Gender studies
GENDER – pojem u nás ještě málo rozšířený, téměř tajuplný, rozporuplný. Každý si pod ním představí něco jiného. Mnozí ho automaticky spojují s feminismem. Není to úplně tak.
Pojmu GENDER se používá k tomu, abychom v diskusích o mužích a ženách ve společnosti uměli odlišit biologickou podstatu lidí (pohlaví) od dalších vlivů, které formují dnešní podobu a postavení žen a mužů - společenských, kulturních, historických (gender, česky někdy překládáno jako rod). Zatímco tedy POHLAVÍ odkazuje k fyzickým rozdílům lidského těla, GENDER se týká psychologických, sociálních a kulturních rozdílů mezi muži a ženami. Je totiž mnoho rozdílů, které nejsou biologického původu.
GENDER STUDIA jsou pak multidisciplinární vědní diciplínou, která ty nebiologické vlivy zkoumá.
Na rozdíl od proudů feminismu a ženských či mužských hnutí by měly gender studia zůstat akademickou disciplínou, nestat se politickým hnutím.
Pohled na společnost, muže a ženy z aspektu gender je jedním ze základních kritérií analýzy společností světa (spolu s kategoriemi etnicity, náboženského vyznání, společenské třídy apod.)
Jedním z hlavních problémů, kterým se gender studia zabývají je ZROVNOPRÁVNĚNÍ OBOU POHLAVÍ. Problematice rovného postavení mužů a žen je v ČR věnována pozornost především v souvislosti s potřebou harmonizace české legislativy s právními předpisy Evropské unie. Mezi nejdiskutovanější témata patří otázky týkající se postavení mužů a žen na trhu práce, kde se rozdíly projevují v odměňování a genderové segregaci v odlišných odvětvích a profesích. Studiem segregace a mzdové diferenciace se zabývají neoklasické, institucionální a genderové teorie. Neoklasické teorie vycházejí z předpokladu racionálního a efektivního fungování trhů. Institucionalisté zdůrazňují segmentaci pracovního trhu. Nejznámější koncept rozlišuje mezi primárním a sekundárním pracovním trhem. Genderové teorie objasňují neekonomické příčiny segregace a mzdové diferenciace. Posilování rovnosti mužů a žen na trhu práce je součástí „agendy politiky rovných příležitostí dlouholeté zkušenosti“, které poskytují pro ČR podnětné informace. Cílem této bc práce je v návaznosti na teoretická vysvětlení a vývoj politiky rovných příležitostí provést empirickou analýzu mzdové diferenciace a genderové segregace v ČR na základě údajů o mzdách zaměstnanců z výběrového šetření pracovních sil Českého statistického úřadu.
Formální rovnost občanů bez rozdílu pohlaví je u nás, obdobně jako v ostatních evropských státech, zaručena Ústavou, resp. Listinou základních práv a svobod, která je její součástí. Evropská unie se však nespokojuje pouze s obecně a neutrálně deklarovanou rovností občanů, a na základě zkušeností s faktickým prosazováním rovných příležitostí mužů a žen trvá na tom, aby byl v členských státech důsledně zaveden a právem rozpracován princip, na jehož základě se zaměstnaným ženám dostane od jejich zaměstnavatelů srovnatelného zacházení jako zaměstnaným mužům. Obsah tohoto principu, jeho působnost a základní postupy jeho naplnění jsou stanoveny směrnicí Rady č. 76/207/EEC z 9. února 1976, o realizaci zásady rovného zacházení s muži a ženami pokud jde o přístup k zaměstnání, odborné přípravě a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky. V dané souvislosti stojí za připomenutí, že přijetí této směrnice navazuje na již existující komunitární normy o rovnosti mužů a žen, a to na právní normy o rovném odměňování za práci: čl. 141 konsolidované Smlouvy o založení ES a směrnici Rady č.75/117/EEC z 10. února 1975, o sladění zákonů členských států týkajících se uplatnění zásady rovné odměny pro muže a ženy, která zmíněný čl. 141 Smlouvy provádí.
Podstatou principu rovného zacházení s muži a ženami je zákaz diskriminace zaměstnanců z důvodu jejich příslušnosti k pohlaví. V zájmu vyloučit tuto diskriminaci jednoznačně a důsledně, je její zákaz formulován včetně dodatku, že diskriminační jednání není ospravedlnitelné tím, že zaměstnavatel poukáže na rodinný nebo manželský stav uchazečky či uchazeče o zaměstnání (zaměstnankyně / zaměstnance), resp. na obtíže, které se zřejmě dají očekávat nebo existují při zaměstnávání občanky / občana, vykonávajícího souběžně se zaměstnáním povinnosti k rodině nebo / a dětem.
V praxi to např. konkrétně znamená, že při jednání o výběru budoucího zaměstnance jsou údaje o tom, zda je potencionální zaměstnanec / zaměstnankyně ženatý / vdaná nebo svobodný / svobodná a zda má děti, případně kolik, pro zaměstnavatele irelevantní. Tento údaj se však může stát významným v okamžiku, kdy uchazeč / uchazečka o zaměstnání v jednání o podmínkách výkonu budoucího zaměstnání uplatňuje určité zákonné nároky (včetně nároků z kolektivní smlouvy) podmíněné osobním stavem nebo péčí o dítě. V případě že dotčená osoba předmětný nárok uplatňuje, je na ní, aby příslušný údaj zaměstnavateli sdělila, resp. existenci příslušné skutečnosti osvědčila. Zaměstnavatel však za žádných okolností nesmí takový údaj zneužít např. k odepření přístupu k zaměstnání, odborné přípravě, či jiné diskriminaci.
Zakázána je jak diskriminace přímá, tak nepřímá. O nepřímou diskriminaci v přístupu k odborné přípravě se např. konkrétně jedná za následujících okolností:
Zaměstnavatel umožní zaměstnancům účast na odborném školení v době od 15,00 do 17,00 hod. Této příležitosti nemohou využít zaměstnanci pracující na zkrácený pracovní úvazek, kterým z důvodu péče o děti pracovní doba pravidelně končí ve 14,00 hod. Protože se v daném případě jedná převážně o ženy, jsou v přístupu k odbornému vzdělávání nepřímo diskriminovány.
Zásada rovného zacházení s muži a ženami neplatí bezvýhradně; výslovně se nevztahuje na vztahy upravené ustanoveními zaručujícími ochranu žen z důvodu jejich těhotenství a mateřství. Znamená to, že ji nelze uplatňovat při přístupu k činnostem a profesím, jejichž výkon je v důsledku zákonného zákazu prací ženám (např. práce v podzemí) umožněn výhradně mužům. Ze zdravotních důvodů se princip rovného zacházení s muži a ženami nevztahuje na situace, kdy jsou z výkonu některých pracovních činností vyloučeny těhotné ženy, ženy kojící a ženy krátce po porodu.
Směrnice kromě toho navíc poskytuje členským státům relativní volnost v tom, aby si samy určily, zda konkrétní pracovní činnosti, "při jejichž výkonu představuje pohlaví zaměstnance rozhodující faktor" - a to ať už z důvodu samotného charakteru těchto činností nebo v důsledku kontextu v němž jsou vykonávány - z působnosti tohoto principu vyloučí. Relativní volnost v úvaze které činnosti ospravedlnitelně vyloučit, je podložena růzností sociálně historických podmínek a zvyklostí. Jednotné pravidlo v tomto ohledu neexistuje. S odvoláním na judikaturu Evropského soudního dvora lze z působnosti daného principu vyloučit např. činnost strážkyně v mužské věznici a strážce v ženské věznici. Pracovní činnosti vyloučené z působnosti principu rovného zacházení mohou být, je-li to vhodné, vyloučeny i z odborné přípravy pro povolání příslušníků toho kterého pohlaví.
SEXismus je dalším z podproblémů spadajících pod téma zrovnoprávnění mužů a žen.
Jako sexismus se nejstručněji řečeno označují jakékoli předsudky a diskriminace na základě pohlaví. Sexismus se ve společnosti objevuje i tehdy, je-li rovnoprávnost pohlaví deklarována ústavou (stejně to platí např. pro rasismus - předsudky na základě rasy).
Existují ovšem společnosti, které jsou sexistické otevřeně. Jsou to zejména společnosti rigidní ve svém náboženství (ponejvíce islám) a jedná se zde o diskriminaci ženské populace. Žena není oprávněna rozhodovat o svém vlastním životě ani o životě svých dětí; nemá přístup k veřejnému životu, k politice a často ani ke vzdělání (některé islámské země umožňují ženám studovat a to ve zvláštních zařízeních odděleně od mužů); nedisponuje vlastními prostředky a je chápána jako majetek muže - nejprve otce, posléze manžela.
V těchto zemích a i v některých jiných neislámských společnostech (např. Čína) hraje důležitou roli rozdělení na město a venkov. Ve městě je díky značnému euro-americkému vlivu situace žen daleko uvolněnější. Na venkově vládne přísná tradice a ženy jsou nuceny se jí zcela podřídit. Mnohde se praktikují rituály zaměřené proti ženám (př. obřízka u žen, mrzačení pohlavních orgánů za účelem znemožnit ženě plné prožívání sexuálního života). Tyto rituály jsou ospravedlňovány tradicí a náboženstvím. Světové organizace zabývající se lidskými právy vytvářejí na tyto společnosti politický nátlak a snaží se tak eliminovat sexistické chování zaměřené vůči ženám.
Ve společnostech, které zachycují rovnoprávnost pohlaví v zákoně a mají právní záruky proti hrubým formám diskriminace, má sexismus odlišnou skrytější povahu. Týká se zde v různé míře obou pohlaví. V povědomí lidí je silně zakořeňen předsudek o tom, jaké chování, životní poslání a činnosti přísluší tomu kterému pohlaví. Jestliže pak muž či žena začne usilovat o něco, co spadá do oblasti vymezené pro druhé pohlaví, naráží na odpor a nepochopení.
Někdy se jedná o odpor institucionální (např. u nás jsou děti po rozvodu téměř automaticky svěřovány matce, ačkoli otec má o ně stejně vážný zájem a poskytuje stejné podmínky pro výchovu; otcové, kteří mají zájem své děti skutečně vychovávat, musí vyvinout značné úsilí, aby soud uznal, že jsou schopni postarat se o děti stejně jako ženy).
Sexistické myšlení se dále projevuje všude tam, kde jsou pohlaví společenským tlakem svého okolí směrována do tradičních rolí. Muž je nucen hrát roli silnějšího, výbojného, schopnějšího jedince, živitele a ochránce. Žena pak má být ochraňovaná, neriskující, obětavá, pečující. Podle mnohých studií se takto zaměřená výchova a společenské tlaky negativně promítají do soužití partnerských dvojic, ohrožují rodinu a schopnost jedince najít své místo ve společnosti. A to z toho důvodu, že toto tradiční rozložení rolí už není funkční. Fyzická síla muže už není zapotřebí k přežití a k ochraně ženy a rodiny. Žena je schopna nést existenční riziko a zodpovědnost, stejně tak muž je ekvivalentní co se týče péče o rodinu. V současné době se uplatňují vlastnosti, které nejsou determinovány jinak nepopiratelnými rozdílnostmi pohlaví.
V západních zemích s rozvinutým feminismem tyto tlaky prakticky vymizely a obě pohlaví tak mají otevřené daleko širší pole působnosti.
Se sexismem souvisí pojem sexistický jazyk. Různé feministické a lingvistické studie upozorňují na to, že jazyk obecně je strukturován podle patriarchálních vzorců, nebere v úvahu ženský prvek a je tudíž nepřirozené, když vypovídá o ženě nebo vyjadřuje-li se jím žena. Jde hlavně o výraz člověk (v angličtině a v němčině a románských jazycích se člověk řekne stejně jako muž) a od něj odvozený zástupný podmět man ( = člověk = muž), používaný všude tam, kde mají být osloveni všichni lidé. Pod vlivem feministického hnutí se z angličtiny a z němčiny v oficiálních projevech některé sexistické prvky vytratily.
Slovanské jazyky netrpí těmito problémy, protože pro vyjádření rodu disponují daleko bohatším aparátem. I v češtině se ovšem lze setkat s určitými nekorektními projevy ve veřejné sféře (např. oslovení v úvodním slově k volebním lístkům "Vážený občane") nebo profesní či občansko-právní výrazy používané v mužském rodě.
V souvislosti s pojmem sexismus je dále třeba zmínit katolickou církev. Zatímco všechny jiné tradičně mužské oblasti se ženám zcela nebo alespoň formálně otevřely a to i ostatní církve (většinou protestantské), katolická církev trvá na zákazu žen vstoupit do kněžské hierarchie a kázat Slovo Boží. Už řadu let jsou proti této diskriminaci vznášeny kritické hlasy a protesty přímo z církve samotné. (viz. protesty amerických řádových sester ve Vatikánu před sídlem papeže). Požadavek přijetí žen je papeži předkládán i oficiálně, ovšem je vždy znovu zamítnut.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát