Oldřich Mikulášek
Kdo byl Oldřich Mikulášek?
Oldřich Mikulášek byl básníkem lásky, básníkem Moravy, básníkem lyrickým, básníkem občas i epickým, básníkem moralistickým a hlavně básníkem lidským. Byl básníkem každého z nás a byl básníkem, který nikdy nestál nad věcí, jako by se ho osobně nedotýkala. Bývá také označován za jednoho z nejosobitějších básníků české literatury. Vždy zůstával sám sebou a s dobovými společenskými i literárními vlivy se dovedl vyrovnat po svém. „V jeho poezii nalezneme stopu po neúprosnosti záznamů reality v pojetí Skupiny 42, občanské motivy poválečné lyriky, chvilkovou závrať z nové společenské situace po roce 1948, osudovou niternost v následujícím období i ztišení do poloh civilního vyrovnání po roce 1981, roce opětného básníkova návratu do oficiálního oběhu literatury. Mikulášek zanechal české lyrice osobitý básnický rukopis hlavně tím, že ve všech svých vývojových fázích dokázal být sám sebou, nezaměnitelný.“1) Ale nikdy se nedokázal odpoutat od své rodné jižní Moravy, od místa plného vinné révy, smíchu a zpěvu. A tak alespoň jeden přívlastek si ve svém úvodu dovolím – Oldřich Mikulášek byl moravský básník.
A jak se to tedy všechno seběhlo, že se Oldřich Mikulášek stal moravským básníkem? Prostě se narodil v Přerově 26. května 1910, zde také vystudoval měšťanskou školu a dvouletou gremiální obchodní školu. Potom vystřídal řadu příležitostných profesí po celé Moravě. (V letech 1930 – 1933 dokonce pracoval jako litograf a leptač ve Zlíně. S naším městem je spjat i jeho syn Ondřej Mikulášek, který působil ve zlínském divadle.) V roce 1937 odešel natrvalo do Brna, kde pracoval v redakci Lidových novin, po válce v deníku Rovnost a nakonec se dostal do redakce měsíčníku Host do domu (1957 – 1964). Z Brna to měl jen kousek ke své milované jižní Moravě. V roce 1965 mu bylo uděleno stipendium Českého literárního fondu a on nastoupil pětiletou tvůrčí dovolenou. Tu naneštěstí přerušil těžký úraz, který mu až do smrti znemožňoval volný pohyb a donutil ho odejít do invalidního důchodu. V 70. letech nesměl v důsledku svého politického postoje publikovat. Návratu do literatury po roce 1981 si bohužel příliš neužil, protože umírá již 19. července 1985.
Co nám zanechal Oldřich Mikulášek?
Myslím, že nám zanechal spoustu otázek a trochu odpovědí. Zanechal nám touhu žít za každou cenu, lásku k lásce. Zanechal nám tisíce slov ve více než dvaceti sbírkách, z kterých bychom se mohli učit žít a milovat, z kterých bychom si mohli číst večer před pelíškem, aby se nám šlo lépe spát, z kterých bychom mohli citovat u sklenky vína, z kterých bychom mohli zpívat, kvůli kterým bychom mohli brečet i se smát.
Přestože ve svém díle zůstával sám sebou, často bývá připomínána inspirace Vladimírem Holanem, Vítězslavem Hálkem či dokonce Karlem Hynkem Máchou, i když bývá Mikulášek považován za antiromantika. „Své básně pojímá jako mikrodramata, v nichž jsou v plné síle komprimovány protipóly života: žízeň a opojení, láska a smrt, pokora i vzpoura, profánní i božské, démon i anděl, krysa i hrdlo, vteřina a věčnost. Jeho verš jako vír tíhne ke středu bytí, k jeho problému a tajemství.“2) Často se zabývá vnitřními lidskými konflikty, jeho ústředním tématem je člověk a jeho vztahy na pozadí života, lásky a smrti.
Neboť ony jsou samy,
všechny matky světa jsou samy,
stále jim trhá maso
ze živého
někdo.
Musím myslit na takové věci,
že v této chvíli
vlhkých nozder od povzdychů dětských
i moje matka
sama
nad rozedraným klínem,
nad vysíleným srdcem
- a mužští, ti tak
umřít,
opustit,
zapomenout,
a mužští, ti tak
vršit hrobotu.3)
V druhé polovině své básnické činnosti se ještě více věnuje lásce. Ta jako by společně se ženou stála za všemi problémy i radostmi světa. Častější jsou i erotické básně. Píše o lidském strachu ze samoty, o nekonečném hledání toho druhého do páru a ptá se zda toto hledání není v dnešním uspěchaném světě marné.
Po celý život
srdce naše bloudí.
Po celý život
cosi po nás sahá;
chladného cosi,
co necháváme raděj
rychle přejít varem…
A cosi uvnitř, samotinké, slepé
jak vyražené oko
chce aspoň truchlit v páru
v tom světě jako pouště starém.4)
Jeho báseň bývá středně dlouhá, psaná volným veršem s ojedinělými rýmy. Věci dává rád do kontrastu, skládá za sebou zdánlivě nesouladné, paradoxní obrazy. „V jeho poezii se generuje velice hustý významový prostor, kde si je všecko tak blízko, že se objevuje možnost nesčíslných přechodů z jedné věci na druhou, z jednoho významu na druhý. Je tu bezpočet rozdílností i překvapivých podob, které se rychle uskupují do malých i velkých dramat.“5) Jeho verše i celé sbírky však mají pevnou myšlenkovou skladbu. „Mikulášek své sbírky velmi přísně komponoval, a to jak jednotlivé oddíly, tak celek. Sbírky jsou přímo kompozičně rytmizovány, jako by tím měla být poezie práva skutečnosti, která rovněž střídá své „těžké“ a „lehké“ doby. A Mikulášek svou kompozicí – každé básně i celku sbírky – tvořil nepřetržité analogie nadechnutí a vydechnutí, vzestupu a pádu, oživnutí i odumření. Nejadekvátnější interpretací jeho poezie by byla ta, která by tuto specifickou „fyziologii“ jeho básní detailně sledovala.“6) Jazyk jeho básní je poznamenán vlivy lidové poezie, objevují se hovorové výrazy i neologismy. Často se vyskytují slova tráva, krev, dech, puls, závrať, růže, réva, nebesa, nach, jho – vždy však v jiné pozici. Každé jeho slovo, každá jeho sbírka je vždy trochu jiná, trochu nová.
Bibliografie a charakteristika jeho knih
Černý bílý ano ne (1930)
Mikuláškova první sbírka byla vydána vlastním nákladem v malém přerovském nakladatelství, navázal v ní na vlnu poetismu v české meziválečné poezii, a později se jí zřekl. Už tehdy se však z titulu knihy, který je složen z protikladných bodů reality, dalo leccos soudit o Mikuláškově nadání
Tma
tma a tma
tma tmavá tma
a mahatma
tma a tma
tma hmatám tma
a nahá tma
tma a tma
tma tmavá tma
a nahá tma
tma a tma
tma hmatám tma
a mahatma7)
Marné milování (1940), Podle plotu (1946), Pulsy (1947)
Až sbírku Marné milování považuje Oldřich Mikulášek za svou skutečnou prvotinu, ale ještě stále hledal svůj hlas, své místo v poezii. Poslal tedy své básně k posouzení Josefu Čapkovi a určitě si jeho odpověď vzal k srdci.
„Nedatovaný dopis, patrně z let 1937-38
Milý pane,
děkuji za verše a za vzpomínku, pamatuji se na Vás docela dobře a také na Vás nijak nezapomenu, mám básníky vždycky rád. Ty Vaše verše jsou jistě dobré – chcete-li věděti mé mínění – a docela oceňuji jejich moderní a velmi přítomnou orientaci. Mladý člověk musí něčím začínat, a začíná-li novými a dobrými příklady, je to dobře. Ale – snad mi budete rozumět – je pak ještě třeba něco osobní osudovosti, která odvede člověka od školy, když ji pochopil a si ji osvojil; hleďte být osobnější, nekoukejte tak na úroveň a linii, nevyděláte na tom peníze tak jako tak, na co tedy třeba být tak poslušný toho, jak to právě dělá Holan anebo jiní! Chcete-li psát verše, hledejte v tom sebespásu a nedělejte tím kulturu. Vy, myslím, mohl byste psáti dobře, jen nesmíte myslit na to, jak se to venku přijme a kam Vás to zařadí. Zbavit se ctižádosti a ponechat si vysoká měřítka je jedinou školou osobnosti opravdu umělecké-aspoň dnes, kdy se dá příliš mnoho na školy a na úspěchy. Pamatujte na to, že na ničem tak nezáleží, jako na vlastním životě – jestli ten život něco obsahuje! Buďte v literatuře mimo literaturu, s nikým se neměřte, nikomu se nechtějte rovnat, pište jen když toho cítíte nejvyšší nutnost a jistě pak vyslovíte něco za sebe a ne za nějakou obecnější úroveň a to bude všechno a dost i bez státních cen, několika vydání a uznání souputníků. A teď pište (ale ne zbytečně často) a na mne se nezlobte!
Josef Čapek“8)
„V těchto sbírkách ze 40. let jsou použity základní motivy autorova básnického vidění: Motivy dechu, srdce, krve a vína, stromu, listu, trávy a další. Směr těchto obrazů a celých básní je určen vertikálou, obsaženou v závrati, vzletu i pádu, v růstu trávy i zvednuté číši, v lidském hrdle zvráceném vzhůru“9).
Marné milování (1940)
Září
Podzim už zlátne
na stromech
sem tam listem.
A vzduch a dech
jak po říznutí čistém
jitří vše nenávratné.
Když zadýchali jsme si
tváře a jak na sklo
tiskli pak úst svých stíny,
snad prasklo.
- Jeřabiny,
za koho krvácíte kdesi?10)
Podle plotu (1946)
Poprvé se výrazněji objevuje motivika města Brna, objevují se i básně moralistické, které kritizují lidskou lhostejnost a neschopnost vnímat krásu světa a šířit lásku. Verše se více přibližují skutečnosti a objevují se v nich motivy a slova zdánlivě pro báseň příliš obyčejná a nevhodná, ale opak byl pravdou. Právě těmito motivy se Mikuláškovi otevíraly nové možnosti v jeho tvorbě.
V této sbírce je báseň Zelené pyžamo, kterou Jan Skácel považuje za Mikuláškovu nejdůležitější, protože se mu v ní podařilo odpoutat se od mužského egocentrismu a nahlížet na lásku společně s ženou.
Zelené pyžamo
Zelené pyžamo,
ve kterém chodíš spat.
A modráky,
v nichž chodíš…
Podložky, spojky, nýty, šroubky
a jiné věci takové,
co nehodí se k básni –
myslím si, špatný chlap,
já, samé vroubky.
Jako by vesmír hemžících se hvězd
byl něco víc
než pelech s blechama,
jako by pelech plný blech
byl horší než přednes!
Zelené pyžamo,
ve kterém chodíš spat –
teď prázdné po nohou,
jež odešly,
ach, ano.
Tak tělo nechává
svou duši vyvětrat
v sychravé ráno.
A co pak z vůně zbude
na mrazu balkónu?
Hle, vesmír celý do trub nohavic
duje už zplna novou polohou
a já mu naslouchám,
já, celkem špatný chlap:
Jak vniká všude,
když mu úzko je,
tak jako někomu…
A jak si ustýlá
pro hvězdu nemnohou,
z nichž každou minul jsem –
a vedle šláp.11)
Pulsy (1947)
„Sbírka Pulsy se přímo hlásila k Halasovi. Do svých veršů zahrnovala rozbouřenou poválečnou dobu s jejími optimistickými náladami a brněnské dějiště a zejména na sebe upozorňovala tím, jak rozvíjela představu přirozeného, všudypřítomného pohybu, odvozeného od tepu srdce. Neustálým čerpáním krve e udržuje život – vzmachem a poklesem, napětím a uvolněním, sporem sil, které se přitahují a oddalují, jako dobro a zlo, jako černé a bílé. Jenom ne vlažnost pouhého vegetování! Přitom reagoval i na novou společenskou a politickou realitu a byla vnímavá k atmosféře poznamenané lhostejností a netečností.“12)
Rozhovor bláznů
První blázen:
Píšete smutné básně, pane,
je jaro…
Druhý blázen:
Čím černější kmeny, tím zelenější listí,
váš farizejský sad,
šmíra a šminky!
(Vzdech: Jak rád bych hrál.)
První blázen:
Čichejte! Žerte bez!
Nebude.
Sám zasmrádnete. Je jaro.
Viděl jsem mrtvé. Vidím vás.
Nejspíš ubývá nosu.
Druhý blázen:
Blázne! Jsou jinačí blázni,
ti mrtví.
I s bradou vzhůru hlava na uzdě je,
i s bradou vzhůru na uzdě je hlava
a meč, který nejrychleji tne,
do cvalu ji někdy pobádává.
Nepáchli, že zemřeli. Zmírali, že si páchli
za celý svět. Za všechny. Všechno. Vše.
S hlavou nazad jako milenky. Ó jaro,
jen včely naletí
vašemu bezu –
a on, ó smíchu
(bez)
sám dopit do dna ze svých pohárků,
a on, ó smíchu,
hlava klesá mu.
Bez je smutný.
…
Druhý blázen:
Luny přibývá, je skoro úplná.
Však stále aspoň jedna
smrt ji chybí.
Podklesávající kolena
do prázdna, do plna
podklesávající kolena.
Hlava nazad, bez a sad
a úpění a steny,
které větev zná.
Větev, na níž se věší.
Větev, na níž se vzpíná
váš život prudčej, prudčej umírat.
Do dna. Do bezedna.13)
K této básni se vyjádřil Mikuláškův přítel Jan Skácel při příležitosti udělení Státní ceny Oldřichu Mikuláškovi. „Docela pořád si myslím, že musíš nadále zůstat velmi pohyblivým výtržníkem a psát dál „Rozhovory bláznů“. Když nebudeš mít někdy z čeho, taky se to stává, zavolej telefonem a přijdu na kus řeči. … A nezapomeň na ty blázny, na hovory s nimi, a jestli Tě mohu o něco poprosit, nebav se s každým bláznem, ale s takovými, kteří za to stojí. Neb, jak Ty říkáváš s pozdviženým prstem, vše je v naší složité době uváděno v pochybnost. Dokonce i ryzí, nefalšované bláznovství.“14)
Horoucí zpěvy (1953), Divoké kačeny (1955)
Tyto sbírky se vymykají jeho tvorbě, podlehl v nich na okamžik optimismu doby, převládá zde hymnický zpěv na oslavu nezproblematizovaného života.
…
Veliký člověče,
o tobě zpívat chci,
jež sobě utkals šat,
jenž vztyčil jsi věže a rozžehl města
do věčné slávy i do cizí moci,
o tobě člověče,
jenž pole vzdělals, vinice štípil,
barvami vzňal sad,
o tobě kterýs všechny mory přestál,
o tobě, pro nějž rozvoní se lípy,
o tobě, který budeš ověnčen
za to, žes musel nastavovat paty
k ranám těch pánů,
co ještě dnes chtí brát
práci tvých rukou, práci – živel pátý,
nad všemi živly písní rozevlátý
bojovníků a bojovnic!
Nad tento živel není síly žádné!
Srší z tvých svalů –
plamen srdce tvého!
Valí se věky –
krev tvých žil!
Žene se světem –
dech tvých plic,
nádherný živel lidu pozemského,
jenž hvězdy bude jednou dobývat!
Kdo proti tomu valu,
kdo chtěl by s mečem vstát –
ten padne!15)
Krajem táhne prašivec (1957)
Obsahuje v sobě výzvu po co nejintenzivnějším prožívání našeho světa, nebrání se pomoct svým prožitkům vínem. Většina básní je totiž o pití, hlavně tedy o vínu a jižní Moravě. Někdy se však zdá, že oním prašivcem je alkohol nebo dokonce Mikuláškovo druhé já, jakýsi temný duch, který ho nutí pít.
…
Kdo sám byl, není osamělý;
má pohár, má i plný džbán,
kolébající víno rudé
a do daleka plouti bude
jak oceánem kolébán!
…
Však nezhlížej se v této tůni,
kdo nemáš proč a máš jen zač!
Krví zrousaná morda kuní
vypije tvář tvou a jen pláč
čeřiti bude nitro stmělé.
…
Na všechno pít lze, dobrý bože!
Na čerstvý hrob i mrtvé lože,
na divou žalost v srdci svém,
na suché místo pod listem,
…
na závrať z věčna, na dvojici
polibkem chvilku zpíjející,
že sama věčnost pocítí,
na, že jsme tu, já i ty.
…
ach, na vše můžeš pít jak pták;
anebo na nic; jenom tak!
…
V zelené krčmě pod dubinou,
kde každý toužil kůži svléc,
vesele hudli ale jinou,
že krajem táhne prašivec
a svolává svou černou chasu
na hodokvas a k hodokvasu,
na kterém nesmí vyschnout džbán,
protože réva krev nám čistí
jak vítr na podzim strom z listí
…
A nastal den; den prvý, siný,
na jehož dně se třásl kal.
A po zákonu kocoviny
můj temný duch se rozplakal.16)
Ortely a milosti (1958)
Tato kniha patří k jedněm z nejvýznamnějších v Mikuláškově tvorbě, není pouhým pokračováním sbírek předchozích. Vznikala v sousedství pěti dalších sbírek, autor na to upozornil podtitulem Verše z let 1946 až 1958. Důležitost Ortelů a milostí pro samotného autora lze vyčíst i z názvu knihy, neboť její počáteční písmena korespondují s básníkovými iniciálami.
Sbírka je rozdělena na tematicky uzavřené oddíly Ortely a Milosti, za nimiž následuje kratší cyklus Tance. Jako v každém jeho díle, i zde má každá báseň své pevně dané místo.
ORTELY: Odmítá všechno uhlazené, bouří se proti idylám, chce se prodrat k vlastní identitě. Hlavním konfliktem je láska, která vše spaluje. Narůstá erotičnost jeho básní. Příkladem může být báseň Chůze, v níž dívka a její krok se proměňuje v ničící živel.
Chůze
Tvůj krok,
tak famózní,
že už zdálky na hřbitově
šelestí věnce, jak se obracejí
pohřební stuhy dolů s nápisy:
věčný klid a odpočinutí –
se teprv rodil někde v kraji pánví,
v kraji zívajících šelem.
Pod mým jen uschlé listí
samo promlouvá:
co platno člověku,
že srdce chrání pevný hrudní koš?
Praskají žebra v chrupu nádherném
a dobře jde to maso od kosti,
promlouvá samo listí suchoučké
z posledních sil svých žilek,
a pak se rozpadá,
a pak už nemá čím jen šustěti,
a pak už slyšet leda strašný krok:
krok dějin neštěstí
a všeho zašlapáván
o larev, hlemýžďů po malé mořské kraby,
bezmocné jako já.17)
Velmi známou a často uváděnou básní je Vyvolavač. V době jeho uveřejnění se kvůli němu strhla obrovská polemika, často přesahující literární otázky a řešící problémy obecné. Opět se zde objevuje jakýsi temný duch či snad démon, který se vtělil do postavy obchodníka se smrtí a snaží se přemluvit dav bezmocných. Kritizována bývá nejčastěji drásavost, nelíbivost veršů. Podle mě jde o jakousi karikaturu dnešní konzumní a slepé společnosti.
Vyvolavač
Viděl jsem vyvolavače,
který pravil:
Dámy a pánové, vstupte!
Mluvil jménem červů a žížal,
této bílé a růžové nahoty země:
Kdo vejde k nim,
bude obrán na kost,
obraťte se na ně s důvěrou!
Řekl také: nebude už pláče,
jen ticho povane intimitou míst,
kde kdysi zachvíval se morek,
malými tunely vaší dutosti.
Vstupte!
…
Což není mezi vámi zoufalce,
jenž by rád umřel?
Jenž by rád zkapl,
opřen lehce o sud?
Co je to život?
Vždyť anděl sotva kýchne,
až k chřípí doletí mu prach,
na který semele vás motor vesmíru;
vždyť v přísných rysech smrti
je krása skoro čirá,
již znají leda husy v klínu táhnoucí
ke špičce boha nosu. –
A sám se zasmál svému vtipu,
tak nevhodnému v době páření.
…
zaplakal někdo v zástupu a křikl:
- on uráží!
…
Jíst, pít a spát
jsou naše dějiny.
A potom vratný pohyb útrob.
A hololezení
vstříc břichům jalovým.
Slyším už kroky, jež nám stejně
zatlačí hlavy pod zem.
-----------
Vyvolavač dávno odešel.
Zástup zapolykal
a bylo to
jako kapot v prázdné, temné sluji,
v uchu Toho,
co je bez viny18)
MILOSTI: V této části oslavuje život, více se vrací ke své jižní Moravě, k vínu a lidovým zvykům, objevuje se opět motivika Brna. Hlavním tématem je opět láska, ale tentokrát ji považuje za cit opojný a krásný.
Slavnost
Když jaro vře
a bílé okvětí
jak spodnička se vzdouvá
na keřích,
když z trávy voní hřích
a všechno po hříchu,
a teskné šero sova
křídly rozestře,
když dívky jdouce lhou,
že kloužou po oleji
jak stroje v ložiskách,
a ty tiše kvílíš,
když bůh si zoufá zas,
že božský je jim příliš
a někdo lidský že je povíská
za lad a sladký žel
té chůze královniček,
když dohoukal už sýček
a láskou zešílel,
když míza v proutí vzlíná,
když leknín k luně plá,
když luna na ňadru
si knoflík odepne
a vzdává se mu siná,…19)
Mikulášek považuje za důležitější bolest ortelu spíše než okouzlení milosti: „Ortely představují onu temnotnější strunu, onu naléhavější notu, jakousi páteř, na kterou se nedá dobře brnkat.“20)
Svlékání hadů (1963), To královské (1966), Šokovaná růže (1969)
Zpět se vrací k problematice lidské existence, ale vidí ji skeptičtěji než dříve. V jeho verších již zaznívá jakási nostalgie. Přesto je stále hlavním tématem láska a žena a touha. Stále více tíhne k milostné poezii. Jednou to zdůvodnil takto: „Ženy o sobě rády čtou a slyší (to nejlepší), a muži se rádi dovídají, jací jsou blázni!“21)
Skuhrání
Kam půjdu,
až nebudu mít kam,
sám sebou opuštěn
tak jako kohout
svým krumplovaným peřím?
Jen roky budou se mnou,
věrní psi,
s prošívanými pysky
a vousy zrousané se jim budou chvět
neklidným snem.
...
Komu co řeknu,
až nebudu mít komu,
s pootevřenými ústy
a trochu koktaje,
aby to měl vzduch snazší
ještě mne možná rozpumpovat,
ale z hloubky mé study
to bude stoupat pomalu.22)
V knize To královské se Mikulášek vrací k rozhovorům bláznů a rozšířil je na pět dialogů.
Druhý rozhovor bláznů
První blázen: Protože člověk vlastně chodí
po velmi tenké čáře.
A stačí krok, krok vedle.
A stačí doušek přes -
a vypije tě cosi.
...
Druhý blázen: A potom slovo – skon.
První blázen: Jak neskonalé, pane.
...
První blázen: Protože člověk, nanejvýš
že vzplane.
Druhý blázen: A jako popel padá zpět.
První blázen: A jako popel padá zpět.23)
Agogh (1989)
Obsahuje verše z konce 60. let, ale oficiálně mohla v ČR vyjít až v roce 1989. V roce 1972 vyšla v samizdatové edici Petlice a v roce 1980 byla vydána v Mnichově. Je považována za Mikuláškovo stěžejní dílo. Je plná temného smutku, děsu z deformovaného světa, strachu ze ztráty komunikace, ze samoty. Neopouští detaily každodenního života, neopouští ani lásku, ani touhu, ani život.
„Záhadný název Agogh s sebou nese královské insignie, šarlat, purpur, prolitou krev. Evokuje zpráchnivělá jména vladařů a říší a také hlas osamělce, který se zadrhl v úleku nebo v návalu lítosti. ... I skepse tuší nerv života. I tragika má svou vitalitu. Agogh – kniha z nejkrušnějších v české poezii, moderní obdoba žalmu a zaříkání běsů, jejíž místy až bezohledná blasfémie, tak lekající mentalitu kompromisů a ukazující svým radikalismem k Máchovu Máji, je v podstatě sebezáchovným voláním na poušti a křikem zármutku proti nicotě.“24)
Metafora sedmá
...
dosud se místo balónků
- červených, zelených, modrých a bílých -
nevznášejí nafouklá bříška vyhladovělých dětí
nad olympijskými stadióny,
ale už to bude brzy,
...
dosud je více stromů, než kolik potřebujeme rakví,
i vápencových lomů na hromadně hroby je dosti
...
některý, zvláště navštěvovaný pár stehen,
přijde denně dráž
než měsíčně vesnička opuštěných dětí,
DOSUD VŠAK STEHNA JSOU STEHNA,
SNAŽ SE ROZUMNĚ VKLÍNIT,
nebudeš dělat aspoň blbosti
v nepřiměřených úhlech -
krom rozměru hrudi a pasu a boků
chápem ten čtvrtý jen jako výšku
své nízkosti,
dosud to jaksi jde, sypeme ptáčkům
a tu zase cpeme kočičky králičím ragú
a králíčky nacucáváme vídeňskou kávou,
že jsou pak celí sametovější,
dosud máme starosti s trávením,
CHCEME-LI SE NA VŠECHNO
ZDÁRNĚ VYTRŮNIT
...
vždyť i Bůh Otec akorát řekl, pokud se pamatuju
- JSME TO V PĚKNÉ SRAČCE -
a už dříve řekl svému Synovi
- NEVÍŠ, KAM LEZEŠ -
a bylo to na kříž
- INRI, INRI, INRI -
smál se ptáček posměváček
a pak, tedy Bůh Otec, chvilku počkal
a hodil za hlavu celou dějepravu,
...
abych pochytil svůj rytmus píďalky
- co tělo to krok a šup s truhličkou do hrobečku -
v té vražedné vřavě elektrických kytar
a zcela nepřehledného obecného snažení –
a ujasnit si aspoň počátek této básně
a poslední půlhodiny.
Je pátek 25. září 1970.
Jakýsi jistý bod.
A 16.47 hod.
Jakési východisko.
A zhasla mi lampa.
------
NO – A CO?
UŽ LEPŠÍ LIDÉ BYLI V KONCÍCH
A JÁ JSEM NA SAMÉM PRAHU! 25)
Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt (1981), Žebro Adamovo (1981), Sólo pro dva dechy (1983), Čejčí pláč (1984)
Tyto sbírky jsou plné vzpomínek, smutků z odezněných milostných dramat. Autor si začíná uvědomovat svůj neodvratně se blížící konec, zpovídá se z bolesti. Ještě silněji se vyjadřuje ke zhoršování mezilidských vztahů, dává si za úkol „překonat skoro mezihvězdné vzdálenosti k člověku, který sedí metr ode mne“.26) Má strach, že se z nás vytrácí cosi lidského, vyzývá nás, abychom našli své životní hodnoty a abychom je hledali především v nás samých. A samozřejmě nezapomíná na lásku a vášeň, na víno a Moravu.
Smutek samců
V té pustě sálající pece
kmene Namarath´sů,
která se sobě příčí
vahadlem nebo ráhnem
přehluboké studny,
žízníme, chceme, nemilujem,
jen prahnem
vstoje i vleže spleteni a vkleče -
obludní i bludní.
A cosi dávného
jak bosé nohy v písku
sypce na nás líčí.
Ztrestáme se.
A to je smutek
náhle
osamělých samců.27)
Můra
Jak můra na srdci mi ležíš.
Ležíš mi jak můra na srdci.
Na srdci ležíš mi jak můra.
Překrásný noční vějíř.
Aksamit nejsoucí.
Smrtihlav na mne mhourá.28)
Pochyby
Tenkrát,
když jsem sotva tušil,
jak snadno lze zaměnit
letícího ptáka
za padajícího,
ptal jsem se Boha,
třikrát jsem se ho ptal,
proč ženy sladké jho
se v srdci muže nenadále smráká -
a úzkost úzkostnější, užší
než ouško jehly,
kterým projde nit,
je potom svírá tak,
že proklíná ten pomíjivý cit
a všemu věčnému se rouhá?
Ptal jsem se Boha...
On – neodpovídal.29)
Jak to cítím?
Možná jsem ve své práci přejímala příliš myšlenky druhých, možná jsem nedostatečně vyjadřovala vlastní názor, možná jsem uvedla až moc ukázek. Ale stejně jako Janu Skácelovi, i mně se příčí rozebírat verše, snažit se v nich najít, zda jde o autorovy autentické zážitky nebo jen pouhé sny, zda tím snad nechtěl vyjádřit to či ono. Myslím si, že poezii musíme cítit, že báseň do nás musí vstoupit a při odchodu zanechat pocit. A to dokázal Mikulášek nádherně. Zanechal ve mně strach, že i já jsem příliš lhostejná, že i mé hledání toho druhého do páru je marné. Zanechal ve mně znechucení z některých lidí kolem nás, ze mě samotné. Zanechal ve mně lásku k životu, radost z lidského pohybu, a z krásy milování. Zanechal ve mně chuť zpívat. Jeden jeho verš je víc než celá stránka „rozebírání“ tohoto verše. Všichni, kteří chtějí poznat Mikuláškovu poezii, by měli spíš než moji seminární práci číst jeho knihy.
Vždyť sám Mikulášek charakterizuje báseň takto: „V básni je mnoho matematiky, třebas ukryté jako chuť ve víně. A je-li to vskutku dobrá báseň, má i mnoho fyzičnosti, názorné hmatatelnosti, takže čtenář má dojem, že do něho vstupuje, zabírá v něm prázdná místa, obíhá v jeho krvi a vůbec se ho zmocňuje, že se jí poddává s pocity doslova fyzickými. Odtud ono pověstné zamrazení nebo zalyknutí někde mezi hrdlem a hrudí, neomylný důkaz, že jste byli zasaženi pravou poezií.“30) Tak se nechte zasáhnout pravou poezií Oldřicha Mikuláška.
AIT FATE HUNUM...
Na to vše myslím,
zatímco hrobaříci slov hromadným pářením
šílenou slouží mši v ornátech
z rumělky a černě,
ohnivě nítí se tma
a neslyšná panika nejistého bytí
je celé to hmyzí zlézání.
...
List snáší se s jakousi starostí,
unese-li ho vzduch.
A kámen, svědčící o svém pádu,
zarytě mlčí.
A všechno zamlouvá déšť,
dost namočený ve všech potopách,
ale stále a do nekonečna mumlající,
že koneckonců
se chtěl jenom potkat...
Poznámky
1) Česká literatura 1945 – 1970 (153)
2) Agogh – Oldřich Mikulášek (Doslov Josefa Peterky – 81)
3) Sólo pro jeden dech – Oldřich Mikulášek (Pulsy – U soudců růžového - 52)
4) Agogh – Oldřich Mikulášek (Noční květiny - 37)
5) Český parnas (253)
6) Český parnas (252)
7) Sólo pro jeden dech – Oldřich Mikulášek (Černý bílý ano ne – 11)
8) Internetové stránky o Oldřichu Mikuláškovi
9)
10) Sólo pro jeden dech – Oldřich Mikulášek (Marné milování – 13)
11) Sólo pro jeden dech – Oldřich Mikulášek (Podle plotu – 25)
12) Sólo pro jeden dech – Oldřich Mikulášek (Doslov Miloše Pohorského – 255)
13) Sólo pro jeden dech – Oldřich Mikulášek (Pulsy – 43)
14) Jedenáctý bílý kůň – Jan Skácel (72)
15) Červenec – Oldřich Mikulášek (Horoucí zpěvy – 46)
16) Do posledního doušku – Oldřich Mikulášek (Prašivcův zpěv – 23)
17) Sólo pro jeden dech – Oldřich Mikulášek (Ortely a milosti – 83)
18) Sólo pro jeden dech – Oldřich Mikulášek (Ortely a milosti – 74)
19) Sólo pro jeden dech – Oldřich Mikulášek (Ortely a milosti – 93)
20) Česká literatura 1945 – 1970 (Oldřich Mikulášek – Faraonka – 159)
21) Sólo pro jeden dech – Oldřich Mikulášek (Doslov Miloše Pohorského – 258)
22) Šokovaná růže – Oldřich Mikulášek (64)
23) To královské – Oldřich Mikulášek (43)
24) Agogh – Oldřich Mikulášek (Doslov Josefa Peterky – 82)
25) Agogh – Oldřich Mikulášek (26)
26) Sólo pro jeden dech – Oldřich Mikulášek (Doslov Miloše Pohorského – 257)
27) Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt - Oldřich Mikulášek (66)
28) Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt - Oldřich Mikulášek (17)
29) Sólo pro dva dechy – Oldřich Mikulášek (31)
30) Sólo pro jeden dech – Oldřich Mikulášek (Doslov Miloše Pohorského – 257)
Prameny
Česká literatura 1945 – 1970, Kolektiv autorů, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1992, (Ortely a milosti – Jiří Trávníček)
Český parnas, Kolektiv autorů, Galaxie, Praha 1993, (Žebro Adamovo – Zdeněk Kožmín)
Sólo pro dva dechy, Oldřich Mikulášek, Československý spisovatel, Praha 1988
To královské, Oldřich Mikulášek, Československý spisovatel, Praha 1966
Šokovaná růže, Oldřich Mikulášek, Československý spisovatel, Praha 1969
Agogh, Oldřich Mikulášek, Československý spisovatel, Praha 1989
Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt, Oldřich Mikulášek, Blok, Brno 1981
Sólo pro dva dechy, Oldřich Mikulášek, Československý spisovatel, Praha 1983
A srdce nikdy nelže mi, Oldřich Mikulášek, Třebíč, Třebíč 1990
Červenec, Oldřich Mikulášek, Blok, Brno 1980
Do posledního doušku, Oldřich Mikulášek, Blok, Brno 1985
Jedenáctý bílý kůň, Jan Skácel, Blok, Brno 1966
Třináctý černý kůň, Jan Skácel, Blok, Brno 1993
Internetové stránky o Oldřichu Mikuláškovi
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát