Příbuzenství
PŘÍBUZENSTVÍ
Příbuzenství je celek vztahů, které pokrevně nebo sňatkem spojují mezi sebou určitý počet jednotlivců. Příbuzenství je založeno na uznání sociálních vztahů mezi rodiči a dětmi a mezi sourozenci navzájem.
Dnešní společnost můžeme v antropologickém významu chápat jako určitou organizovanou skupinu lidí, která se vyvinula na základě dlouhodobého soužití na určitém teritoriu. Takovéto společenství je přitom faktem vyššího řádu než jednotlivec - její rysy a chování není možno zredukovat na chování jednotlivce v množném čísle.
Základem prvních společenství byly s největší pravděpodobností příbuzenské systémy, které vytvářely mezi členy společenství užší pouta. Co vlastně život ve společenství našim předkům poskytoval a proč u lidí univerzálně převládl:
n v extrémních podmínkách byl předpokladem přežití
n umožnil snadnější, protože společné získávání potravy
n usnadnil styk s ostatními příslušníky druhu a tím i vyhledání partnera
n chránil jej v případě indispozice či choroby před smrtí hladem
n byl fyzickou ochranou před nebezpečím
n umožnil postupnou specializaci činností, tedy dělbu práce a tím i lepší podmínky života
Toto byly zřejmě nejdůležitější důvody, proč naši předkové dávali přednost životu v určitých skupinách před životem osamělým - v průběhu tisíciletí se tento typ soužití u rodu Homo zcela prosadil.
Jak již bylo uvedeno, jeví se nanejvýš pravděpodobné, že základem nejstarších organizovaných lidských společenství byly bezesporu příbuzenské systémy, proto se různé formy příbuzenství staly objektem vědeckého zájmu řady kulturních antropologů a etnologů. Důsledky příbuzenství v čase a v prostoru vedou ke spojenectví mezi sousedy nebo jsou stavebním materiálem pro spojenectví mezi celými oblastmi.
Příbuzenství dále utváří pouto mezi generacemi, každého jednotlivce spojuje s jeho předchůdci. I v naší současné individualizované a atomizované společnosti zůstává příbuzenství i nadále hlavním zdrojem našich nejbližších svazků. V minulosti ovšem a ještě dnes má příbuzenství daleko důležitější úlohu než poskytovat jednotlivcům lásku a podporu - tvořilo či tvoří samotnou základní strukturu celých společností .
Příbuzenství je univerzálním kulturním jevem, je považováno za nejstarší formu společenské struktury umožňující lidem žít a spolupracovat v určité skupině. Příbuzenské soustavy jsou univerzálním znakem lidské kultury.
Přesto, že se příbuzenství týká biologických skutečností párování a rozmnožování, jeho předmětem je manželství a legitimita potomků, které více než do biologie spadají do oblasti kultury. Příbuzenské systémy nejen obsahují pravidla pro určení toho, kdo je čí příbuzný, ale také normy, které brání ostatním ve stupu do této kategorie. Příbuzenství odráží společenskou realitu, je kulturním konstruktem.
Příbuzenství je založeno na třech vazbách spojujících jedince a celé skupiny:
a) filiace: přenos příbuzenství tím, že jedna osoba pochází z jiné. Váže se ke skutečným biologickým vztahům mezi jedinci, ale může být i sociálním a kulturním výtvorem ( v případě adopce). Ve schématu příbuzenských vztahů se značí │.
b) aliance = vytvoření příbuzenského svazku mezi dříve nepříbuznými jedinci pomocí sňatku. Ve schématu se tento vztah označuje ═.
c) germanita = sourozenectví, ve schématu označeno —.
Těmito vazbami je zpravidla tvořena základní jednotka příbuzenské struktury - je to skupina sestávající z otce, matky a jejich dětí - nazýváme ji elementární nebo také nukleární rodina. Elementární rodina jako společenství rodičů a jejich dětí se vyskytuje u většiny lidských společenství a kultur a plní 4 základní funkce:
q sexuální
q ekonomickou
q výchovnou
q reprodukční
Nukleární rodina je v pavučině příbuzenství uzlem, v němž se setkávají a shromažďují lidé, kteří jsou prostřednictvím manželství nebo rodičovství spřízněni s dalšími podobnými seskupeními.
V okamžiku, kdy jedinec v dospělosti založí vlastní rodinu, stává se členem dvou nukleárních rodin: v rodině svých rodičů figuruje jako potomek, případně jako sourozenec,v rodině vlastní jako partner a jako rodič. Původní rodina z hlediska jedince je nazývána orientační, nově založená rodina je rodinou prokreační. Všude na světě je nukleární rodina považována za základní jednotku vzájemné solidarity a odpovědnosti. Navíc je považována za jedinou legitimní jednotku plodící potomky (dítě narozené v legitimním sňatku je automaticky považováno za dítě manžela matky, za jiných okolností je nutné formální stanovení otcovství dítěte) a zodpovědnou za jejich výchovu. V různých kulturách je pak různě řešena základní dělba práce mezi mužem a ženou v rámci nukleární rodiny. NR je také základní ekonomickou jednotkou, primární jednotkou spotřeby a distribuce životních potřeb a důležitou jednotkou primární ekonomické produkce. Jedním z nejhlubších důsledků, které měla průmyslová revoluce na nukleární rodinu, bylo drastické omezení její výrobní funkce. Nukleární rodina existuje na každém kontinentu a na každé úrovni složitosti, od loveckých a sběračských skupin až po vyspělé průmyslové národy na Západě. Proto považovali antropologové nukleární rodinu za počáteční bod analýz příbuzenských a obecně společenských systémů. V okamžiku, kdy jedinec v důsledku rozvodů a nových sňatků proplouvá řadou nukleárních rodin, jsou jeho vztahy k ostatním rodinným členům mnohdy značně spletité.
Příbuzenství je daleko více kulturní konstrukcí než biologickou daností, což nejvýrazněji vystupuje v případě vztahu mezi nebiologickými rodiči a jejich adoptovanými dětmi. Zde je příbuzenství založeno na právním vztahu jedinců a kupodivu je tento typ příbuzenského vztahu velmi starobylý, nacházíme jej u přírodních národů a rozvinut byl zejména ve starověku v republikánském a císařském Římě, kde byla adopce mnohdy již i dospělých osob nástrojem prosazování majetkových a mocenských zájmů . Starý Řím pak právě v důsledku toho rozlišoval mezi pojmem
genitor = biologický otec a termínem
pater = otec uznaný společensky, který měl společensky vyšší váhu.
Příbuzenství tedy vyplývá nejen z biologického vztahu, ale především ze sociálního vztahu mezi jedinci. Také náš současný právní řád upřednostňuje vztah adoptivní před biologickým.
TYPY PŘÍBUZENSTVÍ
Z výše řečeného vyplývá, že každý jedinec je součástí celého systému příbuzenských vztahů. Jedním z typů příbuzenství je příbuzenství v přímé linii spojující předky a jejich potomky (rodiče a jejich děti, prarodiče a jejich vnuky). V tomto typu příbuzenství hraje roli princip filiace.
Dále rozlišujeme příbuzenství v linii pobočné, které vytváří tzv. pokolení, což je skupina osob, které odvozují svůj původ od společného předka (sourozenci, bratranci, vlastníci apod..) - takto se vytváří kritérium generace, což je soubor potomstva rodičovských jedinců žijící ve stejném časovém období. Tento typ příbuzenství je založen na principu germanity. Sociologicky je pak generace vnímána jako soubor osob, které se narodily a dospívaly v téže době. Příslušníci jedné generace ve společenství nemusejí mít k sobě příbuzenský vztah. V chování příslušníků různých generací jsou rozdíly dané společenským vývojem a odlišnou historickou zkušeností. Časový úsek dělící jednotlivé generace je dán dobou, kdy příslušníci jedné generace sami začnou přivádět potomky na svět - založí generaci novou. Uvádí se doba 25-30 let.
VELKORODINA, VYTVÁŘENÍ RODŮ
Kromě elementární rodiny existuje ovšem ještě širší nebo rozšířená rodina zvaná též velkorodina, která zahrnuje příbuzné rodičů, sourozenců, partnerů dětí apod. Rozšířené rodiny se skládají z několika spřízněných nukleárních rodin (mnohdy mají stejné bydliště a věnují se stejné ekonomické činnosti). Rozšířená rodina (velkorodina) mnohdy v jednodušších společenstvích zastiňuje význam nukleární rodiny: přejímá funkci ekonomickou i funkci výchovnou. Velkorodina umožňuje jednotlivým nukleárním rodinám v ní sdruženým lépe odolávat nepříznivým okolnostem a vyrovnávat se s nimi.
Z tohoto hlediska může jedinec patřit minimálně do dvou takovýchto širších rodin: do rodiny svého otce a do rodiny své matky. Rozšířené rodinné formy se utvářejí na základě principů rezidence - pravidla pro usídlení nově vzniklého manželského páru. Pevnost příbuzenských vazeb ovlivňuje především místo usídlení, tedy fyzická blízkost jednotlivých rodin. Pravidla stanovující místo usídlení vytvářejí tlak na soudržnost určitého druhu příbuzných, což zásadně ovlivňuje strukturu velkorodiny.
Pravidlo patrilokality (též virilokalita) vytváří skupiny pokrevně spřízněných mužů v otcovské linii, jejich manželek a dětí. Patrilokální pravidlo spojené s exogamií stanoví, že dospělí synové si musí přivést partnerky z jiné skupiny a dospělé dcery sňatkem rodinu fyzicky opouštějí. Patrilokalita je rozšířena v mnoha kulturách, podle antropologů se vyvinula zejména tam, kde hlavní činnost k zajištění obživy je prováděna muži a je závislá na koordinaci jejich činností (společný lov, rybolov, kočovné pastevectví, obdělávání půdy pluhem, válečnictví).
Jádrem matrilokální (též uxorilokální) rozšířené rodiny jsou pokrevně spřízněné ženy, které zůstávají ve společném sídle se svou matkou a sestrami, zatímco jejich partneři přicházejí žít do jejich rodu. Dospělí mladí muži v tomto systému odcházejí do bydliště svých manželek, kde budou vyrůstat jejich děti jako příslušníci rodu své matky. Existuje předpoklad, že rodový systém se vyvinul jako matrilokální. Matrilokální zůstala ta společenství, v nichž je hospodářsky výhodné udržovat pohromadě společenství matek a jejich dcer. Je jich ovšem daleko méně než patrilokálních. Jedná se často o společenství lovecko-sběračská, kde je pro přežití daného společenství důležitý především sběr divoce rostoucích plodů a kořenů, nebo o společenství, v nichž je obživa založena na obdělávání půdy motykami, což je převážně ženská práce. Příkladem jsou indiánské kmeny na východě USA, konkrétně Irokézové, nebo Zuńiové v Novém Mexiku, či kmeny žijící ve střední Africe či na jejím jihovýchodě.
Pokud se nově vzniklý pár usídlí v rodině manželky či manžela, ale volba není stanovena konkrétním pravidlem, jedná se o bilokalitu. Vyskytuje se v případě, že není silný vnější tlak na udržování společenství pokrevně spřízněných žen nebo naopak mužů, umožňuje pružnější reakci na různé okolnosti a situace. Novomanželé se v tomto systému pro místo bydliště rozhodují na základě výhodnějších podmínek existence
Existuje také možnost, že mladý pár vytvoří nezávislou domácnost v novém bydlišti. Toto pravidlo se nazývá neolokalita. V jednodušších společnostech je tato možnost málokdy uskutečnitelná (výjimkou jsou Eskymáci a Západní Šošoni v Nevadě, obecně tam, kde omezené zdroje potravy stačily na daném území k uživení malého počtu osob ), protože novomanželé by bez podpory rodu v novém sídlišti nepřežili. V moderní západní společnosti se naopak neolokalita prosadila, protože příbuzenství zde vesměs ztratilo svůj obranný a ekonomický význam, což vedlo k výraznému oslabení vlivu velkorodiny. Neolokalita je zároveň základní požadavek moderní průmyslové společnosti, protože izoluje nukleární rodinu, umožňuje prostorovou a profesní mobilitu pracovníků, omezuje a potlačuje vliv příbuzenských systémů a nahrazuje je závislostí jedince na zaměstnavateli a státu. Tento proces má i svou negativní stránku: postupné oslabování příbuzenských vazeb vede k tomu, že nukleární rodiny (často oslabené rozvody) a jedinci samotní se s životními obtížemi musejí vyrovnávat sami bez opory svých příbuzných. "Rodiče se upoutávají na své děti pro pocit jistoty a naděje na realizaci svých vlastních neuskutečněných snů a děti se snaží z tohoto emocionálního tlakového hrnce osvobodit; ale protože nemají dost zkušeností se samostatností, setkávají se často s neúspěchem. Manželství samo se stalo záležitostí velkých očekávání - a zdrcujících zklamání. Svazek bez opory některých dřívějších důvodů uzavírání manželství je založen na lásce a láskou je také udržován. To je ale křehký základ a v posledních letech polovina manželství končí rozvodem. Naše emoce se při soustředění na menší počet lidí stávají intenzivnějšími a je to právě tato hloubka citů a jejich ambivalence, jež činí rodinný život nesnesitelným."
TERMINOLOGIE PŘÍBUZENSKÝCH VZTAHŮ
Příbuzenské svazky v každé rodině jsou dvojího druhu: jednak pokrevní (rodič, dítě, sourozenci), jednak afinitní (manžel, manželka). Všechny příbuzenské vazby vzniklé sňatkem jsou vazby afinitní. Tyto vazby v případě rozvodů zanikají, jinými slovy, příbuzenství založené sňatkem v případě rozvodu zaniká. Základ spleti příbuzenských vztahů je pak kombinace pokrevních a afinitních svazků, přičemž vznikají různé úrovně příbuzenství. Nejsme fyzicky schopni obsáhnout a zapamatovat si všechny jedince, s nimiž jsme spřízněni, proto každá kultura prostřednictvím terminologie příbuzenství označuje jedince, kteří pro nás budou mít určitý statut příbuzného. Jedinci vymykající se této terminologii jsou našimi "vzdálenými příbuznými" a z příbuzenského systému se vzdalují. Příbuzní nejsou tedy přesně stanoveným okruhem lidí, ale naopak velmi nejasně vymezenou skupinou, jejíž hranice nejsou přesně stanoveny a v jednotlivých kulturách se značně odlišují. Příbuzenstvo není stálou skupinou jedinců - neustále se proměňuje se sňatky, rozvody, narozeními a úmrtími. Je to určitá síť vztahů rozbíhající se od jednotlivce, v bilokálních systémech rozprostřena do matčiny i otcovy rodové linie, zahrnující příbuzné rodičů, sourozenců, partnerů i potomků.
Především má každý jedinec PRIMÁRNÍ příbuzné, jimiž jsou:
otec-matka
bratr-sestra
manžel nebo manželka
a syn - dcera
Existuje tedy 7 základních typů primárního příbuzenství jedince.
Od nich se pak odvozuje sekundární příbuzenství, které je tvořeno primárními příbuznými primárních příbuzných jedince. Patří sem: děd-babička, strýc-teta(jedná se pouze o sourozence rodičů, ne jejich partnery), švagr-švagrová, synovec-neteř(děti sourozenců jedince), tchán-tchyně, zeť-snacha, vnuk-vnučka.
Další úroveň příbuzenství představují terciární příbuzenské vztahy, které tvoří primární příbuzní sekundárních příbuzných, kteří mohou být zároveň sekundárními příbuznými příbuzných primárních (např. matka babičky je babička matky, nebo sestra babičky je zároveň tetou otce), případně primární příbuzní primárních primárních příbuzných. Sem patří bratranci, sestřenice, manželky a manželé sourozenců našich rodičů (nepokrevní tety a strýcové) apod.
Ještě vyšší úroveň představují příbuzní kvartérní, kteří jsou primárními příbuznými terciárních(např. manžel sestřenice), sekundárními příbuznými sekundárních (tetin zeť) nebo zároveň terciárními primárních (bratranec manžela). A tak by bylo možno pokračovat do dalších a dalších úrovní (kvintérní, sextérní, septérní, atd).
Je jistě zajímavé si uvědomit, jak rozsáhle a složitě jsme příbuzensky propojeni s množstvím dalších lidí, přičemž je přirozené, že ve vzdálenějším příbuzenství vazby slábnou, ovšem napříč generacemi vzhledem k věkové blízkosti bývají někdy dosti silné.
Terminologie používaná pro označení příbuzenství v různých kulturách vymezuje spíše určité kategorie společenského postavení označovaných osob vůči jedinci než skutečné biologické vazby. (Např. bratranec může být synem bratra nebo sestry otce, stejně jako synem bratra nebo sestry matky: z terminologie není zřejmé, o jaký vztah se jedná, což vypovídá o tom, že důležitější je kategorie, než podstata vztahu.) Proto systémy názvosloví užívané pro označování příbuzenství jsou v ohnisku zájmu kulturních antropologů a etnologů.
Různorodost a důležitost příbuzenských vztahů v lidské kultuře poprvé zhodnotil a rozlišil americký průkopník antropologie Lewis Henry Morgan ve svém díle „Systémy pokrevenství a sešvagření lidské rodiny“ z r. 1871. Dále se jimi zabýval v díle „Pravěká společnost“z r. 1877, které spolu s dílem Bachofenovým inspirovalo B. Engelse k sepsání knihy „Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu(1884). Od té doby se příbuzenství stalo jedním z hlavních námětů etnografických a antropologických studií. Ve zmíněném díle se L.H.Morgan zaměřil také na terminologii příbuzenství, přičemž byl přesvědčen, že ona je odrazem okolností uzavírání manželských svazků, budování rodové linie a typu rodiny.
Příbuzenské systémy a jejich názvosloví odrážejí společenské struktury, jichž jsou součástí a tak podávají o společenství cenné informace.
Antropology bylo vymezeno šest základních typů terminologických systémů příbuzenství označených podle kmene nebo národa, u nichž byly poprvé zjištěny.
Eskymácká terminologie: tato terminologie je dosti podobná té, která se používá v moderním světě. Označení matka, otec, syn, dcera, nejsou použitelné pro jiné příbuzné, zatímco u příbuzenství typu teta, strýc, neteř, synovec, bratranec, sestřenice, není zcela zřejmé, ke které straně rodiny patří, tyto osoby mohou být různě definovány (např.strýc může být bratr matky nebo otce, ale také to může být manžel otcovy sestry nebo matčiny sestry), což je důkazem stejné vazby na rodovou linii matky jako otce (=bilateralita). Omezení základní terminologie na nejbližší příbuzné odráží menší důležitost ostatních rodových vazeb.
Súdánská terminologie: v tomto systému je každý z příbuzných označován specifickým termínem, např. tety a strýcové z matčiny strany a jejich partneři jsou odlišeni jinými názvy. Předpokládá se, že tento systém převládal v dávných dobách i v Evropě, ale postupně vymizel v důsledku urbanizace a industrializace. Existuje v kulturách, kde příbuzenství hraje důležitou roli a rozlišuje se příbuzenství z matčiny a otcovy strany.
Havajská terminologie: rozlišuje příbuzné podle generace a pohlaví, takže např.všichni muži v generaci otce jsou označeni "otec", ženy v generaci jedince jsou označeny "sestra", všechny děti v příbuzenském systému jsou "dcera" a "syn". Morgan tento systém považoval za pozůstatek doby, kdy v lidských společenstvích existovala skupinová manželství.
Irokézská terminologie: odděluje v terminologii mateřskou linii od otcovské - otec je označen stejně jako jeho bratr, matka a její sestry jsou všechny označeny jako matka, děti matek i otců jsou v tomto systému bratři a sestry, děti bratrů jsou synové a dcery, zatímco děti sester mají zvláštní označení jako neteř a synovec atd.
Tyto uvedené systémy příbuzenské terminologie se vyskytují nejčastěji, méně častý je systém omaha a crow, proto se jimi na tomto místě zabývat nebudeme.
Složité předivo příbuzenských vztahů mělo v dřívější společnosti velký význam, protože v případě úmrtí rodičů zde byla určitá naděje, že zbylá rodina se o sirotky postará. Ale ani tato vazba nefungovala zřejmě úplně spolehlivě, protože zde vznikla potřeba posílit ji ještě určitou „pojistkou“. Touto pojistkou bylo tzv. „kmotrovství“. Kmotr, který figuroval při křtu a po němž dítě zpravidla neslo jedno z křestních jmen, se touto asistencí i křestním darem zavazoval k pomoci novorozenému dítěti a mnohdy tato instituce skutečně fungovala spolehlivěji než příbuzenství samotné.
Rozsáhlé příbuzenské systémy začínají degenerovat s nástupem moderní industriální společnosti. Tam, kde sociální zabezpečení jedince na sebe přejímá stát, přechází tvorba sociálních vztahů na jiné společenské instituce než je příbuzenství.
Náš právní řád uznává pouze nejužší příbuzenství, tzn., že za osoby blízké jsou považováni pouze prarodiče, rodiče, děti, vnuci, manželé a sourozenci (s výjimkou manželů jsou právě mezi nimi právně zakázány sňatky), což platí i v případě dědictví.
V příbuzenských vztazích v minulosti hrálo také velkou úlohu samotné uzavření sňatku, protože jedině jeho prostřednictvím bylo zajištěno legitimní postavení dítěte ve společnosti. Děti z nelegitimních svazků mívaly život zpravidla dosti svízelný.
Příklad z našich dějin: Přemysl Otakar I. žijící na konci 12.stol. byl nejprve po léta ženat s Adlétou Míšeňskou, s níž měl několik dětí, po dvaceti letech trvání tohoto vztahu se v Přemyslově blízkosti objevila mladá a krásná uherská princezna Konstancie, kvůli níž si Př.Ot.I. vymohl zrušení předchozího sňatku - všechny doposud narozené děti se staly nelegitimní. S Konstancií pak přivedl na svět další děti, mj. slavnou Anežku Českou a jejího bratra Václava I. Př.Ot.I. zbavil nástupnictví svého syna z prvního manželství Vratislava, čímž se změnilo pořadí nástupnictví na českém trůně.
Příbuzenství sehrávalo velmi důležitou roli v malých společenstvích, jakými byly např. šlechtické rody nebo řemeslnické cechy. Každopádně mělo zásadní význam při projednávání dědických záležitostí a v politických vztazích.
Zvláště u šlechtických rodů se pro stanovení příbuzenských linií vytvořila složitá pravidla a důraz byl kladen na linii rodu - rodokmen, tedy genealogii. Nejvýznamnějším vztahem v těchto genealogiích bylo příbuzenství v otcovské linii - agnátský vztah nazývaný po meči. Jestliže rod neměl mužské potomky, hovořilo se o tom, že vymřel po meči (meč jako atribut šlechtice). Příbuzenský vztah v mateřské linii se nazývá po přeslici. (Přemyslovci jak známo vymřeli po meči v r. 1306 Václavem III., po přeslici však zůstává Přemyslovskou dědičkou Eliška Přemyslovna. Její syn Karel IV. byl tedy Přemyslovcem po přeslici).
Jakýkoliv příbuzenský pokrevní vztah je vztahem kognátským. Mnohdy se ve šlechtických rodech pro udržení rodové linie uzavíraly i sňatky mezi blízkými příbuznými - privilegované byly sňatky mezi tzv. křížovými bratranci a sestřenicemi, tedy mezi dětmi sourozenců opačného pohlaví (bratra a sestry), zatímco za nežádoucí (někdy i zakázané) byly mnohdy považovány sňatky mezi tzv. paralelními bratranci a sestřenicemi, což jsou potomci sourozenců stejného pohlaví (dvou sester nebo dvou bratrů). Toto pravidlo je obecně rozšířeným sňatkovým pravidlem. Naopak v islámském kulturním okruhu se upřednostňují sňatky mezi paralelními sestřenicemi a bratranci, tedy mezi potomky sourozenců stejného pohlaví. Příbuzenské vztahy a z nich vyplývající nároky na dědictví případně na trůn bývaly velmi často příčinou nebo spíše záminkou válečných konfliktů (např. stoletá válka mezi Anglií a Francií, v níž sehrála významnou roli Jana z Arku).
Příbuzenství v rozvětvené formě v moderní společnosti degeneruje - větší význam mají mnohdy pracovní a přátelské vztahy, přesto je stále nositelem často nejsilnějších emocionálních vazeb jedince a jeho zázemím.
Základní literatura k tématu:
COPANS, J.: Základy antropologie a etnologie. Praha, Portál 2001, s.47-57.
KOTTAK, C.,P.: Cultural Anthropology.N.Y. McGraw-Hill, Inc. 1991, s. 201-219.
MURPHY, R.F.: Úvod do kulturní a sociální antropologie.Praha, SLON 1999, s. 100-127.
WOLF,J.: Úvod do studia člověka a kultury. Praha, UK 1991, s. 66-72.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Stáhnout -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát