Jirásek, Alois - Psohlavci
Alois Jirásek
Psohlavci
I. Základní údaje o knize a vlastní názor
Psohlavci Aloise Jiráska vznikli v letech 1883 - 1884, nejprve byli otiskováni r. 1884 v časopise Květy. Knižně vyšli poprvé r. 1886 a s Alšovými obrázky r. 1900. Od té doby vycházeli Psohlavci velmi často ( za Jiráskova života osmadvacetkrát), v Jiráskových sebraných spisech i mimo ně,
a r. 1950 vyšli jako 15. svazek souboru spisů Aloise Jiráska, vydaného z podnětu prezidenta republiky Klementa Gottwalda a za redakce Zdeňka Nejedlého. Z tohoto vydání, v němž jsme opravili některé chyby většinou tiskové, vychází i vydání naše, které přihlédlo i ke kritickým vydáním jiným.Text k vydání připravila a vysvětlivkami opatřila Františka Havlová. Obálku s použitím kresby Mikoláše Alše navrhl Zdeněk Mlčoch. Vydalo Státní nakladatelství dětské knihy, n. p., v Praze roku 1963.
Tato kniha mě zaujala historickým líčením života Chodů. I za cenu života se dovolávali svých práv. Kniha je psána chodským nářečím, které z počátku dělá potíže.
II. Název románu - vysvětlení
Název románu je odvozen od přezdívky. Lidé jim začali říkat psohlavci podle jejich erbu, který měli na praporu. Bílý prapor s černou obrubou zdoben psí hlavou.
III. Povahy tří Chodů
Jan Sladký Kozina
Jan Sladký Kozina je jednou z hlavních postav Jiráskova románu Psohlavci. Žil se svou ženou Hančí, dětmi Pavlem, Hanálkou a matkou na statku v Oujezdu.
Kozinova štíhlá statná postava dávala znát těžkou práci na statku. Dlouhé kaštanové vlasy zdůrazňovaly jeho mužné rysy.
Kozina byl zámožnější sedlák z vesnice. Chodil oblečen v kožených, světlých spodkách po kolena, v punčochách a těžkých střevících, ve vestě, kazajce a košili širokých rukávů.
V Kozinovi byl ještě duch starých, věrných lidí husických, kteří měli pevnou víru ve spravedlnost a právo. Nad ostatními Chody vynikal svou klidnou povahou, kterou umocňovala důvěra v právo. Pokud se mu nedostane práva, na které má jako každý člověk nárok, zvedá se k odboji, či vlastně ke kladnému boji za práva a bez projevu slabosti a strachu dává za právo i život.
Kryštof Hrubý
Kryštof Hrubý byl rychtář z Draženova, strýc Kozinův.
Byl to muž vysoké postavy, poněkud dopředu nachýlené. Pokud smekl svou mohutnou beranici, bylo jasně vidět jeho vráskovitou, svěží však tvář, výrazu vážného. Vlasy, převážně bílé, které mu padaly až na ramena měl rovně zastřiženy nad čelem. Pěkně zahnutý nos, jasné oči, z kterých mluvila pevnost a sebevědomí, dávaly statnému starci výrazu zemanského. Podobně jako jeho synovec Kozina byl odhodlán věřit v právo,spravedlnost a pokud jim nebude uznáno, položit za svůj názor život.
Matěj Přibek
Matěj Přibek byl méně zámožný sedlák v Oujezdě.
Byl to muž vysoké postavy jak se na posledního Chodského praporčíka sluší. Dlouhé vlasy pokrýval mohutný, tuhý širák. Chodil oblečen v bílou šerku bez knoflíků, u krku tkanicí nesvázanou, i řemínky u kožených spodků po kolena sahajících. Byla vidět jeho mohutná, široká hruď. Z jeho vzezření se dala vyčíst pevnost a rozhodnost. Byl velice hrdý na svůj post Chodského praporčíka. Na rozdíl od Koziny a Hrubého neuznával mírnou cestu za dosažení Chodských práv. Již od začátku byl nakloněn povstání a bránění svých práv násilím.
IV. Základní příčina sporu Chodů
Za starých časů byl selský lid poddán šlechticům, na jejichž panství musel zdarma do úpadu pracovat. Žil v bídě a naprostém nesvobodě. Jedině na západních hranicích Čech, na Domažlicku, žili lidé svobodní, kteří dostali přímo od českých králů výsadu, že nemusí pracovat pro žádného šlechtice. Smějí nosit zbraně, žít svobodně, jako lidé panského stavu. Byli to Chodové. Cizí šlechta, která přišla do Čech po bitvě na Bílé hoře na místo vyvražděných a vyhnaných českých šlechticů, nechtěla uznat tyto výsady Chodů. Chodové se statečně bránili proti mocnému rodu Lammingerů, který získal chodské panství, a vedli s tímto rodem veliké spory za svá práva.
V. Stručný příběh románu
Děj románu začíná líčením života na rodném Kozinově statku, kde žil se svou ženou Hančí, dětmi a matkou, která měla plnou důvěru a vážnost ostatních Chodů. Kozinova matka věděla, kde jsou královské majestáty, po kterých Lamminger (Lomikar) pátrá, ukryty , ale nesvěřila se s tím ani svému synovi. Kozinu velmi mrzelo, že matka ani sousedé nemají k němu důvěru. Když však dal Lamminger porazit starou lípu u Kozinova statku, postatvil se Kozina hrdě na obranu svého majetku. Byl zraněn, ale všem sousedům dokázal, že je člověk s chodskou krví a získal si jejich respekt a důvěru.
Lamminger dal po tomto sporu prohledat spolu s ostatními statky i Kozinův, aby získal majestáty. Na Kozinově statku se královské listiny skutečně našly. Jen dva se podařilo Kozinově staré matce zachránit.
Nalezené majestáty Lamminger spálil a Chodům uložil robotu a poslušnost vůči vrchnosti. Chodové se s tím nechtěli smířit, a proto vyslali deputaci do Vídně. Deputace ve Vídni uspěla a svou radost vyjádřili Chodové v masopustním veselí.
Mezitím se však poměry ve Vídni změnily, Lamminger podplatil jejich advokáta a Chodové byli znovu odsouzeni k poslušnosti a mlčení. Do Vídně byla poslána nová deputace, ale jejich požadavky byly předány soudu do Prahy.
V Praze u soudu byly chodské majestáty prohlášeny za neplatné a byly zničeny, zástupci Chodů uvězněni, protože odepřeli přísahu věrnosti Lammingerovi.
Lidé na Chodsku se v čele s Matějem Přibkem začali bouřit a Lamminger proti nim vyslal vojsko, které jejich bouře potlačilo. Matěj Přibek zemřel v boji.
Zástupci v Praze byli propuštěni, protože přísahali věrnost Lammingerovi. Jen Jan Sladký Kozina a jeho strýc Kryštof Hrubý se nezřekli svých práv, odepřeli přísahu a byli odsouzeni k jednomu roku vězení.
Lammingerovi se rozsudek nelíbil, a proto se odvolal k hrdelnímu soudu, který odsoudil Kozinu k trestu smrti oběšením. Kryštof Hrubý ve vězení zemřel. Jan Sladký Kozina byl oběšen 28. listopadu 1695 v Plzni. Popravy se zúčastnila celá jeho rodina i jeho sousedé.
Před popravou Kozina pronesl: „Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží.“
Za rok po popravě Koziny skutečně Lamminger zemřel a právě v den výročí Kozinovy smrti.
VI. Lidové zvyky a pověry uznávané na Chodsku
čekana - hůl a zbraň zároveň
mluva - chodské nářečí
mohutný tuhý širák - nosili muži
kroj dámský i mužský
pole oddělovali stromy s křížem v kmeni jenž hlásá nepokradeš
Masopustní veselí
ve středu pochovávali pana masopusta
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát