Vývoj literatury v době národního obrození, klasicismus
VÝVOJ LITERATURY V DOBĚ NÁRODNÍHO OBROZENÍ, KLASICISMUS
Klasicismus
(2 pol. 17. století – pol. 18. století)
- vznikl ve Francii za Ludvíka XIV., u nás doba Pobělohorská, vychází z rozumové kázně – váha na rozumovou stránku a potlačuje se cit. Je proti církvi, vzorem je mu Antika a Renesance. Ideálem je stát.
Charakteristika:
- střídmost, rozvaha, pravda, rozumnost a vyrovnanost.
Hrdina:
- pozitivní rysy – absolutně kladný, je idolem, dokonalý. Postava veřejná, musí se obětovat vyšším hodnotám a také ideálu, nejedná přirozeně – řídí se společnými řády a pravidly – přivozen k morálce.
Postavy:
- jsou vyšší společenských vrstev, fyzicky krásné, morálně založené.
Klasicismus vypracoval „tragično“ – hrdina se obětuje a nenaplní se jeho touha. Hrdina komentuje své city, neobejme ženu – vyznává lásku jen ve vsi. Prvek nadčasovosti – čas neplyne.
Malířství a architektura:
- geometrické tvary. Poznání je možné rozumem – Racionalismus – představitel je René Descourtes [Dechart].
V klasicismu se objevují dva styly:
1. Styl vysoký – hrdina je šlechtic. Postavy z Antické mytologie a dějin. Psáno rýmovaným veršem – óda, epos, tragédie.
2. Styl nízký – je psán prózou, pro nižší společenské vrstvy, satira, hrdinové z prostého lidu, měšťanské prostředí. Náměty ze současnosti. Často bývá kritika. Psán komedií, fraška, satira.
Francouzské drama
Jean Racine (1639 – 1699)
- autor tragédií. Po smrti svých rodičů byl dán na výchovu do kláštera. Vyrůstal podle pravidel římskokatolické církve. Pak odešel do Paříže a začal se věnovat literární činnosti. Roku 1677 byl jmenován do funkce královského historiografa, smířil se s církví a začal psát biblické tragédie.
Dílo:
1. „Faidra“ – antická tragédie. Má 5 aktů. Hlavní postavou je řecká královna Faidra, která se zamiluje do svého nevlastního syna Hippolyta. Manžel Faidry – král Théseus – je už dlouhou dobu pryč, proto se královna domnívá, že je mrtvý a vyzná Hippolytovi své city. Hippolytus ale miluje jinou ženu, proto Faidru odmítne. Zanedlouho se v království objevuje Théseus. Faidra se cítí zhrzená a ponížená. Obviňuje Hippolyta, že se jí sám nabízel. Théseus se na syna rozzlobí a posílá jej pro trest k bohu Okeánovi. Faidře celou dobu pomáhala služka Oinona. Hippolytos jejich vinou zemře, proto Oinona spáchá sebevraždu. Faidra také neunese tíhu svědomí, přizná Théseovi pravdu a otráví se. Náplní dramatu není jen antické drama, ale především konflikt lásky, rozumu a citu.
2. „Berenika“
Pierre Corneille (1606 – 1684)
- vystudoval právnickou fakultu, pracoval jako obhájce a královský advokát. Během svého života se nejvíce věnoval literatuře.
Dílo:
1. „Cid“ – drama, má 5 dějství. Odehrává se v 11. století v Seville. Don Rodrigo a dona Ximena se chtějí vzít. Don Diego (otec Rodriga) se nepohodne s otcem Ximeny – donem Gomezem. Gomez Diega urazí a uhodí ho. Rodrigo pak mstí otcovu potupu tím že v souboji Gomeze zabije. Ximena Rodriga stále miluje, ale musí hájit a pomstít čest svého otce. Rodrigo si je svého činu vědom a svůj život odevzdává do rukou Ximeny. Ta ho ale nedokáže zabít. Rodrigo odchází a v boji vítězí nad Maury. Král mu jako výraz vděku uděluje čestný titul – Cid (pán). Spor mezi Rodrigem a Ximenou se má vyřešit jeho soubojem s rytířem Sanchem. Vítěz si pak vezme Ximenu za manželku. Rodrigo v souboji vítězí a tak obhájil lásku a čest. Do děje zasahuje král svým rozhodnutím, že sňatek může být uzavřen rok po smrti Gomeze a novém tažení Rodriga proti Maurům. Drama Cid bylo psáno původně jako komedie, ale autor ji později změnil v tragédii. Základní konflikt nepředstavuje pouze rozpor mezi otci, ale problém nenaplněného vztahu.
Jean Baptiste Moliére (1622 – 1673)
- vlastním jménem Jean Baptiste Poquelin. Pocházel z rodiny pařížského královského čalouníka. Otec chtěl aby Moliére pokračoval v jeho zaměstnání, ale on si změnil jméno aby nedělal ostudu své rodině a dává přednost kočovnému životu. Působil u hereckých kočovných společností jako herec, režisér frašek, komedií. Později ředitel královského divadla Paříži, měl nepříjemnosti s církví. Působil také jako organizátor slavností a byl chráněncem Ludvíka XIV. Roku 1673 onemocněl tuberkulózou a zemřel.
Postavy – typické a ze své doby.
Vysmívá se – chorobné lakomosti, úlisnosti, náboženskému pokrytectví, snahám měšťanů o napodobení šlechty, mravní cynizmus feudálů, postavení ženy v rodině.
Dílo:
1. „Tartuffe“ – divadelní hra, je psána veršem, odehrává se ve Francii v 17. století. Tartuffe je úlisný, vypočítavý a přetváří se. Pod maskou zbožnosti se dostává do rodiny bohatého měšťana Orgona. Orgon se nechal ošálit a Tartuffovi uvěřil. Dokonce se rozhodl že za Tartuffa provdá svou dceru Marianu, i když ona miluje jiného (Valéra). Celá rodina, až na Orgona brzy poznala lhářovu pravou povahu. Tartuffe dokonce sváděl Orgonovu druhou ženu Elmíru. Orgon vše nakonec poznal a Tartuffa chtěl vyhnat. Tartuffe chtěl sám rodinu vyhnat z domu, protože mu Orgon ve své zaslepenosti odepsal dům. Do děje však zasahuje král. Uchrání čest Orgona, vrátí mu jeho majetek a Tartuffe je spravedlivě potrestán.
2. „Lakomec“ – děj se odehrává v druhé pol. 17. stol. v Paříži. Hl. hrdinou je vdovec Harpagon, je neskutečně lakomý. Harpagon jedná pouze v zájmu svého majetku, nebere ohledy ani na své děti – dceru Elisu a syna Kleanta, nebo na služebné. Bezohledně chce Elisu provdat za bohatého starce Anselma a Kleanta chce oženit s vdovou. Sám má spadeno na mladou dívku Marianu, která miluje Kleanta. Příběh se začíná vyvíjet od okamžiku kdy se Harpagonovi ztratí 300.000 dukátů, které schoval služebník Čipera. Harpagon svolí ke svatbám Elisy s Valérem a Kleanta s Marianou (Mariana a Valér jsou děti Anselma). Lakomec se spokojil s tím že nemusí platit svatbu a nemusí dávat ani věno. Svůj majetek miluje více než rodinu. Hra působí vesele, přestože má být kritikou a výsměchem lidem kteří se chovají jako Harpagon.
3. „Škola žen“
4. „Misantrop“ – o nenávisti k lidem
5. „Měšťan šlechticem“ – snaha měšťanů vyrovnat se šlechtě, lačnost po dědictví.
6. „Šibalství Skapinovo“
7. „Zdravý nemocný“ – hypochondr Argon chce provdat svoji dceru za lékaře, aby měl léčbu zadarmo, je lakomý.
8. „Don Juan“ – pokrytecký šlechtic, kritika rozmařilosti.
Bajka:
Jean de La Fontaine (1621 – 1695)
- napsal 12 knih „Bajek“ – kritizuje morálku své doby.
Bajka – krátký, prozaický nebo veršovaný příběh, alegorií dochází ke všeobecně platnému poučení – mravnímu či praktickému; za zakladatele považujeme Aisópa – tvůrce zvířecí bajky.
Osvícenství 2. pol. 18. stol.
- prosazuje se vláda rozumu a pravdy. Racionalizace – rozumovost. Kritika církve, měšťanstva, feudální absolutismus, tradice, konservatismus. Navazuje na myšlenky renesance. Osvícenská doba podporovala vědu, zakládání učených společností, knihovny, muzea. Věda a bádání nastoupily místo náboženství. Cílem Þ zrovnoprávnění všech občanů. Spisovatelé, vědci, historikové.
Francouzská literatura
Francois Voltaire (1694 – 1778)
- historik, filosof, dramatik, básník, prozaik, publicista. Jízlivý kritik absolutismu, církevního fanatismu, despocie.
Dílo:
1. „Candide aneb Optimismus“ – filosofický román s cestopisnými a dobrodružnými prvky. Hl. hrdina je Candide, který vyrůstal na zámku šlechtice Thundera-den-troncka. Byl ovlivněn názory filozofa Panglose a považoval zdejší svět za nejlepší. Tomuto názoru zůstal věrný jen do doby než ho baron ze zámku vyhnal. Příčinou byla jeho láska k baronově dceři Kunigundě. Candide se vydal do světa. S armádou bulharského krále poznal násilí válek, vyvázl ze zemětřesení v Portugalsku, neustále bojoval o zachování své existence. V Eldorádu získal velké bohatství, ze které v Cařihradě vykoupil z otroctví Kunigundu a Panglose. Román popisuje hrdinovo bloudění světem, které jej postupně zbavuje všech ideálů o spravedlnosti, lásce, kráse, míru a šlechetnosti. Candide končí svůj život přízemní prací a společnicí mu je pouze stará a ošklivá žena.
Charles de Montesquieu
- kritik doby, kritizuje satirickou formu společenské a politické poměry své současnosti.
Dílo:
1. „Perské listy“
Encyklopedisté
- mladší generace osvícenců ve Francii shrnuli dosavadní vědění o světě – „Velká encyklopedie“ – tj. první pokus a vědecký výklad světa – shrnutí všech poznání o světě – matematik d´ Alembert.
Denis Diderot (1713 – 1784)
- filozof, kritik společnosti. Odstoupil od kněžské dráhy a stal se mistrem svobodných umění. Zajímal se o chemii, fyziku, lékařství, matematiku a další vědní obory. Podílel se na vypracování Encyklopedie aneb Rozumového slovníku věd, umění a řemesel.
Dílo:
1. „Jakub fatalista a jeho pán“ – román z Francie 18. století. Dílo tvoří soubor příběhů, anekdot a vyprávění, které Diderot používá jako satiru na francouzskou společnost. Román je vlastně sporem o tom, má-li člověk možnost svobodného rozhodování a zda může svůj život nějak ovlivnit. Jako hlavní postavy vystupují Jakub a jeho pán. Jakub se ptá svého pána na spoustu věcí. Pán hájí idealistický názor na lidskou svobodu. Oba si musí uvědomit že život je pouhým provazcem náhod měnících naše plány a rozhodnutí. Lidský osud představuje řada drobných dění a příhod, které ho činí skutečně rozmanitým a mnohotvárným. Diderot ve svém románu řešil spoustu filozofických otázek, které provázel humorný nadhled.
2. „Jeptiška“ – děj nás zavádí do Francie v 18. století, do prostředí klášterů. Hl. postavou románu je nemanželská měšťanská dívka Zuzana Simoninová. Aby se matka vyvarovala pomluv, dává Zuzanu na výchovu do kláštera. O tom všem se dozvídáme ze Zuzaniných dopisů adresovaných markýzi Croismarovi. Zuzana byla v kláštera velice nešťastná. Nemohla odejít a zabránit tak neshodám s ostatními jeptiškami a představenou kláštera. Úplně jiná situace nastává po jejím příchodu do kláštera svatého Eutropa. Zde se stane oblíbenkyní lesbické představené, která nakonec zešílí a pak umírá. Zuzana za pomoci mnicha utíká z kláštera pryč, ale nakonec umírá v ulicích Paříže. Základem románu je zčásti skutečný příběh, zčásti mystifikace.
Anglická literatura
Daniel Defoe (1660 – 1731)
- po studiích se snažil podnikat v oblasti obchodu. Kromě toho byl i agentem tajných služeb. Napsal mimo jiné velké množství politických publikací. Narodil se a zemřel v Londýně.
Dílo:
1. „Robinson Crusoe“ – hl. hrdinou je syn německého obchodníka Kreutznauera. Angličané mu jeho příjmení zkrátili na Crusoe. Robinson byl již jako dítě velice živý, rád se toulal po přístavu a nestačil mu jeho poklidný způsob života. S tím se snažil skončit a utekl z domova. Po nejrůznějších dobrodružstvích se ocitá na pustém ostrově, kam jej vynesly vlny oceánu když ztroskotala jeho loď. Dále se autor soustřeďuje na detailní vylíčení Robinsonova pobytu na ostrově, na jeho obydlí, na ochočení zvířat, pěstování obilí, poznávání krás ostrova, setkání s kanibaly, z jejichž spárů zachránil před smrtí Pátka – svého pozdějšího společníka a sluhu. Nakonec jej zachrání anglická loď. Po 28 let strávených na ostrově přemýšlel o své minulosti a některých svých rozhodnutí lituje a ví že nyní by se zachoval jinak, zejména vůči svým rodičům. Román je příběh člověka s velkou trpělivostí, odhodláním a důvtipem. Po překonání stesku, strachu a osamění ukázal sílu a krásu práce člověka. Román Daniela Defoa přepracoval český spisovatel Josef Václav Pleva.
Jonathan Swift (1667 – 1745)
- narodil se v irském Dublinu. Swift se stal po absolvování protestantské univerzity doktorem teologie. Zastupoval anglikánskou církev. Swift se v oblasti literatury projevoval alegorickými satirami, kterými útočil na společenské a politické poměry ve Velké Británii. Některé směřovaly také k církvi a lidstvu všeobecně.
Dílo:
1. „Gulliverovy cesty“ – čtyřdílní alegorický cestopis, který zachycuje putování Lemuela Gullivera po fiktivních ostrovech, putování trvá téměř 17 let. V prvním díle se dozvídáme o Gulliverově životě. „Cesta do Liliputu“ popisuje ztroskotání lodi a Gulliverovu záchranu na ostrově Liliputu. Proti obyvatelům tohoto ostrova vypadá Gulliver jako obr, protože všichni jsou až dvanáctkrát menší než on. V druhém díle – „Cesta do Brobdingnagu“ – se Gulliver dostává do země obrů. Třetí díl románu – „Cesta do Laputu, Barnibarbi, Luggnaggu, Glubdbubdribu a do Japonska“ – nás seznamuje s létajícím ostrovem Laputem a popisuje i další země. Poslední díl „Cesta do země Hvajninimů“ líčí moudré počínání koní Hvajninimů a divošských poddaných – lidí Jahuů. Hvajninimové a Jahuové disponují naprosto rozdílnými vlastnostmi. Proti šlechetným koňům jsou jejich poddaní úlisní, zákeřní a vypočítaví. Swift románem nepřímo napadá pořádek v Anglii. Alegoricky se dotýká její morálky, společenské nespravedlnosti a lidských nedostatků.
Národní obrození (konec 18. století – pol. 19. století)
- poslední třetina 18. století až do roku 1840, národní a osvobozenecké hnutí. Rozvoj byl umožněn osvícenskými reformami např. zrušení nevolnictví, vydání tzv. tolerančního patentu r. 1781 – náboženská snášenlivost.
Hlavní úkoly „NO“
- vytvořit český jazyk
- seznámit národ s jeho vlastní historií
- myšlenka slovanské vzájemnosti (myšlenka sjednocení slovanských národů a jejich kultur na obranu). Cílem bylo proniknout do národního sebevědomí.
Fáze „NO“
1. obraná – konec 18. stol. - počátek 19. století
2. ofenzivní – poč. 19. stol. – 20. léta 19. století
3. vrchol obrozeneckých snad 30. – 40. Léta
1. Fáze obranná – lidový proud – počátky českého divadla. Cílem bylo čelit germanizaci, zachránit a obnovit český jazyk.
Václav Thám
- hry „Vlasta a Šárka“ a „Břetislav a Jitka“ – byly hrány v českém divadle Bouda. Václav Thám byl dramatik. Almanach (sborník) „Básně v řeči vázané“.
Václav Kliment Klicpera (1792 – 1859)
- pocházel z Chlumce nad Cidlinou. Je považován za dramatického předchůdce Josefa Kajetána Tyla. V Praze učil na gymnáziu např. Nerudu, Hálka, Friče.
Dílo:
1. „Hadrián z Římsů“ – děj dramatu se odehrává roku 1329 na hradu Čelákově. Pán na Čelákově rytíř Světislav chce provdat svou jedinou dceru Ruměnu za Hadriána z Římsů. Ruměna miluje Želmíra, který má strach se o ni ucházet protože není urozeného původu. Do příběhu vstupuje Želmírův přítel Soběbor a chce Želmírovi a Ruměně pomoci. Převléká se za falešného Hadriána. Skutečný Hadrián zatím sedí ve vězení, kde se mu zjeví duch, který mu řekne že by jej sňatek s Ruměnou stál život. Ruměnu si nakonec vezme Želmír a Hadrián se ožení se Světislavovou sestrou Jenovéfou.
2. „Zlý jelen“
3. „Divotvorný klobouk“
4. „Veselohra na mostě“
Prokop Šedivý (1764 – 1810)
- psal veselohry, které se hrály v Boudě např.: „Masné krámy“, „Pražští sládci“.
Hry se hrály ve vlasteneckém divadle Bouda v 80. letech 18. století a také ve Stavovském divadle (hrálo se česky). Loutkové divadlo Matěje Kopeckého. Vznik tzv. České expedice – majitel Václav Matěj Kramerius Þ vydává první noviny, které se jmenovaly „Krameriovy pražské poštovní noviny“. Počátky básnictví.
Antonín Jaroslav Puchmajer
- sestavil 5 almanachů „Sebrání básní a zpěvů“, „Óda na Jana Žižku“, „Hlas Čecha“, „Vlk a jehně“ – bajka.
Vzniká tzv. „První novočeská básnická škola“ – program vlastenecký i formální.
František Martin Pelcl
– dějepisec, první profesor českého jazyka na pražské univerzitě.
Dílo:
1. „Nová kronika Česká“
Josef Dobrovský (1753 – 1829)
- pochází z Uher, studoval na gymnáziu v Německém (Havlíčkově) Brodě a v Klatovech. V Praze studoval filozofii a teologii, ale kněžské povolání nevykonával. Stal se vychovatelem ve šlechtických rodinách např. u hraběte Nostice. Podnikl několik studijních cest do Ruska a Švédska. Byl to první významný jazykovědec, první kritik rukopisů.
Dílo:
1. „Podrobná mluvnice jazyka českého“ – je psána německy, první vědecká mluvnice, byl skeptický k znovuzrození češtiny jako spisovného a literárního jazyka. Stanovil tzv. jazykovou normu a pravidla českého pravopisu (analogickou opravu pravopisu – platí dodnes).
2. „Německo – Český slovník“ – dvou dílný
3. „Dějiny české řeči a literatury“ – psaná německy, ukazuje vývoj jazyka a literatury.
4. „Základy jazyka staroslověnského“ – psáno latinsky, první vědecká mluvnice staroslověnštiny na základě dochovaných památek.
Dobrovský položil základy novočeského spisovného jazyka, ustálil jazykovou normu, založil české moderní vědy, odmítl pravost Rukopisů a dokázal nesprávnost zlomku evangelia sv. Marka.
2. Fáze ofenzivní – vliv napoleonských válek, rozvoj básnického i odborného jazyka, rozšíření slovní zásoby, pokusy o zavedení časomíry a vzkříšení epiky.
Josef Jungmann (1773 – 1847)
- pocházel z Hudlic u Berouna, byl to významný jazykovědec, básník, překladatel a organizátor druhé fáze „NO“. Působil jako profesor na gymnáziu v Litoměřicích, byl ředitelem akademického gymnázia v Praze.
Dílo:
1. „Slovník Česko – Německý“ – má 5 dílů, je v něm asi 120.000 slov, vytvořil novodobou slovní zásobu, včetně odborného názvosloví, obnovil zastaralá slova, přejímal slova ze slovanských jazyků, vytvářel slova nová – novotvary.
2. „Historie literatury české“ – knihopis – zařadil sem dosavadní literární památky, podle jednoho období. Pokusil se zde nastínit postupný vývoj české literatury.
3. „Slovesnost“ – učebnice češtiny na gymnáziích, tím reagoval na povolení vyučovat český jazyk na gymnáziích. Jsou zde základy slohu, doplněné o literární ukázky.
4. „Oldřich a Božena“ – báseň, romance
5. „Rozmlouvání o jazyce českém“ – jsou to dvě rozmluvy, které uveřejnil v prvním ročníku časopisu „Hlasatel český“ vydávaném Janem Nejedlým. Hlavní postavy jsou Protiva a Slavomil. Protiva představuje příslušníky české inteligence, kteří nevěřili ve vznik vyšší české literatury. Oponuje jí Slavomil, zástupce nové, pokrokově smýšlející inteligence. Věřil ve zdar „NO“ toto dílo je důkazem.
6. „Zápisky“ – nebyly vytvořené pro veřejnost.
7. Překládal z němčiny, angličtiny, francouzštiny a ruštiny. Přeložil a obohatil novými myšlenkami Chateaubriandovu „Atalu“ a „Ztracený ráj“ Johna Miltona. Snažil se dokázat že čeština je schopna vyjádřit náročná umělecká díla.
Představitelé historické prózy „NO“
František Palacký (1798 – 1876)
- narodil se v Hodslavicích na Moravě, politik – stoupenec austroslavizmu = požadoval, aby češi byli autonomií (v rámci Rakouska). Byl organizátorem založení časopisu Společnosti, Vlasteneckého muzea v Čechách a Matice České (vydání českých knih). Byl to přítel Šafaříka.
Dílo:
1. „Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě“ – má 5 dílů, původně psáno německy od roku 1836 a od roku 1848 psáno česky. Zpracoval dějiny českého národa od nejstarších dob osídlení až do roku 1526. Poprvé vědecky zpracoval dobu husitskou. Dějiny zobrazil jako boj doba a zla (zápas němectví a slovanství).
2. „Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie“ – toto dílo napsal společně se Šafaříkem. Tento spis vyšel původně anonymně roku 1818 na Slovensku, se opět vracel k teorii verše. Prosazovali časoměrnou prozódii – způsob tvorby veršů.
3. „Krásověda“ – teoretické základy estetiky
Založil vlastní muzeum v Čechách a tzv. Matici Českou – vydávaly se zde české knihy.
Pavel Josef Šafařík (1795 – 1861)
- původem Slovák, ale psal Česky, zakladatel slovanské archeologie.
Dílo:
1. „Slovanské starožitnosti“ – zpracoval dějiny Slovanů, jejich kulturu a zvyky od počátků osídlení až do konce 10. století. tímto dílem prokázal, že Slované jsou v Evropě starousedlíky jsou tedy spolutvůrci evropské kultury.
2. „Dějiny Slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích“ – psáno německy, vidí slovanské národy jako celek.)
3. „Tatranská múza s lýrou slovanskou“ – básnická sbírka
Rukopisy RKZ
V roce 1817 objevil Václav Hanka tzv. „Rukopis Královedvorský“ měl pocházet ze 13. Století a obsahoval 6 epických a 6 lyrických a 2 lyricko-epické básně.
V roce 1818 objevil Josef Linda „Rukopis Zelenohorský“ z 9. – 10. století, obsahoval jakoby zlomek z obsáhlé epické skladby.
Boje o rukopisy byly až do 20. Století – Masaryk a Gebauer dokázali že jsou to falsa. Psali to na starý papír, setřeli původní text a přes to psali básně. Posílili národní sebevědomí. Inspirací pro další umělce (Smetana, Aleš, Fibich). I na 19. století to bylo vynikající básnické dílo.
Umělecká literatura
Jan Kollár (1793 – 1852)
- původem Slovák, psal převážně česky. Studoval na Slovensku a Německém městě Jena. Zamiloval se do německé dívky Vilemíny Schmidtové (Mína). Po 16ti letech se vzali a odešli do Budapešti a poté do Vídně, kde zemřel. Měl obavy z německé rozpínavosti, našel Slovanská jména, ale Slované už tam nežili.
Dílo:
1. „O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými“ - Slované by měli vytvořit jednotnou Slovanskou kulturu, každý Slovan by měl mluvit 4 Slovanskými jazyky.
2. „Národnie zpievanky“ – soubor sebraných slovenských lidových písní
3. „Slávy dcera“ – za pobytu v Jeně se Kollár seznámil se svou životní láskou Velimínou, lásku k ní vyjádřil právě v tomto díle. Jeho srdce se rozdělilo na dvě části, jednu část své velké lásky věnuje Míně a druhou část dává vlasti. První vydání „Slávy dcery“ vyšlo roku 1824 a obsahovalo 151 sonetů. V rozšířeném vydání z roku 1832 jich bylo 645. Původní tři části sbírky – Sála, Labe, Dunaj tedy Kollár rozšířil o Léthé a Acheron. Slávy dcera začíná Předzpěvem, který je psán elegickým distichem. Zavádí nás do okolí německé Jeny, která byla původně slovanská. Zamýšlí se nad osudy Slovanů a naději vidí ve „velikém dubisku“ – Rusku. Vyjádřil zde tak myšlenku slovanské vzájemnosti, která má zaručit budoucnost. V následujících pěti zpěvech Kollár přesně dodržuje schéma čtyř a čtyř stejných rýmů. Děj Slávy dcery tvoří obžaloba bohyně Slávy radě slovanských bohů. Z rozkvetlé lípy pak bůh lásky Mílek vytvořil krásnou Mínu. S Mílkem básník prochází významnými slovanskými územími. Navštěvují sídla vyvražděných Polabských Slovanů, Říp, Vyšehrad, hrob Komenského i Bílou horu. Do děje vstupují mnohé významné osobnosti jako např. Libuše, Jan Hus, Jan Žižka, Josef Jungmann atd. Některé sonety vyznávají lásku Míně a některé vlasti. Když Mína zemřel, posílá mu zprávy ze Slovanského nebe a pekla. Obě lásky básník spojuje např. ve znělce Ode Babigory v tomto rouše stínu. Velmi známá je také báseň Vlastenec, která se měla stát závěrem Slávy dcery. Původně vyšel Vlastenec časopisecky, jako i spousta dalších básní tohoto Kollárova díla. Obhajoval nárok Slovanů a národa na svobodu. Zároveň ale vyzýval k aktivitě a boji. Chtěl povzbudit národní cítění a kulturu Slovanů.
Kollár byl ovlivněn Dantovou Božskou komedií.
Léthé – Slovanské nebe
Acheron – Slovanské peklo
Znělka – Sonet; častá forma lyrické poezie vyznačující se pevně danými pravidly – 14 veršů je rozděleno do dvou kvartet (sloky o čtyřech verších) a drou tercet (trojverší); kvarteta uplatňují obkročný rým, závěrečná terceta mívají různé rýmové schéma; pevné je také významové členění – teze, antiteze, synteze (otázka, problém, odpověď). Zakladatelem je Petrarca.
„Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou …“
František Ladislav Čelakovský (1799 – 1852)
- narodil se ve Strakonicích, zemřel v Praze. Za studií na univerzitě v Českých Budějovicích byl vyloučen pro četbu Husovy Postily. Studoval dále v Praze a v Linci. Vystudoval filozofii. Pracoval jako vychovatel, knihovník, redaktor Pražských novin, později jako profesor Slavistiky ve Vratislavy. Od roku 1849 vyučoval také na univerzitě v Praze – převzal zde místo po Šafaříkovi.
Dílo:
1. Sběratelská činnost
a) „Slovanské národní písně“ – 3 díly, sběr slovanské lidové tvorby
b) „Mudrosloví národa Slovanského v příslovích“ – jde o dílo naučné, s vědeckým, historickým, folklórním významem. Můžeme nahlédnout do jisté relativně uzavřené části národního života. Knihu tvoří 16 tematicky rozdělených částí. První obsahuje moudra o náboženství a bohu, poslední je motivovaná národopisem a zeměpisem.
Příklad:
„Zlé znáti není zlé, ale zlé poznati a tak činiti zlé jest.“
„Krásný jak makový květ, a hloupý jak vyhořelý pařez.“
2. Překladatelská činnost - překládal z němčiny, angličtiny a z latiny. Jako první přeložil Puškinovo dílo.
3. Vlastní tvorba
a) „Růže stolistá“ – básnická sbírka, má 100 básní
b) „Ohlasová poezie“ – napodobení lidové slovesnosti
c) „Ohlas písní Ruských“ – soubor 26ti básní, převážně epických. Čelakovský vyzdvihuje slavnou ruskou historii, chrabrost, udatnost a nebojácnost ruských hrdinů. Jejich statečností chce posílit nesvobodné slovanské národy, aby byly stejně odvážné jako činy Rusů. Téměř v každé básni se objevuje udatný hrdina, který bojuje proti nepřátelům např. Turkům a chrání slabší a chudší. Některé básně jsou smyšlené, jiné mají skutečný historický základ. Taková je i báseň „Ilja Muromec“ – mstí se za zavraždění nevinného chlapce třemi Turky. Čelakovský viděl v soudobých událostech pokračování ruských bylin. Chtěl dodat národu novou sílu do dalšího boje za svobodu. V Ohlasu písní ruských autor nápadně užívá hyperboly.
Básně:
„Romantická láska“, „Veliká panychida, „Smrt Alexandrova“, „Rusové na Dunaji“, „Čurila Plenkovič“, „Veliký ptačí trh“, „Ilja Volžanín“ atd.
Bylina – epická báseň, má hrdinský charakter, hl. hrdina je bohatýr, je silný, statečný, bojuje za spravedlnost a za vlast.
Hyperbola – česky nadsázka; zvýrazňuje a zveličuje určitý rys; hyperboly užívala folklórní literatura, romantismus a klasicismus.
Jazykové prostředky:
1. Opakování – používá se ke zpomalení děje, zvýraznění. (př. epanastrofa – opakování) na začátku a konči verše.
2. Epiteton – constans – stálý přívlastek. Např. dobrý mládenec
3. Rusismy – ruský výraz, přiblížení k jazyku (sobaka – pes), (do smrti ubili).
d) „Ohlas písní českých“ – v úvodu Čelakovský charakterizuje odlišnost české lidové poezie od ruské. České poezii chybí hrdinské písně. České verše jsou spíše lyricky laděné a žertovné. Lidový básník, na jehož místo se Čelakovský postavil, si satirou stěžuje na maloměšťáka a urozené pány. V Ohlasech se Čelakovský pokusil vytvořit písně a básně podobné původní lidé tvorbě. Čelakovský se snaží ukázat sílu českého národa ve venkovském jádru a upřímné, vesele a hravé české povaze. Obává se o jeho osud, kritizuje nerovnost mezi lidmi, satirickým tónem útočí na zbytky feudalismu. Nejčastějším tématem básní je láska – šťastná, nenaplněná i nevěrná. Nejvíce se proslavila první báseň Ohlasu písní českých – „Toman a lesní panna“ – Toman se o Svatojánské noci vydává za svou milou, ta je ale zaslíbena jinému. Zklamaný jede zpět domů Doubravou i přes varování své sestry. Zde ho svádí spanilá lesní panna na jeleni a vláká jej na skálu, odtud se Toman zřítí do propasti. V této básni Čelakovský využil prostředků balady a lidového rčení. Často užívá archaismy, metafory a alegorická slova. Opakováním některých slov a i celých odstavců dociluje většího zesílení.
Básně:
„Stasa čarodějnice“, „Prokop Holý“, „Cikánova píšťalka“ – nesměla být zařazena do Ohlasů. Satira 1848, je proti Němcům a šířila se v opisech. „Dárek z lásky“, „Pocestný“, „Vrchní z Kozlova“, „Krásná Kordula“ atd.
3. Vyvrcholení obrozeneckých snah
Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856)
- narodil se v Kutné Hoře a zemřel v Plzni. Byl žákem V. K. Klicpery a proto již od mládí miloval divadlo. Stal se členem několika kočovných divadelních společností. Řídil česká představení ve Stavovském divadle. Přispíval do Sedlských novin, Pražského posla a Květů, které od roku 1834 pod názvem Květy české řídil. Byl to prozaik, dramatik. Po revoluci byl vypovězen z Prahy.
Dílo:
1. Povídky ze současnosti
a) „Poslední Čech“
b) „Rozervanec“ – proti Máchovi
2. Povídky historické
a) „Dekret kutnohorský“
3. Divadelní hry ze současnosti
a) „Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka“ – fraška – jde o ševcovskou slavnost, kde poprvé zazněla píseň „Kde domov můj“ (slova František Škroup), slepý houslista Mareš.
b) „Paličova dcera“ – příběh dívky, která se stará o sourozence, protože jejího otce zavřeli za žhářství.
c) „Pražský flamendr“
4. Historické hry – nejsou historicky věrné
a) „Jan Hus“ – drama, děj se odehrává na přelomu 14. a 15. století. Děj se odehrává v Praze v Kapli betlémské, na hradě a jiných pražských zákoutí a v Kostnici. Tyl zachytil poslední Husova léta do doby jeho upálení. Kromě kazatele Jana Husa ve hře vystupují i jiné skutečné postavy – Husův přítel Jeroným Pražský, Pan Hanuš z Chlumu, Jan Žižka z Trocnova, pan Vok z Valdštýna, Václav IV. se ženou Žofií, Husova matka Markéta. Za církev jedná např. Jan XXIII. Mistra Jana zradil Štěpán Páleč a nepříliš pozitivně působí také postava císaře Zikmunda. Drama přibližuje životní osud Jana Husa, který se svým kázáním postavil proti české církvi a jejímu morálnímu úpadku. Církev nechtěla Husovu kritiku snášet a tak dosáhla jeho vyhnání z Prahy. On sám se ale nebojácně postavil před koncil v Kostnici. Zde jej lstí a zradou odsoudili k upálení. Tyl ukázal tímto zpracováním historického námětu Husovu statečnost, odhodlanost bojovat pro dobro věci. Hus měl představovat vzor člověka, který měl vzbudit mezi lidmi aktivitu a činorodost.
b) „Kutnohorští havíři“ – příběh zasazen do Kutné Hory na konec 15. století. autor námětem vycházel ze skutečných událostí – havířských stávek z 19. století. Autor vycházel ze skutečných událostí – havířských stávek z 19. století (rok 1844). Horníci musí bojovat za svá práva proti šlechtickým a měšťanským vykořisťovatelům. Předák kutnohorských havířů Opat se snaží hájit legálními metodami práva havířů. Pro svou důvěřivost končí na popravišti. Ve hře vystupuje mladý a statečný havíř Vít, který je zamilovaný do Opatovy dcery Anežky. Anežka ale miluje mincmistrova syna Hynka. Drama končí krvavým soudem, při kterém je zabit mincmistr Beneš z Veitmile – je to zlý, nenávistivý a proradný muž. Tyl řeší otázku lidských práv a nároku na svobodu. Staví se proti útlaku, zneužívání moci a lhostejnosti člověka.
5. Báchorky – vystupují v ní lidové postavy a nadpřirozené bytosti.
a) „Jiříkovo vidění“ – dramatická báchorka. Obraz skutečnosti autor nevytváří na základě historických událostí, ale dobu zobrazuje z hlediska jejích morálních vlastností. Divadelní hra popisuje lásku Jiříka a jeho Kačenky. Jiříkovi se zdají tři sny. Vystupuje v nich ale pod jiným jménem. I Kačenka se ve snu nazývá Kristinou. Ve snech to s Jiříkem špatně dopadá, ale neustále jej provází, vede a ochraňuje Kačenčina láska. Nakonec se probouzí a je rád, že je opravdový a správný muž, jak se sluší. Ve snu vystupuje kromě Jiříka a Kačenky také duch z Blatníku – Severin.
b) „Tvrdohlavá žena“
c) „Strakonický dudák“ – dramatická báchorka. Zavádí nás do jihočeských Strakonic v první polovině 19. století. Hra je příběhem o hledání štěstí, o lásce k domovu, k vlasti a národu, ale i oslavou pravé české povahy a jejích předností. Tyl rovněž vyzdvihuje sílu mateřského citu a pevného vztahu dvou lidí. Příběh vypráví o dudákovi Švandovi, který se kvůli své chudobě nesmí oženit se svoji milovanou Dorotkou. Švanda proto musí odejít do světa. Začíná být po cestě unavený a tak v lese usne. Mezitím mu jeho matka, víla Rosava očaruje dudy. Švandovy dudy pak hrály tak čarovně, že brzy získal spoustu peněz. Švandovo bohatství ale přilákalo i vypočítavého sekretáře Vocilku. Vetřel se do Švandovy přízně a když za dudákem přišla Dorotka s muzikantem Kalafunou tak už neměl nic. Švanda s Vocilkou se také dostali do neznámé země. U dvora princezny Zuliky málem Švanda padl do nástrah a vzal si ji za ženu. Zavřeli ho do vězení, z něhož mu pomohla matka Rosava. Protože se synovi ukázala, stala se za trest divoženku. Vysvobodila by ji pouze láska, která by Švandu opět osvobodila ze všech nástrah a uvedla jej na správnou cestu. Nakonec vše dobře dopadlo. Dorotka zachránila Švandu i Rosavu, kterou královna Lesana opět proměnila ve vílu. Strakonický dudák je nejznámějším a nejúspěšnějším dílem J. K. Tyla.
d) „Lesní panna“ – celý název zní – Lesní panna aneb cesta do Ameriky. V popředí stojí opět láska a nárok člověka na ni podle toho, zda si ji zaslouží. Kovář Jakub Závora nechce dát svou Terezku učitelovi Isidorovi Slovíčkovi. Isidor se proto i s některými dalšími obyvateli obce vypraví do Ameriky za bohatstvím. Terezka dala své tři vlasy lesní panně, aby Isidora po cestě ochránila. Panna na sebe vzala třikrát lidskou podobu a přesvědčila se o velikosti Isidorovy lásky. Za své tři vlasy Terezka zaplatila třemi dny ze svého života. Z Ameriky se ale nakonec všichni ve zdraví vracejí zpět.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Stáhnout -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát