Josef Václav Sládek (1845 - 1912)
Narodil se ve Zbiroze jako syn zednického mistra, matka pocházela z malého hospodářství a pekařství. Prožíval dětství mezi venkovskými lidmi, v prostředí takřka ještě starosvětském. Po ukončení Akademického gymnázia se rozhodl studovat přírodní vědy a vedle toho též cizí jazyky a literatury. Oblibuje si poezii Byronovu, Burnsovu. Poznal se též se Svatoplukem Čechem v jednom literárním kroužku. Jejich verše určily tón almanachu Ruch (1868). Jsou zde ohlasy lidové poezie, převážně s milostnou tématikou, ale také hořké a burcující verše vlastenecké.
Rázovité figurky a hlavně písně rodného Berounska oživil později ve svých ohlasových sbírkách. Např.: Starosvětské písničky a jiné písně, Směska (r. 1891). S léty a s přibývajícím převážně trpkým životním poznáním se mu venkovské prostředí stávalo stále dražším, jevilo se ideálnějším. Do představy rolníka spjatého se svou půdou, těžce, ale s láskou obdělávanou, blízkého ještě přírodě a neporušené tradici, vložil všechnu svou naději, že usilování jednotlivce může mít svůj plný a zřetelný nadosobní smysl. Vyjádřil tak s velkou účinností své pojetí národní odolnosti a lidského údělu vůbec. Např.: Selské písně a České znělky ( r. 1890).
Byl to básník, překladatel a organizátor literárního života. Českou kulturu obohatil především jako umělec, který ve své tvorbě slučoval tendence na první pohled protichůdné – lumírovský kult ideálu a vytříbeného uměleckého tvaru s bezprostředností a prostotou charakteristickou pro lidovou píseň. Touto formou vypověděl svou víru ve vykupující hodnoty soucitu, statečnosti a práce.
V roce 1868 odjel na dva roky do Ameriky. Živil se jako redaktor českých novin, učitel polských dětí, prací na farmách, lodích a.j. – tato bohatá zkušenost vyhranila Sládkovy názory a utvrdila ho v předsevzetí stát se básníkem. Zážitky z Ameriky jsou zachyceny v první knize Básní (1875) a Jiskry na moři (intimní lyrika). Snažil se co nejvíce zachytit atmosféru zdejších lidí. Pocítil hluboký soucit s Indiány. Všechny své dojmy vylíčil ve dvoudílné sbírce Americké obrázky. Soubor básní a povídek Na hrobech indiánských, který je výňatkem z Amerických obrázků, popisuje tragický osud Indiánů.Autor píše o tom, že původní obyvatelstvo v Americe byli Indiáni – ti tyli vyhlazováni a ožebračeni, a i když Amerika vyhlásila do světa svobodu a demokracii, sami ji nedodržují.(Podobnost v osudech českého národa.)
Po návratu do vlasti pracuje v redakci Národních listů (sblížil se tam s J. Nerudou a s J. Arbesem), potom jako profesor angličtiny. V r. 1873 uzavřel sňatek s Emílií Nedvídkovou. Ta po roce umírá. V druhém manželství Sládek nalézá posilu ve chvílích stále se zhoršující nervové nemoci, avšak životní otřes, jímž prošel, odráží se v jeho verších až do konce. Zemřel ve Zbiroze.
R 1877 Se Sládek ujal na více než 20 let řízení časopisu Lumír. V čele básnické skupiny stáli Jaroslav Vrchlický a Julius Zeyer.(lumírovci – měli střežit a hlásat především umění.) Proti jejich názorům stál časopis Osvěta. Sládek jako mluvčí a kritik celé skupiny se často ocital ve středu literárních bojů. Uvedl k nám mj. Longfellowovu Píseň o Hiawatě a 33 svazků dramatických děl W. Shakespeara.
Ve sbírkách Světlou stopou (1881), Na prahu ráje (1883), Ze života (1884) a Sluncem a Stínem se Sládkova poezie tématicky a žánrově obohacuje, prochází pod vlivem současných básnických výbojů obdobím zkoušení a tříbení výrazových forem (lyrický sklon). Sládkovi vyhovuje nejvíce sevřený útvar sonetu a píseň, promlouvající spíše sugestivním náznakem než přímo vyslovenou myšlenkou.
Sbírky pro děti:, Zlatý máj, Skřivánčí písně, Zvony a zvonky, Těm nejmenším.
Ze sbírky Těm nejmenším jsou nejznámější básně: Matičce a Lesní studánka.
Doslov k ohlasové poezii: Písně smuteční.
Další sbírky: V zimním slunci, Za soumraku, Dvě knihy veršů, Nové selské písně a Léthé (projevuje se zde vyrovnaná moudrost života).
Některé z jeho básní byly také zhudebněný Karlem Bendlem a Josefem Bohuslavem Foersterem (př. Křišťálová studánka).
Lesní studánka
Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.
Tam ptáci, laně chodí pít
pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen.
Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
a nebesa i studánka
jsou plny zlatých hvězd.
Matičce
Matičko má milá,
moje drahá matko,
vy jste jako holub
a já holoubátko.
Vy jste holub sivý,
já holoubek bílý -
kde jsme se v tom širém
světě natrefili!
V tom vašem srdéčku
tolik lásky bydlí -
schovejte mne k němu
pod vašimi křídly.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát