Objevy
Staří badatele
Lidé se stávali cestovateli již odpradávna. Lidé prehistoričtí cestovali za lepšími lovišti nebo aby unikli před ledovcem, sestupujícím v době ledové z Antarktidy. Ale opravdové dějiny bádání a objevování začaly zároveň s civilizací, kdy lidé začali zřizovat kolonie, stavět lodi, žít ve městech a zapisovat své nálezy do knih. S rozvojem civilizace vznikla potřeba obchodovat a přestože to byl hlavní důvod, proč se uskutečňovaly plavby za účelem objevovat nové země, přineslo dobytí těchto zemí výpravám i jiný užitek.
Staří Egypťané podnikali před téměř 6000 lety cesty dolů po Rudém moři a Féničané dopluli dokonce až k Británii a Africe a stali se tak největšími průzkumníky své doby. I Římané posunuli později hranice svého impéria do neznámého území.
Cesty Vikingů
Vikingové, což znamená „muži zálivů“ , je jméno, které bylo dáno skandinávským lidem, kteří v době od roku 800 n.l. do roku 1000 n.l. přepadávali a plenili pobřeží Velké Británie a severozápadní Evropy. Nebyli to ale pouze nemilosrdní bojovníci, kteří drancovali jiné země. Cestovali daleko od své vlasti, aby objevili nové země, se kterými by obchodovali,nebo ve kterých by se usadil. Při svých neúnavných plavbách zcestovali téměř polovinu světa: plavili se na západ přes rozbouřený Atlantik, na jih do teplého Středozemního moře a na sever do mrazivé Arktidy.
Nikdo neví jistě, proč Vikingové začali podnikat tyto dobrodružné výpravy do ciziny. Skandinávie byla bohatou zemí, ale počet jejích obyvatel rostl. Mladší synové, kteří neměli možnost zdědit žádnou půdu, mohli spatřovat svoji příležitost v tom, že loupením u cizích břehů si nadělají jmění. Když se usadili v nových zemích a unikli daním své vlastní země, stávali se zámožnými.
Marco Polo v Číně
Nejluxusnější zboží středověké Evropy – koření a hedvábí – se dováželo z Dálného východu. Přestože Východ se Západem spolu obchodovaly již staletí, obě civilizace toho o sobě věděly velice málo. Asijští kupci dopravovali zboží z Dálného východu až do míst, jako byl Perský záliv nebo Černé moře, kam je převáželi vnitro zemím po staré Hedvábné cestě nebo po moři kolem pobřeží jižní Asie. Zboží se potom posílalo do přístavů ve Středozemním moři, kde je nakupovali obchodníci z Evropy. Kupci byli nuceni cestovat oklikami, protože většinu cest vedoucích přímo přes střední východ blokovaly islámské země, které obchodníkům nechtěly dovolovat volně cestovat přes jejich území. To se změnilo ve XIII. Století, kdy Mongolové pod vedením Čingischána dobyli obrovské území sahající od východní Evropy až k Číně a umožnili volný průchod tímto obrovským teritoriem. Kupci mohli konečně volně cestovat po celé Asii. Italští kupci, bratři Polové, byli mezi prvními Evropany, kteří se roku 1260 vydali z Benátek na cesty.
Portugalci
Velká doba objevů dosahovaných Evropany začala v XV. Století, kdy se námořníci poprvé začali vydávat na dlouhé cesty po mořích. Portugalci vyplouvali ze svého malého království v koutě Evropy. V roce 1415, po bitvách trvajících století, vyhnali z Portugalska muslimy a pronásledovali je až do severní Afriky. Zde vyslechli příběhy o zlatých dolech, ukrytých hluboko v západní Africe. Tyto příběhy inspirovaly prince Jindřicha portugalského, známého jako „Mořeplavec“, k tomu, že vyslal své kapitány na první průzkumné cesty dolů na africké pobřeží. V roce 1453 zablokoval mocný muslim Ottoman Turks obchodní cestu po souši mezi Evropou a Dálným východem. Nyní měli Portugalci ještě větší důvod plavit se na jih do neznámých moří – potřebu najít cestu po moři do bohatstvím oplývající Indie. První výpravy byly pomalé a opatrné. Když se portugalští kapitáni dostali podél pobřeží dále na jih, vystavěli na břehu na znamení svého úspěšného postupu pilíře z kamene zvané padrões. Koncem XV. Století objevil Vasco da Gama první cestu po moři mezi Evropou a Indií.
Kolumbus a nový svět
Zatímco se portugalci snažili plavbou kolem Afriky najít cestu po moři do Asie, námořník z Janova jménem Kryštov Kolumbus přemýšlel o jiné cestě, jak se tam dostat. Rozhodl se plavit na západ, přesvědčen, že pokud je svět kulatý, musí se dříve nebo později dostat do Asie z druhé strany. Když přesvědčil španělského krále a královnu, aby jeho cestu financovali, vydal se v roce 1492 na cestu. V té době si lidé mysleli, že svět je obrovský kus země tvořený Evropou, Asií a Afrikou a vůbec je nenapadlo, že existuje Amerika. Kolumbus se dopustil jedné ze svých největších chyb a zároveň dospěl k jednomu z největších objevů v historii výzkumných cest. Připlul k jakýmsi ostrovům přibližně do míst, kde očekával, že najde Asii a myslel, že se dostal do východní Indie blízko asijské pevniny. Podnikl čtyři cesty přes atlantský oceán, aniž by si uvědomil, že místo Asie objevil “Nový svět”.
Kolem světa
V době, kdy španělské a portugalské lodě ovládly všechny oceány světa, vedl Portugalec Ferdinand Magalhães v roce 1519 na španělské lodi Viktoria největší výpravu ze všech. Přestože to nebyl jeho původní záměr, tato expedice byla první výpravou, která se plavila kolem světa. Pokoušel se najít cestu na ostrovy koření (nyní Moluky) a myslel se, že nejsou - stejně jako asijský kontinent – daleko od Ameriky. Doufal, že najde cestu po moři, která by procházela napříč Amerikou a dovedla jej k jeho cíli. Portugalci již dříve objevili cestu na Východ kolem Afriky a Indie, ale ta cesta byla na základě Tordesillaské dohody Španělům zakázána. Magalhães se vydal na cestu, aby dokazal, že je možné dostat se na Ostrovy koření západní cestou. O více než 60 let později vedl britský badatel Francis Drake další expedici, která se plavila také kolem světa.
Severo-západní a severo-východní cesta
Hlavním důvodem, proč uskutečňovali Evropané v XV. Století své výzkumné výpravy, byla snaha najít obchodní cestu na Dálný východ po moři. Portugalci cestu našli, když se plavili na východ kolem Afriky. Španělé objevili západní cestu kolem Jižní Ameriky. Nicméně obě tyto trasy byly dlouhé a nebezpečné. Angličané a Holanďané se pokusili najít ještě jinou cestu. Existovaly dvě možnosti: cesta severo-východní přes nejsevernější cíp Sibiře, nebo cesta severo-západní kolem nejsevernějšího bodu Ameriky. Tyto cesty vešli ve známost jako severo-východní a severo-západní cesta. Nad průzkumem severo-západní cesty převzali velení Angličané. Více než 300 let zkoumali pobřeží dnešních Spojených států a Kanady. V XIX. Století expedice sira Johna Franklina cestu téměř nalezla. Když se staly jeho lodě nezvěstnými, ty, které se vydali je hledat cestu objevily. Nikdo ji ale nechtěl prozkoumat a až v roce 1906 se toho odvážil norský badatel Roald Amundsen. Severo-západní cesta se pro lodě nikdy nestala příliš oblíbenou, protože je po celý rok zatarasená ledovými krami.
Zatímco Angličané soustředili svoje úsilí na hledání Severo-západní cesty z Evropy na Dálný východ, Holanďané se pokusili najít cestu Severo-východní. V XVI. Století zahájili Holanďané plavbu na východ podél pobřeží severní Sibiře a začali obchodovat s moskevským knížectvím(Rusko). Poblíž ostrova Kola vybudovali pro své kupce základnu. Odtud si v roce 1584 holandské lodě pomalu klestili cestu dál na východ až k Nové zemi. V roce 1596 urazila expedice Willema Barentse největší kus cesty, ale Holanďané bádání nakonec přerušili, přemoženi záludným ledovým mořem.
Nikdo nevěděl jistě, zda opravdu existuje severo-východní cesta, dokud ruský badatel Semjon Děžněv neprozkoumal v XII. Století arktické pobřeží Sibiře. Ano potom se tato cesta nezdála být vhodná pro plavbu velkých lodí. Nakonec finský badatel Nils Nordenskjöld dokončil na robustní velrybářské lodi výzkum této cesty – bylo to téměř o 300 let později, v roce 1879. Dnes ruské ledoborce udržují průplav průjezdný, aby jím mohly lodě volně proplouvat.
Cesty napříč Sibiří
Začátkem XVIII. Století se ruský car Petr Veliký rozhodl učinit ze své oslabené a zaostale země velikou moderní říši. V té době byla Sibiř – rozlehlá část země rozpínající se daleko na východ od jeho říše – stále značně neprobádaná. Rozhodl se, že nad ní převezme kontrolu. Rusko by to, jak se domníval, přineslo některé důležité přístavy v Tichém oceánu. Chtěl zjistit, zda je Asie opravdu připojená k Severní Americe, jak věřil, nebo není.
V roce 1724 jmenoval car Víta Beringa, aby vedl první expedici. Přikázal mu plout na Kamčatku ve východní Sibiři a tam postavit čluny. Potom měl plout na sever, aby zjistil, jestli je Severní Amerika spojena s Asií. Příkazy byly jednoduché, ale úkol už nikoliv. Bering se vrátil, aniž by s jistotou prokázal, že Asii a severní Ameriku odděluje moře. V roce 1734 byl Bering pověřen novým náročným projektem, známým jako Velká severní expedice. Jeho cílem bylo dostat se na Aljašku a do míst, kterým se dnes říká Beringovo moře, a prozkoumat celé arktické pobřeží Sibiře.
Napříč Severní Amerikou
V XVII. Století Angličané zakládali kolonie podél východního pobřeží Severní Ameriky. Francouzi byli zatím čilejší spíš na severu v údolí řeky Sv. Vavřince a v oblasti Velkých jezer. V roce 1672 se francouzský jezuitský misionář Otec Marquette dostal až k řece Mississippi. Tím otevřel přístup k obrovským a bohatým novým zemím. V roce 1682 Robert Cavalier de la Salle plavil po proudu řeky Mississippi až k jejímu ústí. Celé území zabral pro Francii a pojmenoval je „Louisiana“ po svém králi Ludvíku (Louis) XIV. Téměř o sto let později se spojené státy stali nezávislými, ačkoli stále zabírali pouze malé území ležící mezi Atlantským oceánem a řekou Mississippi. Lousiana, která leží na západ, patřila formálně Francii, přestože jediní lidé, kteří zde žili, byli původní domorodí obyvatelé. V roce 1803 prodali Francouzi tuto rozlehlou oblast Spojeným státům. President Thomas Jefferson vyslal Meriwethera Lewise a Williama Clarka, aby ji prozkoumali.
Výzkumy v Tichém Oceánu
Expedice Ferdinanda Magalhãese způsobila, že si Evropa uvědomila, jak je oceán na vzdálené straně světa nesmírně veliký. Ale jeho výprava měla i jiný užitek. Evropané být zvědaví a chtěli zjistit, zda je opravdu v jižním Pacifiku obrovský kontinent. Během příštích 250 let se to někteří badatele pokoušeli zjistit, ale zvědavost nebyla jejich motivem. Vedly je k tomu tři důvody: náboženství, zisk a moc.
V roce 1567 se Jihoameričan Álváro de Mendaña plavil na západ o Limy s několika františkánskými mnichy. Měl v úmyslu obrátit obyvatele Pacifiku na křesťanskou víru, hledat zlato a poklady a zřídit španělskou kolonii. Jeho objevení Šalamounových ostrovů bylo prvním krokem při dobrodružné výpravě, který měl Angličan James Cook dokončit.
Cook v jižních mořích
V XVIII. Století věděli Evropané o jižním Pacifiku velice málo. Mnoho jich vůbec nevěřilo, že je to oceán a mysleli se, že je v této oblasti obrovský jižní kontinent, který se rozpíná přes jižní pól a sahá až daleko na sever k tropům. Za součást tohoto rozlehlého teritoria byly považovány Šalamounovy ostrovy, Nový Zéland a možná i Austrálie. Nad zkoumáním jižního Pacifiku převzali velení dvě země – Velká Británie a Francie, ale záhadu jižního kontinentu vyřešil jednou pro vždy Angličan, kapitán James Cook. V letech 1768-1779 podnikl Cook tři cesty do jižních moří. Jeho mapy znázorňující Šalamounovy ostrovy, Severní a jižní ostrov Nového Zélandu a východní pobřeží Austrálie dokazují, že to byly spíš oddělené země než jediný kontinent. Nikdy neviděl Antarktidu, ale plul natolik blízko, aby si uvědomil, že právě toto je skutečný jižní kontinent.
Napříč Austrálii
První britští kolonizátoři připluli do Austrálie roku 1788, deset let poté, co ji posádka kapitána Cooka opustila. Byli to vesměs trestanci, kteří byli posláni sem, namísto do vězení, a jejich strážci, ale brzy připluli i další kolonizátoři. První město vyrostlo na místě dnešního Sydney.
Mnoho let nikdo necestoval ani tak daleko, kde byly Modré hory, což byla vzdálenost pouhých 65 kilometrů, ale jak se rozrůstalo osidlování, lidé vyráželi do okolí, hledali nové pastviny a zkoumali zemi ve větší vzdálenosti. Někteří se plavili po velkých řekách Murray a Darling na jihovýchodě, potom překročili Great Divining Range a dali se na sever. Jiní se vydali na jih, aby tam stavěli další města. Přesto do roku 1840 zůstalo „srdce“ Austrálie stále záhadou. Někteří lidé si mysleli, že ve vnitrozemí je veliké moře, jiní se domnívali, že tam je poušť. Všichni, kdo se pokusili dostat do středu země, neuspěli kvůli extrémnímu horku a suchu. V roce 1859 nabídla vláda Jižní Austrálie cenu tomu, kdo první přejde kontinent z jihu na sever. V roce 1860 závod začal.
Záhada Afriky
Před dvěma sty lety nevěděli Evropané o Africe nic, kromě několika oblastí jižního pobřeží, Přestože velké a mocné africké říše existovali již před více než tisíci lety. První evropským badatelům se vzhled Afriky nezamlouval. Nebylo snadné najít bezpečné přístavy. Pevninu tvořila většinou poušť nebo džungle a řeky ústily do obrovských bažinatých delt nebo je přehrazovali vodopády. Kromě malého množství zlata, slonoviny a koření chtěli Evropané, jejichž lodě připluly do afrických přístavů koncem XVI. Století, pouze otroky, které by prodali s velikých ziskem do amerických kolonii. Až do XVIII. století byla velká část Afriky Evropanům stále neznámá.
V roce 1788 založil britský botanik Joseph Banks, který přeplul Pacifik s kapitánem Cookem, africkou asociaci pro vyhledání informací o vnitrozemí kontinentu. To je začátek skutečného výzkumu Afriky. První expedice vedly na poušť Saharu a do západní Afriky a zkoumaly pramen nejdelší africké řeky Nilu.
Livingstone a Stanley
Afriku popsal badatel John Hanning Speke jako polévkový talíř obracený dnem vzhůru. Podél pobřeží je země plochá a potom se zvedá ostře do výšky. Vnitrozemí je většinou rovné. Evropští badatele zkoumající tento kontinent nemuseli šplhat po horách, a přesto museli čelit velkému množství potíží, obzvláště nemocem , hladu, strádání, suchu, loupežím a rebeliím. Tyto útrapy přestáli díky svému odhodlání prozkoumat velké africké řeky – přístupové cesty do vnitrozemí.
Ze všech Evropanů, kteří zkoumali africké břehy v XIX. století, jsou nejznámější David Livingstone a Henry Morton Stanley. Skotský misionář Livingstone se plavil po řece Zambezi a také hledal pramen řeky Nilu. Novinář Stanley se plavil po poslední velké, Evropany neprozkoumané řece Zaire (později nazvané Kongo) a po jejích přítocích ve střední části kontinentu asi 3220 kilometrů od moře.
K severnímu pólu
Od začátku XIX. století se Evropané dozvídali noho informací o arktické oblasti, aniž by pronikli do jejího středu. Měli zmapovánu většinu pobřeží a ostrovů a věděli, že Severní ledový oceán je z velké části pokryt ledem. Koncem století se stala Arktida centrem mezinárodní soutěže badatelů, kteří se vydali dobýt severní pól ležící v jejím středu.
Cesta do Arktidy byla stejně obtížná, jako nebezpečná. Tlak kusů ledové tříště, narážejících navzájem do sebe a unášených oceánským proudem, zvedal jejich zubaté hřbety do výšky až deseti metrů. Někde se kry také mohli náhle oddělit a zatarasit cesto „otevřeným kanálem“, tj. kanál v otevřené vodě. Badatelé postupovali často pomalu, protože led byl unášen opačným směrem, než mířili oni. Také počasí bylo nejisté kvůli náhlým blizzardům nebo hustým mlhám. Následkem těchto nebezpečí strádalo, bylo zklamáno nebo zemřelo mnoho badatelů, kteří se vypravili dobýt severní pól.
Severní pól jako první dobyl námořní důstojník a velmi ctižádostivý muž Robert Peary.
Cesta na jižní pól
Jižní pól na rozdíl od severního pokrývá pevnina. Leží uprostřed obrovského zmrzlého kontinentu Antarktidy - nejstudenějšího místa na světě. Antarktida byla také posledník kontinentem na světě, který byl zkoumán. Kapitán James Cook jako první překročil jižní polární kruh, ačkoli neviděl zemi. Teprve v roce 1820 britští a američtí lovci tuleňů poprvé zaznamenali poloostrov Antarktidu. Ve 40. Letech XIX. století tří expedice vedené Julesem Dumont d`Urvilem za Francii, Charlesem Wilksenem za Spojené státy a Jamesem Rossem za Británii mapovat pobřeží Antarktidy. Velice nesnadno se jim zaznamenávali okraje pevniny, protože ji na mnoha místech překrývá ledový příkrov.
Na jižním pólu poprvé stanul R. Amundsen 14. Prosince roku 1911. Na cestu se vydal pouze se čtyřmi muži v „inuit“(eskymáckém) stylu – se saněmi . taženými psy. 17. ledna téhož roku na pólu stanul druhý muž – R.F. Scott, který vedl o toto prvenství a Amundsenem bitvu. Při zpáteční cestě Scott a jeho muži zemřeli, plni hořkosti a zklamání po tom co se dozvěděli, že je výprava R. Amundsena předstihla.
Výzkum oceánu
Oceánografie je nauka o oceánech a všech co se v nich vyskytuje. Je to věda nepříliš stará, její vznik se datuje do období kolem roku 1850. Přestože předtím námořníci a rybáři věděli o moři hodně, jen málo lidí je studovalo. Neměli vybavení potřebné pro výzkum oceánu ve velkých hloubkách. Staří Řekové, kteří se zajímalo o všechno, se divili, proč je moře slané a co způsobuje příliv a odliv, ale první cestovatele mysleli na moře pouze jako způsob, jak se dostat do jiných zemí, na užitečnou, ale nebezpečnou cestu. Nikdo se neplavil z dohledu země, dokud nemusel. Koncem XVII. Století zachvátila Evropu vědecká revoluce. Lidé začali studovat přírodu vědecky a rozvíjeli moderní vědy jako fyziku, chemii a biologii. Studium a výzkum oceánu na to navazoval. Přesto byl výzkum pod hladinou moře stále velice nebezpečný(s vyjím mělkých vod).
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát