Ranni vstavani
Ranní vstávání
Oblíbená činnost všech lidí je vstávání. Někdo čile vyskočí z postele kolem páté, jiný se horko těžko probudí v devět.
Já patřím do skupiny lidí nazvaných „školou povinní.“ Tedy každé všední ráno čile vypadnu z teploučké postele, plna nadšení na ranní opičí dráhu z věcí pohozených všude možně po zemi. Jejich specialita, vlézt mi pod nohu tak, abych zakopla, mě každé ráno přelstí a na čele mi vyroste velká fialová boule. Potěšena tisícím opakováním pádu jdu, stále bez brýlí, a tedy slepá, zavřít okno. Moje milované kaktusy mě pozdraví asi stovkou trnů a trníků v prstech. Okno omylem otevřu, protože poloha „otevřít“ je očividně pro okno přitažlivější. Sklo mě praští a při té příležitosti na mě shodí můj nejoblíbenější, ovšem nejostnatější kaktus. Vezmu si ze stolu brýle a při pohledu na hodiny zjistím, že mi právě ujel autobus. Jestli chci do školy dojet do osmi, musím do tří minut vyběhnout z domu. Hodím na sebe děravé tričko, každou jinou ponožku a kalhoty, které se po minulém praní podezřele zmenšily. Svetr objevený u sestry je po bližším ohledání polit pivem a propálen cigaretou. Tyto novinky však zjistím až když sedím na zastávce, protože jsem můj milovaný autobus viděla odjíždět.
Těším se na víkend, kdy nebudu muset vstávat a čelit překážkám, jako odjíždějící autobusy. Trochu mi to zlepší náladu, ale ne na dlouho. Vzpomenu si na sobotní trénink, kdy budu nucena tutéž činnost, ranní vstávání, provést ještě o hodinu dřív. Ale to už mi jede autobus a já mám to štěstí, že mám ve dveřích skříplou jenom jednu tašku.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT