Baroko
BAROKO
Vzniklo z portugalského- barroco=velká perla nepravidelných tvarů. Je to umělecký sloh vzniklý v Itálii na konci 16.stol. užívaný až do druhé poloviny 18.stol. Z Itálie se rozšířilo do Španělska,Portugalska,střední Evropy i do Ruska a Skandinávie.Prostřednictvím španělských a portugalských dobyvatelů i do Jižní Ameriky (zejména Mexiko a Brazílie) méně zasáhlo Anglii a Francii, kde mělo spíše podobu klasicizující.
Baroko navazuje na renesanci, ale přináší do umělecké tvorby vedle náboženské víry více dynamičnosti a kontrastu.Je chápáno v historických souvislostech jako sloh protireformace.
ITALSKÉ BAROKO
Barokní sochařství je přímým protikladem renesančního.Renesanční umělci vyz-
návali zásadu, že sochu je možno valit ze svahu, aniž by se z ní něco ulomilo (musí být uzavřena do bloku kamene),v barokním sochařství je blok proděravěn do krajnosti dramatickými postoji,gesty i rozevlátou draperií (z franc.-draper=ověsit látkou,nařasená tkanina na oděvech postav nebo přehoz na stolech či židlích).Proti renesanční harmonii a klidu nastupuje vypjatá citovost přecházející často až do velké dekorativnosti až dra-
matičnosti.Zakladatelskou osobností radikálně barokního sochařství s dalekosáhlým vlivem je mnohostranný umělec Gianlorenzo Bernini-architekt ,malíř, ale především sochař.V raných dílech ztvárňoval mytologické náměty, z nichž zejména sousoší Apollo a Dafné představuje krajní mez, kam až může rozbití bloku dojít.Ruce Dafné měnící se podle báje v olivový strom jsou z mramoru vytesány tak jemně, že bychom si spíše dokázali představit odlité z bronzu.Ve stříšce nad hrobem sv. Petra spojil své umění sochařské a architektonické.Použil zde zkroucených nebo-li tordovaných sloupů, které se později staly oblíbeným článkem oltářů,nábytku i architektury.Vynikající jsou Bernini-
ho portrétní bysty.Vedle reprezentativních portrétů, které jsou poněkud dekorativní vytvářel velmi realistické podobizny s živým výrazem očí a intimní portréty se zjevným citovým vztahem k modelu.Typickým dílem barokní citovosti a náboženského vytržení je Vidění sv. Terezie, jemuž je blízké i Braunovo Vidění sv. Luitgardy z Karlova mostu .Bernini vytvořil také vzor pro dekorativní exteriérovou skulpturu ve Fontáně čtyř řek.
Francouzské baroko
Francouzští sochaři se ve svých dílech pro zámek a park ve Versailles, někdy seskupených do celých výjevů, inspirovali se antickou,helénistickou skulpturou a mytologickými náměty.Francois Giardon působil při sochařské výzdobě Louvru,Tuillerií a kostela Sorbonny.Nejvýznamnější součástí francouzského sochařství v 17.stol. je tvorba portrétů, v níž vynikl zejména Coysevor.Berninovskou linii představuje Piere Puget.
Španělské baroko
Pro sochařství je typický jeho sklon k pravdivosti, který někdy přechází až v naturalismus.Polychromované dřevěné sochy silně působící na city vytvářeli Gregorio Pernandez,Juan Martinéz Montanés,Alonso Cano,Pedro de Mena.V některých případech je naturalismus stupňován použitím pravých vlasů,vousů,skleněných slz nebo
použitím pravých šatů navlečených na dřevěnou kostru.
BAROKO V ČESKÝCH ZEMÍCH
Požadavek reprezentace šlechtických sídlech a mohutného účinku na věřící i na ty, které církev teprve získávala v kostelech, vedl k potřebě velkého množství sochařských děl.Chrám měl být obrazem ráje a k tomu směřovala souhra malovaných stropů a oltářů, kamenných soch v exteriéru i interiéru, vyřezávaných oltářů, kazatelen a lavic, štukové výzdoby, napodobeného mramoru.
České sochařství nemělo možnost navázat na rudolfinské umění. Kovolijecká dílna Adriana de Vries, který pro pražskou zahradu Albrechta z Valdštejna vytvořil ve dvacátých letech 17. století Neptunovu kašnu a sochu Herkula, zůstala bez vlivu na další vývoj. Sochaři kromě soch v pískovci většinou řezali sochy dřevěné a tím se vrátili až k pozdně gotické tradici.
Nejvýznamnějším sochařem raného baroka poloviny 17. století je Jan Jiří Bendl. Ve svém nejzdařilejším díle, dvanácti dřevěných sochách pro zpovědnice kostela sv. Salvátora proti Staroměstské mostecké věži se inspiroval italskou renesancí, zejména Michelanglem.Jeho dílem byl i Mariánský sloup na Staroměstském náměstí a jeden z mála jezdeckých pomníků, pomník sv. Václava, který stával na Václavském náměstí a jeho kopie je nyní na Vyšehradě.
První hodnotná díla vrcholného dramatického baroku vytvořil Matěj Václav Jäckel.
V řezaném oltáři pro kostel Křižovníků jako první použil motiv vznášení.Stal se předchůdcem Matyáše Bernarda Brauna.Také Ondřej Filip Quitainer a František Preiss patří do této dynamické linie.
Luterán ze Spišské Soboty Jan Brokof byl jen průměrným sochařem, ale založil velkou dílnu, z níž vyšel jeho syn Ferdinand Maxmilián, jeden z našich nejlepších barokních sochařů.Jan Brokof prý komentoval ke katolické víře při práci na hliněném modelu k bronzové soše sv.Jana Nepomuckého pro Karlův most, jejíž malý dřevěný model vytvořil vídeňský sochař Matyáš Rauchmiller.
Ferdinand Maxmilián Brokof, který většinu svých děl vytvořil v Praze, patří do proudu českého sochařství, který se vyznačuje klidnou monumentalitou, vytažením objemů a pohybů, smyslem pro celek, soustředěností na podstatu.Navazuje na Jana Jiřího Bendla a tvoří protipól Matyáši Bernardovi Braunovi.Vytvořil několik sousoší pro Karlův most, z nichž nejznámější je sousoší sv. Jana z Mathy, Felixe z Valois a Ivana s velmi realistickou postavou Turka hlídajícího křesťany.Zájem o exotické typy -- černochy a Asiaty se projevuje i v jiných jeho dílech, zejména ve vynikajících postavách černochů zdobících Morzinský palác v Nerudově ulici.Brokof vytvořil ve spolupráci s architektem Janem Bernardem Fischerem z Erlachu i jediný s evropským uměním srovnatelný náhrobek Jana Václava Vratislava z Mitrovic v kostele sv. Jakuba v Praze.V alegorické soše Času cítíme ovlivnění Braunem.
Pro svůj drsný realismus jsou vysoce ceněny Brokofovi dřevořezby pro kostel sv. Havla na Starém městě, zejména Kalvárie. Zachycení výrazu smutku ve tváři sv. Jana patří k tomu nejlepšímu, co bylo v českém sochařství vytvořeno.
Největší osobností českého barokního sochařství byl Matyáš Bernard Braun. Pocházel z Tyrol, pravděpodobně prošel Itálií, kde se patrně seznámil z dílem Michelan- gela a Berniniho, znal jistě i střední Evropu, ale jeho dílo plně patří Čechám, začlenilo se do vývoje českého sochařství.Přestože pro něho pracovala velká dílna, všechny sochy nesou pečeť jeho originálního talentu.Už první dílo Vidění sv. Luitgardy pro Karlův most z roku 1710 má všechny znaky jeho stylu: rozbití bloku,iluzivní využití chvění světel a stínů,hlubokou citlivou účast s viděním slepé cisterciačky.Inspirací mu asi bylo Berniniho Vidění sv. Terezie, uvažuje se také , že sochu vytvořil podle obrazu nebo kresby Brandla V každém případě je to v dramatičnosti podání i v citové naléhavosti dílo mimořádné. Vynikající jsou Braunovy dřevořezby pro kostel sv. Klimenta v Karlově ulici i některé další práce.
Největší soubor soch vytvořil Braun pro hraběte Šporka v Kuksu u Jaroměře.Osvícený hrabě Špork zde vybudoval pro šlechtu lázně, kde se v létě hrávala i francouzská a německá opera, pořádali se slavnosti na Labi i sportovní hry na závodišti. Kromě nich zde Špork vybudoval i svůj zámek, kostel s hrobkou a špitál pro své vysloužilé poddané. Braun zde se svou dílnou vytvořil celou řadu děl, z nichž vyniká především dvanáct soch Neřestí z roku 1719, v evropském sochařství ojedinělých. Každá vlastnost je upřesněna atributem -- liška je symbolem lstivosti, páv pýchy atd., ale všechny sochy jsou v postoji a výrazu tváře tak přesvědčivé, že by symboly ani nepotřebovaly. Zvlášť působivé jsou například sochy Zoufalství,Pýchy,Lásky,Lenosti.
V blízkém lese Betlémě pak vytesal Braun přímo do skal ve dvou etapách Stigmatizaci sv. Františka,Vidění sv. Huberta,Sv. Máří Magdalenu,sochy poustevníků Garinaa Onufria.Jejich iluzivnost umocňovala polychromie i vodní systém, který umožňoval, aby Onufriovi tekly z očí slzy.Celý soubor těchto soch je mimořádný v účinku na diváka a musíme jen litovat, že už koncem 18.století byl poškozen vojáky, kteří zde lámali kámen na stavbu pevnosti v Josefově, a později vlivem počasí i lidí. Jejich záchrana není dost dobře možná, protože jakékoliv zastřešení by jim odňalo to hlavní, proč je obdivujeme: souhru vynikajícího uměleckého díla s přírodou.
LITERATURA EVROPSKÉHO BAROKA
Barokní umění se rodí z pocitů člověka, otřeseného v hloubi své bytosti, nedůvěřujícího rozumu.Hrdina se odvrací od přírody a světa, pohled zvnějška zaměří k vlastnímu nitru.Ale ideáli renesance nelze rázem zapomenout, připomínají se snahou po světové harmonii i touhou obsáhnout všechno lidské vědění.Nemůže být zapomenuto ani renesanční úsilí o plné poznání života,dostává však jinou podobu.Poznávaná skutečnost se mění ve znaky,symboly,které mají vyjádřit nevyslovitelné a tajemné.Proto baroko zrodí astrology,proroky a stoupence magie.Renesanční člověk chtěl k pravdě proniknout kritickým rozumem,barokní člověk pravdu nehledá, byla mu zjevena a jde jen o to, jak pro ni bude zaujat, jak vášnivě ji bude prožívat.
Uměleckou tvorbu období baroka charakterizuje na jedné straně naturalistická konkrétnost,příznačná zejména pro barokní kazatele,nadsazování (hyperbolizace) jevů záporných,důraz na lidskou bezmocnost vůči řádu světa,i vůči jeho pomíjejícnosti,na druhé straně duchovnost a mysticismus.Silné dramatické napětí v barokním umění,vycházející z protikladu ducha a hmoty,je charakteristické jak pro umění slovesné,tak zejména pro umění výtvarné.
Rozpor mezi renesanční smyslovostí a novými životními pocity člověka, tlačeného duchovní atmosférou doby k náboženakému prožitku,charakterizuje život a tvorbu italského básníka Torquata Tassa ,autora rozsáhlé epické skladby Osvobozený Jeruzalém s tématikou křížové výpravy proti nevěřícím.Torquato Tasso (1544-1595),dvorský básník italských renesančních knížat,předznamenává svou životní tragédií soumrak renesance.Svár mezi umělcem a příslušníkem církve ,mezi postavením na dvoře knížecího příznivce a postojem svobodného umělce je u Tassa typický pro změněnou situaci doby.Barokní epika u Tassa i jiných básníků této doby vychází z renesančního základu fabule,ale vlastním smyslem skladbynení hrdinovo dobývání světa,spíše boj proti rozvratným silám v člověku,napětí mezi pokušením světa a vnitřní povinností.
Vynikající dramatik období „zlatého věku“ španělské literatury,Pedro Calderon de la Barca (1600-1981),je rovněž přechodným zjevem mezi renesancí a barokem.V četných dramatech,zvláště komediích,zpracovával podobné náměty jako Lope de Vega.Nejpočetnější složku jeho díla tvoří náboženská dramata a tragédie cti:žárlivý manžel,který dává lékařem zavraždit svou ženu,aby ji potrestal za podezření z nevěry (Lékař své cti),nebo muž,který zabíjí svou ženu ,aby se po jeho smrti nestala manželkou jiného(Nejnestvůrnější žárlivost) - to jsou dramata feudálního fanatismu životního zotročení ženy.Proti demokratismu Lope de Vegy je Calderón myšlenkovým stoupencm protireformace.Formální stavbou svých dramat a stylistickými protiklady (hyperboly, antiteze) je již autorem barokním.
Anglické slovesné baroko reprezentuje básník John Milton (1608-1674) rozsáhlou náboženskou epopejí Ztracený ráj.Zdůrazňuje svobodu lidského rozhodování proti zásahům všemocného osudu a boží vůle.
V německé literatuře představuje barokní prózu nejvýrazněji Hans Jakob Christoph Grimmelhausen .Svým románem Dobrodružství Simplicia Simplicissima (nejprostší prostoduchý).Zobrazuje na osudech naivního prosťáčka,uneseného vojáky a prožívajícího nejrůznější dobrodružství,celou krutost a zvrácenost třicetileté války.Dílo napsané s humorem a smyslem pro drsnou realitu končí hrdinovým obchodem do pustevny a naznačuje,jak člověk 17.století hledal z labyrintu světa útočiště v samotě.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát