Historie českého porcelánu a jeho současné postavení na evropském trhu
Obsah:
1) Stránka obsahu
2) Úvod – Proč byla tato práce napsána?
3) Historie samotného porcelánu
4) Pokračování historie samotného porcelánu
5) Výroba porcelánu na našem území
6) Horní Slavkov a Klášterec
7) Loket
8) Další etapa ve vývoji porcelánu
9) Jednotlivé porcelánky
10) Shrnutí historie českého porcelánu
11) Současné postavení na evropském trhu
12) Použitá literatura a zdroje
Úvod, proč byla práce napsána:
Hned úvodem bych ráda zdůraznila, že nechci psát o porcelánu nezajímavou práci, ale chtěla bych, aby moje práce byla poutavým čtením, přibližujícím nám porcelán od dob, kdy byl jen výsadou králů a předmětem tajných diplomatických poslání i střetem zájmů nejrůznějších podvodníků a spekulantů. V těchto dobách bylo ještě vzácné pro prosté lidi spatřit nějaký ten porcelánový výrobek a každé takové setkání pro ně znamenalo zajímavou událost.
Na porcelánu je obdivuhodná jeho originalita a vyjímečnost. Jen skutečný nadšenec a odborník pocítí ten příjemně chladivý pocit při doteku na jeho dokonale hladký povrh a zároveň mu myšlenkami proletí celá jeho minulost. Kolik práce a potu asi stálo vyrobit tento talířek, vázičku či sošku?! A odkud asi pochází? A i tomu bych chtěla, alespoň trošku, přispět svojí prací. Přála bych si, abychom se nedívali na porcelán jenom jako na čistě užitkové zboží, jehož rozbitím se nic nestane. Museli bychom si sami vyrobit nějaký ten porcelánový předmět, abychom pochopili a ocenili, jaké poklady tohoto uměleckého řemesla máme v našich muzeích a státních zámcích, které jsou skutečně sbírkami s velkým „S“
Materiál, z kterého jsou stvořeny, je sice tak křehký, že se stalo běžným rčením „musím s tím zacházet jako s porcelánem“, ale na druhé straně tak trvanlivý, že může přetrvat věky, a přitom jeho často více než úctyhodné stáří na něm není nikterak patrné. Je zajímavé, že nad všechny ostatní materiály – dřevo, železo, bronz, tkaniny – vyniká porcelán svou trvanlivostí. Velmi výstižně a krásně to vyslovuje Max Länger v jednom pojednání o porcelánu: „Nejprostší, nejchudší i nejbohatší je hlína – země.
A co se s porcelánem dělá při výrobě?
Kdybychom měli z čistě chemického hlediska popsat, co znamená výraz porcelán, tak jsou to výrobky, které vznikají smíšením asi 50% kaolínu, 25% živce a 25% křemene, případně i přidáním jiných minerálů a mletých porcelánových střepů. Dobře promíchaná a propláchnutá porcelánová hmota se dále formuje, nebo lije do forem. Vypaluje se v pecích při teplotách 1 350-1 500°C. Střep porcelánu je neprůlinčivý (je neporézní a nepřijímá vodu). Pro zvýšení odolnosti a zdokonalení povrchu se pokrývají porcelánové výrobky polevou, která se při vypalování těsně spojí se střepem. Nepolévanému porcelánu se říká biskvit.
Porcelánové výrobky se zdobí tvarováním, nalepováním, prořezáváním, malbou a obtisky. Nejtrvalejší jsou malby pod glazurou. Nanáší se na jednou vypálený (přezahnutý) porcelán a teprve poté se přetahují glazurou. Výrobky se vrací zpět do pece, aby byly definitivně vypáleny až do výše asi 1 400°C. Tuto teplotu vydrží jen málo barev, a proto je škála barevnosti, těchto tzv. barev vysokého ohně, omezená pouze na čtyři barvy: kobaltová modř, měďnatá zeleň antimonová žluť a manganová fialová až čerň.
Barvy nanášené na glazuře mají již velmi širokou paletu pestrosti. I ony jsou však vypalovány, avšak ve zvláštních pouzdrech (muflích – odtud název muflové barvy) při teplotách kolem 700°C.
Historie samotného porcelánu
Od doby, kdy lidé začali pěstovat obilí, hrách, čočku a boby uplynulo téměř 7 000 let. Současně také hledali způsob, jak tyto potraviny ukládat. A tehdy začali vyrábět keramické nádoby.
Taková výroba byla velmi primitivní. Nejdůležitější bylo najít dobrou hlínu, která dobře lepila. Staří hrnčíři ji důkladně propracovávali, odstranili z ní nečistoty a vyváleli z ní válečky. Ty pak sloužily jako polotovar pro vlastní výrobu. Samotná výroba začínala dnem nádoby, které vytvořili tak, že váleček stočili do spirály (za současného potírání válečku v místě spojení vodou) a vytvarovali do misky. Tuto misku pak nechali proschnout a zatvrdnout aby se při další práci nezbortila. Asi za hodinu navlhčili okraj misky a na její okraj stavěli na sebe hliněné "obruče" takové velikosti a tak dlouho, až vznikla požadovaná nádoba. Když takováto zásobnice na obilí nebo džbán vyschla, postavili pravěcí hrnčíři kolem hranici, tak velkou, aby hořela alespoň 2 hodiny. Když všechno dřevo shořelo, byly hliněné výrobky hotovy. Ne všechny přečkaly "ohňovou zkoušku", některé popraskaly, jiné poškodilo padající dřevo.
Později se stala domovem výroby porcelánu Čína, kde výroba započala v 6. a 7. století n. l. Číňané používají jako polevu různé kysličníky, mezi nimiž typickou se stala zelená barva. Čínský porcelán se objevil v Evropě jako luxusní zboží v 17. století. V 18. století dostal zelený porcelán název seladon (celadon) podle barvy obleku Seladona, populárního hrdiny francouzského pastýřského románu „Astérée“ od Honoré d´Urfé.
Nejlepší výrobky „seladonu“ spadají do dynastie Ming v 16. století. Za vrcholné období čínského porcelánu jsou považovány bílé polévané sošky „blanc de Chine“ z počátku panování dynastie Tsing ze 17. století. V 19. století, kdy již výroba porcelánu byla v Evropě rozsáhlá, upadá dokonalost výroby porcelánu v Číně. Konkurence donutila čínskou výrobu podrobit se evropskému vkusu.
V Číně poznali výrobu porcelánu Japonci, kteří si jí brzo, v 15. století, osvojili a pozvedli na jednu z předních produkcí v Japonsku. Přes nespornou kvalitu a výtvarnou vkusnost však pravlast porcelánu Japonci nepředčili.
Čínský a japonský porcelán byl uchován v evropských klenotnicích a mnohdy se doslova vyvažoval zlatem. Není tedy divu, že byly činěny mnohé pokusy o jeho výrobu. Zprvu se na evropském trhu objevovalo fajánsové zboží, jež svými tvary a dekory napodobovaly orientální porcelán. Proslulosti dosáhly výrobky delfských a německých dílen. Střep fajánství byl však nadále průlinčivý, neprůsvitný a poněkud silný. Bělost porcelánu nahrazovaly olovnaté bílé glazury.
Ve druhé polovině 17. století se kvalitě porcelánového zboží přiblížil Ary de Milde z Delfu, kterému se podařilo vyrobit slinutý střep, již velmi tvrdý, avšak barvy červenohnědé.
Pokračování historie samotného porcelánu
Tajemství výroby čínského porcelánu odkryl až saský lékárník Jan Bedřich Böttger, jenž pracoval ve službách saského kurfiřta Bedřicha Augusta. Šel podobnou cestou jako Ary de Milde a roku 1707 vyrobil neprůlinčivou červenou kameninu a v roce 1709 konečně skutečný bílý porcelán. Pro jeho výrobu určil saský panovník míšeňský hrad, kde vznikla první evropská manufaktura na porcelán. První výrobky nesly jasné vlivy čínského porcelánu. Po Böttgerově smrti se stal vedoucím porcelánky malíř Jan Řehoř Herold, jenž čínskými motivy inspirovanou malbu dosáhl až k dokonalosti. Brzo však výroba porcelánu opouštěla své orientální vzory a podlehla slohové módě rokoka. Míšenské výrobky sochaře Johanna Joachima Kaendlera (Köndlera) s typickými plastickými motivy figurálními a rostlinnými se již plně staly produktem evropského ducha.
Druhou evropskou porcelánku vybudoval v roce 1718 obchodník C. I. Du Paqier ve Vídni. Podobně jako v Míšni, i zde výtvarníci navazovali na orient. Vzory z počátků vídeňské výroby pocházely většinou z Japonska. V roce 1744 byla vídeňská výroba porcelánu zestátněna a postavena pod státní monopol, podobně jako dovoz soli, produkce tabákových výrobků a lihu.Z Vídeňských dílen vycházelo rokokové nádobí zdobené květy tulipánů a růží a žánrové porcelánové figurky.
Vysoká cena porcelánu nutila panovnické a šlechtické dvory ke snaze o výrobu vlastního zboží. Saský kurfiřt, jak již víme, uzavřel výrobu za hradby míšenského hradu a objevitel tajemství výroby porcelánu J. Böttger se stal jeho vězněm. Tajemství se míšeňským podařilo udržet jen několik let, jak jsme se přesvědčili v případě Vídně. Benátský vyslanec u vídeňského dvora Pietro Pricalli odkládal Krištofa Hungera, jenž přinesl tajemství výroby porcelánu z Míšně do Vídně, aby přešel také do Benátek a pomáhal rozjet výrobu v nově založené manufaktuře z roku 1721. Benátky se tak staly, po Míšni a Vídni, třetím střediskem výroby porcelánu v Evropě.
Přízrak bohatství a peněz nedaly Hungerovi v Benátkách dlouho spát. Jeho další pobyt je zakrátko zaznamenán v roce 1729 ve Stockholmu, roku 1733 ve švédském Röherstrandu a v Kodani roku 1737. Odtud pak odjel do Berlína, kde v roce 1744 vstoupil do služeb milovnice porcelánu, ruské carevny Elisabety Petrovny, aby založil v Petrohradě porcelánku.
V 18. století se porcelánová výroba rozběhla po celé Evropě. V Německu to byl především Berlín a dále Höchst, Fürstenberg, Nemphenburg, Ludwigsburg, Ansbach a další továrny. Francie přispěla do škály výroby porcelánu významným střediskem Sévers, který vyráběl oproti svým germánským kolegům tzv. měkký porcelán který svým složením podobal více sklu než porcelánu.
Výroba porcelánu na našem území:
Vývoj českého porcelánu znamená v dlouhodobém vývoji keramiky a porcelánu ve světě nepatrný časový úsek. Poslední desetiletí 20. století přináší dvousté výročí výroby porcelánu v českých zemích. Jedná se však o vývoj, který znamená vznik výrazné tradice a dobrého jména českého porcelánu, zejména karlovarského.
Začátek výroby porcelánu v českých zemích navázal na proniknutí přísně tajené výroby z Číny do Evropy. Situace v českých zemích byla ztížena tím, že ve Vídni byla od roku 1718 v provozu císařská manufaktura, která se obávala případné konkurence. První porcelánky v Čechách vznikaly vlastně nelegálně pod rouškou výroby kameniny. Ostatně ani kvalita prvních výrobků nemohla příliš konkurovat již dokonalému nádobí míšenskému, vídeňského či z dalších především německých manufaktur. Zahájení výroby porcelánu bylo vázáno na povolení – získání tzv. privilegia. Žádosti z českých zemí byly Vídni vesměs odmítány.
Vznik výroby porcelánu v českých zemích však byl vyvolán a podporován mimořádně příznivými podmínkami, potřebnými pro tehdejší technologii výroby. Výskyt kvalitních surovin k výrobě porcelánu, avšak i dřeva a později uhlí k vytápění pecí, a výskyt vody jako tehdejšího energetického zdroje určovaly současné rozmístění továren, především v západních, částečně i v severních Čechách. Podnikatelé a zaměstnanci byly převážně německé národnosti.
První pokusy o výrobu porcelánu nastaly v Hájích u Horního Slavkova již v roce 1789. Prováděli je F. Habertitzel, povozník ze vsi Háje, ve spolupráci se slavkovským obchodníkem Jakubem Justem, který do Čech přivážel porcelán z Durynska. Podnětem k pokusům byl náhodný objev bílé hlíny v Javorné, jejíž způsobilost k výrobě porcelánu nechal Just ověřit v durynské manufaktuře Wallendorf. Pokusy prováděné později ve spolupráci s porcelánkou v Rudolstadtu J. B. Sonntagem se ukazovaly natolik úspěšné, že Habertitzel, který sám neměl k založení továrny dostatek finančních prostředků, získal pochopení u statkářů a chalupníků z Hájí a blízkého okolí a s jejich pomocí vytvořil společnost pro výrobu porcelánu. Dvorní komerční komise však žádost o udělení privilegia k výrobě zamítla a výrobní společnost se již v r. 1793 rozpadla.
Tento vývoj, zahájený pokusy v Hájích, probíhal v několika etapách. V první – v letech 1792 až 1815 – vznikalo v českých zemích osm továren na výrobu porcelánu, které jsou považovány za klasické. Továrny byly postupně vybudovány v Horním Slavkově, Klášterci, Březové, Stružné, Dalovicích, Chodové, Staré Roli a Lokti.
Horní Slavkov a Klášterec
HORNÍ SLAVKOV
Továrnu založil v roce 1792 slavkovský měšťan J. J. Paulus. I jeho žádost o povolení výroby byla ve Vídni zamítnuta, Paulus však ve výrobě pokračoval. V roce 1799 se továrna dostala do majetku rodiny Greinerů. Slavkovský lékař Jiří Lippert, který se oženil s dcerou z rodiny Greinerů, vykoupil v r. 1808 majetkové podíly ostatních Greinerů a spojil své podnikání s důlmistrem Václavem Haasem ze Slavkova. Továrna nesla od těch dob jméno Haas, ke kterému se připojilo i jméno pozdějšího majitele – Jana Baptisty Czjzeka.
Povolení k výrobě porcelánu získala továrna až v roce 1812 a v dalším období byla postupně rozšiřována. V roce 1871 tehdejší majitel Haas a Czjzek přikoupili ještě továrnu v Chodobě.
Slavkovská továrna dosáhla mimořádného rozkvětu. Vyráběly se zde soupravy, talíře, mísy na ovoce a další sortiment, rozšířený od roku 1828 továrna získala pochvalu císaře Ferdinanda a začala své výrobky vystavovat na pražských a vídeňských výstavách. Kvalita výrobků a jejich umělecký úroveň byly oceněny řadou vyznamenání: roku 1829 bronzová medaile, roku 1831 stříbrná medaile, další stříbrná medaile ve Vídni v roce 1835 a zlatá medaile ve Vídni v roce 1845.
KLÁŠTEREC
Počátky výroby porcelánu v Klášterci spadají do let 1793 až 1794. V té době se vrchní ředitel thunského panství J. M. Weber pokoušel o výrobu porcelánu z hlíny, náhodně objevené v blízkosti Černic. Po neúspěšném výpalu v peci v zámecké zahradě vybudoval Weber za podpory hraběte Thuna továrnu. Z této doby pochází i nejstarší známá ukázka české porcelánové tvorby – koflík s talířkem s nápisem VIVAT BÖHEMN. V roce 1797 se stává nájemcem továrny Christian Nonne z Durynska, později R. Habertitzel, který továrnu rozšířil a zmodernizoval. V roce 1820 převzal továrnu do vlastní režie majitel thunského panství. Dva roky poté, v r. 1822, bylo získáno zemské privilegium „c.k. privilegované továrny“ – jako ocenění dobré kvality s dopadem na rozšíření odbytových možností .V roce 1836 továrna získala bronzovou medaili a čestné uznání na průmyslové výstavě v Praze. Za řízení továrny Karlem Venierem nastal další rozvoj této porcelánky, která se tak zařadila mezi nejvýznamnější továrny nejen v Čechách, ale i v zahraničí. O tom svědčí mnohé medaile a ocenění na výstavách. Thunové vedli továrnu až do znárodnění v roce 1945.
Mezi další velmi významné porcelánky patří Březová, Stružná, Dalovice, Chodov, Stará Role a mnoho dalších. Jelikož je tato práce omezená počtem stránek napíšu Vám pouze o těch nejdůležitějších a nejzajímavějších, které znamenaly tolik ve vývoji našeho slavného a famózního českého porcelánu.
Loket
Synové vídeňské rodiny Evžen a Rudolf Haidingerové se plánovitě připravovali na kariéru výrobců porcelánu: po tříleté teoretické a provozní praxi v manufaktuře ve Vídni a po studijních cestách po keramických závodech v Německu, Francii a Holandsku založili na pozemcích v Lokti, které jejich matka zakoupila v roce 1815 porcelánku. Její vznik je charakteristický již změněnými podmínkami proti porcelánkám dřívějším. Po ztrátě některých ložisek bavorského kaolinu a v důsledku politické situace byla ve vládních kruzích věnována mimořádná pozornost možnostem využívání bohaté a kvalitní surovinové základny v českých zemích. Bratři Haidingerové dostali pro výstavbu továrny v Lokti od vídeňské manufaktury půjčku. Továrna se navzdory finančním potížím v následujících letech dopracovala k vysoké úrovni produkce, oceněné v Praze v roce 1828 a 1831 stříbrnými medailemi (za bělost hmoty, čistotu glazury, eleganci forem a krásu dekorů), v roce 1836 medailí zlatou.
V době hospodářské krize, v letech 1873 až 1880 přešel majetek továrny na firmu Loketská společnost pro průmysl porcelánu a uhlí Springer a Oppenheimer, od roku 1884 pouze Springer &Co.Vynikající úrovni produkce, dosahovanou ve dvacátých a třicátých letech minulého století, pokračovala porcelánka v Lokti v tradici dobrého jména českého porcelánu, reprezentovaného v první etapě vývoje porcelánu v českých zemích především továrnami v Březové, Horním Slavkově a Klášterci.Do první etapy rozvoje výroby porcelánu, ukončené v roce 1815 výstavbou továrny v Lokti, patří dále založení porcelánek v Praze a malé továrny ve Ždanově.
Úmysl vybudovat v Praze porcelánku vznikl již v roce 1791. Zasloužili se o to čtyři pražští občané – J. V. Kunerle, K Kunerle, J. I. Lnage aj. E. Hübel. Karel Kunerle s Hüblem se dokonce vydali do ciziny prohlédnout si továrny na porcelán. Jako rok vzniku pražské porcelánky se udává 1793, kdy byl zakoupen dům na nároží ulice Havlíčkovy a Na Florenci a upraven k výrobě kameniny. Porcelán se začal vyrábět v roce 1835, a to jak figurální, tak užitkový. V roce 1841 se továrna přestěhovala do nových budov na Smíchově a v roce 1895 do Radlic. V roce 1910 byla tato továrna, když se dostala do nepříznivých finančních poměrů, uzavřena.
Na Domažlicku F. J. Mayer založil malou manufakturu na kameninu, a to ve Ždanově (Tannowa – odtud T ve značce) v roce 1813. Od roku 1835 se i zde začal vyrábět porcelán – hrnky a kávové soupravy, ale i dárkové předměty. Odbytové potíže byly příčinnou uzavření této manufaktury již v roce 1880.Po desetileté přestávce od vzniku poslední „klasické“ porcelánky v Lokti se začalo s budováním dalších továren. Do roku 1850 jich bylo založeno celkem jedenáct.
Tato etapa byla zahájena vybudováním malé továrny v Budově na Karlovarsku v roce 1825. Zakladatelem byl František Lang. Od roku 1831 se zde vyráběl porcelán, většinou kávové soupravy a šálky na nožkách. Produkce nedosáhla mimořádné úrovně, dařilo se však výrobky exportovat, především do Maďarska.
Ve čtyřicátých letech minulého století byly založeny další tři známé porcelánky: v roce 1846 v Lubenci a Rybářích, v roce 1849 v Doubí. Rybáře i Doubí jsou v současné době již součástí města Karlovy Vary.Porcelánka Lubenec byla založena mistrem Lehnertem na loveckém zámečku Jelení. Od roku 1907 se stal majitelem lesní adjunkt H. Reinl. V majetku rodiny Reinlů zůstala porcelánka až do konce druhé světové války. Vyráběly se zde většinou kávové hrnky různých tvarů a velikostí.
Další etapa ve vývoji porcelánu
V této vývojové etapě do roku 1850 byly založeny též první porcelánky na severu Čech i v dalších oblastech české země. Byly to postupně továrny na výrobu porcelánu a kameniny ve Všerubech (okres Klatov), založená v roce 1832 Ant. Fischerem, porcelánky v Příchovicích u Tanvaldu (1847), v Hegevaldu u Frýdlantu (Persch, 1850) a tři závody z roku 1850 firmy Scholz – Hejnice, Raspenava a Mildenice. Scholzovy továrny měly ve svém výrobním programu též technický porcelán. Také v Praze, a to v Libni, vznikla v roce 1830 další porcelánka firmy Fritzsche a Thein, kde se vyráběly drobné porcelánové předměty, jako dýmkové hlavičky, panenky a dětský porcelán na hraní, popelníky, sakrální porcelán apod.
Žádná z porcelánek, založených v období 1825 a 1850, nedosáhla takové úrovně a věhlasu jako továrny, vzniklé do roku 1815. V současné době je z tohoto období v provozu pouze závod na výrobu užitkového porcelánu v Lubenci.
Druhá polovina minulého století a začátek století současného byly ve znamení výrazného růstu průmyslu porcelánu. V té době pórovina (dříve nazývaná jako kamenina) byla rychle nahrazována téměř ve všech vrstvách obyvatelstva výrobky porcelánovými. V českých zemích bylo od roku 1850 do vzniku Československé republiky založeno celkem 53 porcelánek, z toho 32 v oblasti západních Čech.
Opět musím zdůraznit, že moje práce o porcelánu je omezena určitým počtem stránek a tak omluvte, že pouze vyjmenuji nejdůležitější z porcelánek, z velkého počtu, které vznikaly od roku 1850, jelikož se každý v té době snažil přijít k penězům a Československo bylo téměř rájem nalezišť surovin pro výrobu porcelánu.
Jednotlivé porcelánky
Název porcelánky Umístění Zakladateléa majitelé Rok založení Popis produkcepoznámky
Koncern EPIAG Stará Role Současnost - Karlovy Vary Marxem a GutherzemPozději: Edgar a Oskar Gutherzové zač. 19. stol Kvalitní užitkový porcelán - export
Schmidt & Co.Později: VICTORIA Stará Role Lazarus & Rosenfeld – Londýnská firma zač. 19. stol. Největší a technicky nejlépe vybavená porcelánka 19. stol.
Schneider a Co. Stará Role Později koupena: sourozenci Lenhartovými 1904 Zboží průměrné jakosti
Eberhardt & Co Dvory Bratři Benedikti 1860 Hotelový porcelán
Horní Tašovice Firma Pohle 1860 Užitkový porcelán - export
Bochov J. Pollak, Plass a Rössner 1902 Výroba panenekPozději: šálky a soupravy
Budov Bochov Firma Spitzl 1914 Hrnky a turecké šálky
Hory u Lokte H. Whinger 1905 Šálky a kávové soupravy
Miesslova továrnaPozději: Haas a Czjezk Chodov Miesslov Začátek 19. století
Loket H. Kretchsmann 1891 Turecké šálky
Winter a LochschmidtPozději: AUSTRIA Karl Speck 1890
Horní Slavkov A. Waldmann (poz.) 1792 Drobné spotřební zboží
CONCORDIA Severně od Karlových Varů – Lesov Sourozenci Löwovi 1885 Výroba pórovinyPozději: na porcelán
LenhartDnes: Atelier Lesov s. r. o. Tichý a SchönfeldPozději: Lenhartovy Konec19. století
Puls Ostrov nad Ohří Pfeiffer a Löwenstein 1873 Čajové, kávové, mokka a jídelní soupravy a porcelán DIAMANT (žáruvzdorný)
Merklín Rodina Becherů 1870 elektroporcelán
ALP Hlubany v Podbořansku Martinovi 1874
Shrnutí historie českého porcelánu
Z výčtu alespoň některých továren na porcelán je zřejmé, že se rychlý vývoj průmyslu v 19. století projevil také ve stoupajícím počtu. Úroveň výroby přitom získala charakter výroby hromadné, kvalitativně neporovnatelné s dřívějšími výsledky tzv. klasických továren, vzniklých do roku 1815.
Vývoj byl patrný i v technické základně výroby porcelánu. Pro pohon v přípravnách hmot i hrnčířských kruhů se začaly používat parní stroje a hnědé uhlí nahradilo doposud používané dříví k vytápění pecí. Již v roce 1860 byl dokonce proveden pokus vytápět pece pro výpal porcelánu plynem, který ovšem nedosáhl požadovaných výsledků. Kolem roku 1890 bylo zavedeno lití dutých výrobků, což vedle zrychlení vytvářecího procesu znamenalo i zvýšení jakosti výrobků. Na přelomu 19. a 20. století byly budovány modernější typy komorových pecí, kde se místo přímého plamene využívalo plamene zvratného a byly dány do provozu i první pece tunelové. V přípravně hmot se zaváděly nové stroje od drtičů počínaje, přes kolové mlýny, velké mlecí bubny a magnety a síty konče. Podstatný vliv na to měl rozvoj využití elektromotorů v průmyslu. Také v dekoračních technikách došlo k zásadním změnám, zejména pokud jde o náhradu ruční malby obtisky (v roce 1892). I to znamenalo urychlení výrobního procesu a snížení nákladů na výrobu.
Současné postavení na evropském trhu
Teoreticky by se dalo rozdělit do tří částí:
v vztah EU k dovozu porcelánu různé kvality
v vztah starého managementu k poptávce a nabídce na evropských trzích
v nové silné trendy managementu k modernizaci ke kultuře porcelánu
Předrevoluční výrobní programy českých porcelánek obsahovaly dva druhy porcelánu – porcelán špičkové kvality, jehož design vytvářeli přední čeští výtvarní umělci a porcelán historický. Dále porcelán určený ke spotřebě, kde kvalita nebyla tak vysoká, ale rozhodujícím kritériem byla nízká cena. Pro tyto výrobky byla vytvořena sít odběratelů nejenom v Evropě, ale i v Asii a v Africe.
Po revoluci díky kupónové privatizaci a díky výměně majitelů firem většina těchto zahraničních trhů zanikla. Nový management firem vyrábějících porcelán se nyní potýká s konkurencí, která rychle obsadila mezery, které vznikly neschopností zachovat si tato odbytiště. Výrobní cena českého porcelánu je v porovnání se současnými cenami v EU skoro srovnatelná a tak tedy záleží na kvalitě a líbivosti výrobku.
Můžeme tedy konstatovat, že firmy jako například Karlovarský porcelán a jiné se na evropském trhu určitě neztratí, neboť kvalita jejich výrobků je vysoká a poptávka je trvalá. Ostatní firmy zejména firmy se spotřebním porcelánem budou muset čelit velké konkurenci, ale věřím, že se na trzích EU neztratí.
Jako zvláštní skupinu bych ještě jmenovala porcelán, který nás reprezentuje na mnohých světových výstavách. Fantazie, zpracování, umělecký efekt vystavovaných exponátů získávají obdiv a zasloužené uznání porot v mnoha mezinárodních soutěžích. Nápady českých výtvarníků využívají následně firmy k obohacení výrobních programů, které jsou následně konkurence schopné na evropských trzích.
Z celé mé seminární práce je možno usoudit, že současné postavení českého porcelánu na evropských trzích je velmi dobré a odpovídá kvalitě a zručnosti mistrů svého oboru.
Použitá literatura a zdroje
- Kouzlo keramiky a porcelánu – Alena Braunová, Delfín - 1985
- Značky českého porcelánu – Tomáš Grulich, Agentura Public History – Praha
- Porcelán – Jiří Chládek
- www. gogle.com
- www. Ikoktejl.cz
- www. Cesky.porcelan.cz
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát