraněmi). Tato třetí modelová situace nastává, setkají-li se dvě zásadně odlišné, tedy těžko slučitelné kultury.
ANTROPOLOGIE
Termín atropologie vznikl spojením dvou řeckých slov:
antropos = člověk logos= slovo, rozum, nauka, věda
Tento termín se objevuje již ve starověku v Aristotelových pracích ve významu komplexního studia člověka. V tomto pojetí byla antropologie vnímána až do 19.století a dodnes je tento termín nejčastěji ztotožňován se somatickou antropologií jako vědou o vzniku a vývoji člověka, která studuje lidské tělesné znaky a tělesnou stavbu. Tak je vnímána antropologie v tradičním evropském pojetí, kdy je zařazena spolu se zoologií a botanikou mezi tři hlavní přírodovědné obory studující živou přírodu:
Tab. 2: Antropologie v systému věd o živé přírodě:
ANTROPOLOGIE Studium tělesných znaků člověka
ZOOLOGIE Studium živočichů
BOTANIKA Studium rostlin
Atropologie v tomto smyslu se dále člení na:
a) antropologii prehistorickou (zkoumá kosterní pozůstatky člověka)
b) antropologii etnickou (zkoumá fyzické rozdíly mezi jednotlivými lidskými etniky)
c) antropologii fyzickou (zkoumá fyzickou stavbu těla současného člověka)
Ve Velké Británii a USA byl však tradičně kladen zvýšený důraz na společenský a kulturní rozměr člověka, proto byla snaha o širší vymezení antropologie nejen jako vědy biologické, ale obecně jako vědy o člověku zahrnující nejen jeho biologický, ale i kulturní a sociální rozměr. Ke třem původním disciplínám antropologie tedy přistoupila KULTURNÍ ANTROPOLOGIE, která si dala za cíl zkoumat člověka jako tvůrce a zároveň produkt kultury.
Jak již bylo několikrát zdůrazněno, příslušníci druhu Homo sapiens sapiens se rozšířili téměř do všech částí naší planety (od pouští přes deštné pralesy a umrzlou tundru). Předpokladem přežití v nejrůznějších přírodních podmínkách byla kultura, která se projevuje u lidstva jako celku obrovskou rozmanitostí zvyků, hodnot, morálních zásad a náboženských představ, které jsou pro různé kultury typické a přenášejí se prostřednictvím tradic z generace na generaci. Právě tyto zvyklosti pramenící původně z odlišných přírodních podmínek jsou hlavním materiálem, se kterým pracuje kulturní antropologie. Úkolem KA je hledání řádu a vysvětlení tohoto širokého spektra rozdílností. KA si klade za cíl porozumět lidské situaci prostřednictvím studia všech jejích projevů a obměn. V ideálním případě by nám měla KA napomoci porozumět vnitřní logice kultury cizích a odlišných společenství a zároveň získat odstup a potřebný nadhled vůči našemu vlastnímu životu a kulturním zvyklostem. (Murphy s. 15) Kultura je tím, co formuje naše osobnosti a osudy. Studium lidské kultury a jejího fungování je tedy zkoumáním nás samotných. (Murphy, s. 22)
Jádrem práce kulturních antropologů je shromažďování velkého množství údajů o kultuře všech dostupných společenství. Přes neuvěřitelnou rozmanitost způsobů chování a hodnot v různých kulturách nachází KA v této pestré škále určité shodné prvky, jevy, tradice a zvyklosti. Hlavní metodou KA je tedy srovnávací analýza odlišných a shodných kulturních prvků a vyvozování obecnějších závěrů a souvislostí u jejich výskytu za určitých okolností. (I srovnávací analýza má ovšem svá úskalí, což je dokumentováno na anekdotickém příkladu,, kdy se výzkumník napije skotské se sodou, fernetu se sodou a koňaku se sodou a usoudí, že za jeho podnapilost může bezesporu soda, kterou měly všechny testované vzorky společnou. Murphy, s. 17)
Kulturní antropologie je úzce spjata s řadou dalších vědeckých oborů a částečně využívá jejich poznatků (a naopak):
1. Etnografie: věda zabývající se sběrem, popisem a klasifikací antropologických dat prostřednictvím terénního výzkumu určité kultury
2. Etnologie: věda provádějící zobecnění etnografy získaného materiálu
3. Sociologie: věda zabývající se společenskými strukturami
4. Folkloristika: věda zabývající se lidovou kulturou
5. Religionistika: věda o náboženství
Dále je KA úzce spjata např. s psychologií a historií, také s fyzickou antropologií (na poli řešení otázek přírodního výběru, dědičnosti, vlivu prostředí na jedince apod.)
SOCIÁLNÍ A KULTURNÍ ANTROPOLOGIE
Dnes se oba termíny buď směšují nebo používají zároveň - původně byla snaha odlišit antropologii sociální (zaměřenou na společenské struktury) a kulturní (studující kulturu), ale protože sociální a kulturní systémy jsou těžko odlišitelné a protože každé společnosti je vlastní kultura, došlo k tomu, že od jejich odlišování se upustilo a oba názvy jsou volně zaměnitelné. Dnes spíše registrujeme příklon pouze k názvu kulturní antropologie.
Vznik a vývoj kulturní antropologie jako vědecké disciplíny:
Kulturní antropologie byla ustavena ve druhé pol. 19.stol. jako věda, která se na základě etnografických a etnologických výzkumů začala zabývat srovnávacím studiem kultury tzv. předliterárních společenství. Základní metodou byl systematický sběr antropologických dat během dlouhodobých pobytů vědců v těchto malých lokálních společnostech.
VÝVOJ KA (Soukup 1.vyd. s. 29-61, 75-108)
Vznik KA je spjat se zrodem jednoho z nejvlivnějších vědeckých proudů 2.pol. 19.st. - evolucionismem. Ten byl ovlivněn zejména vystoupením Charlese Darwina a jeho teorií evoluce v oblasti biologie, tedy vývoji života od nejjednodušších forem k nejsložitějším a nejdokonalejším.
Inspirováni touto teorií se představitelé evolucionistické antropologické školy domnívali, že všechny lidské společnosti procházejí stejnými stadii vývoje od nejjednodušších forem k nejsložitějším a kulturní vývoj považovali za jednoznačně progresivní proces. Kulturní evoluce je považována za nárůst lidských znalostí a dovedností a eliminací chyb a omylů. Rozdíl mezi civilizovanými a primitivními národy tedy tkví pouze ve stupni kulturního vývoje.
Zvláštní důraz byl kladen na studium evoluce různých kulturních institucí a prvků (manželství, právo, tradice, mytologie). Významně se uplatnil výzkum tzv. přežitků jako živých zbytků dávno zmizelých kultur, který umožňuje rekonstruovat kulturní dějiny i hist. původ a genezi kult. jevů.
Již na sklonku 19.století bylo zřejmé, že evolucionistická teorie není schopna ve všech aspektech vystihnout kulturní realitu, nicméně její stoupenci jako první vypracovali globální pojetí kultury.
DIFUZIONISMUS
Na začátku 20.století přichází ke slovu nová generace antropologů nesouhlasících s evolucionistickou teorií, nastává etapa difuzionismu, který přichází s představou šíření kulturních prvků srovnatelnou s fyzikálně-chemickými procesy. Ústředními pojmy se staly
DIFÚZE: proces šíření kulturních prvků z jedné kultury do druhé
a MIGRACE: přesun obyvatelstva z jedné geografické oblasti do druhé
Zastánci difuzionistické teorie označovali shodné kulturní prvky které nalézali v různých společnostech za důkaz vzájemných historických kontaktů příslušných kultur. V rámci difuzionismu byl také vymezen důležitý pojem
KULTURNÍ OKRUH: geografická oblast, pro kterou je charakteristický výskyt společných kulturních prvků. Kultura každého KO vykazuje zvláštní rysy, jimiž se liší od ostatních KO (náboženství, tradice, zvyky a obyčeje, sociální život). Přehnané zdůrazňování difúze vedlo mnohdy ke zpochybňování tvůrčích schopností jednotlivých kultur a redukce kulturního vývoje na pouhé přemisťování kulturních prků a převrstvování několika základních kulturních okruhů. Odpůrci těchto názorů se nazývali izolacionisté, jejichž nástup a nástup dalších nových škol vedl k odmítnutí tradičních difuzionistických modelů kultury.
Ve 20. a 30. letech 20. stol. se prosazuje nový směr v kulturní antropologii FUNKCIONALISMUS. Funkcionalisté již nestudují kulturu jako neuspořádanou změť prvků a institucí, ale jako funkční celek. Kulturní jevy posuzují již ne z hlediska jejich vývoje, ale jejich funkce v dané kultuře. To znamená, že každý prvek kultury vzniká funguje proto, aby uspokojoval konkrétní lidské potřeby.
KONFIGURACIONALISMUS byl směrem, který podstatu každé kultury spatřoval v konfiguraci(uspořádání) hodnot, norem, idejí a vzorů chování charakteristických pro danou spol. Této konfiguraci se členové spol. učí a ona určuje sociální chování. Ústředním pojmem konfuguracionismu je Kulturní vzorec = souvislý systém institucí, hodnot a norem charakteristický pro danou kulturu.
GENETICKÝ A KULTURNÍ DETERMINISMUS
Od 30. let se vedle konfiguracionismu rozvíjí v KA směr zkoumající vztah mezi osobností a kulturou, který stál u zrodu moderní psychologické antropologie. Na poli těchto výzkumů se rozvinula diskuse, během níž se vědci rozdělili na dva protichůdné tábory:
a) zastánce tzv. genetického determinismu, kteří tvrdí, že vlastnosti a chování člověka jsou v první řadě podmíněny dědičností, tedy tím, co si člověk přinese na svět ve své genetické výbavě po předcích
b) zastánce kulturního determinismu, kteří tvrdí, že rozdíly v chování a vlastnostech lidí jsou důsledkem rozdílné výchovy a rozdílného kulturního prostředí. Kulturní determinismus převládá u většiny kulturních antropologů.
Genetický determinismus získává v současnosti celou řadu stoupenců zejména zásluhou nového směru, který se nazývá sociobiologie, jehož zakladatel Američan E.O. Wilson. Tento směr používá biologické principy vysvětlení sociální činnosti všech živočichů včetně člověka a snaží se dokázat, že lidské chování je dominantním způsobem ovlivněno genetickou výbavou jedince, tedy jeho biologickou přirozeností.
Polemiku mezi oběma tábory lze zřejmě uzavřít pouze s tím, že dospějeme k syntéze genetického a kulturního determinismu s tím, že na vývoji osobnosti se stejnou měrou podílí jak genetická výbava, tak kulturní prostředí a bylo by chybou jednu z těchto složek absolutizovat a druhou naopak podcenit nebo dokonce pominout.
VLASTNOSTI KULTURY
Různá pojetí kultury zdůrazňují její různé aspekty. Zaměříme se na některé její nejdůležitější vlastnosti: (viz Lawless: Co je to kultura s. 45)
1. Kultura je naučená
- není tudíž jedinci vrozená (narozdíl od zvířecích instinktů). Kulturu si člověk osvojuje učením v přímém důsledku života v určité soc. skupině, k níž jedinec přísluší, v nejširším pohledu v lidské společnosti obecně. Dítě, které vyroste v izolaci nebo mimo lidskou kulturu se nestane skutečným člověkem (je jím biologicky, nikoliv duševně): neumí řeč, nemá citové vazby k jiným lidem, neprošlo tzv. socializací (sociologové v tomto procesu vidí přizpůsobování se lidem) a procesem enkulturace = učení se kultuře, zacházení s jejími symboly.
2. Kultura je sdílená
v tom smyslu, že člověk si ji osvojuje stykem s lidmi náležejícími ke stejné kultuře, kteří mají stejné vzorce chování. Tak je např. velkým množstvím jedinců sdílen například jazyk, mýty, pohádky apod. Kultura nás v mnohém omezuje, ale jedině díky ní a díky tomu, že ji sdílíme s ostatními členy skupiny s nimi můžeme vejít ve vzájemnou a smysluplnou interakci. Díky tomu, že kultura je sdílená je pro nás chování lidí kolem nás do značné míry předpověditelné a tudíž jsme schopni se ve společnosti orientovat (řidič autobusu zastaví na zastávce, pojede tou trasou, kterou má předepsánu, nevjede do křižovatky na červenou atd.).
K tomu, co vyplývá z faktu, že kultura je sdílená, patří její významná charakteristika, že kultura je systém symbolů a významů. Lidé mnohem více než jiní živočichové užívají symboly k předávání ohromného množství vědomostí, názorů a očekávání - základním symbolickým systémem v lidské kultuře je jazyk, bez něhož se v komunikaci neobjedeme. Lidská řeč ovšem sama o sobe je pouhou řadou zvuků, které samy o sobě nemají žádný smysl, musejí být sdíleny a symbolický smysl jim připisuje až příslušná konkrétní kultura, je tedy kulturně podmíněn (příklad: slovo dort v češtině a němčině, list v češtině a angličtině apod.). Nejen jazyk, ale i význam vůní, zvuků, a gest je kulturně podmíněn (říhání u stolu apod.). Právě proto, že je sdílená, má kultura pro společnost jednotící charakter - neutralizuje sobecké chování jedinců a podřizuje je všeobecným pravidlům. Bez kultury by všechny sociální kontakty skončily konfliktem. Kultura snižuje jejich riziko tím, že nám předepisuje nejen, jak máme v určitých situacích jednat, nýbrž také to, co můžeme očekávat od ostatních.
3. Kultura je integrovaná a vnitřně propojená
V každé kultuře panuje vnitřní souvztažnost a spojitost - každý prvek v ní má své místo a logické opodstatnění: budí v jedincích zdání smysluplného řádu. V tomto smyslu se hovoří o tom, že každá kultura vytváří tzv. kulturní vzorce.
Kulturní vzorec je systém institucí, forem chování, hodnot a norem charakteristických pro danou společnost, který je jedinci přijímán v procesu enkulturace a reprodukuje se v kult. výtvorech a stabilizuje ve zvycích a obyčejích.
KULTURNÍ ODLIŠNOSTI, KULTURNÍ RELATIVISMUS, ETNOCENTRISMUS
(Giddens: Sociologie s. 37-39)
Jednotlivé kultury jsou nesmírně rozmanité, což vyplývá z toho, že kultura v původním významu je adaptačním procesem a protože se lidé přizpůsobovali velmi odlišným prostředím, vytvořila se v procesu kulturního vývoje nesmírná bohatost a rozmanitost kulturních rysů. Příkladů je nespočet: západní kultura vnímá zabití novorozence jako zločin, v celé řadě společenství je to ovšem legitimní nástroj regulace porodnosti. V Evropě jíme vepřové, což je nepřijatelné pro židy i muslimy, konzumujeme hovězí, které nejedí hinduisté. Naopak psí maso, které je jinde považováno za pochoutku, se nám oškliví, což je dáno ne jeho nepoživatelností, ale kulturní odlišností. Líbání, které je v západní kultuře považováno za běžný projev náklonnosti, je v jiných kulturách neznámé nebo je považováno za něco odporného, atd.
Z toho plyne, že každá kultura má své jedinečné vzorce chování, které často lidem pocházejícím z jiného kulturního prostředí připadají podivné. Při posuzování cizích kultur se velmi často dopouštíme tzv. ETNOCENTRISMU, což je postoj, kdy cizí kultury hodnotíme podle měřítek naší vlastní kultury. To je ovšem přístup, který KA zcela odmítá a pokouší se od něj distancovat. Etnocentrismus se běžně projevuje například tím, že lidé odmítají připustit podobnost mezi svým chováním a svými postoji a mezi chováním příslušníků jiných „primitivních“ kultur.
Opačným přístupem k odlišným kulturám je tzv. KULTURNÍ RELATIVISMUS, který je jedním z nejvýznačnějších ale i dosti problematických přínosů KA k myšlení 20. století. Jedná se o názor, že jednotlivé kultury představují jedinečné a neopakovatelné sociokulturní systémy, které je možno pochopit jedině v kontextu jejich vlastních norem, hodnot a idejí. Kult. relativismus představuje nový postoj k jiným, především mimoevropským kulturám. Vnímá je jako unikátní, jedinečný a neopakovatelný fenomén, který není možno hodnotit z antropologova subjektivního hlediska.Tento názor je jedním z postulátů moderní KA (SKA s. 87). Ten, kdo stojí na pozicích kulturního relativismu nemůže považovat žádný kulturní projev za nesmyslný, primitivní nebo hloupý a jiný za přiměřený a civilizovaný. Takové „známkování“ v KAN nemá místo. Vzdělaný jedinec chápe různé kulturní projevy jako součást rozdílných kultur.
Tento názor přináší ovšem určitá morální dilemata, protože znemožňuje k určitým kulturním projevům zaujmout etické stanovisko (příklad: porušování lid. práv v Číně, podřízené postavení žen v islámských zemích, atd.). Může nás ovšem vést k obezřetnosti, pokud budeme chtít formulovat kritické stanovisko vůči pro nás nepochopitelným kulturním jevům a zvykům jiných kultur. Jinými slovy, než se kriticky vyjádříme o kanibalismu, pojídání hmyzu či zabíjení nemluvňat, vzpomeňme na některé produkty západní kultury: koloniální války, zbraně hromadného ničení, koncentrační a pracovní tábory apod.
Použitá literatura:
LAWLESS, Robert: Co je to kultura. Olomouc, Votobia 1996.
MURPHY, Robert,F.: Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha, SLON 1999.
(SKA)Sociální a kulturní antropologie. Sociologické pojmosloví. Praha, SLON 1994.
SOUKUP,Václav: Dějiny sociální a kulturní antropologie. Praha, UK 1996.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Stáhnout -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát