Klasicismus, osvícenství a vývoj dramatu do klasicismu
Otázka č. 9 : Klasicismus, osvícenství a vývoj dramatu do klasicismu
KLASICISMUS
- um. směr, který vznikl ve Francii ve 2. pol. 17. stol., probíhal součastně s barokem → navazuje na Descarta a Spinozu (představitelé barokní filozofie, Descarte - dualismus těla /smysly/ a duše /rozum/, vyjádřil názor, že pevným bodem, o němž nelze pochybovat je představa sebe samého jakožto bytosti myslící : „Myslím, tedy jsem.“ To, co chápeme rozumem, je určitě reálnější než to, co vnímáme smysly. Spinoza – neuznával dualismus, tvrdil, že svět je v bohu, ten nestojí mimo, ale uvnitř. Je nutné si uvědomit, že jako lidé nemáme svobodnou vůli, ale vše je předem dáno bohem /přírodními zákony/. Štěstí je podmíněno přijmutím tohoto faktu.)
- země : Francie, Anglie, protestantské země
- zákl. znaky: city jsou podřízeny rozumu, důraz na střídmost a kázeň
- zákl. ctnosti: pravdivost (pravdivé je to, co je rozumné), rozvaha, vyrovnanost, rozumnost × baroko (reálný svět je snění; vírou, pokorou a ctí lze dosáhnout duchovních hodnot = barokní morálka, dobro, ušlechtilost, velkorysost = křesťanské hodnoty, ty jsou daleko důležitější než reálný svět)
- od renesance se liší v: pojetí osobnosti - jedinec podřizuje své zájmy zájmům veřejným, jedinec se přizpůsobí danému řádu
definování základů absolutistické monarchie → Ludvík XIV: „Stát jsem já!“ – uspořádání státu – vliv antiky
vztahu díla ke čtenáři – spisovatel píše pro mnohem širší okruh (ne na objednávku pro svého ochránce)
- forma a obsah um. děl byly převzaty z antiky (do jisté míry téměř kopírovali)
- i umění podřízeno rozumu, přesná pravidla = UNIFORMITA
- pravidla: 1) rozdělení žánrů na vysoké a nízké → oddělena od sebe komičnost a tragičnost
2) v dramatu zachovat Aristotelovu zásadu tří jednot
- žánry: a) vysoké (tragédie, eseje, úvahy, ódy, hymny, eposy)
určeno pro vysoké vrstvy - šlechtu, proto i obsah děl přibližuje problémy ze života vyšších vrstev, přičemž hrdiny a děj poskytla většinou
antika
b) nízké (komedie, satiry, frašky, bajky, povídky, satiry)
určeno pro nižší vrstvy – měšťany, sedláky, zde směly vystupovat i postavy lidové a náměty, jež se mohly dotýkat současnosti
- Autoři klasicismu většinou neprojevují otevřené osobní názory k dobové problematice, jejich cílem je zobrazení závažných norem společenské mravnosti. Lidské soukromí bývá utajeno, citová složka ustupuje složce racionální. Převažují ty žánry, v nichž složka rozumová převyšuje složku emocionální; v poezii báseň didaktická, v próze moralistické vyprávění, esej a úvaha, v dramatu veršovaná tragédie předkládající obecenstvu soubor mravních příkladů
Klasicistní tragédie
- jde vždy o konflikt mezi dvěma duševními postoji uvnitř hlavních postav (náklonnost × povinnost, láska × čest, vášeň × rozum) → zvítězit musí povinnost, rozum a čest → všechny činy postav jsou řízeny rozumem
- hrdina uznává svou vinu (chybu) a žádá pro sebe trest, konflikt se řeší racionální úvahou, dospívá se k logickému závěru
- demonstrace absolutní víry v racionální řešení čehokoliv, odehrává se tak v rámci diskuse (dialogu) mezi postavami
- klasicistní drama = holý dialog
PIERRE CORNEILLE
- tragédie: „ Cid“ - španělské veršované hrdinské drama o 5 dějstvích s rytířskou tématikou
- děj: Don Rodrigo zabije hraběte Gormu, otce své milé Ximény, protože urazil Rodrigova otce. Xiména Rodriga miluje, ale nad jejím citem
převažuje čest rodiny a žádá krále, aby potrestal vraha otce. Dramatická situace, za níž oba hrdinové trpí, neboť se vzájemně milují, ale přitom
trvají na představách cti. Konflikt končí smírným zásahem krále, neboť Rodrigo odčinil svou vinu udatností v boji.
- konflikt vášnivé lásky a cti je zde řešen racionálně (renesanční ideál), cit musí ustoupit povinnosti a rodové nebo osobní cti, ale i vyšší nadosobní zájmy (zájmy země) vítězí nad individuálním citem – láskou
JEAN RACINE
- vytvořil psychologickou tragédii, v jeho hrách konflikt vzniká střetnutím citu s egoistickými vášněmi
- antické náměty mívají jen antické roucho, pod nimi se rýsují současné postavy a soudobé problémy
- v milostných příbězích zobrazoval zhoubný vliv vášně, která ničí nejen ty, kdo jí podlehnou, ale i lidi jím blízké
- velmi výstižně zobrazuje psychologii svých hrdinů, zejména ženských postav
- tragédie: „Faidra“- spor mezi rozumem a vášní
- děj: odehrává se v Athénách, Králova druhá manželka využívá jeho syna k naplnění vášní, on však nechce a
bouří se, královna ho obviní ze znásilnění, nakonec se však ke všemu přizná a umírá
Klasicistní komedie
- měla schůdnější cestu k vyjádření životní reality než tragédie, neboť mohla navazovat na lidové a pololidové hry, které měly blízko
ke skutečnosti
- vliv antické komedie (Plautus), vliv commedie dell‘ Arte – pochází z Itálie
CARLO GOLDONI
- zakladatel národní italské veselohry – commedie dell´Arte = improvizace, kdy se nepostupuje podle scénáře, ale jen podle stručného nástinu děje, který je dán tradičními zápletkami, komedie má své ustálené postavy, které charakterizují soudobé měšťanstvo i šlechtu; postavy mají své masky, které již určují charakteristiku či vlastnosti daného hrdiny (sluha Zanni – vychytralý taškář, Magnifik = nádherný, bohatý benátský kupec, ale hloupý, doktor – nafoukaný intelektuál, kapitán – sluha, který se přihlásil do armády, je chvástavý, harlekýn – hloupý sluha s infantilní povahou → 20. stol. – předstíraná hloupost navenek, představuje zlo, kolombína – služka, která je objektem milostných pletek)
- komedie: „Sluha dvou pánů“ – tradiční zápletky – vychytralost sluhy, hloupost pána, milostné pletky
„Poprask na Laguně“ – hra s žárlivou mileneckou dvojicí z lidového rybářského prostředí
MOLIÉRE (Jean Baptiste Poquelin)
- od mládí ho přitahovalo divadlo, působil v kočovných společností jako herec, režisér a spisovatel frašek a komedií, později se stal ředitelem královského divadla v Paříži
- ve svých hrách předváděl soudobou pestrou mravní problematiku, byla velmi široká – týká se postavení ženy ve společnosti i v rodině, mravního cynismu feudálů, chorobné lakoty, náboženského pokrytectví, snahu měšťáků napodobovat šlechtu
- humor Moliérových komedií byl útočnou zbraní proti předsudkům a zlořádům ve jménu zdravého rozumu a dobré lidové morálky
- v postavách vytvořil velkolepé typy právě tím, že v nich objevil pravdivou podstatu lidských charakterů, které žijí v nejrůznějších dobách a společenských systémech
- komedie: „Misantrop“ – nenávist k lidstvu
„Zdravý nemocný“
„Škola žen“
„Měšťák šlechticem“
- komedie: „Lakomec“ - kritika chorobné touhy po penězích (člověk bez peněz ztrácí smysl života), chamtivost a troškaření tu je pro smích
- psáno v próze × klasicistní literatura
- děj: starý Harpagon (Lakomec) chce provdat dceru Elišku za bohatého starce Anselma (Eliška ale miluje Valéra) a syna Kleanta
za bohatou vdovu (on však miluje Marianu). Po Marianě však touží Harpagon, vzdá se jí výměnou za pokladničku, která je
ukradena sluhou pro záchranu Kleanta. Když se ukáže, že Mariana a Valér jsou dětmi Anselma, který nevyžaduje žádné věno,
Harpagon souhlasí se sňatkem Eliška + Valér, Kleantes + Mariana. Sám je uspokojen svými penězi
„ Tartuffe“ - tato hra odhalovala náboženské pokrytectví a svatouškovství, svou hlavní postavou mířila proti církvi
- psáno veršem i prózou, verš alexandrín (dvanácti až třináctislabičný vzestupný rýmovaný verš s rozlukou po šesté slabice)
- děj: Tartuffe (podvodník) si získal důvěru měšťáka Orgona, ovládá ho a nabývá vlivu nad jeho rodinou, usiluje o jeho ženu, má
si vzít jeho dceru a členové rodiny se marně pokoušejí překazit tyto záměry. Orgon zcela podléhá Tartuffovi, dokonce mu
připíše i svůj majetek a jen králův zásah zabrání úplnému zničení rodiny
Klasicistní poezie
- na rozdíl od mohutného rozvoje dramatu byl vývoj poezie mnohem skromnější
- v poezii je daleko víc důležitější rozum než srdce
- převládá báseň popisná, úvahová, satirická (epigram, satira, zábavná poema, bajky)
JEAN DE LA FONTAINE
- proslavil se sbírkou bajek
- bajka = kratší povídka, ve které vystupují zvířecí hrdinové
- vychází ze znalosti starších autorů bajek, od Ezopa přes středověké moralistické bajky
- shrnuje mravní naučení ve smyslu praktické životní morálky, ale často bajky aktualizuje k potřebám společenské kritiky
FRANCOIS DE LA ROCHEFOUCAULD
„Maxima a úvahy morální“ - žánry, které se rozvíjely ve Francii od 17. stol.
aforismy – žánr vysoký, spojení psychologické analýzy a snahy o co nejotevřenější význam
- krátké jedno větné slohové útvary s kritizujícím obsahem (pesimistické a negativní)
- na jeho aforismy navázal Voltaire jako satirik a Artur Shopenauer: „ Odloučení chabé city tlumí a silné zvětšuje, tak jako vítr zhasíná svíčky a rozdmýchává oheň.“
OSVÍCENSTVÍ
- nová politická a společenská ideologie vyhovující potřebám měšťanstva vznikla ve Francii v 18. století
- osvícenství je varianta na klasicismus – pokračují formální prostředky, nový je jen obsah a filozofie literárních děl
- návaznost na renesanci
- opírá se o tradici racionalismu, představa o světě je mechanická (svět = stroj), vše má své příčiny a následky (kauzalita), důraz na osvícenský rozum (poznaná pravda)
- jde o spojení empirických věd a rozumové spekulace – logiky, snaha o výklad světa
- vznik encyklopedie - souhrn veškerého lidského poznání a vědění → vliv na počátky společenské revoluce
- inspirovala společenské změny součastného řádu, ten se ukázal jako nelogický (bez oprávnění existence)
- spisovatelé byli zároveň vědci, politici → společensky angažovaná literatura, umělecká úroveň díla byla druhotná – nepravděpodobné příběhy (rozvoj utopií), ploché postavy
Francouzské osvícenství
DENIS DIDEROT
- společensky činný, organizátor encyklopedie
- román: „Jeptiška“ – kritizuje poměry v klášteře, psán formou dopisů jeptišky z kláštera, sám autor neměl rád katolickou církev
„Jakub Fatalista“ – řeší společenské a morální otázky, dialog sluhy a pána
CHARLES DE MONTESQUIE
„Perské listy“ – dopisy, které píší Peršané na studijní cestě po Evropě → kritika evropských způsobů a společnosti – alegorie
VOLTAIRE
- měl schopnost psát ostré a nekompromisní kritiky, uplatnil se ve všech společenských oborech: jako historik studoval dějinné epochy v jejich podobě společenské i ekonomické, jako beletrista psal filozofické povídky ostrého kritického zaměření, jímž útočil na lidskou hloupost, zaostalost a nesnášenlivost
- proslul nenávistí k tmářství a fanatismu, jeho názory inspirovaly Francouzskou buržoazní revoluci
- román: „Candide“ – o hledání smyslu života a lidského štěstí → světová zloba se dá překonat pouze činorodou prací, jedině její pomocí se dá přežít náš nesmyslný svět
Anglické osvícenství
- empiristé- velký důraz na smyslové vnímání, vidět, slyšet, hmatat – ne rozum
JONATAN SWIFT
- „Gulliverovy cesty“ - 4 díly = 4 cesty
- děj: Hlavní hrdina spisovatel se vydává na první cestu, po ztroskotání lodi se ocitá v zemi Liliputů, zde je nucen žít mezi
drobounkými lidmi, kteří se zdají být roztomilí a neškodní, později zjišťuje, že to jsou normální lidé se všemi špatnými
vlastnostmi, odjíždí zpět do Anglie. Vydává se na druhou cestu, kde se setká s obry, ale ani u nich nenalézá náznak dokonalosti
a spol. harmonie, vrací se zpátky do Anglie. Vydává se na třetí cestu, po přepadení piráty zůstane na pustém ostrově, zde se
setká s laputány, pozná jejich myšlení, vyspělé hospodářství, filozofie, ale vadí mu neustálé hloubání ve strachu a problémech,
také nejsou dokonalí. Na poslední čtvrté cestě se nesetkává s lidmi, ale odlišnými tvory – Hvajninimové – podobní koním,
Jahúhové – podobní opicím. V Hvajninimech autor nalézá morální ideu, ale je nucen osudem jít domů
- celá kniha je alegorií na hledání ideálu společnosti, ten nalézá u H. H. však nejsou lidé, ale příklady ideálních bytostí, uznávají jen
ctnosti a dobro, neznají zlo, to je definováno skrze Jahúhy, to jsou tvorové špatní, podlí, zkažení, podobní lidem
- závěr: lidé jsou podobní J., autor se chce stát H. a také přeměnit své okolí – náznak společenských reforem, nastolení základních
lidských ctností
- forma: utopický cestopis, kde si autor vymýšlí příběhy obyvatel → dosažení cílené kritiky
vypravování + popis
DANIEL DEFOE
„Robinson Crusoe“ - dobrodružný realistický román, pozitivní představa o schopnosti člověka vyzbrojeného rozumem a činorodosti při zvládání
životních problémů → osvícenský ideál
- Robinson – nahlíží na svět racionálně, má přirozené lidské vlastnosti, touhu přežít a zlepšovat se, ulehčovat si život, analytické myšlení, zajímá
ho kauzalita, nevěří v nadpřirozené síly, je optimista, nikdy se nevzdává = určitý typ hrdiny (nový)
PŔEHLED TYPŮ TRAGÉDIÍ
1) Antická tragédie - hlavní hrdinové jsou drceni osudem, proti osudu nemohou uspět, ale snaží se
- cílem je katarze, které je dosaženo pádem hlavního hrdiny → úleva
- tragédie ukazuje lidem, že na tom nejsou ještě tak zle, hrdina je na tom hůř
- jednota místa času a děje
- děj se nečlení na dějství
2) Shakespearovy tragédie - hrdinové jsou samostatně jednající lidé, jsou ale ovlivněny náhodami (příčinnou tragédie je buď náhoda, nebo lidská vášeň)
- boj člověka o samostatné určení osudu
- úvod do situace – chorus (× antické hry – vyjádření veřejného mínění)
- porušil Aristotelovu zásadu tří jednot (místa, času a děje)
3) Klasicistní tragédie - postavy jsou samy svými pány, rozhodují samy o sobě v souladu s mravy (= samy svými soudci)
- řešení konfliktu se odehrává v ředě střetnutí, kde hrdinové používají racionální logické myšlení = poselství klasicismu
- víra v možnost rozumného prodiskutování čehokoliv, tj. i viny, a víra v racionální trest
4) Moderní tragédie - návrat k antice, hlavní hrdina je determinován různými okolnostmi (dědičnost, původ, společenské prostředí, ve kterém vyrůstá)
- čin, který hrdina provede, je výsledkem právě těchto okolností, lidé jsou obětmi svého okolí
- člověk je „chudák“, v podstatě zbabělec × v Řecku hrdina drcen osudem, ale je velký
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát