Fromm, Erich - Strach ze svobody
ERICH FROMM
STRACH ZE SVOBODY
( reflexe )
Při postupné četbě knihy Ericha Fromma jsem často podléhala pocitu, že vůbec nevím, o čem kniha pojednává a kterým směrem se ubírá. Některé odstavce, ale i stránky jsem četla vícekrát za sebou, protože jsem nemohla oddělit jednotlivé myšlenky a názory od sebe. Zjistila jsem, že to není jako poslouchat napínavý příběh nebo se dívat na zajímavý film v televizi, bylo to jako bych seděla s autorem sama v jedné místnosti.
On se mi snažil vysvětlit, proč se tomuto tématu věnoval s takovou obšírností, co chtěl lidem ukázat, aby pochopili význam a váhu svobody, naproti tomu já jsem byla nezúčastněným posluchačem. Chtěla bych však zmínit názory, které mě nejvíce zaujaly, oponovat jim a případně i připojit své myšlenky, protože si myslím, že kniha Bojíme se svobody může být užitečná nám všem, kteří chceme být opravdu svobodní a ne si myslet, že tací již jsme, protože „ nikdo není dokonalý “.
Svoboda - už podle toho jak těžce se nabývá, jak je složitá, jak pracně se musí udržovat a jak lehce se naopak ztrácí – nedá se definovat několika slovy, protože část z ní je v myšlení každého z nás a také proto, že všichni si pod pojmem svoboda představujeme něco jiného. Mnohdy ani nechápeme co znamená a že ne vždy obnáší jen radost, ale že pravá svoboda musí umět překonat i víru v sebe sama a ve vlastní existenci.
Autor sám knihu charakterizoval jako analýzu významu svobody pro moderního člověka na základě její historie a postupného vývoje. Základní myšlenkou knihy se stal člověk, který dostal možnost se osvobodit a přesto se ještě více izoloval a nedokázal se realizovat a stal se vůči svobodě bezmocným. Z tohoto vyplývá, že se člověk vědomě vyhýbal tvoření svého světa a začal hledat vyšší autority, které mu umožnily nenést váhu za vlastní jedinečnost a osobní individualitu a daly mu pocit bezpečnosti.
V každé době se objevila jiná moc, která se zdála jedinci přijatelnější než nejistota svobody - a tady bych řekla, že každý z nás v kritickou chvíli potřebuje někoho nebo něco čemu věří, pro někoho je to Bůh, pro někoho silná autorita jako byl král, panovník, prezident, diktátor a jen málokdo dokáže unést pravdu, že člověk je ve všem, co dělá, jen sám sebou a neexistuje žádná autorita, která by dávala jeho životu smysl, protože tím smyslem je člověk sám.
Individualizační proces
Dějiny lidské společnosti mají svůj počátek ve vyčlenění člověka ze stavu jednoty s přírodním světem a uvědoměním si sebe sama jako oddělené části. V okamžiku narození jedince dítě přestane být ve spojení se svou matkou a stává se biologicky nezávislým jedincem, ovšem nezanedbatelnou dobu dítě funkčně s matkou v jednotě zůstává. Znamená to, že ještě nemá absolutní svobodu, protože je na matku poutáno skrze primární vazby, které poskytují bezpečí a pocit sounáležitosti. Dítě fyzicky roste, jde o růst vlastního JÁ, zároveň se však zvyšuje osamělost jedince, který si náhle uvědomuje, že je bytost oddělená od ostatních a to přináší bezmoc a úzkost. Automaticky vyvstanou popudy vzdát se vlastní individuality a překonat tyto pocity úplným podřízením se okolnímu světu.
Stručný vývoj svobody v jednotlivých údobích vývoje lidské společnosti
Středověk – v moderním smyslu nebyl člověk svobodný, protože měl od narození ve společnosti své určité nezaměnitelné a nesporné místo, tím pádem měl jeho život význam, o němž se nedalo pochybovat. Přinášelo to výhody, nikdo netrpěl osamělostí a izolovaností, společenský řád dával pocit bezpečí a sounáležitosti. Jedinec si sebe uvědomoval jen jako člena rasy, národa, skupiny nebo rodiny, pouze prostřednictvím obecné kategorie ( neuvědomoval si svoji jedinečnost, ale bral, že všichni jsou si podobní a neliší se ).
Reformace – v tomto bodě vývoje se objevila nová náboženství přiklánějící se spíše ke střední třídě a chudině. Oslovila je, protože vyjadřovala jejich nový pocit svobody a nezávislosti, ale i bezmocnosti. Středověká církev zdůrazňovala důstojnost člověka, svobodu jeho vůle a fakt, že jeho snažení a skutky mu budou ku prospěchu. Člověk také mohl snadno dosáhnout odpuštění, tím, že kupoval odpustky od církve, a tím se lehce zbavoval pocitů úzkosti. Pojetí víry a spásy je subjektivní, individuální zkušeností, za niž je plně zodpovědný jedinec. Nutkavé hledání jistoty není výrazem pravé víry, ale je zakořeněno v potřebě zvítězit nad nesnesitelnou nejistotou. I přese všechno je svoboda opět relativní, protože člověk se odevzdal do rukou Boha, který za něj převzal odpovědnost, ale podřídil ho svým potřebám.
Renesance a nástup kapitalismu – bylo to období vlády bohaté a mocné vyšší třídy, která si užívala všech radovánek. Naproti tomu masy, které se na bohatství a moci vládnoucí skupiny nepodílely, ztratily jistotu svého dřívějšího společenského postavení a staly se beztvarým davem, jemuž se lichotilo nebo vyhrožovalo. Na jedné straně se projevoval despotismus, ale stále více sílila myšlenka na potřebu individualismu. Ve středověku byli řemeslníci spojeni v cechy, které byly založeny na vzájemné spolupráci a poskytovaly svým členům přiměřenou jistotu. Nástup kapitalismu však nastolil obrovskou konkurenci, trh, na němž se kupující a prodávající osobně znali se náhle odosobnil a rozšířil. Tím bylo člověku umožněno postavit se na vlastní nohy - najednou byl osvobozen od omezujících ekonomických a politických pout a zároveň ho přepadla nejistota týkající se jeho samého a smyslu jeho existence. Kapitál a trh představují neosobní síly, které ho neustále ohrožují a vytváří hluboký pocit nejistoty, bezmocnosti, osamocenosti a úzkosti.
Nacismus – na začátku 20. století přišel ekonomický úpadek a inflace zničila veškeré úspory, střední třída byla skupinou nejbezmocnější, a proto velice tvrdě postiženou. Této situace využil Hitler, který se postavil do čela těchto beztvarých mas prostých lidí a vnutil jim myšlenku, že to, co chtějí, je vítězství silnějšího a zničení nebo bezpodmínečná kapitulace slabšího. Své počínání vysvětloval tím, že lidé nechtějí nic jiného, než být slušně ovládáni, přirovnával se k sochaři, který tvaruje kámen – „vůdce a masy, to je tak malý problém asi jako malíř a barva“. Nacismus nebyl nijak vnucovanou ideologií, ke svému šíření pouze využil touhy lidí mít moc nad svobodou a zároveň plnil přání každého jednotlivce, který se chtěl podřídit velmi silné nadřazené moci. Masám se opakovalo stále totéž: jedinec není nic a nic neznamená, měl by tuto osobní bezvýznamnost akceptovat, rozplynout se ve vyšší moci a s pýchou se podílet na její síle. Hierarchie - v níž měl každý nad sebou někoho, aby se mu podřizoval a zároveň někoho pod sebou, aby měl nad ním pocit moci – dávala smysl života a člověk se nebál svobody, ale byl ochoten za ni bojovat. Přičemž si asi jen málokdo uvědomil, že Hitler využil toho, že moderní člověk je stále v pokušení odevzdat svou svobodu a přetvořit se v malý šroubek velkého stroje.
Příčiny útěku před svobodou
Každý z nás se dříve nebo později ocitne v situaci, kterou nedokáže sám řešit a proto se raději vzdá své svobody, než by zůstával v trvalé nejistotě budoucích událostí. Většina z nás si však svou bezmocnost nepřipouští, překrýváme ji rutinou každodenních činností, jež nám přináší sebedůvěru a uznání. Osamělost, strach a zmatek ale zůstávají a natrvalo je tento stav neudržitelný, břemeno svobody je neúnosné a pokud se člověku nepodaří dospět od negativní svobody k pozitivní, snaží se svobodě uniknout. Nejsnadnějšími společenskými cestami úniku naší doby je podřízení se nějakému vůdci ( fašismus, komunismus ), konformita v demokratických zemích a v neposlední řadě i destruktivita ( sebezničení ).
Autoritářství - představuje tendenci, kdy se člověk snaží sloučit své vlastní Já s něčím mimo sebe za účelem získání síly, která vlastnímu Já chybí. Tito lidé vykazují tendence podceňovat se, stavět se slabými, neschopnými zvládat své věci, jsou závislými na vnějších silách, na jiných lidech, institucích či přírodě.
Destruktivita - je mechanismem úniku před svobodou, který je také zakořeněn v nesnesitelné bezmocnosti a osamocení jednotlivce. Pocitu své vlastní zoufalosti vůči okolnímu světu mohu uniknout tím, že ho zničím. Destrukce světa je posledním, většinou zoufalým pokusem zachránit se před nebezpečím, že jím budu rozdrcen. Sebevražda nebo to, že nějakým prostředkem ublížím svému okolí, je snahou vyrovnat se s osobní nejistotou.
Automat konformity – většina lidí v moderní společnosti vyhledává tento způsob, jak se vyrovnat s vlastní identitou. Jedinec přestane být sám sebou, vnitřně si osvojí model osobnosti, který mu nabízejí kulturní vzory, a proto se stane přesně takový, jako jsou ostatní a jak to od něho očekávají. Rozpor mezi Já a světem zmizí a s ním vědomý strach z osamělosti a bezmocnosti. Člověk, který se vzdá své individuality a stává se automatem, totožným s milióny jiných automatů kolem sebe, se nemusí cítit osaměle, natož pociťovat úzkost.“Pokud se neliším od ostatních, necítím bezmoc“. Cenou za to všechno je ale ztráta vlastního Já.
Svoboda a spontánnost
Nevím jestli někoho napadne stejná otázka jako mě, ale existuje nevyhnutelný kruh vedoucí od svobody k nové závislosti? Zdá se mi , že osvobození člověka od vazeb, jež ho dříve poutaly, ho učiní natolik izolovaným, že chce nevyhnutelně utéci pod jinou nadvládu. Přesto by měla ale existovat jakási pozitivní svoboda, kdy by jedinec byl sjednocený se světem, s druhými lidmi anebo přírodou, aniž by ztratil zájem o vlastní seberealizaci. Řekla bych, že pozitivní svoboda spočívá ve spontánnosti, ve svobodné aktivitě vlastního Já ( sponte = kořen latinského slova z vlastní svobodné vůle ). Podmínkou však je souhlas celé osobnosti a vyloučení rozštěpení na rozum a přirozenost ( takový příklad bychom asi nejspíše našli u dětí, jejichž myšlení a cítění je výrazem jich samých ).
Lidská svoboda
Na závěr bychom si měli uvědomit, že cestu ke svobodě si musí člověk protrpět že k ní vedou krize a katastrofy, které si člověk dobrovolně nevolí, a že svobodou se člověk nemůže stát, protože ona je prostředek, skrze nějž je každý sám sebou. Svoboda každého z nás je opravdu jednou z největších hodnot, jež máme. Je i předpokladem k našemu nejplnějšímu rozvoj a patří bezesporu k našim nezcizitelným právům. Je otázkou nakolik si to vše uvědomujeme, protože můj osobní názor je ten, že uvědomění si sebe sama a vlastní identity je základním krokem na cestě k opravdové svobodě.
„ Svoboda není jen dar, ale i umění. Nevzdat se jí ani v situaci vydírání vyžaduje dlouho sebekultivaci. “
„ SVOBODA JE VĚC, U NÍŽ NEEXISTUJE NÁVOD K POUŽITÍ “
Použitá literatura: Fromm Erich – Strach ze svobody ( Naše vojsko;1993 )
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát