Japonská literatura
Japonská literatura
Instituce: Gymnázium Trhové Sviny
Jméno studenta: Barbora Mašková
Místo a čas vzniku: Trhové Sviny 2002
Vedoucí práce: Mgr. Marie Poláková
JAPONSKÁ LITERATURA
Úvod
Téma Japonská literatura jsem se rozhodla zpracovat při hodině literární výchovy, kde mne zaujaly texty básní japonských autorů a další zajímavosti z oblasti japonské poezie a umění. Chtěla jsem se blíže seznámit s literaturou vzdálené kultury, která pramení z jiných tradic.
Japonsko
Země vycházejícího slunce, jak se Japonsku také říká, se rozkládá na skupině ostrovů, které jsou odděleny mořem od pevniny. Nejbližším sousedem Japonska je 190 km vzdálená Korea.
Hlavním městem je od roku 1868 Tokio. V Japonsku žije 123 mil. obyvatel.
Nejvyšší hora Fudži, měřící 3776 m, je jedním ze symbolů Japonska (obr. 1).
obr. 1 Fudži
Dějiny Japonska
Původ japonského národa nebyl dosud upokojivě vysvětlen. Vznikl však nejspíš vzájemným míšením původních obyvatel Ainů (též Ainiů) se dvěma větvemi přistěhovalců. Asi ve 4. století n. l. byl založen první stát potomkem bohyně slunce Amaterasu. Od 5. stol. nastává období intenzivních styků s Čínou prostřednictvím Koree. Do této doby neměli Japonci žádné písmo. Převzali proto čínský způsob zápisu pomocí znaků – kandži (obr. 2)
a vymysleli k tomuto systému navíc dvě slabičné abecedy (kana).
obr. 2
Japonština se sama o sobě liší od čínštiny gramatikou a výslovností. Od Číňanů také přejali buddhismus, který vytlačil dosavadní šintoismus. Oficiální přijetí buddhismu je datováno rokem 552 n. l .
Literatura
Japonská literatura nesporně patří k významným světovým literaturám, a to jak v oblasti poezie, tak i prózy. Její tradice sice není tak dlouhá jako v Číně nebo Indii, ale přesto vznikl v Japonsku značný počet literárních děl, která si zaslouží být počítána k celosvětovému kulturnímu dědictví .
Klasická literatura
Nejstarší literární památkou je kronika KODŽIKI z roku 711- 712 n. l. Tato kronika zachycuje japonskou mytologii, především pověsti o bozích, stvoření světa a o narození prvního japonského císaře Džimmua. Zaznamenává také některé historické události nejstarší doby a obsahuje řadu nejstarších, ústně tradovaných pověstí a básní.
Základní zvláštnost japonské poezie spočívá v tom, že básně jsou založeny na slabičném principu, ale nevyskytuje se v nich rým. Japonská slova totiž mají jen velmi omezený počet koncovek, a proto by rým musel nutně působit velmi monotónně.
TANKA
Nejstarší formou poezie je tzv. tanka (doslova „krátká báseň“ ) tvořená pětiverším o 31 slabikách, přičemž jednotlivé verše mají schéma 5-7-5-7-7 slabik .
Hlavní zásluhy o vytvoření básnické formy tanky se připisují největšímu básníkovi starého Japonska – Kakinomoto no Hitomarovi, který zemřel kolem roku 710. Po něm se tanka stala téměř na tisíc let prakticky jedinou hlavní formou japonské poezie.
Ve středověkém Japonsku se tanky staly neodmyslitelnou součástí života u dvora a dovednost v jejich skládání často rozhodovala i o služebním povýšení. Zejména v 10. a 11. století tanky často nahrazovaly i běžná osobní, a někdy i úřední, sdělení nebo byly
například nutným doplňkem při předávání daru. Feudální boje, v nichž se Japonsko zmítalo od 12. století, znamenaly i úpadek nejstaršího, klasického období rozkvětu tanky.
V tankách jsou také napsány dvě z nejvýznamnějších sbírek MANJÓŠÚ a KOKINŠÚ.
MANJÓŠÚ doslova: Sbírka deseti tisíc listů
MANJÓŠÚ je nejstarší sbírkou japonské lyriky a byla sestavena ve druhé polovině 8. století.
Obsahuje asi 4500 básní vesměs ze 7. a 8. století, ale i básně mnohem starší, jejichž datování je nejisté.
Nejznámější autoři sbírky Manjóšú:
Jamabe Akahito
Jakamoci
Hitomaru
Kakinomoto no Hitomaro
Kakinomoto no Hitomaro (662-710 )
Ve sbírce Manjóšú je zařazeno jeho 17 dlouhých básní a 59 krátkých formy tanka.
Je vynikajícím tvůrcem klasickém lyrické poezie, daleko předstihujícím své současníky volbou básnických obrazů a melancholickým patosem.
Ukázka básně:
Vlasy dnes ráno nečešu …
Vlasy dnes ráno nečešu -
ruko má, stůj!
Čelenka slíbat by chtěla
stopy tvých prstů,
milý můj!
KOKINŠÚ (Kokinwakašú) doslova: Sbírka starých a nových básní
Sbírka byla pořízena roku 905 na příkaz císaře Daigoa jako první ze série 21 oficiálních císařských sbírek.
Nejznámější autoři sbírky Kokinšú:
Ono no Komaci
Ariwara no Narihira
Ono no Komaci
Japonská básnířka a dvorní dáma. Z jejího díla je dochováno jen asi 20 vynikajících básní formy tanka, které se nacházejí v různých sbírkách zejména v Kokinwakašú. Pro tyto básně se Ono no Komaci počítá mezi 36 největších básnických duchů klasického období.
Ukázka básně:
Sen
Na tebe
tolik jsem myslila -
ve spánku tvou podobu zřela:
kdybych tak znala, že je to sen –
což bych se probudit chtěla?!
Ariwara no Narihira (825-850)
Je řazen mezi 6 nejvýznamnějších básníků klasické lyriky z období Heian. Jeho poezie ve formě tanka vyniká emocionalitou a prostotou výrazových prostředků. Většina básní je uvedena ve sbírce Kokinšú a Gosenšú.
Ukázka básně:
Setkání po roce
Měsíc dnes svítí tak jako tenkrát,
loni jak bylo, jaro je zas:
jenom já nejsem
tím, co jsem býval,
jenom já nejsem, co loni v ten čas.
RENGA a HAIKU
Kromě tanky existují i další formy japonské poezie. Například RENGA (tzv. řazené básně) nebo HAIKU. Přesto si tanka v poezii uchovala významné místo dodnes, protože i ve dvacátém století se řada básníků prosadila právě skládáním tanek .
RENGA
Svojí oblibu si získali v dobách feudálních bojů někdy okolo 12. století, kdy básně tanka zaznamenaly svůj úpadek. V podstatě se jedná o takzvané řazené básně. Délka těchto básní byla různá. Na delších se často podílelo několik autorů. To ovšem neznamená, že by jediný autor nemohl a nenapsal dlouhou báseň renga. Jak tomu většinou bývá začaly se i v tomto odvětví vytvářet určitá pravidla, která určovala sled v souvislosti v textu. Díky těmto pravidlům se renga stávala velmi složitou záležitostí, že by se to spíše dalo přirovnat k nějaké společenské hře nežli k opravdové poezii.
HAIKU
Vzniká v 16. století jako samostatný básnický směr, který si rychle získává své věrné příznivce. Haiku je obsahově kratším typem veršů než tanka a také je ve srovnání
s ní daleko více volnější. Pro svou mimořádnou stručnost značně vyhovuje buddhistické sektě Zen, která pomocí ní vyjadřuje myšlenky tohoto náboženského směru. Bezpochyby nejznámějším autorem stylu haiku je Macuo Bašó.
Macuo Bašó (1644 - 1694)
Po vzoru klasických literátů Bašó často cestoval a v tradici japonské deníkové literatury napsal pět poetických cestovních deníků. V básních se především zaměřil na přírodní lyriku. V češtině vyšel výběr básní Měsíce.
Další autoři klasického období:
Sei Šónagon
Životní data nejsou známa. Japonská básnířka, autorka črt a zápisků. V letech 991-1000 byla dvorní dámou císařovny Sadako u dvora v Kjótu. V těchto letech také vzniklo její hlavní dílo Makura no sóši (Kniha pod polštář), což je sbírka črt, úvah a deníkových poznámek ze života u dvora. Sei Šónagon psala též básně formy tanka, které jsou sebrány v Sei Šónagon šú (sbírka Sei Šónagon). Nedosahují však literárních kvalit Knihy pod polštář .
Murasaki Šibiku ( 975- asi 1031 )
Japonská spisovatelka a básnířka z vysoce postavené rodiny. Po smrti manžela v roce 1001 vstoupila do služeb císařovny Akiko jako dvorní dáma, kde působila až do roku 1025.
O jejích pozdějších osudech je málo známo. Její životní dílo je Gendži monogatari
(vyprávění o princi Gendžim), které psala v letech 1008-1021. Je dovršením vývoje klasické prózy psané japonsky, na němž ženské spisovatelky měly hlavní podíl zvláště v žánru deníkové literatury a črt.
Gendži monogatari
Široce založený epos realistického obrazu života dvorské společnosti obsahuje 54 kapitol, z nichž každá má zvlášť poetické pojmenování, 41 je věnováno životu prince Gendžiho a jeho četným milostným dobrodružstvím. V další části je líčena problematika milostných vztahů jeho syna Kaorua a vnuka Nioua. Toto dílo bylo také zpracováno i pro divadlo nó a kabuji.
Dalším dílem je Murasaki Šibiku nikki (deník M. Šibiku). Ten zachycuje události u dvora z let 1008-1009.
Historické prózy
V nejstarších dobách byla císařská rodina pouze jedním z řady mocných rodových klanů a její autorita nebyla uznávána po celé zemi. Proto se od šestého století po navázání kontaktu s čínským císařským dvorem začíná i japonská císařská rodina snažit o vybudování silného systému centralizované vlády. Přes všechny snahy se ale systém vlády podle čínského vzoru v Japonsku nikdy nepodařilo prosadit a celý důmyslně propracovaný soubor zákonů a nařízení tvořících tzv.Velkou reformu zůstal v podstatě jenom na papíře. Poměrně největší moc soustředil v té době ve svých rukou císař Kammu, který vládl v letech
782-806, ale pak již bylo stále více zřejmé, že další mocné šlechtické rody si nedají vzít práva a nehodlají se císaři podrobit. Stejně jako v dalších staletích, nedošlo však ani tehdy žádným pokusům o svržení císaře a násilné obsazení jeho trůnu. Právě naopak, jednotlivé rody se snažily využít co nejvíce císařovy autority vyplývající z jeho „božského původu“
pro posílení vlastního postavení. Mezi několika rody usilujícími o získání moci nad japonskými ostrovy byl v době 7. až 11.století nejúspěšnější rod Fudžiwarů.
Již v době Velké reformy hráli příslušníci tohoto rodu významnou úlohu, ale od 10. století se jim téměř na 200 let podařilo prakticky zcela ovládnout řízení života v Japonsku – i když při tom stále formálně uznávali svrchovanost císaře. Vláda císařů v Kjótu slábla. Příkazy byly stále vydávány císařovým jménem, ale často je mimo hlavní město nikdo neposlouchal. Jediné daně, se kterými mohl císař počítat, pocházely z jeho vlastní půdy. Císařové, rod Fudžiwarů i další dvořané se stali závislými na oddílech válečníků –
- samurajů, kteří je chránili.
Samuraj
Slovo samuraj (obr. 3) ve skutečnosti znamená „sloužící.“ Ještě existuje slovo buši, které znamená „válečník.“ Bylo hodně používáno pro vojáky válečníky až do konce 18. století. Pokud neválčili, žili na svých statcích. V pozdějších obdobích žili ve městech v opevněných hradech vybudovaných na obranu a byli placeni v dávkách rýže. Dnes se jim říká samurajové. Očekávalo se od nich, že budou odvážní a loajální, budou žít prostým jednoduchým životem. Uměli perfektně jezdit na koních, bojovat mečem, kopím i lukem. Raději spáchali sebevraždu na bojišti, než by se vzdali nepříteli. Správný název pro takovou sebevraždu je seppuku, ale na západě je více známé pojmenování harakiri (rozpárání břicha).
obr. 3 Samurajka
V roce 1156 vypukla u dvora hádka o to, kdo bude příštím císařem. Na jedné straně stál rod Taira („Hei“), který svoji moc upevnil při vedení císařské armády. Na druhé straně byl rod Minamoto („Gen“) podporovaný Fudživary. Tato hádka brzy vypukla v krutou válku. O těchto válkách byly napsány dva prozaické příběhy HEIDŽI MONOGATARY (česky Historie rodu Taira) a HEIKE MONOGATARI. Tyto příběhy se trochu podobají evropským hrdinským eposům. Vzrušující děj je vždy doplněn milostnými dobrodružstvími, často však nevěrohodnými. Značný důraz kladli tvůrci na vylíčení obrazu ideálního panovníka a realistický popis vojenské techniky a bitevní strategie.
Z historických vyprávění se Japonci učili znát slavné předky a vážit si dějin. Látky k nim čerpali z vojenských tažení, vítězných bitev a rodových válek. Z nich také vyšla dramatická tvorba.
Divadlo a dramatická tvorba
Divadelní život dnešního Japonska je velice různorodý, ale zároveň také v mnoha směrech zcela odlišný od Evropy.
GIGAKU
Gigaku je snad vůbec nejstarší známý typ japonského divadla. Do Japonska si našlo cestu
z jižní Číny (údajně v roce 612). Nejednalo se vlastně o klasické divadlo, byly to spíše tance, kde tanečníci měli na sobě masky a jejich hry měly komický nádech. Posléze v 8.století upadlo v nemilost, neboť jeho humorný charakter se nezdál tehdejším vládcům Japonska.
BUGAKU
Gigaku tedy vystřídalo bugaku, které si také našlo svou cestu do Japonska z Číny. Stejně jako v případě gigaku se jednalo spíše o určité formy tance. Herci nosili velkolepé kostýmy, masky a jejich tanec měl exotický nádech. Bugaku díky veliké podpoře vládnoucí šlechty získalo rituální charakter. Bugaku vydrželo v podstatě do dnešní doby
s nepatrnými změnami a lze ho nyní vidět při určitých obřadech.
SANGAKU
Bylo jakýmsi typem akrobatické zábavy, opět přivezené do Japonska z asijského kontinentu a oblíbené zejména v 8.století. Typické představení zahrnovalo obdobný program jako u evropských kejklířů, jako například provazochodectví, kejklířství a ohýbání mečů. Kombinace tohoto druhu zábavy, posvátných tanců a písní spojených s náboženstvím Šintó během času dala vzniknout mnoha formám japonského dramatu.
KABUKI
Japonské měšťanské divadlo 17. - 19. století, dodnes živé (obr. 4). Tanečně akrobatické výkony herců, hudba a zpěv, bohaté kostýmy a výpravná scéna přispívají k požadavku velké podívané, vzrušení a emocionálních zážitků. Repertoár tvoří občanské tragedie SEWAMONO, historické příběhy DŽIDAIMONO a taneční hry ŠOSAGOTO. Všechny role hrají muži na jevišti s malovanými dekoracemi a mechanismy (propadla, otáčecí jeviště) a na hanamiči, mostu vedoucím hledištěm. Herci tří základních typů: robustní hrdinové ARAGOTO, mladí měšťané WAGOTO a ženy ONNAGATA, obr. 4 Kabuki
se zasloužili o výsledné jevištní tvary
mnohých slavných her.
NÓ
Forma japonského divadla ze 14. století, zachovaná v téměř nezměněné podobě do současnosti. Vytvořili ji především Kanami Kijocugu a jeho syn Seami Motokijo ve
2. polovině 14.století a v 1. polovině 15. století. V souhlase s tehdejšími estetickými požadavky kultivované vládnoucí třídy, za jejíž patronace divadlo vzkvétalo, se hry podobají básnickým vizím, zachycujícím zlomek lidského osudu, hluboký cit nebo činy božstev. Nositelem ústředního motivu je hlavní postava.Hraje ji (muže nebo ženu) herec šite (v nó účinkují pouze mužští herci), v masce s oduševnělým výrazem.Vyjadřuje se deklamací, zpěvem, stylizovaným pohybem a tancem. Dále se na představení podílejí protihráč (waki), pomocní herci, chór a hudebníci. Divadlo nó je předváděno na zastřešeném jevišti. Diváci jsou posazeni na dvou, výjimečně na třech stranách, jeviště. Herci na pódium přicházejí po můstku, který je označen třemi malými borovicemi. Jediným pozadím je velká malovaná borovice. Jeviště se skládá z rekvizit, zobrazujících obrysy budovy, člunu nebo jiných objektů potřebných k dané hře. Dodnes se hraje přes 200 nó her.
Seami Motokio (1363-1443)
Japonský dramatik, herec a estetik. Byl synem zakladatele her nó dramatika a herce Kanamiho. Napsal 23 estetických pojednání, určených nikoli pro veřejnost, ale jako tajné pokyny a příručky pro herecké členy své rodiny a své žáky. Podrobně v nich popsal herecké umění svého otce a vyložil umělecké principy her nó ve všech jejich složkách. Dramata nó mají navodit náladu, v níž divák oproštěn od všední skutečnosti je schopen vnímat krásu a vznešenost lidského života a vesmíru.
KJÓGEN
Kjógen je divadelní fraška, která vznikla, aby odlehčila klasickému vážnému divadlu nó. Představuje hlavně lidové herectví, při kterém herci nenosí masky ani se nelíčí.
BUNRAKU
Bunraku je také známé pod jménem džóruri. Pod tímto názvem se skrývá tradiční japonské loutkové divadlo. Jednotlivé loutky jsou přibližně jeden metr vysoké a pro dobrou pohyblivost musí tuto loutku vést tři loutkoherci najednou, kteří se před diváky neskrývají. Tito loutkoherci jsou oblečeni do tmavých kimon a přes hlavu mají navlečené kukly stejné barvy (většinou jsou černé), je to proto, aby nerušili jednotlivé pohyby loutky. Vypravěč (gidajú), sedící stranou na pódiu, nejen vypráví příběh, ale také propůjčí hlas všem vystupujícím postavám ve hře. Jeho slova doprovází hudba v provedení japonské
třístrunné loutny šamisen. Nejvýznamnějším autorem her tohoto divadelního směru je Čikamacu Monzaemon. Bunraku se utvářelo od konce 16. století jako ningjó džóruri, to je symbióza baladických vyprávění džóruri s doprovodem hudby a lidového loutkového divadla. Největší rozkvět zaznamenalo v 18. století. Od té doby se hraje bez větších změn stylu. Do 20. století přežil pouze jeden soubor Bunrakuza založený na začátku 19. století, který vystupuje na stálé scéně v Ósace.
V Japonsku dnes existuje i řada činoherních scén, které hrají i známá díla „západních“ dramatiků. Diváci však věnují velkou pozornost i japonskému tradičnímu divadlu, které je dodnes živé ve třech základních formách – nó, kabuki a bunraku.
ZÁVĚR
S výběrem tanek ze sbírek Manjóšú a Kokinšú se čeští čtenáři mohou seznámit zejména prostřednictvím přebásnění Bohumila Mathesia ve spolupráci s Vlastou Hilskou ve sbírce Verše psané na vodu. Bohumil Mathesius založil svůj překlad na protikladu úvodního trojverší a závěrečného dvojverší tanky. Nesnažil se zachovat počet slabik, ale užil rýmu. Všechny básně v této seminární práci byly vybrány právě z této sbírky.
Japonští básníci tu zpívají na nejrůznější náměty. Od smutku opuštěných šlépějí a blížícího se stáří přes tajnou nebo neopětovanou lásku a marné toužení. V krátkých pětiverších vyzpívávají teplými i pochmurnými tóny svou bolest a zármutek, lásku i radost a jejich básně jsou plny vroucího citu. Jeden z pořadatelů sbírky, básník Ki no Curajuki, říká ve svém úvodu: „Doufám, že lidé dovedou pochopit básnické formy i ocenit opravdovou poesii, a že budou ctít staré verše tak, jako se rádi dívají na měsíc na nesmírném nebi, a že budou chválit věk, v němž vyšla tato sbírka.“
Proto i já jsem napsala tuto seminární práci, abych přiblížila více lidem tento, zatím ještě málo známý svět japonských básníků, jejich umění a především pravdu, která se za jejich díly bezpochyby schovává a čeká, až ji také objevíte.
A na závět jedna z mých nejoblíbenějších tanek:
Psát na vodu
Marno je na vodu plynoucí psát,
písmena začnou tancovat:
marnější ještě na duši psát
muže, jenž nechce tě
milovat.
PŘEHLED LITERATURY A PRAMENU
1) Janoš, Jiří: 99 zajímavostí z Japonska, Albatros, Praze 1984, s. 214-219
2) Phdr. Kraemerová, Alice: Objevování Japonska, INA, Bratislava 1996,
s.4,14,17,19
3) Phdr. Milička, Karel: Světová literatura I., Fortuna, Praha 1997, s. 54-57
4) kolektiv autorů: Slovník spisovatelů Asie a Afrika 1, Odeon, Praha 1967,
s. 188, 211,212
5) Kolektiv autorů: Slovník spisovatelů Asie a Afrika 2, Odeon, Praha 1967,
s. 10-11, 130, 177, 246-248
6) Hilská, Vlasta a Mathesius, Bohumil: Verše psané na vodu, Státní nakladatelství
krásné literatury, hudby a umění, Praha 1955, s. 32, 50, 61
OBSAH
Úvod …………………………………………………………. 2
Stať ……………………………………. 2-9
Japonsko
Klasická literatura
Historické prózy
Divadlo a dramatická tvorba
Závěr ………………………………………………. 10
Přehled literatury a pramenů ……………………………………………. 10
Obsah ……………………………………………………. 11
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Stáhnout -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát