Sebevražda - Patologické jevy společnosti - úloha náboženství při sebevraždě
Patologické jevy společnosti - Sebevražda
Pro mimořádnou obsáhlost, nelze dělati souhrn celého jevu, a proto je zaměření jen na jeho část. Nebylo by ani možné zachovat objektivitu, přesnost při malém rozsahu. Tématem je jedna z nejpozoruhodnějších příčin sebevraždy popř. sebezabití. Jedná se o vliv náboženství na společnost a úlohu náboženství u sebevraždy.
Sebevražda a náboženství
Náboženské vzdělání a život církevní je trvalou složkou lidské kultury, i je třeba všimnout si jí zvlášť vedle toho, co nazýváme vzděláním rozumovým a mravním.
Mravnost člověka, jeho veškeré jednání a snažení nabývá v náboženství onoho zvláštního posvěcení, jež vtiskuje člověku znak božského. Nehodlám vyšetřovat, co je náboženství a jak v člověku vzniká. Stačí, říci, že je a že dodává člověku jako neviditelná vůně květině, jeho vlastní hodnoty: Odstraň vůni, a květina bude tvé oko těšit, ale nebude se ti již zdát tak něžnou; odejmi člověku cit náboženský a učiníš z něho bytost, již budeš moci ctít a stejně se jí obdivovat, ale z celého srdce s ní už nebudeš moci být spokojen.
Náboženství - jmenovitě ve smyslu náboženství monoteistická - dodává člověku víru v boha a v nesmrtelnost ve všech okolnostech života útěchy, ve všech protivenstvích naděje a posiluje jeho lásku k lidstvu, proto je nábožný člověk za všech okolností života veselý, jeho víra, jeho přesvědčení a jeho jistota poutá ho nejenom k nebi, nýbrž zároveň k zemi, k životu.
Živá zbožnost, subjektivní cit vede přirozeně k vnitřnímu sjednocení smýšlejících - náboženství se projevuje v životě církevním; tak vzniká náboženská organizace, jež proniká a spravuje veškerý život společnosti. Lidstvo, to vidí každý, potřebuje duchovní vedení k pravdě, dobru a krásnu. Tímto vůdcem však může být jenom taková síla, která dovede vyplnit vnitřnější hlubiny lidské duše, a takou je právě náboženství. Proto je moc náboženství tak veliká a na celém životě lidském patrná. Tato duchovní moc nad myslemi je podporována církví ( veřejným náboženským míněním a zvláště duchovenstvem), náboženskou organizací společnosti.
Ubývá-li nábožnosti, ubývá-li moci církve, ubývá také útěchy, naděje a radosti ze života. Ačkoli někteří popírají existenci Boha a nesmrtelnosti, přesto chtějí mít náboženství a je třeba jen vyšetřit, je-li náboženský cit možný bez obou těchto nauk, jak často tvrdí. ( Comte, který zakládal náboženství lidskosti, měl hluboký náboženský cit, a to přímo křesťanský, jenomže ho nechce vztahovat na Boha, nýbrž na lidstvo ).
Ve skutečnosti se jeví moderní polovičatost a bezzásadnost jakožto nenábožnost, a tak docházíme konečně k závěru, že vlastní příčinou moderní sebevražednosti je nenábožnost doby. Význam náboženství pro život lidstva činí to pochopitelným. Harmonický náboženský názor na svět činí život snesitelným. Nenábožnost činí ho při prvé silnější ráně nesnesitelným.
Proti tomuto závěru možno podat mnohou námitku. Tak např.: kterýsi německý kulturní historik, nepovažuje nenábožnost za příčinu moderní sebevražednosti, protože mnozí lidé ztíženi náboženský blouzněním, odnímají si život - z náboženství! Ovšem tato nedůvěryhodná informace svědčí pouze o zvláštnosti náboženství, nikoli nedává motiv, jenž by vrhl na povahu sebevražednosti docela jiné světlo.
Jiné námitky se zdají býti nanejvýš povrchní a ani se nesnaží vyvrátit důkaz o správnosti onoho závěru. Většina badatelů, kteří se zjevem sebevraždy blíže zabývali a snažili se dospět k závěru věci, uznávali nenábožnost ze vlastní příčinu moderní sebevražednosti. ( Blanc, Casper, Hausner, Lisle,Morselli, Winslow, Wagner aj.)
Vzniká nyní otázka, která náboženství a vyznání jsou chorobné sebevražednosti nejpříznivější. Přesnou odpověď možno dát pouze se zřetelem k evropským náboženstvím a vyznáním, protože zprávy o náboženství jiných dílů světa, jsou nedostatečné. U přírodních národů je výskyt sebevražd ojedinělí, ale je otázkou jestli na to působí jejich náboženství. Velmi nepříznivě působí, tedy plodí sebevraždy buddhismus, jehož nauka o nirváně ve značné míře podporuje estetické opovrhování životem. Islám a křesťanství nepodporují sebevražednost, ačkoli obě tyto náboženství byli zneužity ve svatých válkách.
Mezi křesťanskými vyznáními nejpříznivěji působí církev řecká (sjednocená i nesjednocená), méně příznivě působí církev římskokatolická a nejnepříznivěji církev protestantské.
Je prokázaná skutečnost, že se mezi protestanty sebevražda častěji vyskytuje než mezi katolíky. Řecké vyznání vykazuje nejméně příkladů.
Bylo by nyní naším úkolem srovnat jednotlivá data o sebevraždách, ale práce by byla příliš obsáhlá a ubírala by se jiným směrem, než by autor původně chtěl.
Je však již nyní jasné, že sebevražednosti nepřekáží ani ji nepodporuje náboženství a vyznání samo o sobě, ani snad matrika, v níž je kdo zapsán, nýbrž že záleží na vlastní nábožnosti a církevnosti. Vyvození: každá náboženská a církevní organizace nedisponuje týmž způsobem, ale rozhodující měrou působí jakost náboženského a církevního citu, nábožensko-mravní stav jednotlivce a celých národů.
Řekne-li se tedy, že katolicismus méně podporuje sebevražednost než protestantismus, může se tím myslet především, že katolická víra méně disponuje, a za druhé, že katolíci jsou nábožnější než protestanti. Ovšem neplatí to o všech katolících; neboť dějiny ukazují, že v tehdejší katolické Francii stejně jako Rakousku se vyskytovalo více sebevražd než v tehdejší protestantské Anglii. Nezáleží, jak pravil Wagner, nikdy tak na dogmatické různosti jednotlivých náboženství jako na stupni, pokud je každé z nich nyní ještě skutečně vnitřním předmětem víry pro masu svých vyznavačů.
Historický jev sebevražda, úloha náboženství
Abychom pochopili moderní dobu, je třeba znáti kulturu řeckou, římskou a židovsko-východní, na nichž především naše vzdělání spočívá. Vzdálenější vlivy starého orientu můžeme pominout pro jejich menší působnost, ale pro začátek bychom měli připomenout naše lůně.
Přírodní člověk - divoch je však jako dítě; nehotoví a prostý všeho vyššího snažení, líný a bezstarostný, myslí jen na okamžitý hmotný požitek; jeho světový názor je nejjednodušší; úplně ztracen ve smyslném nazírání, nepřemýšlel ještě o životě a jeho hodnotě, je se vším spokojen, a proto se u něho nemůže vyvinout chorobná sebevražednost. Divocha zajímá pouze vnější svět; jeho nitro je mu ještě skryto, žije jen smysly: vidí, slyší atd. Tato objektivita divochů (jako dětí) nám právě vysvětluje proč se nedopouštějí sebevraždy.
Náboženství nemá pro divocha toho praktického významu, jaký má pro nás. Proto tedy nezabraňuje sebevraždě u přírodního člověka vlastně náboženství, nýbrž sama příroda a přirozený pud sebezachování. U vzdělaného naproti tomu dává mravně náboženský světový názor životu veškerou hodnotu nebo veškerou bezcennost, náboženství u něho zabraňuje sebevraždě.
U přírodních národů není nervozity, není psychózy, není pesimismus, a proto není ani chorobné sebevražednosti. Však tyto národy povznesly se a poznaly vyšší vzdělanost, a je známý zákon, že bezprostřední náhlé poznání vyšší vzdělanosti ničí a hubí níže stojící pléně. Stejně tomu bylo tak u Řeků a Římanů. Začneme Řeky.
V přírodním stavů a jemu blízké době tzv. heroické, jak je tomu v básních Homérových, měl řecký lid zdravou chuť k životu a onu prostou radost ze života, jež je údělem každého energického a snaživého národa. Šťastný a spokojený se svými poměry byl prost vší sentimentality a pesimistického oceňování života, sebevražda přicházela jako řídká výjimka.
Tento stav objektivity trvá asi až do šestého století. Zřetelně jej vidíme ve vývoji poezie a filozofie. Od doby perských válek nalézáme v literatuře stále častější případy až konečně vzniká taková pesimistická nálada myslí, že se sebevražda doporučuje a cení jako jediný a osvědčený prostředek. Jak byli osvícení Řekové bez opory v životě, ukazuje nejlépe největší počet sebevrahů z řad nejvýznamnější filozofů a velikých mužů.
Co platí o vývoji kultury řecké, platí i o vývoji římské kultury. Zvláště však můžeme na Římanech studovat úpadek antického národního náboženství a působení tohoto procesu na národní život.
Římské náboženství samo bylo řeckou osvětou po nenáhle obměňováno.
Již za republiky se mísilo římské státní náboženství s řeckým a tak přibývaly četné a nové prvky. S rozšiřováním římského panství byly stále přijímány nové kulty ciziny, až konečně v druhém století nastalo smíšení téměř všech náboženství celého světa.
Všichni velcí duchové Augustovy doby cítí působení náboženské dezorganizace a vědí, že přes politickou velikost je společnost ve svém nitru nemocná. Nahlédněme do děl soudobých historiků, poučme se ve spisech filozofů; všude najdeme jen nejistotu, smutek, stesk, neklid, nudu, skepsi, indiferentismus a omrzelost života.
Pohanský římský svět byl, jak jsme poukázal, v době Kristova narození přes svou vysokou kulturu, v úplném rozkladu a až na dno duše unavený životem. Filozofie a kultura nemohli upokojit, zachránit, několik drobků obnoveného formalismu a ritualismu nemohlo utišit duševní hlad.
Křesťanství stvořilo nový mravní svět posvěcením poměru člověka k bohu. Dokonalá nesobeckost, povýšená na základní mravní pravidlo, stvořila životní pravidlo nové, podle něhož mohl každý věřící žít. Křesťanství bylo novou skutečností, jež postavila křesťana po mravní stránce nekonečně vysoko nad pohana a nefilozofického křesťana učinila lepší než filozofického pohana.
Tak se stalo křesťanství vlastním učením pro život soudobých, především evropských národů. Evangelium učilo milovat život a ne smrt. Proto nové poselství zachránilo a vykoupilo umírající pohanský svět. Křesťanství z kořene vyhubilo chorobnou sebevražednost antického polytheismu a vrátilo lidem života.
Práce není rozborem historie náboženství, měla by zachytit její následky pro společnost. Proto zde uhneme od tématu.
Vliv středověké církve na lidstvo byl velmi prospěšný. Mysli byly na dlouhou dobu dokonale uspokojeny.
Snad by někdo chtěl namítnout, že katolictví ve středověku bylo přijato od národů mladých a silných, že tedy podle předešlého výkladu nepřivodila tento příznivý vliv víra, nýbrž dětský přírodní stav. Naproti tomu je nutno připomenout, že až do dnešních dnů projevují národy s katolickým vyznáním všeobecně menší sebevražednost, než s protestantským. Tedy tento příznivý vliv katolictví stále ještě trvá. Lze tvrdit, jako Comt, že je katolictví vzniku a šíření chorobné sebevražednosti velmi nepříznivý.
Přirozeně přestává příznivý vliv katolictví všude tam, kde ztratilo a ztrácí svou moc nad myslemi, jako například ve Francii a Rakousku, kde všude je sebevražednost velmi značná.
Jednotný středověký světový názor skýtal klid a spokojenost: pokud naplňoval lidi, nebylo sebevražednosti. Lidská společnost byla podle jednotného světového názoru jednotně uspořádána, každý jednotlivec měl v tomto velkolepém systému své místo. Než tento řád a toto uspořádání středověké společnosti bylo z velké části jenom vnější, autoritativní je možné rozdělit šíření světového názoru dvěma způsoby.
Jednak působením nějaké autority, víceméně vnější: Papež, neomylnost jediného. Nebo také může vyplynout z nitra, jako organicky proces svobodného přesvědčení a přesvědčení všech. Lidstvo zřejmě usiluje o to, aby bez vnější autority dospělo k spontánní, dobrovolné a vědomé jednotnosti. Třebaže k tomu v jednotlivostech ještě vždy přispívá i vnější autorita, v základě chceme dospět k jednotnosti jenom svobodou.
Z těchto metod společenského vedení náleží prvá katolicismu, druhá protestantismu. Snazší prvá a obtížnější druhá. Odtud síla jednotného katolicismu a jeho převaha nad rozdrobeným protestantismem. Lidský duch nutně postupem času dospěl k metodě protestantské, tak jedině správné.
Pokroky vědy, objevy v cizích dílech a nový humanistický směr byly mocně podporovány vynalezením knihtisku. Myšlení nemohlo být již potlačeno, i přes četné a usilovné pokusy. Papežství se vzdávalo své moci od 14.století krok za krokem. Malomoc papežství znamená však i malomoc katolicismu. Nynější protestantismus ve srovnáním s nynějším katolicismem, je vzniku a šíření chorobné sebevražednosti příznivější daleko příznivější než katolicismus. Ani dobrý katolík ani dobrý protestant si nezoufá nad svým životem. Zoufá si spíše špatný protestant než špatný katolík, protože spíše pocítí svou bezradnost.
Od 16. století zápasí nejen katolicismus s protestantismem, nýbrž vůbec víra s nevěrou a tento zápas vtiskuje modernímu vývoji lidského ducha svůj ráz. Neboť "vlastním jediným a nejhlubším tématem dějin lidstva je spor nevěry a víry".
Teprve od poloviny 18. století se vyvíjela sebevražednost jako společenská choroba, aby za našich dnů dosáhla své největší dosavadní síly.
Rozum ponecháváme vědě, cit pak náboženství a církvi, v němž už nevěříme a nedůvěřujeme a to je jediná a ohromná chyba naší civilizace. Proto se vedle umrtvujícího indiferentismu šíří hladový skepticismus a cynismus. Lidé jsou nespokojeni a nešťastni a stále hlasitěji a hrozivěji se ozývají hlasy, jež se nelekají ani násilné reorganizaci společnosti.
Co platí o křesťanských národech, platí i o nekřesťanských, jmenovitě o těch, kteří mají účast na moderní vzdělanosti. I nekřesťanské národy jsou šťastny a spokojeny životem, mají-li jednotný světový názor, je-li jejich rozumové vzdělání v souladu s duševním žitím, jsou-li nábožní. Nezáleží tak na jakosti a vznešenosti náboženství, jako mnohem spíše na tom, je-li a v jakém stupni je náboženství skutečně věcí srdce a uspokojuje-li a vyplňuje-li opravdu mysl. U těch národů, kteří jsou beznábožní, je počet sebevražd velmi značný, u národu nábožných je sebevražednost mnohem menší.
U každého národa se dosud vyskytl okamžik, kdy náboženství ztratilo svou moc nad myslemi a vždy potom vystupuje sebevražda, jako společenský hromadný zjev. Všechny moderní národy jsou nyní v tomto stádiu svého vývoje.
Tak tedy se vysvětluje společenský zjev sebevraždy jakožto smutný následek šířící se bezbožnosti mas. Jsme unaveni životem, nemáme pravé radosti ze života. K hromadným sebevraždám zpívají naši básníci pohřební písně, pohřební řeč pronáší frankfurtský mudrc.
Z Masarykovy Sebevraždy (1904)
Doplňky k tématu
"Nikoliv, řekl jsi to dobře... Bůh je nutný, a proto musí být." - "Nu, velmi dobře." - "Ale já vím, že On není a nemůže být." - "To je pravdivější." - "Což nechápeš, že člověk s takovými dvěma myšlenkami nemůže zůstati mezi živými?" - "Má se zastřeliti, což?" - "Což nechápeš, že je možno zastřeliti se jen proto? Ty nechápeš, že je možný takový člověk, jediný člověk z vašich tisíců milionů, jediný, jenž nebude chtíti a nesnese toho."
*
"Což nikdo na celé zeměkouli, ukončiv s Bohem a uvěřit ve svobodu vlastní vůle, se neosmělí projeviti svobodu vlastní vůle v nejdůležitějším bodě?... Jsem povinen zastřeliti se, protože vrcholný bod svobody mé vlastní vůle - jest zabíti sebe sama."
*
"Tři roky jsem hledal atribut svého božství a našel jsem jej: atributem mého božství jest - svoboda vlastní vůle! To je vše, čím mohu v hlavním bodě projeviti svoji neposlušnost a novou strašnou svobodu."
Z Dostojevského Běsů (1871-1872)
"Nebudu a nemohu být šťasten, jestliže mě zítra čeká nic."
*
"Pokladem té zpovědi člověka, jenž se zabil " logickou sebevraždou" - je nevyhnutelnost... úsudku: že bez víry ve vlastní duši a v její nesmrtelnost je bytí člověka nepřirozené, nemyslitelné a nesnesitelné. A tak se mi uzdálo, že jsem jasně vyslovil formuli logického sebevraha, našel ji."
Z Dostojevského deníku spisovatele za rok (1876)
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Stáhnout -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát