Trest smrti
Kat, mučírna, popraviště – to jsou pojmy, které v minulosti naháněly lidem husí kůži a ještě dnes nás při jejich vyslovení tak trochu mrazí v zádech. Přiznám se, že podrobnosti kolem výkonu hrdelního práva a celkově trest smrti zajímá i mě, ačkoliv jinak nemám ráda ani krev, ani násilí. Při zpracovávání tohoto tématu mě především zaujala historie trestu smrti a výkon středověké spravedlnosti.
Ještě dnes můžeme celkem běžně narazit na stopy výkonů středověké spravedlnosti. Mnohá česká města mají své Šibenné vrchy, Stínadla a podobné. Ačkoliv dnes na nás tyto názvy nepůsobí odstrašujícím dojmem, v minulých dobách měly svůj zlověstný význam, který nebylo radno podceňovat. Na těchto místech totiž často končila životní pouť těch, kteří se z nejrůznějších důvodů ocitli v rukou justice a následně pak v rukách katových. Ve středověku, kdy platily nesrovnatelně přísnější zákonné normy, bylo takových lidí dost. Smrtí se totiž trestaly i zločiny, které dnešní soudy za zločiny ani nepovažují nebo je postihují velmi shovívavě. Popravy byly prováděny veřejně a většinou byl způsob jejich provádění velmi drastický. Středověké prameny, rukopisy a smolné knihy, do kterých zapisovali tzv. krevní písaři jednotlivé případy, se hrdelními soudy jenom hemží.
První kusé zprávy o soudnictví na našem území můžeme nalézt např. v tzv. Fuldských análech z roku 849, týkajících se vyjednávání mezi Franky a Slovany. Kronikář uvádí, že rokování se zúčastnili jak muži znalí zákonů ( legis ), tak i zvyků ( consuetudines ). Tyto dva pojmy byly tehdy rozlišovány a na našem území platilo především tzv. právo zvykové, které se drželo zavedených obyčejů. Zákony byly vydávány pouze tehdy, když bylo zapotřebí nějakým způsobem změnit stávající zvyky.
Jedním ze zvláštních druhů soudního řízení byl až do konce 14. století tzv. Boží soud – ordálové řízení. Pokud totiž ani jedna strana nemohla při nějakém závažném procesu dokázat svou nevinu ( a tím pádem vinu strany druhé), mohl soud přikázat, že pravdivé tvrzení prokáže bůh. Soudci zde nerozhodovali, pouze sledovali, zda jsou dodržována pravidla, při nichž dotazování probíhalo. Po skončení konstatovali výsledek, který byl výsledkem božího rozhodnutí, a tedy mimo jakoukoli kritiku. Až do konce 14. století byly u nás rozeznávány následující formy ordálu : soud vody, soud žhavého železa, soudní souboj, ordálová přísaha, losování.
Ordál vody byl založen na přesvědčení, že voda jakožto živel čistý svázaného provinilce buď přijme (pokud se utopí, je nevinen), nebo nepřijme, resp. Odmítne jej přijmout a je tedy nevinen.
Veškerá práva ordálových soudů byla přísná a neúprosná. Jestliže kupříkladu by se jedna ze stran k tomuto božímu soudu nedostavila a byla tím porušena smlouva, měl žalobce právo, aby dotyčného zabil či zajal a dal za nohy odvléci až k šibenici.
Boží soudy došly velkého rozkvětu především ve 12. a 13. století, církev však postupně začala chápat že boží soudy ji poněkud diskreditují – zejména v případě, kdy díky božímu soudu unikl spravedlivému trestu provinilec, jehož vina byla zjevná. Pohanský původ ordálů se navíc nedal dost dobře zastřít křesťanským nátěrem. Roku 1343 na popud tehdejšího markraběte Karla, budoucího císaře a krále Karla IV., vydal biskup Arnošt z Pardubic příkaz, aby se kněží přestali ordálů zúčastňovat. Brzy poté tato forma středověké justice mizí.
Pokud v dějinách budu pokračovat blíže k současnosti, trest smrti se rozrůstá o další druhy vykonání. Trest smrti byl nadále jedním z nejčastěji užívaných trestů. Za prokázanou krádež hrozila viníkovi šibenice, které byla určená pro lidi z nižších společenských vrstev. Byla totiž považována za nejméně čestný způsob popravy. Smrt ovšem rychlá rozhodně nebyla. Pokud měl vězeň silné krční svaly, nebo měl nízkou hmotnost, smrt neproběhla rychlým zlomením krčních obratlů, ale pomalým zardoušením. Takto se mohlo přihodit i v případech, kdy byl smyčka špatně uvázána, nebo pád byl příliš krátký. V některých případech mohl soud zostřit trest smrti oběšením tak, že odsouzenec měl být místo na provaze oběšen na řetěze. Smrt mečem očekávala toho, kdo byl usvědčen z vraždy ( pokud ovšem neměl vražd na svědomí několik), za svatokrádež a za cizoložství. V tomto případě je odsouzený v kleku a hlavu má položenu na „pařezu“. Kat setne odsouzenému hlavu. Většinou jedna rána nestačila a tak jistě odsouzený prožíval ještě několik vteřin ukrutné bolesti, než skonal. V naší zemi se tímto stylem poprav proslavilo několik katů. Všeobecně nejznámějším katem je Jan Mydlář. Jeho život a způsoby hrdelních výkonů zachycuje kniha Josefa Svátka nazvaná Paměti kata Mydláře. Zde je dopodrobna popsáno několik poprav a způsobů trestu smrti za období třech generací katovské rodiny Mydlářů. Osoba kata byla ve středověku terčem nejhlubšího opovržení. Mistři popravčí byli nejbezectnějšími z bezectných. Stáli mimo společnost a to byl také důvod, proč museli bydlet mimo obec. Ta je sice častovala opovržením, ale zároveň jejich služby naléhavě potřebovala. Despekt k osobě katů ještě zvyšovalo to, že kromě vlastního řemesla měli mistři popravčí ještě celou řadu dalších nečistých povinností. Mezi ně patřilo například odklízení mrtvol sebevrahů, sbírání zdechlých zvířat, likvidace toulavých psů a v některých městech ( např. v Českém Krumlově ) i čištění záchodů v jednotlivých domech. Při takové práci kati jistě nevoněli a to byl další důvod, proč se jim ostatní lidé vyhýbali. Katovské povolání bylo dědičné, po otci zcela běžně nastupoval jeho syn. Nic jiného mu ani nezbývalo, protože počestná společnost by ho mezi sebe nepřijala. Kromě Jana Mydláře byli na našem území známými katy také Antonín Nimburský – popravčí mistr města Písku, Karel Huss – popravčí města Chebu nebo Jan Křtitel Piperger – popravčí mistr Království českého.
Velmi častým trestem bylo upálení za živa. Teprve v pozdějších dobách někdy vrchnost odsouzenci k upálení poskytla milost v tom smyslu, že kat nejprve dotyčnému sťal hlavu a pak teprve svěřil nyní již mrtvé tělo ohni. Bez výjimky však upálení za živa čekalo usvědčené paliče. Jejich život obvykle skončil v plamenech hořící hranice. Dělo se tak podle zásady – čím kdo zachází, tím také schází. Trest smrti upálením byl stanoven i za provozování čarodějnictví. I zde však zejména v průběhu 18. století bývala obvykle udělena milost stětí hlavy a teprve potom bylo mrtvé tělo spáleno na hranici. V zájmu objektivity z dostupných materiálů musím usoudit, že u nás čarodějnické procesy nedosahovaly takových počtů, jako například v sousedním Německu. V českých zemích se jejich počet dá odhadovat maximálně na několik desítek případů. Vyšší počet planoucích hranic je zaznamenán pouze na Šumpersku a Losinsku v 50. a 80. letech 17. století. Tuto dobu nám věrně popisuje Václav Kaplický ve svém nejúspěšnějším díle Kladivo na čarodějnice. Neštěstí mnoha rodin na severní Moravě tehdy jen zdánlivě pocházelo od vernířovické žebračky, která za slíbený pytlík mouky měla zneužít svěcenou hostii, aby selčina straka dávala více mléka. Hrabivý a mravně otrlý olomoucký advokát Boblig z Edelstadtu, jak nám jej z historických pramenů Kaplický přibližuje ve svém románu, založil totiž na prohřešku dvou pošetilých žen celou sérii inkvizičních procesů. Postupně do nich zatáhl celé tucty vážených a hlavně zámožných občanů (mezi nimi i šumperského děkana), a když tyto osoby mučením nebo psychologickým nátlakem donutil k přiznání a poslal je na hranici, obohacoval se z jejich zkonfiskovaného majetku. Bobligovi oběti byly zcela bezmocné. Pokud si někoho vybral, smrt s mu nevyhla.
Již od počátků užívání trestu smrti je zřejmé, že ať je dotyčný vinen, či nevinen, zemře. Ve většině případů stačilo doznání souseda. Pokud se tak nestalo, využívalo se mučících nástrojů jako donucovacích prostředků. Neskutečná bolest pak vedla k přiznání, jako k vysvobození z bolesti. Způsoby se používaly velmi primitivní, drastické a v mnoha případech se člověk nestačí divit, jaké fantazie bylo při vymýšlení nových druhů mučidel využito. Např. škrtící drát byl „vylepšen“ o jakési trny, které měly působit ještě větší bolest. Je pro mě nepochopitelné, jak někdo mohl takovou práci vykonávat, nástroje vymýšlet.
Trest smrti upálením byl stanoven i za prokázanou sodomii, jak byl tehdy označován pohlavní styk se zvířaty. V takovém případě bylo obvyklé, že spolu s pachatelem bylo utraceno katovou rukou i dotyčné zvíře, ať už se jednalo o vepře, ovci či krávu.
Loupežná či úkladná vražda byla vždy postihována jedním z nejtěžších trestů, lámáním kolem. Pokud byl zločin proveden zvlášť odporným způsobem, mohla být poprava ještě ztížena tak, že odsouzenec byl vláčen na popraviště za koněm.Pro větší potupu mohl být přitom zašit do hovězí kůže.Na popravišti mu kat mohl dělat „šnyty po knechtsku“, tedy řezat ze zad řemeny kůže, uštípnout kleštěmi prsty či trhat maso z prsou a z nohou. Také bylo obvyklé useknout tu ruku, která při činu třímala vražedný nástroj.Provinilé ženy a zejména ty, které zabily svoje vlastní dítě, byly obvykle zaživa zahrabány a jejich srdce bylo následně proraženo naostřeným kůlem, což znamenalo faktické usmrcení odsouzené.
Výkon trestu ve mně vzbuzuje představu samých sadisticky založených soudců v naší historii. Je to pro mě nepochopitelné, nechutné a vidím v tom primitivismus soudnictví. Myslím si, že pokud peníze hrají v životě člověka významnou roli, tyto poznatky získané při zpracovávání tohoto tématu dokazují důvod a možná i vznik výroku – jít přes mrtvoly.
Velké změny v soudnictví nastaly po bitvě na Bílé hoře. Ale až o století později byl zrušen výslech na mučidlech. Mučící nástroje je možné si prohlédnout v nově vzniklém muzeu v Karlově ulici. Mučící nástroje byly zrušeny, přesto se těm, kteří nechtěli vypovídat, bolest nevyhnula.Jednalo se o bití rákoskou nebo holí a obžalovaný mohl dostat podle řádu v průběhu 14 dní až 100 ran. V této době u nás vládl císař Josef II., který také schválil a podepsal Všeobecný zákoník o zločinech a trestech za ně. Tento zákoník, zřetelně již ovlivněný osvícenskou filozofií, znamenal zásadní zlom v trestním právu habsburské monarchie. Například potrestání pachatele už nemělo být, jako doposud, vedeno snahou pomstít se mu za jeho čin, nýbrž mělo být výrazem snahy o jeho převýchovu. Pevně zde byla zakotvena zásada legální, tedy nullum crimen sine lege, žádný zločin bez zákona, a nulla poena sine lege, žádný trest bez zákona. Delikt čarodějnictví byl zrušen a např. manželská nevěra se stala pouhou záležitostí soukromé žaloby.
Tresty smrti masově probíhaly za druhé světové války, kdy byli lidé hnáni do plynových komor a byli připravováni o život. Z justičního hlediska pravděpodobně o tresty smrti nešlo,ale pro laiky, jakým jsem i já, se to za trest smrti považovat dá alespoň z etického hlediska.
Vzhledem k minulému režimu, kdy mnoho věcí bylo tabu, se mi nepodařilo sehnat dostatek dokumentace k trestům smrti v období vlády jedné strany, a tak se ani nebudu k této době rozepisovat, jelikož se nemohu opírat ani o vlastní zkušenosti, či vyprávění kohokoliv z rodiny. V této době přišlo o život spousty „ nepohodlných“ lidí a již z tohoto faktu lze přemýšlet, zda je správné, aby byl v naší zemi trest smrti obnoven.
Marně přemýšlím,jak je možné, že se již dříve nikdo nevzbouřil a nedokázal tresty uvést jiným, mírnějším trestem. Při pročítání literatury, jež se týká tohoto tématu jsem velmi ráda, že žiji až nyní a mám pocit, že vlastně ani nevím,co to jsou problémy. Jsem ráda, že trest smrti byl v České republice zrušen. Jsou trestné činy, které považuji za ty nejhorší. Mezi takové, které mě napadají jako první, jsou dětské oběti trestné činnosti. Při sledování zpravodajství, kdy padá zmínka o znásilněném, zabitém nebo jen sexuálně zneužívaném dítěti mě jako jistě spoustě lidí proběhne hlavou,že pachatel by si zasloužil smrt. Ale pokud se nad tím hlouběji zamyslím, beru v tomto případě smrt jako východisko od problému pro toho,kdo trestnou činnost vykonal. Protože nevěřím na posmrtný život, beru smrt jako útěk od jakéhokoliv problému. Trest nastane pro pozůstalé, které takto přijdou o někoho blízkého. Možná by teď mohlo někomu přijít, že si protiřečím,ale vrah nebo násilník může pocházet i ze slušné rodiny, která tímto bude mnohem více poznamenána, když o blízkou osobu přijde tímto způsobem a již nikdy nebude možné se s dotyčným setkat, byť by to bylo celý život ve věznici. Osobně v tom rozdíl vidím.
Dále nemohu s trestem smrti souhlasit z mnohem závažnějšího důvodu, než jsou osobní pocity. Nikdo není neomylný a již jsou ve světě známy justiční omyly. Cesta zpět a náprava není možná. Pokud delikvent není jasně a zřetelně zaznamenán při činu na kameru, žádný důkaz nebo souhru důkazů nepovažuji za stoprocentní. No a pokud úplatkářství hojně kvete na nejrůznějších úřadech, proč by nemohly být akceptovány u osoby oprávněné při rozsudku trestu ? Různé mafie jsou ochotny zaplatit statisícové částky za zlikvidování někoho nepohodlného. Úplatkem by mohl přijít člověk, který je nevinný. Pro mě je lepší strávit fakt, že například z nějaké věznice uteklo 5 vrahů, něž se dočíst o tom,že byl zemřel v důsledku trestu smrti nevinný člověk, jehož nevina se prokázala až po smrti. Nechci ani domýšlet, že by se tak stalo někomu z mých blízkých, někomu z rodiny. Trest smrti odsuzuji i přes to,že věřím v přeplněnost věznic. Také si myslím,že doživotní trest je trestem přísnějším, než trest smrti. Ale to bych se opět vracela k již použité myšlence, že trest smrti vidím pro odsouzeného ne jako trest,ale vysvobození. U odsouzených k doživotnímu trestu by ovšem musela být záruka, že se skutečně již na svobodu nedostanou a společnost nebude ohrožena jejich chováním a jednáním. Dále si myslím,že v zemích, kde trest smrti je zachován, není sníženo procento kriminality. Také představa toho, že má někdo právo někomu vzít život, je pro mne mrazivá. Nejsem věřící,ale tak jako nemá právo nikdo přikazovat ženě, zda smí nebo nesmí porodit dítě a tudíž dát světu nový život, nemělo by existovat právo nikoho, svět byť o jediný život připravit i kdyby k tomu bylo nespočetně důvodů.
Rozepisovat se o historii trestu smrti ve světovém měřítku se nehodlám. Přesto bych se ráda pozastavila nad některými zeměmi, jež trest smrti ještě nezrušily. Dodnes se například využívá setnutí hlavy mečem v Saudské Arábii. Ukamenování je používáno např. v Íránu, kdy je oběť ukamenována davem a umírá v následku poškození mozku nebo v důsledku různých zraněních. V Číně je rozšířený způsob popravy zastřelením kulkou vpálenou do hlavy. Ze členských států USA je pouze třináct těch, které nemají trest smrti. V některých státech USA byl trest smrti pozastaven.
Ve státech, kde trest smrti funguje se argumentuje tím, že trest smrti je jakousi pojistkou toho, že zločinec je takto zaručeně zneškodněn a je zabráněno dalšímu spáchání např. vraždy. Pokud zůstanu u té vraždy, opřu se o další argument i zastánců trestu smrti a to je to, že trestný čin je na základě trestu smrti odpovídajícím ekvivalentem. Jiní zastánci zase tvrdí, že trest smrti je pro ostatní, jež podobný čin (např. vraždu) plánují, odstrašením. Všechny tyto argumenty považuji za nepropracované a brané jen povrchně. Vraždu nekoná jen člověk, který vraždí pouze pro peníze nebo ten,který se chce zbavit konkurence. Vrazi jsou častokrát psychicky narušené osoby, které buď neplánují, nebo nejsou schopni kontrolovat svůj čin. Pro tyto osoby podle mého názoru nemůže fungovat odstrašující příklad v podobě trestu smrti někoho, kdo již vraždil. A argumentovat odplatou nebo mstou mi přijde primitivní. Pokud někdo tvrdí, že věznění vrahů je zbytečně drahé, tak si myslím, že je jen špatně využita pracovní síla. Nevidím důvod, proč by nemohli být doživotně odsouzení trestanci efektivně využiti, aby výkon jejich trestu nebyl pro stát drahou záležitostí. Ale to bych zabíhala už moc daleko od tématu.
Trest smrti neuznávám a vidím v tom pouze lenost zákonodárců a politiků, protože jednodušší je vždy vyslovit ortel trestu smrti, než se účelně zabývat prevencí toho, aby se snížil počet vražd, násilností a jiných trestných činů, jež by si trest smrti zasloužili.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát