Borovský, Karel Havlíček - Vojna s hloupostí a zlobou
KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ –
VOJNA S HLOUPOSTÍ A ZLOBOU
Tato kniha zachycuje kompletní Havlíčkův životopis, část epigramů, politické písně, prozaické dílo Obrazy z Rus a 3 velká básnická díla Tyrolské elegie, Král Lávra a Křest svatého Vladimíra
Životopis :
Karel Havlíček Borovský se narodil 31. října 1821 v malé vísce Borová (odtud přízvisko Borovský) na Vysočině jako druhý syn svých rodičů (bratr Filip brzy po svém narození zemřel). Byl velmi nedůtklivé a neposlušné dítě . Rodiče ho proto posílali k tamějšímu faráři, který vyvolal u Havlíčka respekt a který mu dal správné vychování. V 15 letech byl Havlíček poslán na gymnázium do Jihlavy. Škola byla stejně jako většina Jihlavy německá. Toto prostředí mu nevyhovovalo, a proto odešel do Německého Brodu, kde bylo prostředí české. Zde začal organizovat společenský život a angažovat se v různých spolcích. Po Vystudování gymnázia odešel na vysokou školu do Prahy. Snažil se studovat teologii, z které ho však brzy vyhodili, protože nesnášel systém učení a hlavně potlačování Čechů. Ještě na škole naplánoval spolu se svými dvěma kamarády rozsáhlý literární plán na sepsání historií všech evropských literatur. Proto byl rád, když mu bylo nabídnuto místo vychovatele v zámožné ruské rodině v Moskvě. Zde pobyl dva roky a vrátil se zpět do Německého Brodu, kde se zamiloval do Fany Wiedenhofferové. Svatbě však bránili rodiče dívky, kteří po Havlíčkovi chtěli, aby si našel pořádné zaměstnání. Tak se vypravil do Prahy. Zde se mu po doporučení přítele Palackého podařilo získat místo jako šéfredaktor Pražských novin s literární přílohou Česká Včela. Tyto noviny byly politické a v politice se Havlíček nikdy nechtěl angažovat, a proto se rozhodl rozvíjet především přílohu Česká Včela. Ani tato práce nestačila Faniným rodičům ke svatbě, a tak jí Havlíček s těžkým srdcem opustil. V roce 1848 Karel Havlíček Borovský založil vlastní Národní noviny, které již byly opravdu velikým deníkem s přílohou Šotek v které se Havlíček vysmíval a kritizoval Rakousko. V revoluci Havlíček zastával názor austroslavismu (pochopil totiž při pobytu v Rusku, že panslavismus – sjednocení Slovanů pod ruským carem – není možný z toho důvodu, že ruský absolutismus je v mnohém horší než ten rakouský), tj. sjednocení Slovanů pod rakouským císařem samozřejmě s většími právy, vlastní ústavou a ne již s takovým absolutismem, jaký byl v Rakousku v té době. Jeden čas byl dokonce poslancem. Tato práce ho však znechutila, protože viděl bezmocnost Čechů proti císaři., a proto odešel z aktivní politické dráhy a plně se věnoval novinám. Ty však byly po rozdrcení revoluce zakázány (19. ledna 1850 vyšlo poslední číslo) a Havlíček musel opustit Prahu. Týden před vydáním posledního čísla se oženil s Julií Sýkorovou. Spolu s ní se usadil v Kutné Hoře a počal vydávat radikální časopis Slovan, který byl však také časem zakázán. I přesto ho Havlíček dál šířil a snažil se i po zastavení bojů pomoc českému národu (byl dokonce na audienci u ministra vnitra Bacha). Nad těmito aktivitami ztratily rakouské úřady trpělivost a rozhodly se Havlíčka odstranit. 15. prosince 1851 zaklepal policejní komisař na dveře domu Karla Havlíčka a zatkl ho. Havlíček nekladl žádný odpor. Poté jeli několik dní, aniž Havlíček tušil kam, a zastavili se až v malém tyrolském městečku Brixen. Zde byl Havlíček internován. Velmi strádal, jak psychicky tak fyzicky, protože se nemohl s nikým scházet, občas mu došel nějaký dopis od Palackého. Na čas s ním byla v Brixenu i manželka Julie, ale brzy musela kvůli zdravotním problémům odjet. Havlíček hodně psal a snažil se domoci se propuštění. Po několika zamítnutých žádostech se byl 27. dubna 1855 propuštěn. Příjezd domů ho však zničil daleko více než celé 3 roky v Brixenu. Byl internován v Německém Brodě, kde byl neustále hlídán. Jeho bývalí přátelé dělali, že ho neznají. Začal mít zdravotní problémy a lékaři u něho zjistili tuberkulózu. Na tuto nemoc také 24. července 1856 ve věku 35 letech zemřel. V této osobě zemřel jeden z nejlepších českých básníků a novinářů 19. století.
Obrazy z Rus :
Toto dílo napsal Karel Havlíček Borovský za svého pobytu v Rusku. Obdivoval zde rituály pravoslavné církve (ač byl sám katolík). Opěvoval prostý ruský lid, který přestože strádá carskou despocií žije radostně, zabýval se lidovými slavnostmi plných radosti, humoru a štěstí. Dále kritizoval ruskou šlechtu, která přejímala francouzskou a německou kulturu a potlačovala tím osobitost ruského národního charakteru, protože Německo je ve všem špatné. Dával to za vinu Petrovi Velikému, který chtěl postavit Petrohrad jako bránu do Evropy a přitom postavil pouze centrum cizorodé kultury. Havlíček popisoval zvyky a způsoby kupců. Kniha je silně protiněmecká odsuzuje cara a opěvuje mužiky.
Epigramy :
Ve svých epigramech Havlíček kritizoval především církev na kterou zanevřel po svém studiu na teologické fakultě. Dále se vysmíval předrevoluční absolutistické vládě kancléře Metternicha, Němcům, německé kultuře a taky české šlechtě, která stejně jako ruská přejímá vše špatné od ostatních kultur a opouští vlastní dobré obyčeje.
Politické písně :
Tyto písně jsou již dílem revolučním. Kritika se zaměřila na nově přijatou ústavu, na nové ministry (např. ministr vnitra Bach), dále na zradu Rakouska vůči Čechům, na nové české politiky, na to jak se z dřívějších hrdinů stali strašpytlové. Opěvoval povstání Maďarů, které bylo krvavě potlačeno. Písně jsou výsměšné, satirické, ale zároveň i teskné, když Havlíček ztratil naději na vítězství svých ideálů. Určitě byly jedním z důvodů pro Havlíčkovo uvěznění.
Tyrolské elegie :
Celá tato báseň je o putování Havlíčka s policejním komisařem Dederou z Čech až do Brixenu. Podivuje se zde perfektnímu naplánování celé akce a zároveň se opět vysmívá absolutismu a hlavně ministru Bachovi.
Král Lávra :
Tato báseň je napsána podle irské pověsti. Vypráví o královi Lávrovi, který se nechal jednou za čas holit a svého holiče vždy poté nechal popravit. Jednoho dne padne volba na mladého holiče Kukulína jeho matka však uprosí krále, aby jejího syna nezabíjel. Král, jelikož je dobrotivý matce a Kukulína nepopraví. Kukulín oholí krále a vidí, že král má dlouhé oslí uši, to je důvod proč každého holiče nechával popravit. Kukulín proto slíbí, že tajemství nikomu neřekne. Tajemství ho však trýzní, a proto mu jeden přítel poradí ať se svěří staré vrbě, která mu uleví. Tak se také stane. Jednoho jdou kolem vrby a basista Červíček potřebuje strunu a tu si utrhne právě z této vrby načež pak na plese, když začne hrát basa zpívá, že král je ušatec. Král se odhalí a lidé skutečně vidí, že má oslí uši, nicméně jim to nevadí, protože král je dobrotivý a nezáleží na tom jaké má uši. V této básni rozpoznáme opět několik narážek na tehdejší vládu.
Křest svatého Vladimíra :
Tato báseň je zkomponována částečně podle slovanské pověsti. Vypráví o carovi Vladimírovi, který na své narozeniny chtěl, aby mu Bůh hromu a blesku Perun zaburácel na počest. Perunovi se však nechce, a proto ho car nechá utopit v Dněpru. Tím způsobuje mezi lidem hotovou pohromu. Lidé se nemají k čemu modlit, všude začíná být bída. Proto se car rozhodne uspořádat na Boha konkurz. V té době už zase vládnou zlaté časy. Báseň je ostře kritická k poměrům v Rusku, carovi, který si vlastně může dělat co chce, až někdy rozhodovat o zcela absurdních věcech.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát